Ivan David
6. 12. 2017
Každá politická strana směřuje k degeneraci a tím i k odchodu ze scény. Pokud se tak neděje, pak je to důsledek obrovského úsilí těch, kteří k tomu brání. Základem prevence je přísné dodržování vnitrostranické demokracie a sankce proti korupci uvnitř strany. Tedy, politická strana musí mít svůj očistný mechanismus a důslednou zpětnou vazbu. Bez ní spěje k záhubě – do čela se dostane velmi průměrný člověk a nebude odstraněn, ačkoli bude nutně rozpoznán.
Založit politickou stranu je dosti lehké, tedy netrvá-li se na její úspěšnosti. Všichni víme, kolik je někde na okraji politické scény malých, zcela neškodných politických stran. To jsou většinou takové, v nichž se velmi průměrní lidé prosadili do čela hned na začátku.
Politik velkého formátu hledá schopné spolupracovníky, lidi tvořivé, výrazné, organizačně schopné, s rozhledem a jasnou vizí. Hledá je těžko, ale ví, že jeho úspěch záleží právě na jeho úspěšném výběru. Výběr nespočívá v tom, že si je prostě vybere podle svého uvážení, ale v tom, že nastaví a udržuje takové prostředí, v němž mohou být demokraticky zvoleni ti nejlepší.
Stačí jeden chybný krok a strana se začne hroutit. V případě ČSSD se ten krok jmenoval Špidla. Omezené schopnosti a snaha držet se stůj co stůj u moci vedou k výběru spolupracovníků, kteří šéfa neohrožují, protože nedosahují ani jeho nedostatečné úrovně. Ti pak postupují podobně o stupínek níže v hierarchii. Vzniká klientelistický systém propojený korupcí. Noví šéfové získají dost moci na to, aby nepřipustili uplatnění schopnějších. Na významná a viditelná místa se dostávají ti, kteří by v konkurenci neobstáli ani na místech nižších.
V případě ČSSD situaci nemohl zachránit ani velmi schopný Jiří Paroubek. Nebál se hledat spolupracovníky, kteří by mu mohli být konkurencí. Jenže všichni dohromady byli jen výsadkem na nepřátelském území. Překážkou úspěchu byla novému předsedovi i vlastní nadměrná sebestřednost.
Nastoupil Bohuslav Sobotka. Přiznám se, že jsem sice rozpoznal nebezpečí, ale podcenil jeho rozměry. Sobotka se obklopil lidmi pokud možno ještě průměrnějšími sebe sama, s podobně omezeným rozhledem a bez politické vize, ale někdy možná schopné pokud jde o “válcování” oponentů a vytváření korupčních vazeb.
Každý, kdo byl někdy v nějaké aspoň trochu vlivné politické straně asi musel být překvapen stejně jako já, jak degenerace může postupovat rychle. Pokroku v úpadku dochází po měsících, ne po letech. Na sjezdu v Ostravě jsem po nezvolení Marie Benešové zaslechl úlevné zvolení řadového naháněče hlasů: “Konečně jsme se zbavili všech Zemanových lidí!” Za hodinu přišel Miloš Zeman a sklidil bouři potlesku od delegátů, kteří skromně a poctivě hlasovali podle instrukcí.
To už na jednání ústředního výboru ani na kraji či okrese nebylo možné rozpoznat, zda jde o stranu levicovou či pravicovou. Ona už také neměla žádný ideový obsah. Šlo jen o to, kdo bude posunut vzhůru a kdo odstřižen, kdo bude na volitelném místě a kdo vypadne. Volby byly do detailu předem dohodnuté. Mezi posledním zvoleným a prvním nezvoleným byl obrovský rozdíl v počtu hlasů.
Kariéru Mgr. Sobotky včetně zvenku neviditelných detailů popsal velmi pěkně Martin Kunštek ZDE. To ale není celý obraz bídy a utrpení. Prázdnota, neschopnost, pokrytectví a korupce nebyly přehlédnutelné. Venku na bilboardech byla kritika církevních restitucí pro naivní voliče, v uzavřeném sálu bylo od Mgr. S. slyšet, že to samozřejmě dostanou. Katolík Sobotka potřeboval zkorumpovat lidovce potřebné do koalice. Jak dlouho je možné dělat blbce z vlastních členů a jak dlouho ze svých voličů? Politika vidím jako advokáta. Jak dlouho budete živit svého advokáta, když uvidíte že je neschopný, nebo jsou mu vaše zájmy lhostejné, nebo dokonce postupuje proti nim?
To především Bohuslav Sobotka učinil ČSSD zbytečnou. Byl a je tak proevropský, až je protičeský. S voliči se ostře rozešel. To by k zániku mohlo stačit samo o sobě. Ale přičtěme ještě ekonomickou situaci takto mistrně vedené strany… Žádný deus ex machina nemůže přijít, byl by zabit, než by dosedl na zem. K odvrácení konce by musel nastat zázrak, například, že ostatní strany se znemožní ještě víc a žádné nové schopné strany nevzniknou.
