Jaroslav Tichý
20. 12. 2017
V této druhé části se pokusme položit si otázku, jaké národní zájmy může mít země, jako je Česká republika, a jakých prostředků k jejich dosažení může využívat. Otázkou zásadního významu též je, za jakých podmínek může ČR své národní zájmy uplatňovat. Začněme v tomto případě od konce a věnujme se podmínkám nezbytně nutným k uplatňování našich národních zájmů.
Ačkoliv velké členské země EU jako je Německo či Francie jsou schopné si své vlast-ní zájmy do jisté míry prosadit i v rámci EU (byť jeho činnost a orientace je ovlivněna poválečnou podřízeností Německa zájmům USA – viz vázací kancléřský akt atd.), u dalších zemí, jako je Polsko či Maďarsko tomu již tak není. ČR je na tom pak ještě hůře, a to vinou submisivních politiků, které si volíme do našeho čela, jakož i zčásti do orgánů EU. Ti pak často vystupují v roli jakýchsi drábů EU vůči vlastní zemi a zapomínají, že by měli naopak zájmy vysílající země hájit.
Stále více se ukazuje, že EU byla zakládána s cílem ovládnutí Evropy Německem, o čemž svědčí i její zakladatelé krátce po 2. sv. válce a její vrcholní činitelé. Jak z tehdejší doby (viz např. jeden z prvních předsedů předchůdce EU tzv. Montánní unie uhlí a oceli Haller (úředně potvrzený nacista), tak její nedávný předseda Schulz (jeho otec byl za války důstojníkem SS v koncentračním táboře). Nedivme se tedy ani rétorice ani postupům, které EU začala postupně používat.
S ohledem na postupy a podmínky postupně uplatňované vůči ČR a dalším tzv. východoevropským zemím po jejich vstupu do EU jsme se dostali z dřívější pozice středně rozvinuté průmyslové země do pozice rozvojové země. Takto je na nás nahlíženo na Západě, takto nás i překlasifikovala americká banka J.P. Morgan. Jestli se tedy někdo dnes v ČR „cítí být Evropanem“, projevuje se v lepším případě jako neznalý základních faktů, v horším případě jako hlupák, který si ze základních faktů neumí udělat vlastní závěry. Je to stejné, jako když někteří naši politici chtějí, abychom patřili k „pevnému jádru Evropy“. Jako co, za těchto podmínek a za situace, kdy Slovany považují opět za podřadnou rasu? Když vyzývají fakticky k tomu, abychom se přidali k západoevropským zemím, které evidentně ztrácejí svůj charakter z důvodu jejich postupující islamizace vinou neprozřetelnosti jejich vůdců. Jaké společné hodnoty to máme podle jejich představ a výzev vlastně sdílet?
Budeme-li vycházet z naší reálné situace (velikost území, jeho umístění, počet obyvatel, zaměření naší ekonomiky, malé surovinové zdroje a tudíž ve většině případů závislost na jejich dovozu, naše předešlé zkušenosti a výsledky), dostaneme se nejspíše k závěru, že bychom měli:
a/ vyvarovat se cizím snahám o naše zatažení do války. Ať již občanské z titulu následků masového dovozu migrantů do ČR, tak i agresivní války proti Rusku (a případně i dalším zemím světa) iniciované ze strany USA prostřednictvím NATO. Zajistit si tedy především vlastní bezpečnost. A velmi přitom zvažovat, jaký krok může přispět k zajištění naší bezpečnosti a jaký krok znamená naopak naše ohrožení. V současné době tyto kroky často zaměňujeme;
b/ zbavit se koloniálního jha a usilovat o to, abychom se znovu postavili jako země na vlastní nohy, a to po všech stránkách (politické, ekonomické, sociální, kulturní a dalších, vč. obnovení naší potravinové soběstačnosti). Je přitom třeba říci si jasně, že bez předchozího vystoupení z EU a z NATO to nepůjde. O tom nás nakonec přesvědčuje dnes již téměř každodenní praxe s ohledem na stále se zhoršující podmínky pro naše další setrvání v těchto organizacích;
c/ poučit se konečně z neblahých zkušeností z našich nedávných dějin z hlediska naší další politické orientace (při zohlednění celkové situace a našich reálných možností z ní vyplývajících). Za dané situace se jeví jako nejvýhodnější jít vlastní cestou, avšak nikoliv samotní, nýbrž v rámci nového uskupení zemí, kterým by mohla být V4+ či země na půdorysu bývalého Rakousko-Uherska. Toto uskupení by mohlo představovat jistou protiváhu proti zbytku stávající EU směřující (a zřejmě již i odsouzenou) k její plné islamizaci;
d/ navázat na naše předchozí zkušenosti a výsledky v oblasti ekonomiky a exportu při naší další činnosti. Základem pro naši další ekonomickou činnost po vystoupení z EU by bylo naše členství v ESVO (EFTA), která funguje na principu volného pohybu zboží, osob, služeb i kapitálu. Oproti EU však nestanoví svým členským zemím žádné kvóty či jiná omezení, nečiní členské země závislými na dotacích z jimi předem odvedených peněz. Taková nová obchodně-politická orientace umožňuje jak další hospodářskou spolupráci se zeměmi EU, a to bez jakékoliv submisivnosti z naší strany, tak i snazší spolupráci se zeměmi BRICS a euro-asijského prostoru. Tedy spolupráci se zeměmi a oblastmi, které jsou na ekonomickém i politickém vzestupu, namísto našeho slepého lpění na jedině možných vazbách s postupně upadající částí světa. Takový postup dává i větší možnost k našemu návratu na mnohé tradiční trhy v Africe a zejména v Latinské Americe, které jsme v souvislosti se vstupem do EU nesmyslně opustili.
e/ vytvořit si tak i v současném bouřlivém světě s mnohými změnami základní předpoklady k udržení a rozšiřování sociálního státu pro naše občany. Je proto třeba zabývat se docilovanou úrovní našeho HNP a způsobem jeho rozdělování tak, aby sociální stát bylo možné opět obnovit. Přestat se tedy honit za růstem HDP, jehož část pak odvedeme nevratně do zahraničí.
Jak již bylo naznačeno, tyto záměry nelze však realizovat při dalším setrvávání v:
– Evropské unii, která nás do současného stavu kolonie cíleně dostala a jejíž zákony, směrnice a předpisy z nás vytvářejí stále méně svéprávný subjekt a směřují až k našemu úplnému pohlcení v rámci tzv. Evropské federace nerovnoprávných států. Té unie, která má být přeměněna v evropský islámský chálifát, k čemuž průběžně provádí řadu opatření, do nichž nutí i tzv. východoevropské země, jež se tomu stavějí na odpor. Té unie, která nás cíleně učinila nesamostatnými a ve všem na ní závislými, vč. zásobování potravinami;
– NATO, které odmítá bojovat proti teroristům a které odmítá též chránit tzv. schengenské hranice, které dnes vinou stávající praxe EU již fakticky ani neexistují. Jediným cílem této vojenské organizace je agrese proti dalším zemím, především vůči Rusku. Bez ohledu na svůj zakládací dokument, tj. washingtonskou smlouvu a podmínky v ní uvedené. Ty totiž předpokládají mírové řeščení vzniklých problémů, jejich předání k řešení Radě bezpečnosti, nevyhrožování jiným zemím silou a dávají též v případě napadení jedné členské země jinou zemí ostatním členům NATO na výběr, jak budou reagovat. Tvrzení o tom, jak ostatní členské země přijdou napadené zemi automaticky na pomoc je ničím nepodložené a je v jasném rozporu s ustan. článku 5 zakládací washingtonské smlouvy. Krom toho NATO postupuje v praxi v rozporu s mezinárodním právem a s Chartou OSN, takže naší spoluúčastí na těchto akcích se stáváme spoluagresorem. Za těchto okolností není tedy na místě otázka, proč z NATO vystupovat, jako spíše otázka, proč v NATO dále být.
I přes shora naznačené cíle je zřejmé, že z hlediska českých národních zájmů je taková formulace neúplná. Chybí v ní totiž především to, jakou roli chce ČR v měnící se Evropě a v nově vytvořeném politickém uskupení zemí (ať již V4+ či na půdorysu bývalého Rakousko-Uherska) po svém odchodu z EU a z NATO hrát. O co vlastně chce usilovat. V tom musíme mít jasno dopředu, kroky, jež budeme realizovat po odchodu z obou uvedených organizací, je třeba mít předem předjednané.
Je přitom třeba vzít v úvahu, že se mění na mezinárodní scéně podmínky, na což je třeba i z české strany reagovat. Doba „odečítačů ze rtů“ reprezentovaných Sobotkovou vládou odchází do propadliště dějin a většina z nás nepochybně chápe či alespoň intuitivně tuší, že takto dále postupovat nelze.
Otázkou ovšem je, zda jsme si zvolili správné osoby a strany k provedení potřebné nápravy v tomto směru. Tedy strany a osoby, které přicházejí s formulací a prosazováním českých národních zájmů, s představou o prosazování naší vlastní české pozice na mezinárodní scéně. Zdá se ale, že nikoliv. Podle volebních programů se u nás žádná taková strana či hnutí do parlamentu nedostaly. Ať již pro-to, že po tom nebyla před volbami dostatečná společenská poptávka či proto, že taková nabídka se nemohla dostat od jiných účastníků voleb včas a v potřebném rozsahu mezi občany z důvodu jejich mediální blokace.
