Masakr u Poraněného kolena

„Nelze prodat zemi, po které chodíme!“ Crazy Horse, Oglala-Sioux

Legendární bitva u Little Bighornu 25. června 1876, ve které spojené síly kmenů Lakota-Sioux, Cheyenne a Arapaho porazily 7. kavalérii pod vedením generála George A. Custera, znamenala sice morální i válečné zadostiučinění, v celkovém kontextu reálných sil ovšem byla labutí písní zoufalého ozbrojeného odporu indiánských kmenů severních Velkých plání (Great Plains). Zatímco početně omezené síly indiánských kmenů byly již tak zdecimované předchozími masakry, nemocemi a nedostatkem přirozené obživy, mohla americká armáda a oddíly dobrovolníků počítat s fakticky neomezeným přísunem lidských i materiálních rezerv.

Po Pyrrhově vítězství na Bighornu se zbytky oněch třech kmenů rozdělily a zvolily různé cesty útěku před pomstou americké armády, nicméně každý z nich se nacházel ve svízelné situaci.

Zatímco Sitting Bull a jeho Hunkpapa-Sioux zvolili kanadský exil, hledal Crazy Horse se skupinou svobodných Oglalů (druhá část tohoto lakotského kmene již sídlila pod vedením Red Clouda v rezervaci Pine Ridge) útočiště v pohoří Black Hills mezi rameny řeky Cheyenne River.

Poté, co americká armáda etnicky vyčistila Nebrasku, zůstal Siouxům kus země mezi 103. poledníkem a řekou Missouri: 35 000 čtverečních kilometrů (!), které úřady považovaly za bezcenné. Ale ani před nimi se bílá tsunami nezastavila. Nový proud vystěhovalců ze severní Evropy se valil přes rezervaci, což uvedlo do chodu novou mašinérii složenou z pozemkových spekulantů, vládních lobbyistů a armády coby exekutivního orgánu tohoto big businessu. Nastal čas plánovat zrušení i tohoto posledního útočiště svobodných lakotských kmenů.

„Na Zemi již nebylo naděje a zdálo se, že na nás Bůh zapomněl.. .“ Red Cloud, Oglala-Sioux

Po zavraždění Sitting Bulla v rezervaci Standing Rock 15. prosince 1890 zahájily americké úřady honbu na další potenciální „výtržníky“. Na jejich seznamu byl uveden i Big Foot, vůdce dalšího lakotského kmene Minneconjou, ke kterému se přidala skupina Sitting Bullových Siouxů ze Standing Rocku. Ve stejný den, 17. prosince, vydalo ministerstvo války příkaz k zadržení Big Foota a jeho skupiny tábořící u Cherry Creeku. Ten po obdržení zprávy o Sitting Bullově násilné smrti tábor zrušil, a dal se na cestu do rezervace Pine Ridge, ve které se nacházel Red Cloud s  jeho Oglaly, poslední z velkých lakotských vůdců, v naději na jeho ochranu.

O jedenáct dnů později, 28. prosince, byla Big Footova kolona obklíčena čtyřmi oddíly 7. kavalérie, tedy toho oddílu, který padl u Little Bighornu a byl obnoven, a v němž ovšem i nadále žila trpká vzpomínka na krutou porážku.

Její velitel, major Samuel Whitside, sdělil siouxkému náčelníkovi, který bojoval s těžkým zápalem plic a krvácel z úst i nosu, že má příkaz indiány zatknout, odzbrojit a  deportovat k jednomu z blízkých vojenských táborů. Whitside se ale nakonec po poradě se zkušeným stopařem oddílu, který majora varoval před možnými katastrofálními důsledky v případě okamžitého odzbrojování, rozhodl odložit akci až do vojenského tábora. Velitel, který přece jen disponoval pocitem lidskosti, dokonce nařídil lékařskou pomoc nemocnému náčelníkovi, kterého uložil do ambulantního vozu kavalérie. Navíc přikázal rozdat potraviny mezi vyhladovělé a promrzlé Indiány a dal dokonce k dispozici armádní stany těm, kteří žádné neměli. Teploty se v  ony dny pohybovaly kolem -15°C.

Celá situace se radikálně změnila navečer, kdy do tábora dorazil zbytek 7. kavalérie a celkové vedení převzal plukovník James W. Forsyth. Nový velitel, který sloužil pod generálem Custerem, sdělil Whitsideovi, že má rozkaz transportovat Siouxy do vojenského vězení v Omaze. Kolem tábora byla rozmístěna moderní horská děla typu Hotchkiss, v oficírském kvartýru tekla proudem whisky.

Nadcházející ráno zazněla vojenská polnice, indiánský tábor byl obklíčen kavaleristy na koních a oproti původní dohodě byl vydán příkaz k okamžitému odevzdání zbraní. Došlo k brutálnímu prohledávání stanů, při kterém byly ničeny i poslední osobní věci indiánů, a k ponižujícím osobním prohlídkám. Když jeden z mladých Siouxů odmítl vydat svoji drahou pušku, došlo k nepřehledné tahanici, ve které zazněl výstřel. Zda se jednalo o  úmysl nebo nedopatření není jasné, známé je pouze to, co následovalo: okamžitá palba z armádních pušek bez ohledu na to, zda šlo o muže, ženy nebo děti. A ty, kterým se podařilo ze smrtelného kruhu uniknout, kosily hotchkissovy kanóny. Celková bilance masakru: na tři stovky mrtvých mužů a žen, dětí i starých lidí.

Mrtví zůstali ležet ve zkrvaveném sněhu a teprve navečer začala armáda sbírat raněné, kteří přes krutou zimu ještě dýchali. Ti, kteří krátce poté nevydechli naposled, byli dopraveni do blízkého episkopálního kostelíku, vánočně vyzdobeného a osvětleného hořícími svícemi. Kdyby potrhaní, krvácející indiáni uměli číst, mohli by se podivit nad poselstvím křesťanské lásky, hlásané z plátna visícího nad oltářem: “Mír na Zemi a pokoj lidem dobré vůle!“

Black Elk, který přežil masakr jako chlapec, v podobných „poselstvích bílé civilizace“ útěchu nenašel, jeho slova nepotřebují komentář:

„Tehdy jsem nevěděl, co všechno skončilo. Když se dnes z vysoké hory svého věku dívám nazpět, zřetelně před sebou vidím všechny ty zkosené ženy a  děti ležet roztroušené podél rokle nebo nakupené na hromadu, tak, jak jsem je viděl, když mé oči byly ještě mladé. A mohu vidět, že tehdy v  tom krvavém marastu zemřelo ještě něco jiného, co zakryl padající sníh. Zemřel tam sen jednoho národa. Byl to krásný sen… . Kruh našeho lidu je rozbitý a rozpadlý, jeho osa již neexistuje a posvátný strom je mrtvý.“