Zbyněk Fiala
14.11.2017 VašeVěc
Velká podnikatelská výprava, obklopující prezidenta Miloše Zemana na cestě do Ruska, bude hledat cestičky kolem sankcí EU. I kdyby je našla, bude pozdě. V Rusku využili této dovozní bariéry k vybudování vlastních výrob, které už si se zahraniční konkurencí poradí. Normálně by to udělat nesměli, ale sankce umožňují obejít paragrafy o zákazech ochrany domácího trhu.
Nemusím s prezidentem ve všem souhlasit, ale snaha Miloše Zemana o vyváženou zahraniční politiku je správná. Souhlasím i s jeho snahou o silácké projevy tam, kde má jistotu, že neuspěje. Ale teď mám trochu strach, jestli nesáhl vedle. Začíná se příliš angažovat ve věci ruských sankcí, prosazuje názor, že by se měly zrušit. Bojím se, aby to Rusku neublížilo – tomu Rusku, které mám rád, obyčejným lidem, s nimiž jsem se setkával na svých novinářských cestách.
Zatím Rusku Evropa vycházela vstříc. Těžko vymyslet idiotštější kárné opatření ve světě sužovaném globálním cenovým podbízením, než protivníkovi umožnit, aby si od tohoto tlaku na pár let odfrkl a mohl budovat průmysl v bezpečí uzavřeného trhu. Přesně tohle představují sankce EU.
Pravidla hospodářské soutěže, na která dohlíží třeba Světová obchodní organizace WTO, žádná ochranářská opatření nedovolují. Zakazují pokusy bránit laciným dovozům, které devastují domácí trh. Sankce s ochranářským efektem však ponechávají bez povšimnutí.
Možná by tedy měl prezident Zeman obrátit pozornost jinam. Když sankce pomohly Rusům, proč by nemohly pomoci i nám? Měli bychom si je vymodlit třeba za národovecké excesy, o které stejně nemáme nouzi. Je to vlastně jediná šance, jak vytvořit podmínky pro obnovu výroby kvalitních domácích potravin z místních zdrojů. Zkusme chvíli ulpět u této vzrušující představy, že sankce namířené proti jiným, škodí nám. Ale sankce namířené na nás…?
O tom, jak evropské sankce proti Rusku pomohly ruským výrobním podnikům, píše na Parlamentních listech můj někdejší kolega z Ekonoma Martin Kunštek. Poškození jsou také, ale u nás. Třeba jihočeská mlékárenská Madeta. Dokonce trvale. Ruští miliardáři prý byli ubezpečeni prezidentem Vladimírem Putinem, že sankce budou trvat nejméně deset let, a to je přesvědčilo vložit obrovské peníze do ruské zemědělské a potravinářské výroby.
„Už druhým rokem poté se jejich zahraničněobchodní bilance v potravinách a zemědělských výrobcích, po více než čtyřiceti letech, stala kladnou. Dnes více vyvážejí, než dovážejí. Poprvé od nástupu Brežněva,“ konstatuje Kunštek . Do ruského zemědělství a potravinářství šel tak velký objem investic, „že i německé firmě Claas stálo za to jít do Ruska postavit továrnu na výrobu traktorů a kombajnů. Firma Claas je jedním z největších světových výrobců zemědělské techniky. A touto cestou prostě sankce obešla.“
„Když přijdete do obchodu s potravinami v Rusku, tak tam rozhodně žádný nedostatek potravin není vidět,“ tvrdí Kunštek. „V obchodech v Moskvě nebo Petrohradu je dokonce mnohem rozmanitější nabídka potravin než v Praze. Ve venkovských oblastech je minimálně srovnatelná s našimi venkovskými prodejnami jako Coop. Všechny typy výrobků jsou tam k mání. Dokonce i evropské provenience. Holandské sýry, francouzský koňak nebo maďarské klobásy. Prostě se reexportují přes Švýcarsko nebo Bělorusko. Ovšem Rusové si určují, kolik toho touto cestou pustí na svůj trh. A evropští výrobci, pokud nebyli úplně vytlačeni, tak méně vydělávají. Musejí se totiž dělit s překupníkem.“
Závěr?
„Putin se nám jenom směje. Bez této „pomoci“ od EU by se mu asi nikdy nepodařilo tak rychle udělat Rusko potravinově soběstačným. A přimět domácí miliardáře k investicím do smysluplné výroby,“ shrnuje Kunštek.
V prostředí kolem Andreje Babiše neuslyšíte nic jiného. Jeho národo-hospodářský poradce, odborářský makroekonom Jaroslav Ungermann vidí, že sankce sice mohou zpomalit rozvoj některých oblastí, ale pokud jde o zemědělství, jasně si pomohlo:
„Rusko je dnes asi největším světovým vývozcem obilí, a to je dnes druhou největší položkou jeho exportních příjmů. Přitom si pamatujeme na sedmdesátá či osmdesátá léta, kdy Rusko dováželo miliony tun obilí, aby přežilo. Sankce ruskému zemědělství jednoznačně pomohly, ceny produkce šly nahoru a zemědělství se rázem stalo ziskové. Obávám se, že evropští exportéři se na ruský agrární trh již nebudou moci vrátit v původním rozsahu.“
My máme taky program zvyšování soběstačnosti ve výrobě základních potravin, ale je to jen štos papíru, kterým se nikdo nenají. Zemědělská a regionální politika je asi to nejslabší, co se v zemi najde. Jedním z výrazných rysů polistopadového vývoje je ztráta produkční síly českého zemědělství, což je patrné na snižování jeho podílu na HDP.
V roce 2015 činilo zemědělství už jen 1,68 procenta celkové přidané hodnoty v ekonomice ČR a podíl potravinářství klesl na pouhých 2,19 procenta. Snižuje se i podíl zemědělství na celkové zaměstnanosti v národním hospodářství na 2,19 procenta, informuje poslední oficiální Zpráva o stavu zemědělství. A mzdy tam jsou dvacet procent pod průměrem.
Ne že by ty velké lány nebrázdily nejvýkonnější stroje a nenašlehaly hory zrní z hnojiv a prášků. Avšak jak výše uvedené číslo potvrzuje, v této produkci komodit najdeme minimum přidané hodnoty. „Ve vývozu se nadále prosazují zemědělské suroviny na úkor výrobků s vyšší přidanou hodnotou,“ konstatuje zmíněná zpráva a doplňuje to údajem o schodku agrárního zahraničního obchodu ve výši 20 miliard korun.
Onen schodek vzniká hlavně proto, že kvalitní suroviny se vyvážejí za pakatel, zatímco v protisměru dovážíme mizerné potraviny, mnohem horší, než jaké by se tu daly za stejné peníze vyrobit z kvalitních domácích surovin. Pokrytecký boj za „jednotnou kvalitu dovážených potravin“ odvádí pozornost od zemědělské politiky, která se podobá spíše rabování.
Pečují o to dva nástroje, jedním jsou dotace a druhým snížená hodnota koruny. Dotace zastírají, že tato struktura zemědělské výroby nemá ekonomický smysl. Jak oficiální zpráva ministerstva zemědělství uvádí, celkový objem podpor zemědělcům za rok 2015 činil téměř 45 miliard korun. Jde o 12,5 tisíce korun na hektar, přidělovaných mechanicky na plochu. Podíl dotací na produkci už dosáhl 25 procent. Ale je tu ještě levná koruna, která přifukuje nízké ceny utržené v zahraničí a udržuje export laciných komodit při životě.
Kdyby tedy dotace nebyly a česká měna byla sebevědomější, naše zemědělství by na tom bylo o 40 procent hůř – a muselo by se s tím něco rozumného udělat. Na to však nedojde. Jakákoliv česká debata na toto téma končí u požadavku vyšších dotací. Aby byly srovnatelné se zahraničím. Čili aby nám ty jednoduché komodity ještě déle vydržely. A půda pod nimi ať třeba zdechne.
Jak vidíme, s těmi sankcemi a dotacemi je to opačně, než si mnozí myslí. Sankce pomáhají a dotace škodí. Pomohly by nám nějaké sankce, které by umožnily zrušit dotace.
Další dotace ovlivňují život venkovských samospráv. Hodně jsem se o tom dozvěděl na konferenci o fiskální decentralizaci a efektivnosti místních a regionálních autorit v EU, pořádané v Praze Vysokou školou regionálního rozvoje a Bankovním institutem. Opakovaně se tam hovořilo o rekordním rozpočtovém přebytku obcí, který roku 2016 přesáhl 40 miliard korun. Přitom příjmy obcí a krajů nejsou nijak zázračné a jsou závislé především na výnosu sdílených daní. Nyní obce a kraje dostávají asi třetinu z celostátního výnosu těchto daní (32,5 procenta). Kolik z toho kdo dostane, to vychází hlavně z počtu obyvatel. Podíl na výnosech místních živnostníků, který motivoval k rozvoji podnikání v obci, byl zrušen.
Příjmy tedy nejsou nikterak zázračné, a přesto se je nedaří utratit. Čím to je? Hromadí se peníze, které jsou rezervovány na kofinancování evropských dotací, to znamená na dláždění chodníků a renovaci náměstí. Málokdy se použijí na něco opravdu užitečného, z čeho by byli lidé v místě dlouhodobě živi. Jednorázově si vydělá nějaká spřátelená firma stavbařů a dlaždičů, a to je všechno. Jenže je to stále složitější, starostu by mohli zavřít, váhá. Ani ministerstvo s výzvami nespěchá. A tak peníze jsou, a neví se co s nimi.
Kdyby si nad tím chtěl někdo jen tak nezávazně zamudrovat, podívá se na mapu a vidí, že obce jsou rozeseté v krajině obklopené zemědělskou půdou. To se přece samo nabízí k produktivním úvahám. Když však jdeme do detailu, vidíme, že malé obce jsou obklopené obrovskými lány, které však obdělává někdo jiný. Čtyři pětiny české zemědělské půdy jsou svěřeny nájemcům. Vlastníci půdy nikterak nepočítají s místními lidmi a jejich ekonomickými potřebami.
Bezmoc obcí je podtržena tím, že máme nejmenší obce v EU, obklopené největšími půdními bloky v EU. Jak to vzniklo? Historici říkají, že sídelní síť Česka se zachovala do dnešních dnů v podstatě v podobě, jakou měla po třicetileté válce, tedy v půli 17. století. Zato velikost zemědělských organizací a jejich nekonečných lánů je dědictvím sovětského nápadu z 30. let minulého století, kdy se tamější vláda lidu pokusila převzít model vysoce produktivních amerických farem a přelepila jej nálepkou kolchozů. Československé kolchozy pak jely podle stejného mustru. A jedou podle něj i dnes, kdy se změnily na akciovky.
Takže farmy amerického typu u nás drancují půdu produkcí energetických plodin (řepky do nafty a kukuřice do bioplynky) a obklopují starodávné obce, které vznikaly tam, kde byla největší šance spolehlivou produkci potravin. Babičky a stařečkové, kteří ve vesnicích zbyli, se mnohdy ještě mohou vrtat na zahrádce, ale někde nemají ani ty slepice. Drůbež, která nedokáže léčit chřipku kořalkou, skončila v pytli s plynem. Za vesnicí je všechno cizí, někde zabrali i cesty. Hospoda zdechla a v krámu nabízejí německé syntetické jogurty a dánské pochoutky z jatečního odpadu.
České obce jsou prťky. Čtyři pětiny celkového počtu mají do 1000 duší a žije v nich necelá pětina obyvatelstva (17,2 %). Střední česká obec má jen 382 obyvatel, to znamená, že půlka českých obcí je ještě menší.
https://www.czso.cz/csu/czso/4120-03-casova_rada_1961_2001-3__velikostni_struktura_obci_
Další pětina obyvatelstva Česka žije ve velkoměstech, kterých máme pět. Stačí spočítat, kolikrát míň je tam potřeba billboardů pro oslovení voličů, a hned je jasné, co ignorovat a kam napřít pozornost.
Když se bavím s nějakým velikánem o tom, že obce vymírají, protože tam není práce, a práce tam nemůže být, protože nedisponují základním zdrojem, půdou, slyším, ať to nechám být. Karty byly nějak rozdány, a teď už se s tím nedá nic dělat.
Asi nedá. V minulosti se takové věci řešily pozemkovou reformou, ale to je v dnešní době vyloučené. Vždyť i ty Masarykem zreformované pozemky se znovu vracejí církvím. Ale co takhle nějaké sankce?, napadá mne.
Nebo – ale to už je úplně nad rámec reality – něco od těch vlastníků půdy chtít, co vyžaduje lidskou práci. Ne peníze, ty se dají vydlužit, zamluvit, vyfixlovat, ale práci. Něco, co by posloužilo stejně účinně jako evropská sankční pomoc Rusku nebo Masarykova pozemková reforma, ale jmenovalo by se to jinak.
Například stanovení striktní podmínky pro dotace v podobě určitého obsahu organických látek a živých organismů v půdě a v krajině. Kdo nemá krávy a nehnojí, nedostane nic. Kdo ošetřuje půdu jednou cisternou jedu místo lesa motyk (nebo nějakého sofistikovanějšího mechanického zásahu), nedostane nic. Kdo oře od obzoru k obzoru, takže mu tam všechno chcípne, nedostane nic. Kdo nepečuje o rybníčky a obrostlé klikaté potůčky, utře a rád se půdy zbaví. Tož tak. Člověka v tom Listopadu napadají všelijaké věci.
