Jiří Baťa
15. 12. 2017
Pomineme-li problematickou aféru s dopingem u ruských sportovců, jsou tu další případy, které odhalují používání léků jako prostředků, zvyšující výkony sportovců, tzv. anabolika. Poněkud paradoxně, proti samotné logice sportu, kdy se říká a veřejně propaguje heslo „sportem ke zdraví“ je, podle zjištěných poznatků, značná část vrcholových sportovců nemocných. Mají astma!
Samozřejmě, že i sportovci jsou jenom lidé a mohou onemocnět. U nemocného sportovce, který se léčí, však takové léky mohou být svým způsobem i dopingem. Pak je takové léčení a současná aktivní činnost sportovce poněkud problematické. Takový člověk (sportovec) je buďto fakticky nemocný, léčí se a nemůže sportovat (tak jak je tomu u obyčejného člověka nesportovce), nebo je natolik „zdravě nemocný“, že může sportovat, jen musí užívat nějaké léky, tzv. kortikoidy! Jak to jde ale dohromady: být dost vážně nemocný, tedy mít např. opravdové astma, léčit se a současně být sportovně aktivní ve vrcholovém sportu?
Pokud se totiž blíže seznámíme s podstatou tohoto onemocnění zjistíme, že astma bronchiale je chronické zánětlivé onemocnění průdušek, pro které je také typické, že po různých vyvolávajících podnětech dochází k záchvatům dušnosti nebo kašle na podkladě zúžení dýchacích cest. Jedná se o nejčastější chronické onemocnění dětského věku, nicméně závažná je rovněž skutečnost, že i přes pokroky v léčbě výskyt astmatu v populaci stoupá. Neumím si představit aktivního sportovce ve vrcholovém sportu, např. biatlonisty, fotbalisty, cyklisty, nebo atleta- desetibojaře, u kterého v průběhu aktivní činnosti dochází k záchvatům dušnosti nebo kašle. Je nade vší pochybnost, že by takový sportovec mohl vůbec závodit, natož aby v průběhu závodu trpěl těmito příznaky navzdory tomu, že by používal ke zmírnění následků léky, tzv. kortikoidy, či jiné (salbutamol).
Je mnoho známých případů, kdy sportovci s astmatickým „onemocněním“ pro potlačení příznaků nemoci používali léky, které však svým způsobem více působily jako doping. Na severu Evropy patří běžecké lyžování k nejpopulárnějším sportům se širokou základnou a snad právě proto za specialisty na efektivní užívání léků na astma platí norští běžci na lyžích, a to dlouhodobě. Tomu také odpovídala jejich výkonnost a naprostá výjimečnost v tomto zimním sportu. Na druhou stranu je fakt, že právě mezi lyžaři je astmatiků docela dost. Otázka nakolik je jejich „astma“ skutečné a prokazatelné, nebo je to jen záminku ke krytí používání léků ke zvýšení výkonnosti sportovce, které současně působí de facto jako „oficiální“ doping. Lékaři těmto astmatem trpícím lidem totiž často doporučují zimní a vodní sporty, což se zřejmě stalo výhodnou kamufláží i pro sportovce, pokud jim takové léky současně slouží jako vhodný (kamuflovaný) doping ke zvýšení jejich výkonnosti.
Posledním případem dopingu je anglický cyklista Chris Frooma. Mezinárodní unie UCI informovala o tom, že britský závodník letos v září na Vueltě neprošel dopingovou zkouškou. Čtyřnásobný vítěz Tour de France zatím nebyl nijak nijak potrestán. „Je dobře známo, že mám astma. Během Vuelty se mi astma zhoršilo, proto jsem na doporučení lékaře zvyšoval dávku salbutamolu. Vždy jsem se ale ujišťoval, že jsem nepřekročil přípustnou dávku,“ uvedl Brit. Podle regulí smějí cyklisté užívat salbutamol na zvláštní povolení od UCI, ale maximální povolená koncentrace je 1000 nanogramů, zatímco Froomův vzorek z Vuelty vykazoval dvojnásobnou hodnotu. Není to poprvé, co se kolem Frooma vznáší takové podezření. Čelil už několika nařčením z dopingu Mj. jej v tomto směru podezříval i na doping expert na slovo vzatý, Lance Armstrong, nic se však prý neprokázalo.
Dopingové aféra ruských sportovců má sice své následky, co však bylo předmětem dopingu není známo. K dopingu totiž neslouží jen velmi populární důvod „astma“ a příslušné léky, kterým údajně trpí jistá část sportovců, ale celá řada jiných léků a anabolik. I ty jsou nebo mohou být do jisté míry považovány za doping a jsou nebo mohou být diagnostikovány v jistém omezení. Pokud ovšem dojde „omylem“ k tzv. předávkování, mohou být jejich uživatelé obviněni z dopingu, viz Ch. Froom z GB.
Obecně vzato, zmíněná nemoc „astma bronchiale“ u sportovců se stala metodou, jak legalizovat používání léků (kortikoidů) na potlačení nemoci, které nejen léčí, ale také a to především, zvyšují výkon sportovce, neboť jsou svým způsobem současně i dopingem. V případě sportovců se můžeme domnívat (stejně jako pochybovat), že nejde o astma, které nutně vyžaduje totální ambulantní léčení, ale o (zřejmě) astma jen lehčího typu, kdy nasazením léků je nemoc natolik potlačena, že sportovec je schopen podávat standardní (někdy dokonce nadstandardní) výkony. A to je ten hlavní důvod, proč tolik úspěšných (ale i méně úspěšných) sportovců jsou postiženi tím „zatraceným“ astmatem.
Nicméně astma, jakkoli je pro běžného člověka velmi nepříjemné onemocnění (dušnost, kašel, únava aj.), často nemůže ani vykonávat svou práci, přesto je až s podivem, že u sportovců i přes vynaložené úsilí, tyto příznaky nejsou pro jejich činnost zas až tak velkou překážkou, pokud ovšem jsou touto nemocí opravdu postiženi. Jinak lze astma považovat jen jako zástěrku pro používání léků coby povolený doping. Zůstaneme-li např. u biatlonistů, pak např. z českých běžkařů astma prý trápilo od dětství třeba Lukáše Bauera. Přesto i s touto nemocí je schopen aktivně sportovat a i podávat výborné výkony. Podle něj se udělení terapeutické výjimky hlídá pomocí přísných testů. „Dají vám nadýchat alergenu a musíte mít určité procento zhoršení. Jakmile by bylo menší, tak nesmíte užívat léky. Já se do toho ale vždycky v pohodě vešel,“ popsal Bauer. Takže i s astmatem se dá úspěšně sportovat. Jak prosté, Watsone, že?
