Patrick Ungermann
15. 12. 2017
Narodil jsem se na podzim 1973. Korejská lidově demokratická republika od té doby až dosud nevedla jedinou válku. Pravda, sousedské vztahy obou Korejí jsou jedněmi z nejhorších na světě. Spojené státy americké za posledních čtyřicet čtyři let prokazatelně napadly ve dvaadvaceti válkách osmnáct zemí: V roce 1975 Západní Saharu po boku Maroka. Za odměnu získaly SSA v Maroku vojenskou základnu. V roce 1979 Jemen, kde pomohly povstalcům ve prospěch Saúdské Arábie. Roku 1980 Spojené státy vojensky pomohly Iráku proti Íránu. Válku s Persií si začal Irák.
V letech 1982 až 83 válčilo americké námořnictvo s Libanonem. V roce 1983 napadlo totéž námořnictvo Grenadu. V roce 1986 zaútočily SSA na Libyi. V roce 1988 proběhla invaze vojsk Spojených států do Hondurasu. V roce 1989 napadli Američané Panamu. V témže roce bojují na Panenských ostrovech. V roce 1991 zaútočily SSA na Irák. V letech 1992 až 94 Spojené státy napadly a okupovaly část Somálska. V letech 1993 až 95 napadli Američané bosenské Srby. V letech 1994 až 96 Američané znovu napadali Irák. V roce 1995 SSA bombardovaly Srbskou Krajinu. V roce 1996 válčily Spojené státy v Kongu. V roce 1998 zaútočili Američané na výrobnu léků v Súdánu. V témže roce útočí SSA na cvičiště v Afghánistánu. V roce 1999 napadnou Američané Jugoslávii za účelem uloupení Kosova a Metohie. Obě provincie předali vítězové do rukou kosovsko-albánských odbojářů a teroristů. V roce 2001 SSA znovu útočí na Afghánistán. V roce 2003 se Spojené státy střetly se syrskými pohraničníky. V roce 2011 napadli Libyi také Američané. Od roku 2011 válčí SSA v Sýrii. Letos se oba čelní představitelé Severní Koreje a Spojených států shodně vyjádřili, že válka na Korejském poloostrově bude nevyhnutelná.
Dobře si, prosím, uvědomme, že válku není možné vyhrát.
Prohrají matky zabíjených synů, prohrají otcové a chlapci navlečení do stejnokrojů, prohrají děti zabitých rodičů, prohrají umučené a zmrzačené děti. Prohraje makro i mikroekonomika. Prohraje infrastruktura i administrativa. Prohraje konzum i kultura, zdravotnictví i školství. Prohraje přítel i nepřítel. Poražené politiky odsoudí soudy vítězů. Vítězné potentáty odsoudí buď veřejné mínění, nebo poražení, co jednou vyhrají, nebo soud svědomí, které s námi jde za hrob.
Není v tom kousek rozumu velebit válku pro technický pokrok. Dílčí technické úspěchy nemohou nahradit pozastavení či ztrátu skutečného duchovního pokroku v myslích. Ve válce netřeba vidět šanci na úbytek lidstva. Ve světě poměrného blahobytu dovedou národy účinně vymírat i v míru.
Jediné, co skutečně válka nabízí, je, že není možné válku vyhrát.
Vybíjená je stresující hra rivalů. Ve vybíjené je každý její hráč pro strach. Nejvíce je ale pro strach ten, kdo právě vybíjí. Spojené státy beze sporu a bez ohledu na bezpečnost svých více než 250 miliónů lidí právě vybíjejí. Proč jsou na světě obří říše, v jejichž stínu vegetují či dokonce skomírají „malé“ země a kultury? Ty říše posunují ony „malé“ země a kultury kupředu. Nejprve je zanášejí pokrokem a nutností udržet krok s vývojem v impériu, nicméně je deptají neomaleností a posléze vlastní vývojovou nečinností. A to je výzva pokoušet říši, stavět se jí, prohrávat s ní v chybách a vítězit nad ní v prozíravostech. Nakonec se hliněná kola impéria rozsypou a sám hřmotný pád říše posune dějiny valem dopředu.
Ano, nejhorším nepřítelem vývoje, ale zároveň jeho pojistkou do budoucna je velmoc, která dosáhla svého civilizačního vrcholu a začala upadat, při tom by však ráda snědla svět. Dnes tuto nezáviděníhodnou úlohu skutečně plní Spojené státy americké. Kdysi to byl starověký Řím, před ním Babylón a dávno v nedohlednu pravěká tlupa se stejně nevybíravými způsoby, jaké jsme zvyklí vídat dnes. Byla to tlupa loupežníků, kteří si podmanili pastevce i zemědělce, ba i první řemeslníky. Byla to tlupa, která měla možnost přiučit se ovládnout rostlinnou i živočišnou výrobu. Ti lidé se mohli zdokonalit, ale oni místo toho opanovali jen několik různých tlup, jež na svých rychlých koních přepadali, dokud se ztrápené oběti neodstěhovaly za devatero hor.
Kdo by neznal sousloví otevřená společnost? Otevřená společnost ale neznamená otevřeně vysávat větší zbytek světa. V otevřené lidské společnosti se pouze od většího zbytku světa učíme a smíme jen doufat, že nás to posune k vytříbenější lidskosti. Je dost možné, že před zmíněnou pravěkou tlupou rostla na zemi civilizace, o jejímž pokroku a technologiích se nám zatím ani nezdá. Jak vypadala Atlantida? Kdy a jakým způsobem narazila ona a jí podobné mocnosti na strop svého vývoje, že se ty báječné světy musely rozpadnout v prach? Třeba se všechno, otázky i odpovědi, opakuje dokolečka dokola a evoluce je taková pomalu stoupající spirála, která se občas hroutí, miliónkrát si prověřuje tytéž okolnosti, pokaždé s trochu jinými lidmi, a po špetkách do nich sype změnu. Nachytá nás vývoj po miliónté na těch samých švestkách? A když nenachytá, přisype změnu a řeka poteče dál: jeden krok dopředu – jeden krok zpátky; jeden krok dopředu – dva kroky zpátky; dva kroky dopředu – jeden krok zpátky. Bůh má dost času. A my? Kolik času máme my?
