Martin Churáň
3.11.2017 Solidarita
Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.
Začátkem roku 1914 se ve většině Evropy máloco jevilo nereálněji, než představa, že by se v blízké době mohlo na obzoru objevit revoluční proletářské hnutí. Poslední takové vzplanutí bylo již více než čtyři desetiletí staré (Pařížská komuna z roku 1871), a i ono bylo ve své době spíše izolovaným projevem. Následoval dlouhý, ve srovnání s pozdějšími událostmi dvacátého století spíše poklidný vývoj ve znamení ústupků elit vůči chudším vrstvám, ať už v oblasti politické (všeobecné volební právo, nikoliv jako dosud jen pro bohaté) nebo hospodářské a sociální (právo na organizování v odborech, zavádění nemocenského a sociálního pojištění, mírné zkracování pracovní doby z původních dvanácti i více hodin denně …). Všude v Evropě sice posilovaly socialistické strany, které se k revoluci povětšinou otevřeně (pouze ovšem slovně) hlásily. I jejich vůdčí představitelé a členové však stále víc, třebas i nevědomky, přejímali všeobecně rozšířené mínění, že nezvratnost lidského pokroku povede k vyřešení společenských rozporů smírnou cestou.
Cesta k světlým zítřkům byla ovšem z velké části jen zdánlivá. Společnost se na první pohled demokratizovala, skutečný vliv běžného člověka však ani zdaleka neodpovídal velkolepým preambulím ústav a zákonů. Pro většinu lidí pak zůstával život navzdory mírným sociálním reformám velmi obtížný. Frustrace nenápadně narůstala nejen zdola, ale i v horních vrstvách, pro které byly i dosavadní kompromisy příliš. Přesto oba tábory nespěly k vzájemnému zúčtování: všechny třídy obyvatel začaly pomalu přijímat výklady, které vinu za jejich neuspokojivou situaci hledaly nikoliv v uspořádání společnosti, ale v působení vnějších nepřátel. V jejich vojenské porážce spatřovaly jediný způsob, jak uvolnit zablokovanou cestu vpřed. Výsledkem bylo krveprolití první světové války. Konflikt přinesl pravý opak toho, co si od něho lidé slibovali – o to dramatičtěji se revoluce vrátila na pořad dne jako nikdy předtím.
Rusko mezi dvěma revolucemi
Existovala jedna země, kde se revoluce na rozdíl od zbytku Evropy těžko mohla stát pouhou řečnickou ozdobou: Rusko. Největší evropská země, která přes bouřlivý ekonomický rozmach doháněla Západ jen pomalu, byla na začátku století nejautoritářštější a nejrepresivnější monarchií, jakou kontinent kdy poznal. Kromě toho, že stát dusil jakýkoliv samostatný projev svých obyvatel (cenzura, šikanování i za soukromé bytové schůze, pokud bylo podezření, že jsou jejich předmětem politické diskuse …), tu široké masy ve městech i na venkově přežívaly často na hranici bídy.
Není tedy divu, že v lednu 1905 zasáhl celou zemi revoluční výbuch. Proti vládě vystoupily jak liberální střední vrstvy, které požadovaly zavedení ústavy, parlamentu, svobody slova, tisku, spolčování apod., tak i dělníci, kteří sice v prvních měsících žádali hlavně vyšší mzdy, osmihodinovou pracovní dobu a sociální zákonodárství, během roku však zčásti přijali za své programy revolučních socialistů. Ve stejné době byl venkov zachvácen hnutím za pozemkovou reformu a proti útlaku se bouřily i národnostní menšiny od Poláků po středoasijské muslimy. Důsledky ruských událostí byly cítit i za hranicemi: například ve Vídni a zejména v Praze vyvolal jejich ohlas demonstrace za rovné volební právo, které přerostly v pouliční střety dělníků s policií a k postavení barikády na Karlově náměstí. Socialistické strany po celé Evropě několik málo měsíců vážně diskutovaly o relevantnosti revoluční cesty, a to, že spory mezi socialisty a liberály o interpretaci ruského dění zaznívaly i v jinak klidné Británii, ukazuje, že víra v pokojný, nerevoluční vývoj k lepšímu byla i na Západě slabší, než se zdálo.
Revoluce skončila neúspěchem. Ruští liberálové se z jednotné protivládní fronty stáhli poté, co v říjnu 1905 vydal car manifest, v němž přislíbil splnění většiny liberálních požadavků. Ústavní systém, který nakonec zavedl, byl hluboce pod jejich očekáváním, stačil však, aby pro příště byli ochotni uznávat pouze legální způsoby boje. V prosinci 1905 zlikvidovala vláda ozbrojené socialistické povstání v Moskvě, v prvním pololetí 1906 pak postupně potlačila rolnické hnutí.
V letech 1907 až 1914 prosazovala ruská vláda umírněné autoritářství doprovázené reformami shora. Jejím cílem byla další modernizace země za účelem vyrovnání se s konkurenčními velmocemi, mimo jiné skrze prosazení kapitalistických vztahů na venkově. Dnes historikové často tvrdí, že stejně jako západní země mohlo i Rusko díky této politice dosáhnout společenské stability a prosperity, kdyby jen mělo na reformy více času a do slibného vývoje nezasáhla válka. Kromě toho ovšem, že, jak už jsme viděli, byly příčiny, jež vedly k válce, totožné s těmi, které nahrávaly revoluci, se konflikty ve společnosti jen prohlubovaly. Ve středních a vyšších vrstvách se vláda potýkala s opozicí jak liberálů zleva, tak ultrakonzervativců zprava. Především se však opět začali radikalizovat dělníci.
Ne že by se i v ruském dělnickém hnutí neobjevovaly tendence k reformismu. Zejména odbory projevovaly od roku 1906 ochotu se touto cestou vydat. Stále nepřátelštější přístup státu i rostoucí neústupnost zaměstnavatelů ale podrývaly těmto tendencím půdu pod nohama. Když 4. dubna 1912 vojsko zahájilo palbu do horníků zlatých dolů u východosibiřské řeky Leny, kteří po nehodě, jež vzala život několika desítkám z nich, protestovali proti nebezpečným pracovním podmínkám, byl výsledek podobný, jako když byla 9. ledna 1905 nařízena střelba do průvodu dělníků, kteří přišli k carskému paláci prosit cara o řešení jejich neúnosné materiální situace a o provedení reforem. Stávky a demonstrace se sice tentokrát většinou omezovaly na Petrohrad, dosahovaly však opět statisícových počtů. Že tentokrát přes četné střety s armádou nevedly k revoluci, bylo způsobeno jednak tím, že liberálové a střední vrstvy nyní zůstávali stranou, jednak tím, že klidný zůstal i venkov.
Přesto dělnické protesty do roku 1914 nabývaly na mohutnosti. V první polovině roku se některé z bezpočtu stávek účastnily dvě třetiny ruských dělníků a stoupající popularitu zažíval i politický radikalismus. Ve volbách roku 1912 získali bolševici poprvé více poslanců než menševici, a menševikům blízké reformisty začali postupně vytlačovat i z vedení odborových svazů. Jak by se situace vyvinula, kdyby vývoj nerušeně pokračoval, nelze říci. V létě 1914 totiž veškerý politický aktivismus rázem umrtvilo vypuknutí světové války.
Válka a společnost
Vstup do války vyvolal ve většině Evropy bouřlivé nadšení ve všech vrstvách obyvatelstva, včetně dělníků. Socialisté až na hrstku disidentů neviděli jinou možnost než udělat během několika dnů obrat o sto osmdesát stupňů a navzdory dosavadním pacifistickým proklamacím se přidat. Tak tomu bylo i v Rusku, které během následujících několika měsíců zažilo vlnu vlasteneckých projevů a umlknutí veškerého stávkového hnutí i demonstrací. Postoj k válce rozdělil všechny socialistické strany. U bolševiků, kteří se k ní velkou většinou postavili odmítavě, bylo rozdělení vyřešeno rychlým odchodem menšiny, u eserů a menševiků však zůstalo trvalé.
Nadšení netrvalo dlouho. Rusko šlo proti Německu a Rakousku–Uhersku od porážky k porážce. K vojenské nekompetentnosti velení se přidávala i neschopnost zaopatřit vojáky výzbrojí, ošacením, potravinami a zdravotní péčí, zatímco o vlastní pohodlí se důstojníci starali stejně usilovně jako okatě. Trpěli ovšem i civilisté ve městech, neboť se zhroutilo zásobování potravinami i jiným zbožím denní spotřeby, a úřady se ukázaly jako neschopné i v tomto ohledu. Namísto nefunkčního státu nastoupila „občanská společnost“: po celé zemi začali továrníci, obchodníci, liberální statkáři, příslušníci svobodných povolání, městské i provinční samosprávy, dělnická družstva a další organizace zakládat na celostátní i regionální úrovni zásobovací výbory, které z darovaných prostředků na venkově vykupovaly nejpotřebnější suroviny a zajišťovaly jejich dopravu do měst nebo na frontu. Kromě potravin organizovaly tyto okázale vlastenecké organizace také dodávky surovin nutných pro vedení války, ale i léků pro raněné a péči o ně. Vláda brala tyto iniciativy s povděkem a ochotně se o ně opírala, pod dojmem z její nečinnosti ovšem začala i mezi středními a vyššími třídami (včetně jejich konzervativnějších částí) vyvstávat otázka, k čemu vlastně je.
Pokud jde o dělníky, bylo už v roce 1915 jejich válečné nadšení minulostí. Naopak se projevy jejich nespokojenosti, včetně stávek a demonstrací, množily, a nic na tom neměnilo posílání jejich iniciátorů na frontu. V roce 1916 byly nepokoje zejména v Petrohradě již tak silné, že se úřady začínaly obávat o stabilitu státu. Vůči vládě a jejím třetiřadým ministrům (ti schopnější, kteří radili k větší smířlivosti, buď odešli, nebo byli carem odvoláni) se během roku 1916 víc a víc vymezovali i liberálové v Dumě (parlamentu). K opozičním konstitučním demokratům se nyní připojili i dosud provládní konzervativnější liberálové (tzv. okťabristé), čímž vláda ztratila většinu. Vzhledem k malým pravomocem parlamentu si mohla dovolit opozici při vládnutí zkrátka ignorovat; tím jen znásobila vztek „vzdělané společnosti“ (jak se jí v Rusku, spíš než „občanská společnost“, říkalo), které přenechávala všechnu práci, nebyla ale ochotna nechat ji podílet se na rozhodování. Stejně silným motivem jako naštvanost na vládu byl u poslanců stoupající strach z revoluce. Někteří liberálové nalevo od hlavního proudu byli ochotni k spojenectví s revoltujícím davem, aby donutili cara k ústupu a revoluci tak předešli. Jiní, stojící pro změnu od hlavního proudu napravo, uvažovali o palácovém převratu za pomoci vojska a o nahrazení cara Mikuláše II. jiným, schopnějším členem panovnické rodiny – řada generálů výslovně přislíbila takovému pokusu podporu. Většina liberálů ovšem přísahala pouze na „vzdělanou veřejnost“ a její nátlak na panovníka. Rozuzlení nakonec přišlo odjinud.
Únorové dny v Petrohradě
Kolem nového roku 1917 byla atmosféra v hlavním městě napjatá. Potyčky protestujících s pořádkovými silami se odehrávaly každý téměř den. Západní historikové dlouho (přinejmenším do půlky století) měli zato, že vypuknutí revoluce bylo spontánní a neřízené, zatímco jejich sovětští kolegové vyzvedávali výhradní roli bolševiků v její přípravě. Již před rozpadem SSSR pečlivější výzkumy ukázaly, že ani jedno neodpovídá pravdě, ani po otevření sovětských archivů v devadesátých letech však není průběh událostí zcela vyjasněn.
Jisté je, že vedení socialistických stran (tj. ti jeho členové, kteří nebyli ani ve vězení, ani v emigraci a skrývali se v Petrohradě před úřady) se usilovně snažilo nálady dělníků využít a dál radikalizovat. Mohlo se přitom opírat o novou generaci dělnických aktivistů v továrnách, kteří stáli v čele stávek i manifestací v ulicích. Tito aktivisté patřili jak k bolševikům, tak i k eserům a menševikům, mnoho dalších bylo bezpartijních, celkově však byl vliv politických stran mezi dělníky pravděpodobně větší, než se soudilo ještě před dvaceti lety. Jak přesně velký, nejsme dosud schopni říci. Víme pouze, že organizování protestů nebylo dílem jediné strany, ať už bolševiků nebo dalších.
Už 9. ledna (22. ledna podle západního kalendáře, oproti kterému byl tehdejší ruský o třináct dní pozadu), na výročí začátku revoluce roku 1905, se celoměstské stávky zúčastnilo přes sto čtyřicet tisíc pracujících ze sto dvaceti továren – tedy dva z pěti petrohradských dělníků. Stávky a demonstrace různé velikosti pak následovaly v hustém sledu. Taktikou socialistů bylo iniciovat demonstrace ku příležitosti každého svátku či výročí a na podporu každé stávky, která zrovna ve městě vypukla, a doufat, že při některé z nich přeskočí jiskra, která režim položí, o čemž se mezi dělníky, jak dokládají hlášení tajné policie, hovořilo stále častěji. Podobně pohlíželi i na demonstraci k Mezinárodnímu dni žen 23. února (8. března – mezinárodní svátky slavili ruští socialisté podle západního kalendáře, aby se jejich akce konaly současně s oslavami sesterských stran na západě; tak i První máj se v Rusku slavil 18. dubna). Na druhou stranu s ní ovšem většinou nespojovali žádná mimořádná očekávání.
Tak vstoupily na scénu petrohradské dělnice. Ženy tvořily od začátku války mezi dělníky rychle stoupající podíl, jednak proto, že po odvedení mužů na vojnu se staly hlavními živitelkami rodiny (státní podpora rodinám vojáků byla naprosto nedostatečná), jednak proto, že uvolněná místa branců potřeboval průmysl zoufale obsadit. Podíl žen tak v roce 1917 dosahoval mezi dělníky asi třetiny, v Petrohradě to bylo dokonce přes 43 %. Musely se vyrovnávat se mzdami nízkými i v porovnání s jejich mužskými protějšky, nutností skloubit dlouhé pracovní směny s péčí o děti a k tomu stále více i s frontami na základní potřeby v obchodech – kolikrát vzhledem k nefungujícímu systému zásobování marně. Možná právě to dodalo demonstraci několika tisíc textilních dělnic 23. února zvláštní razanci, která jí umožnila přerůst v stotisícový průvod obou pohlaví, jehož část se pokusila přejít řeku a vstoupit do městského centra, sídla petrohradské smetánky, carského paláce, parlamentu a většiny státních institucí. Armáda v tom dorážejícímu davu zabránila, zároveň však v podstatě ignorovala povely důstojníků k jeho rozehnání.
Následující dva dny se konfrontace vystupňovala k regulérním pouličním bitvám. Zlomeny byly všechny rekordy stávkové mobilizace od roku 1905 a k dělnickým demonstrantům, organizovaným řadovými socialistickými a dělnickými aktivisty (nejvyšší straničtí představitelé, kteří na rozdíl od nich pocházeli spíš z řad vysokoškolsky vzdělané inteligence, byli z velké části ve vleku událostí), se přidávali i studenti a příslušníci středních vrstev. 25. února už bylo socialistům jasné, že začalo revoluční hnutí. Zato vojenské autority považovaly události za pouhé hladové bouře, které se časem samy vyčerpají, a vůči kterým je lepší zaujmout vyčkávací postoj. Situaci změnil telegram, v němž car z fronty ještě téhož dne nařizoval potlačení nepokojů. 26. února Volyňský pluk (složený z poddůstojnických kadetů, a považovaný tedy za zvláště spolehlivý) zahájil do dělnických demonstrantů palbu, která zanechala v ulicích několik desítek mrtvých.
Krveprolití k zastrašení Petrohraďanů nestačilo: ráno 27. února (12. března) se v ulicích opět srocovaly demonstrace. Mělo však jiný, nezamýšlený účinek: podlomilo loajalitu vojáků. Volyňský regiment, traumatizovaný tím, čeho se na rozkaz svých velitelů dopustil, zahájil téhož rána 27. února vzpouru a strhl svou agitací několik dalších jednotek. Většina posádky ještě nebyla vzpourou zasažena, bylo ale zřejmé, že pokud se vláda nemůže spolehnout na privilegovaný útvar relativně lépe situovaných vojáků, nemůže se už ve městě spolehnout na nikoho.
Zatímco se toto vše na ulicích odehrávalo, posílali vůdčí umírněně liberální poslanci carovi zoufalé telegramy, v nichž ho prosili o jmenování vlády, která by měla důvěru parlamentu a tím i veřejnosti. Jedině tím, ujišťovali ho, bylo ještě možné předejít revoluci. Car na jejich prosby odpovídal pohrdavým mlčením. 27. února, pod dojmem z rebelie vojáků, se poslanci státní Dumy s těžkým srdcem odhodlali připojit k revoluci, která již byla zřejmě nevyhnutelná a vzhledem k jejich dlouhému váhání a nečinnosti už sotva byla ochotna přiznat jim velkou autoritu. Jejich rozhodnutí zahájit vyjednávání se socialisty ovšem vedlo ruské generály, kteří stejně jako celá společnost odedávna (právem) považovali cara Mikuláše II. za naprosto neschopného, a postupně dospěli k názoru, že i republika by byla stabilnější (a pro vedení války efektivnější) než takový panovník, k víře, že „vzdělaná společnost“ udrží revoluci v rozumných mezích. Když proto 27. února dal car pokyn k vyslání frontových oddílů za účelem rozprášení revolucionářů, vypověděli mu vojenští velitelé poslušnost, a 2. (15.) března na iniciativu náčelníka generálního štábu došly carovi z celé země telegramy, v nichž ho generálové vyzývali k abdikaci. Carovi nezbylo než se podvolit nutnosti. To už se v Petrohradě během čtyř dnů utvořila revoluční vláda, k níž se za chvíli vrátíme.
Kdo měl jaký motiv?
Revoluce se aktivně účastnili dělníci, vojáci a v omezené míře i střední vrstvy. Neměli všichni stejné cíle. Co chtěli dělníci, je relativně nejsnazší určit. Vliv socialistických stran na plánování jejich akcí, jakkoliv byl jen relativní, je bezpečně prokázaný, a už 23. února se k ženské demonstraci připojili kováci s explicitně politickými hesly. O tom, že si přáli změnu režimu, nejlépe v republikánském směru, není důvod pochybovat. Jistě stejně jako všichni ostatní čekali mnohaměsíční boj jako v roce 1905 a byli překvapeni, když se místo toho monarchie během osmi dnů zhroutila jako domeček z karet. Již během 25. února příznivě přijímali volání po vzniku sovětu dělnických zástupců, a z jejich chování je jasné, že podvědomě cítili to, co brzy radikálové s Leninem v čele začali razit jako program – že by mu měla náležet „všechna moc“. Ohledně představ vojáků je menší shoda. Většina vojínů byla rolnického původu a problémy městských obyvatel jim tudíž nemusely být blízké – že město hladoví, a že na tom má vinu selhání státu, postřehli ovšem nepochybně. Skladba armády se kromě toho proměnila vzhledem k tomu, že navýšení stavů z důvodu války do ní přivleklo množství nových rekrutů, kterým byl vojenský život cizí. Mnozí pocházeli z petrohradského okolí a poměry ve městě jim tudíž nebyly tak neznámé, nemálo jich bylo i dělnického původu – včetně socialistických sympatizantů nebo tahounů protestních hnutí, kteří byli do armády povoláni za trest a v revolučních dnech sehráli ve svých jednotkách významnou úlohu. Víme také, že eserům se dařilo udržovat v petrohradské posádce tajnou organizaci, byť již nelze zjistit, jaký měla mezi mužstvem zásah.
Přesto ne všichni dnes souhlasí s názorem, že vojáci měli stejně jako dělníci představu o novém režimu, který by bylo žádoucí nastolit. Vůči rozkazům důstojníků k potlačení demonstrací projevovali sice neochotu až netečnost, takový přístup ovšem současníci zaznamenali už dříve. Na jaře 1916 například v sibiřském Krasnojarsku odmítli zasáhnout proti antisemitskému pogromu (pogromy byly na Sibiři na rozdíl od západního Ruska velmi neobvyklé) a dokonce zbili důstojníka, který se je k splnění rozkazu snažil donutit. Neskrývané sympatizování s davem tedy nemuselo znamenat „progresivní“ politický postoj. I to navíc mělo své meze: vojíni se silně zdráhali dav rozhánět, celkem však plnili pokyn nenechat je projít z dělnických čtvrtí přes řeku do centra, a na hecování, aby se přidali k protestujícím, do 27. února nereagovali. To by svědčilo o tom, že nechtěli plnit úlohu režimních katů, zároveň však nijak neusilovali o revoluci a snažili se pokud možno nezadat si s žádnou z obou stran. Po masakru 26. února to přestalo být reálné, a tak si museli jasně vybrat, ke komu se přidají. Od chvíle, kdy se otevřeně vzbouřili, pro ně ovšem vítězství revoluce mnohem víc než pro dělníky byla otázkou života a smrti. I tím se dá vysvětlit jejich tlak na demokratizaci armády v dalších dnech.
Tento výklad je trochu extrémní. Bližší pravdě bude, že vojáci netvořili jednolitou masu. Rozdíly vládly i mezi jednotkami: socialisté mohli provádět agitaci ve vlastním útvaru, jen velmi obtížně však mohli oslovovat rekruty v útvarech dalších, aniž by na sebe upozornili, což dopad jejich práce značně omezovalo, dokud se nepřešlo k otevřené neposlušnosti. Podobný vliv jako radikálové v uniformách ovšem mohli překvapivě mít i důstojníci. Nerozhodnost nejvyšších velitelů tu byla klíčová. Vysoké armádní kruhy věděly nebo aspoň měly ponětí o jednáních s vyhlídkou sesazení cara. Jejich příslušníci měli tedy důvod se obávat, že za tvrdý postup budou v případě změny vlády, nebo dokonce režimu, hnáni k odpovědnosti. Jejich snaha nechat první tři dny situaci vyhnít byla dána i tím. Nižší důstojníci tuto váhavost vycítili. I důstojnický sbor se ostatně od začátku války proměnil: nová krev, potřebná vzhledem k tomu, že tolik starých oficírů padlo v uboze naplánovaných ofenzivách, z velké části pocházela spíše z měšťanských kruhů než z dosavadních privilegovaných a tradicionalistických vrstev. Tito noví lidé nezřídka sympatizovali s liberalismem nebo dokonce i socialismem. Carův rozkaz skoncovat s protesty za každou cenu jim přišel nevhod, a někteří nejenže se proti nespokojenosti mužstva od 27. února nestavěli, ale dali jí sami průchod. Příčiny rychlého zhroucení carismu tedy byly rozmanité a je těžké určit, které z nich měly větší váhu.
Počátky dvojvládí
27. února začali poslanci Dumy jednat o nové vládě, nyní již bez ohledu na cara. Proti své vůli se čím dál tím víc pohybovali na půdě ilegality. Vlak jim i tak ujížděl: v jiném křídle parlamentní budovy již kolem dvě stě padesáti socialistických předáků připravovalo volbu „petrohradského sovětu (tj. rady) zástupců dělníků a vojáků“, o jehož vytvoření se ve městě už dva dny hovořilo. Účast na výběru delegátů byla po celém městě tak vysoká, že jejich počet během několika dnů přesáhl tři tisíce (každá fabrika měla na tisíc dělníků po jednom delegátovi, menší závody byly zastoupeny jedním delegátem bez ohledu na počet zaměstnanců, po jednom zástupci volily i vojenské útvary). Výzva vojenským jednotkám, aby do sovětu rovněž delegovala zástupce, byla oproti roku 1905 novinkou. Řada lidí v ulicích by uvítala, kdyby sovět převzal vládu sám, to však představitelé socialistických stran odmítli a její sestavení přenechali poslancům. Důvody byly dva: jednak představa (jistě trochu dogmatická), že zavedení socialismu musí předcházet kapitalismus a liberální demokracie, a tudíž je nutno přenechat liberálům vybudování demokratické parlamentní republiky se všemi občanskými svobodami (slova, shromažďování, spolčování …); jednak pocit malé kvalifikace k výkonu vládnutí, a hlavně strach, aby revoluci ve stylu Pařížské komuny nepotkal právě osud Pařížské komuny – izolace, semknutí vyšších a středních tříd celé země a nakonec likvidace. Umírněný postup socialistů a přenechání iniciativy liberálům skutečně vedl k tomu, že generálové zasadili carismu ránu z milosti a k revoluci se bez odporu přidaly i regiony. Bohužel se brzy ukázalo, že umírnění socialisté tak jednali nejen z taktických důvodů, ale i z principu.
Sovět z roku 1905 měl v podstatě za úkol jen koordinaci stávkového a dalšího protivládního hnutí, administrativní činnosti přebíral spíš nahodile tam, kde komunální úřady nebyly schopny plnit svou funkci. Vzhledem k tomu, že mocenské vakuum bylo nyní všeobecné, bylo ovšem tentokrát jeho postavení mnohem silnější a zdaleka se již neomezovalo na hlavní město. 3. března sestavili poslanci Prozatímní vládu složenou výhradně z liberálů (socialisté nabídku dvou ministerských křesel odmítli) s výjimkou ministra spravedlnosti, eserského poslance a advokáta Alexandra Kerenského. Řada dosud vůdčích poslanců se ovšem musela stáhnout do ústraní, neboť pro svou váhavost v únorových dnech a někdejší provládnost byli spojováni se starým režimem. Za cíl si Prozatímní vláda vytkla co nejrychlejší svolání Ústavodárného shromáždění zvoleného podle všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva, které mělo rozhodnout o budoucím politickém i sociálním uspořádání Ruska. Sovět pro změnu přislíbil vládě podporu, dokud bude její jednání v souladu se zájmy dělníků a vojáků, což bylo zároveň varování vládě a pokus o uchlácholení nedůvěřivých mas.
Už před vznikem Prozatímní vlády se ukázalo, kdo má v rukou reálnou moc. Vše začalo 1. března nařízením poslaneckého výboru, který právě jednal o složení vlády, aby se vojáci vrátili do kasáren a znovu se podřídili vojenské disciplíně. Ti si to vyložili jako pokus o obnovení nesnesitelných služebních podmínek (které patřily k příčinám, jež je vehnaly do povstání), potažmo o znovunastolení předrevolučních poměrů obecně. Zástupy vojáků vtrhly na jednání sovětu, od kterého si vymohly vydání proslulého „příkazu č. 1“. Ten zaváděl ve všech vojenských útvarech od nejnižších po nejvyšší výbory volené prostými vojáky a oprávněné jednat s důstojníky o podmínkách služby, materiální situaci vojáků, kázeňských věcech apod. Uvolňoval také disciplínu v době mimo službu. A závěrem proklamoval podřízení petrohradského vojska sovětu a neplatnost rozhodnutí poslaneckého výboru Dumy, jestliže budou v rozporu s rozhodnutími sovětu. Tím si vedoucí činitelé sovětu neochotně a pod tlakem přisvojili část vládní pravomoci, s čímž Prozatímní vládě nezbylo než se smířit.
Tím se v armádě vytvořila situace, která kopírovala dvojvládí na celostátní úrovni: stejně jako sovět kontroloval a usměrňoval politiku vlády, aniž by chtěl vládní moc sám převzít, vyjednávaly volené oddílové výbory s důstojníky, jejichž autorita také zatím nebyla zpochybňována – volitelnost a odvolatelnost důstojníků byla výslovně vyloučena. Zprvu ostatně byli důstojníci občas voleni i za členy výborů. I tady bylo ovšem záhy jasné, že nová rovnováha stojí čistě na ochotě vojáků ji respektovat.
Také v dílnách a továrnách se okamžitě začala prosazovat „dělnická kontrola“. Na rozdíl od vojska v tomto případě nešlo o žádnou novinku. Tovární výbory, které si nárokovaly právo spolurozhodovat s majitelem nebo manažery o všem, co mělo vztah k odměňování, pracovním podmínkám, organizaci práce a najímání či propouštění zaměstnanců, si dělníci volili již v roce 1905. Celý březen se také nesl ve znamení mohutných stávek mimo jiné za zvýšení inflací znehodnocených mezd, zkrácení pracovní doby na osm hodin denně, a mnoho dalších požadavků, včetně zákazu podřízeným tykat. Do samotné výroby a obchodní strategie dělníci šéfům zatím mluvit nechtěli, natož aby požadovali vyvlastnění kapitálu – přechod k socialismu ještě nebyl na pořadu dne.
Ve městech i ve vojsku se tak během necelého týdne ocitly vedle sebe na jedné straně instituce, které si kladly za cíl udržet tradiční autoritu státu, přeměnit ho v liberální demokracii západního typu a postavit ho do služby „občanské společnosti“ (čímž se nepřímo, často jen podvědomě myslely střední vrstvy), na druhé straně nové instituce širokých lidových mas, které se na stát dívaly skrz prsty právě proto, že cítily, komu má sloužit, a snažily se jeho moc (i moc zaměstnavatelů) co nejvíc omezit. Zároveň ale vznikalo i jiné, méně nápadné rozdělení mezi lidovými orgány na vyšší a nižší úrovni. Vedle petrohradského sovětu začaly postupně vznikat i sověty jednotlivých čtvrtí, v armádě se brzy projevil rozdíl mezi volenými výbory vojáků na úrovni divizí či celých frontových úseků oproti výborům v menších oddílech, a i v odborech, které rašily jako houby po dešti, se výbory základních organizací vydávaly jiným směrem než celosvazové orgány.
Složení výborů bylo totiž v obou případech jiné: „nahoře“ se této úlohy ujímali příslušníci socialisticky orientované „inteligence“, bez jejíž odborné kvalifikace se dělníci neobešli ani v případech, kdy její vliv nepociťovali zrovna nejlépe, případně uvolnění straničtí aktivisté; „dole“ věnovali politické činnosti ve výborech svůj volný čas členové pracovního či vojenského kolektivu. A rychle se ukázalo, že důvěra dělnictva ke svým zástupcům je jen podmínečná: 5. (18.) března vyzvalo plénum petrohradského sovětu dělníky, aby v zájmu politické stability a ostražitosti před kontrarevolucí ukončili vlnu hospodářsky motivovaných stávek. Provolání vyvolalo velké rozčílení a v továrnách se začalo mluvit o odvolání a převolení delegátů sovětu. 10. (23.) března nakonec sovět vyjednal se zástupci zaměstnavatelů zavedení osmihodinové pracovní doby (v sobotu sedmihodinové), uznání podnikových výborů a zavedení paritních „smírčích komisí“.
Pro socialistické politiky to bylo varování: ministři Prozatímní vlády již v březnu výslovně uznávali, že bez součinnosti sovětu jsou zcela bez vlivu, i moc sovětu však stála výhradně na důvěře a dobrovolné spolupráci „nižších“ organizací (v zásadě tím byl naplněn jeden z požadavků „socialismu zdola“, ovšem zatím ještě v kapitalistickém systému). Jelikož nižší orgány bylo v případě změny politických nálad oproti „vyšším“ snazší převolit, ocitli se jeho vůdcové záhy v prekérní situaci.
Revoluce v regionech
Do většiny ruských měst se zprávy o petrohradských nepokojích dostaly zpravidla v prvních dvou březnových dnech, a z dostupných informací už bylo možné vyčíst, že má režim namále. Revoluce tu proto měla poklidnější průběh – jen v několika málo případech došlo k bojům. Je to celkem pochopitelné: v hlavním městě dostala vojenská místa k použití síly výslovný pokyn od cara; v regionech nejen, že žádný rozkaz nepřišel, ale nikdo si netroufl sáhnout k represím na obranu moci, u níž bylo možné, že během několika hodin padne, a vystavit se tak pomstě nových vládců.
Přechod moci do nových rukou proběhl ve městech hladce a bleskově (na venkově to byl proces zdlouhavější, o čemž si povíme jindy). K liberálním městským radám i zde přibyly dělnické a vojenské sověty (na rozdíl od Petrohradu tu často byl jeden sovět pro dělníky a další pro vojáky), čímž se dvojvládí rozšířilo do celé země. Přesto nebyla revoluce v regionech pouhou replikou té petrohradské a výzkumy posledních dvou desetiletí ukázaly, že logika událostí byla mnohdy rozdílná.
Socialistické strany pracovaly mimo hlavní město v podstatně odlišných podmínkách. Především tu byla ilegální činnost citelně obtížnější. Zřizování tajných organizací končívalo poměrně rychle jejich infiltrací a rozbitím policií, podzemní sítě aktivistů působících v předvečer revoluce mezi petrohradskými továrními dělníky tu tedy neměly příliš obdoby. To neznamená, že by tu socialisté nebyli silně přítomni – naopak. Působili však skrze legální a oficiálně nepolitické organizace, především spotřební družstva a jiné svépomocné spolky, které se rozvíjely už před válkou a po zhroucení ekonomiky během válečných let výrazně nabyly na důležitosti. Někdy se mohlo jednat o maskované odborové organizace, většinou však tyto spolky byly skutečně tím, za co se vydávaly. Členové dělnických stran se v družstevním hnutí výrazně angažovali a skrze něj se dostávali do kontaktu s neorganizovanými masami. Vezmeme–li příklad devadesátitisícového sibiřského Krasnojarsku, kde dělnictvo dosahovalo počtu asi deseti tisíc obyvatel a počet členů místního družstva čítal zhruba dva a půl tisíce, získáme představu, jak významný nástroj to mohl být.
Socialisté mohli někdy v rámci družstev zprostředkovat protivládní myšlenky, zcela běžně se však ocitali v situaci, kdy spolupracovali se státními institucemi. Jako družstevní činitelé bývali totiž radnicemi jmenováni do komunálních komisí pro zásobování nebo pro péči o uprchlíky z válečných zón a mohli se dostat i do nepřímé součinnosti s celoruskými dobrovolnými organizacemi zřizovanými liberálními středními vrstvami, aby suplovaly selhávající státní úřady. V legálních spolcích i komunálních komisích se bez rozdílu angažovali eseři, menševici i bolševici a spory mezi „umírněnými“ a „radikály“ tu byly ve srovnání s hlavním městem nebo emigrací tlumené. Vždyť také spolupráce s magistrátem ve městě vzdáleném tisíce kilometrů od sídla vlády byla mnohem méně politicky konotovaná.
Prostřednictvím družstev a dalších spolků mobilizovali socialisté v prvních březnových dnech dělníky pro demonstrace na podporu revoluce a pro volbu sovětů. Za delegáty v sovětech bývali nezřídka voleni dělníci se zkušenostmi s působením v družstevních představenstvech. Také způsob volby, procedury a institucionální podoba sovětů (zejména delegátské plénum versus výkonný výbor) v mnohém připomínaly družstevní stanovy, které v souladu s ruským zákonem o družstvech dělily pravomoci mezi valnou členskou hromadou a voleným představenstvem (jak ostatně již před třiceti lety ujasnili historikové, i petrohradský sovět v roce 1905 přejímal volební a jednací procedury známé dělníkům z odborů).
Ve spolupráci s radnicí pokračovali socialisté, nyní prostřednictvím sovětů, i po revoluci. Městská duma (zastupitelstvo), ovládaná povětšinou liberály, typicky iniciovala vznik například „Prozatímního výkonného výboru“ (název se lišil město od města), do něhož byli kromě části zastupitelů delegováni i zástupci místních „občanských iniciativ“, od organizací zaměstnavatelů nebo svobodných povolání (lékařů, právníků atd.) přes kulturní a vědecké spolky po dělnické odbory, družstva či záložny. Takový byl zprvu vývoj i v Moskvě, po Petrohradu druhém městě Ruska. Své zástupce vysílaly i sověty vojáků a dělníků. Dělníci a socialisté tak měli ve výborech výrazné zastoupení. V některých městech zaznívaly i návrhy sloučit občanský „výkonný výbor“ a sovět do jedné instituce.
Zdánlivý „třídní smír“ neměl v regionech dlouhého trvání – na to byla protikladnost zájmů vyšších a nižších tříd i v regionech příliš reálná. Už během března se dral na povrch elitářský pohled konzervativnějších liberálů na žádoucí podobu komunálních institucí a spory pracujících se zaměstnavateli tu byly stejné jako v Petrohradě. Politický konflikt zde nebyl tak vyhraněný, nicméně se vliv liberálů brzy rozplynul ještě více než v hlavním městě. Na samém začátku to však ještě nebylo patrné. Naopak, celostátně vlivní socialisté, kteří se nyní vraceli do Petrohradu z nuceného pobytu na Sibiři, přikázaného jim během války carskými úřady, začali v duchu atmosféry nasáté v regionálním prostředí táhnout socialistické strany doprava.
Politické programy – liberálové
První necelé dva měsíce ruské revoluce uplynuly ve znamení jásavého optimismu a přesvědčení, že nabytá svoboda přetvoří národ v novou pospolitost a každého jednotlivce v nového člověka. Odrazilo se to v horečném zakládání nejrůznějších občanských, charitativních, vědeckých, kulturních, vzdělávacích i jiných sdružení s nejrůznějšími okruhy činnosti. Trend se nevyhnul dosud upozaďovaným skupinám, zejména ženám (ženy ze středních vrstev si během jara desetitisícovými demonstracemi vynutily zajištění volebního práva, což byla otázka, nad kterou jak socialističtí, tak i nesocialističtí politici váhali) a dělníkům, kteří využívali kratší pracovní doby k nabývání kulturních vymožeností, na něž měly dosud střední vrstvy monopol. Současně se v lidových masách projevoval i trend protichůdný, využití rozkladu donucovacích institucí k plnému „odvázání se“: bujaré oslavy a pouliční násilí, davové útoky na sklady alkoholu následované hromadnými pitkami, po nichž celá čtvrť končila namol opilá, byly dalším běžným zjevem těchto měsíců.
Optimismus se projevoval i vírou, že se podaří překlenout rozdíly v představách, jak má porevoluční Rusko vypadat, jmenovitě mezi liberály a socialisty. Převážná většina vůdců obou táborů ostatně pocházela ze stejného sociálního prostředí vysokoškolských intelektuálů, což usnadňovalo jejich vzájemnou domluvu. Zosobněním těchto nálad se stal Alexandr Kerenskij, pětatřicetiletý advokát a eserský poslanec, který se vyznamenal obhajobou socialistů v politických procesech a tvrdou kritikou carské vlády v parlamentu, a nyní v sobě spojoval funkce místopředsedy petrohradského sovětu a ministra spravedlnosti v Prozatímní vládě, kde byl jediným zástupcem socialistů. Jeho odvaha a zásadovost byly nesporné, politické koncepce však mlhavé: i jeho eserští kolegové o něm říkali, že si o sobě pouze myslí, že je socialista, ve skutečnosti je však pouze sociálně cítící liberál (v tehdejší ruské inteligenci celkem běžný případ). Díky tomu měl důvěru obou táborů (omezenou samozřejmě v tom socialistickém na „umírněné“) a stal se ihned nejoblíbenější a fakticky nejvlivnější osobou ve vládě. Jakmile se na začátku léta ukázalo, že protichůdné programy tak jednoduše skloubit nelze a Kerenskij nebyl schopný najít cestu ze slepé uličky, začala jeho popularita klesat. Podstatnější než jeho neschopnost a nerozhodnost ovšem bylo, že názorový proud, který ztělesňoval, nebyl na výši úkolu doby.
Jeden dojem se přesto potvrdil jako správný: zhroucení monarchistické, kontrarevoluční pravice. Ani během únorových dnů, ani nikdy potom nebyla ruská pravice schopna zorganizovat v ulicích protiakci. Na svých schůzích mohly dosavadní elity pouze konstatovat vlastní bezmocnost. To je pozoruhodný vývoj, když uvážíme, že antiliberální, antisemitské pravicové strany měly v letech 1905 až 1908 přes tři sta padesát tisíc členů (víc než všechny socialistické strany dohromady) a bojůvky proslulé svou krvavou násilností. Už v roce 1908 ovšem začal výrazný úpadek krajní pravice a nefunkčnost státního aparátu za války zcela podryla důvěru v tradiční systém. Prozatímní vláda se neustále obávala kontrarevoluce – celkem zbytečně.
V liberálním táboře se v podstatě jedinou funkční stranou stali konstituční demokraté neboli „kaděti“, kteří se v roce 1905 účastnili revoluce a po její porážce tvořili legální opozici. V roce 1905 měli také na liberály značně radikální sociální program, který výslovně požadoval osmihodinovou pracovní dobu a možnost účasti lidových vrstev na politickém rozhodování. Od té doby však prodělali posun doprava a na sociální experimenty se dívali s nedůvěrou. Proměnila se totiž skladba jejich příznivců: v roce 1905 oslovovali kaděti především skupiny, jejichž společenské postavení bylo založené spíše na vzdělání než na penězích: úředníky, svobodná povolání, akademiky a další. Podnikatelské kruhy naopak buď výslovně podporovaly status quo a carskou autokracii, nebo tvořily základnu okťabristů a dalších provládních, konzervativních liberálů. Kaděti ovšem postupně získali vliv i v této části středních vrstev – a ty zase získaly vliv na kaděty. To vše v roce 1917, kdy byla sociální otázka stále naléhavější a výbušnější. Neúspěch ruského liberalismu tím byl téměř zpečetěn.
V podmínkách masové politiky měla podnikatelská buržoazie nevýhodu malého počtu, stejně jako akademicky vzdělané střední třídy, které se navíc zčásti hlásily (byť třeba jen vágně) k socialismu. A nižší střední vrstvy jako obchodní příručí, účetní, údržbáři a jiní nemanuálně pracující se za liberální řád mobilizovat nenechaly. Přesně naopak: tyto skupiny, tradičně usilující o uznání coby plnohodnotných příslušníků středních vrstev (a frustrované z toho, že se jim to nedařilo) a úzkostlivě dávající najevo svou povznesenost nad masami lidí pracujících ručně, nyní z titulu své námezdní práce zdůrazňovaly svou příslušnost k „dělnictvu“ – což byla od revoluce prestižní záležitost – a úspěšně se domáhaly práva vysílat delegáty do sovětů. Socialistům se tak otevíraly možnosti, jaké se v dějinách vyskytují jen za velmi příznivých shod okolností.
Politické programy – socialisté
Z ruských socialistických stran byly významné tři: Strana socialistů–revolucionářů (PSR neboli „eseři“), bolševici a menševici (doslova „většinovci“ a „menšinovci“, jak se jim nepříliš opodstatněně začalo říkat po rozštěpení sociálních demokratů na tyto dvě frakce roku 1903; oficiální název první z nich zněl „Sociálně demokratická dělnická strana Ruska/bolševici“ – RSDRP/b; druzí se formálně jmenovali pouze „Sociálně demokratická dělnická strana Ruska“ – RSDRP – označení „menševici“ bylo jen neoficiální). Jelikož válka přinesla nové problémy a rozepře ohledně toho, jak se k nim stavět, vedly spíše napříč stranami než mezi nimi, mohlo se začátkem března 1917 leckomu zdát, že staré stranické dělení je překonané a dojde k velkému přeskupení. Takové hlasy silně poceňovaly přetrvávání starých rozdílů.
Socialisté–revolucionáři byli jednoznačně nejsilnější. Kromě toho, že měli největší počet příznivců ve městech (mimo jiné díky tomu, že oslovovali i jiné skupiny než dělníky), měli jako jediní výrazný ohlas i mezi rolníky na venkově, kde žily přinejmenším tři čtvrtiny ruského obyvatelstva. Na venkov byly totiž jejich program i agitace historicky orientovány především: eseři při svém vzniku zhruba o patnáct let dříve navazovali na populistické hnutí devatenáctého století, které v rolnictvu vidělo jádro nezkaženého ruského národa a v průmyslu cizorodý a škodlivý import ze Západu. I když se eseři od tohoto tradicionalismu odpoutali, uznávali nyní průmyslové dělníky a vůbec obyvatele měst jako plnohodnotnou a potřebnou součást země a nevymezovali se již proti západním politickým vlivům (částečně ostatně do svého programu vtělili marxistickou analýzu, která jim jinak nebyla vlastní), stále na tradiční vesnickou občinu nahlíželi jako na vzor budoucího demokratického uspořádání Ruska. Jejich programem bylo vyvlastnění velkostatkářů, přerozdělení půdy mezi rolníky na rovnostářském základě a zákaz nakládat s ní jako se zbožím – tedy dělat z ní předmět koupě, prodeje nebo pronájmu.
Výhoda vysoké podpory byla vyvážena špatnou organizací a dlouholetými neshodami na základních otázkách, které válka jen prohloubila, což se později eserům stalo osudným. Zatím se ale hladce prosadilo umírněné křídlo podporující Prozatímní vládu, pokračování ve válce a spolupráci s kaděty. Levá frakce ve straně byla příliš slabá a nejednotná a její výraznější představitelé pobývali v emigraci, odkud se vzhledem k obstrukcím ze strany spojeneckých zemí vrátili až během dubna a května. Rostoucí nespokojenost dělníků a posléze i rolníků s politikou umírněných socialistů však brzy dodala vítr do plachet tzv. levým eserům, kteří již ke konci jara v ulicích a fabrikách mnohdy spolupracovali s bolševiky v rozporu s linií vlastní stranické většiny.
Silné postavení měli v dělnictvu i menševici, u kterých už před revolucí rovněž převládala umírněná linie. Do této polohy je přirozeně posouvalo to, že už před rokem 1905 ve snaze o vybudování masové strany kladli důraz na ekonomické boje dělníků více než na politické cíle. To zajistilo straně dělnickou podporu a sympatie odborů, které volily menševiky do svého vedení, také to ale mohlo vést k umírněnosti a ochotě ke kompromisům, které jí ve vyhrocených dobách vyžadujících rozhodnou konfrontaci popularitu ubíraly. Již jednou to menševici poznali v letech 1912–14, znovu a mnohem tvrději to měli poznat v druhém pololetí 1917. Na jaře nicméně zažívali menševici vzestup, zejména když se 20. března (2. dubna) ze sibiřského vyhnanství vrátili významní straničtí předáci v čele s gruzínským menševikem Iraklim Ceretelim. Tato skupina převzala vedení dosud značně chaoticky fungujícího a politicky nejistě orientovaného petrohradského sovětu, jehož linii pak do září určovala. V duchu nazírání, které si s sebou přivezl z regionů, vedl Cereteli sovět k ještě těsnější spolupráci s Prozatímní vládou a snaze o smírné urovnávání konfliktů. Ani u menševiků nebyli z této politiky všichni šťastni. Od května, kdy se do Ruska z emigrace vrátil představitel stranické levice Julij Martov, se proti ní začali vymezovat tzv. menševici–internacionalisté (říkalo se jim tak pro jejich odpor k válce), kteří nabývali na síle a postupovali společně s bolševiky a levými esery.
Na rozdíl od prvně jmenovaných dvou stran se bolševici proti světové válce stavěli od začátku naprosto odmítavě. Od svého vzniku více než o masovost usilovali o spolehlivou organizaci revolucionářů schopnou fungovat v ilegalitě a v příhodný okamžik strhnout proletariát do střetnutí s politickou mocí. Téměř neomezená politická svoboda po překvapivě rychlé únorové revoluci, která naopak právě z masovosti dělala velikou výhodu, jim proto přinesla nečekané komplikace. Ani převažující společenský pocit, že hlavní konflikt je už vyřešen, jim nepomohl.
Co však bylo horší: ukázalo se, že ani bolševici nejsou ohledně dalšího postupu příliš jednotní. Jejich vedoucí petrohradští činitelé, kteří nebyli v cizině a unikli za carismu zatčení (stejně jako u menševiků před návratem Cereteliho to byli zčásti představitelé stranické druhé ligy), se v prvních dnech víceméně hlásili k Leninově strategii z roku 1905: bojovat rozhodně proti buržoazní Prozatímní vládě a usilovat o dobytí moci ve spojenectví s chudšími (tedy nejen těmi zcela nemajetnými) rolníky. Změna nastala, když 12. (25.) března dorazila do hlavního města posila v podobě návratu sibiřských vyhnanců Stalina, Kameněva a Muranova. Podobně jako menševiky kolem Cereteliho i je dovedla zkušenost s politickým vývojem mimo Petrohrad k větší smířlivosti vůči novému režimu. Kameněv zašel tak daleko, že v Pravdě, tiskovém orgánu strany podpořil 15. března vládní politiku setrvání ve válce s Německem. Jeho úvodník způsobil v petrohradské organizaci velkou nevoli členstva a výzvy k vyloučení čerstvě se navrátivší trojice. Jinak tomu bylo v regionech, kde taková stanoviska ani ve straně zatím ještě nebudila tak zásadní odpor. Vývoj se však nakonec ubíral jiným směrem.
Leninův návrat a dubnové teze
Lenin, považovaný přes svou dlouholetou nepřítomnost v Rusku za hlavního, nikoliv však absolutního vůdce bolševiků, sledoval únorové události z švýcarského exilu. Relativně spolehlivé detaily o revoluci se dozvěděl až 4. (17.) března a ihned se jal prostřednictvím série dopisů zapřísahat své spolustraníky k nekompromisnímu odmítnutí Prozatímní vlády, chystající se dělníkům co nejdříve plody revoluce zkonfiskovat, a k vymezení se proti umírněným socialistům a jejich programu spolupráce s ní. Brzy zjistil, že stranický deník Pravda jeho první dopis proškrtal a další zcela přestal zveřejňovat. K návratu do Ruska mu Anglie a Francie, jež znaly jeho postoj k válce a nechtěly usnadnit práci politickému směru usilujícím o stažení jejich ruského spojence z boje, odmítly povolit průjezd jejich územím. Tak se nakonec Lenin odhodlal požádat o povolení k průjezdu Německo, které by naopak destabilizaci svého nepřítele uvítalo. Takový byl příběh opancéřovaného, extrateritorialitou obdařeného vlaku, kterým se Lenin 3. (16.) dubna dostal do Petrohradu a již při slavnostním uvítání na nádraží dal ve svém projevu jasně najevo, že ze své nekompromisnosti nehodlá slevovat.
Své myšlenky dále rozvinul v tzv. dubnových tezích, přednesených na stranické schůzi v následujících dvou dnech a otištěných Pravdou 7. (20.) dubna. Ke svým dosavadním vývodům přidal i jednu novou myšlenku: nutnost odmítnout parlamentní systém, který kaděti za asistence umírněných socialistů zamýšleli nastolit skrze Ústavodárné shromáždění, a namísto toho přikročit rovnou k budování proletářské demokracie (nikoliv ještě socialismu, jak výslovně upřesnil), jejíchž budoucích institucí měli současníci před zraky předobraz v podobě sovětů. Vzhledem k existenci sovětů považoval případné nastolení parlamentní demokracie za krok nikoliv vpřed, nýbrž zpět. Tím přisoudil sovětům roli, kterou v roce 1905 ještě neměly: nikoliv už jen orgánů koordinujících krátkodobé boje, ale také zárodků nového společenského uspořádání. Leninovo odmítnutí parlamentarismu se v této fázi ještě nevztahovalo na Ústavodárné shromáždění – ba právě ono mělo po svém zvolení proletářskou demokracii definitivně zavést.
Lenin se tedy rozešel se sociálně demokratickou tradicí, která liberální demokracii předpokládala jako nutné stádium. K tomuto přehodnocení ho vedl zážitek selhání západních demokracií (Francie a Británie) i polodemokracií (Německa a Rakouska) stejně jako evropské sociální demokracie v roce 1914. Tváří v tvář nebývalému krveprolití, které toto selhání způsobilo, došel k závěru, že vede–li liberální demokracie k takovému výsledku, je k ničemu. Jeho pozdější politiku po roce 1917, zejména zavedení systému proklamujícího práva proletariátu, vůbec však neošetřujícího práva jednotlivce vůči státu, je třeba hodnotit i v tomto světle.
Svou koncepci neprosadil Lenin ve straně lehce. Jako první pro ni byli získáni nejmladší členové, formovaní již více válkou než předcházejícím vývojem (např. Molotov, narozený roku 1889, přijal nové ideje pohotověji než o deset let starší Stalin). Vzhledem k námitkám, které ještě na stranické konferenci 24. až 29. dubna (7. až 12. května) zaznívaly, je udivující, že byla nakonec schválena téměř jednohlasně.
Strana se tím jasně vyřazovala z hlavního proudu. Netrvalo však dlouho, a v proletariátu se začala sílit poptávka po radikálních řešeních. Problémy se totiž hromadily: vztahy práce a kapitálu se rozhodně nestávaly idyličtějšími, na venkově nabývala stále palčivějších rozměrů otázka pozemkové reformy, ke slovu se hlásily menšinové národnosti se žádostí o autonomii, a hlavně – válka dál vyčerpávala společnost a její konec byl v nedohlednu.
(pokračování)
