Režim není žádná výhra

Zcela jiný je řád. Režim je na krátký čas smyšlený, řád je na dlouhou dobu promyšlený. U zrodu režimu stojí výrazný odklon od něčeho, co původně neodporovalo řádu, pár vychytralých hlav a upřímní zastánci ideologií v dočasně vzájemně prospěšné (třeba i nezamýšlené) souhře. U zrodu řádu stojí příroda celého světa a vesmíru ve své všeobsáhlé tvůrčí pohyblivosti. Na tvorbě řádu, na jeho vyvažování se podílíme (leckdy o tom ani nevíme) zcela všichni a krajně dobrovolně, vlastně už tím, že jsme a nějak se projevujeme. Proto je řád bez mezer, je souvislý. Režim chce naopak s předchozími režimy nesouviset, nechce se jim podobat, nechce je připomínat a pod přísnými tresty zakazuje, aby se na ně mezi lidmi nějak hezky vzpomínalo. Režim se ohlašuje jako novátorský, jako nesouvisející, jako obrazoborec starého a budovatel nového, proto se režim rád honosí symboly čerstvosti, svěžesti, mladosti, téměř až beztradičnosti. Většinou hyne na nedodělky, mezery a protichůdnosti ve svých vlastních zákonech, na nemoc z přecenění vlastních sil. Pěstuje si totiž tvrdošíjnou, skutky nepodloženou víru, že je samospásný, že prostě vynalezl odpovídající alternativu k vesmírnému řádu dění, ba že jej předčil, a to během pár let a z vůle pár lidských hlav. Režim mívá totalitní sklony. Věří, že z něho se, jako z jediného přijatelného vajíčka, vyklube vše, co má právo existovat. Jakékoli nerežimní vajíčko okamžitě pokládá za protirežimní, a tedy protiústavní, a proto protispolečenské. „Kdo nejde s námi, jde proti nám, ale nám nesmí v cestě stát!“ Ve slepé sebestřednosti bývá režim naprosto nezodpovědný k miliónům pracantů, které si v továrně zaměstnal a kterým nabídl, aby jednomyslně žili jeho sen. Řád není totalitní. Řád totiž skutečně všechno objal, ale nespoutal. V jeho jednotě pracuje největší různorodost na světě. Co tvor, to způsob života, co tvor, to tradice celé jeho evoluce. A přesto se všichni řídíme jistými zákonitostmi na daném stupni vývoje v kosmu a řídit se jimi chceme, poněvadž nám umožňují a pomáhají žít.

Jak poznám, jestli spíš vězím v režimu nebo kotvím v řádu? Nepochybně podle přívlastků režimu a řádu: Režim je jednobarevný, řád všebarevný. Všimněme si, že každý režim má svou zástavu barevně zpravidla velmi jednoduchou, nekomplikovanou. Lze také velmi jednoduše a přitom vůbec ne zjednodušeně vyjádřit, v jaké době, v jakých poměrech jsme žili, poukazem na barvu režimu. Bylo to v režimu hnědém, rudém nebo je to modré… . Vlajky národů ale mezi takové zástavy nepočítejme. Národ je přeci organismus, malý vesmír, projev a předobraz vesmíru velkého, vyvíjí se v rámci řádu a dokud žije, ladí s ním. Už proto režimy na národech často troskotají, a tak je nemívají rády. (Hnědí v podstatě hovořili o budování rasy, nikoli národa, rudí o budování celého komunistického lidstva a modří o budování globalistickém.) Každý režim má svůj předvolební trhák a své povolební „spadla klec“. Začíná se zpravidla snem sociálním – s námi se budete mít lépe, s námi prostě zbohatnete, stačí stát na svých místech, důvěřovat (vůdci, straně, zákonodárným mechanismům) a pilně pracovat. Je toho překvapivě málo, co se chce, abychom dělali, a zároveň tak moc! Pak, když je režim silný v kramflecích, začne své občany obírat. Na každou jeho reformu veřejných financí doplatí sociální oblast nejhůře, zatímco zadrápkovaných prominentů (rovnějších mezi rovnými) se bída poměrného blahobytu až na výjimky nedotkne. To se režim připravuje uskutečnit druhý sen, sen budovatelský. Začne se stavbou kolosálních pomníků či projektů, co volají: „Poručíme větru, dešti!“ Po smělých záměrech vývojářů přijdou první karamboly – některé stavby „lepších zítřků“ se přeinvestují, spolykají stokrát víc prostředků a dřiny, než jaký má být jejich obecný prospěch. Jinde se prostředky už předem roztrousí do výplat zbujelého úřednictva nebo se prachobyčejně rozkradou, vytunelují se. V řádu se nic z toho nestane. Řád totiž nespřádá sny, ale staví nás před skutečnosti, před skutečné potřeby a platby, před nejprostší a zároveň nejpropracovanější účetnictví na světě, před otázku, jak přežít v ekosystému, aby ekosystém nezanikl, neboli znovu, jak přežít, a to i do budoucna.

Řád staví na sebenazírání, na seberozboru (sám se vysvětluje, stačí ho jen zkoumat), staví na bezpočtu zpětných vazeb, na znalostech a vědomostech, na prožitcích pravdy a na hledání cesty. Režim ve skutečnosti zpětnou vazbu neuznává. Jednou jste nás zvolili, tak se nestarejte, že z vašich zdrojů jednáme za zavřenými dveřmi a nepřibíráme vás ke spolurozhodování. A pokud možno, už žádné skutečně vlivné veřejné hlasování. Skutečné sebenazírání a seberozbor režim málokdy snese. Každé jeho poučení z krizového vývoje obsahuje požadavek na sebepotvrzení, byť i násilnou cestou. Kritika se téměř nerovná sebekritice, nýbrž se po zdech maluje čert vnějšího nepřítele (čert síly a záludnosti podřadných plemen, čert renegátů a buržoazních rozvracečů státu, čert teroristů…). Zdravý rozum se režimu vůbec nelíbí. Režim má své rozumy a cestu rozhodně nehledá, on ji předkládá jako hotovou, uzavřenou věc a už ji i plánuje na pětiletky či na půl století dopředu a jsou i režimy, co plánují na rovných tisíc let, a není jich málo! A pravda? Ta je přece jedna jediná – naše!

Řád pracuje tak, že na základě daných prostředků se uskutečňuje daný časový účel. Samozřejmě má řád své předzvědění daleko do budoucna (vlastně na věky věků) a je to předzvědění, nikoli klam a sebeklam. Režim rád pracuje s tezí, že účel světí prostředky, neboli přání otcem myšlenky, neboli stanov cíl a doúdernič se k němu. Cíl je účel, je prvotní, zbytek se mu podřizuje. A tady hrozí režimu pád, zhroucení, pakliže si stanoví chybný, zavádějící cíl, neslučitelný s řádem věcí tady a teď. Kolik režimů neváhalo vložit si třaskavinu do kloubů jen tím, že se z nerozumu upnulo ke zkázonosným cílům…

Osobně ke zkázonosným cílům počítám: 1) Přejinačíme nebo si alespoň podřídíme přírodu. Původní „nevyužitou“ divočinu nahradíme kultivovanou, opakovaně využívanou krajinou v duchu urbanizace, industrializace a zvýšení zemědělských výnosů. Všem takovým snahám padly za oběť rozsáhlé ekosystémy a stále dožívají režimy, které se neštítily jako brzdu hospodářského růstu vybíjet jiná, tak zvaná přírodní lidstva, která měl řád na svých místech v zásobě ne jako nanic hodné zaostalce, ale jako pojistku dalšího možného vývoje rodu homo sapiens sapiens poté, co si tak zvané civilizace pod sebou podříznou větev. Je lidsky neúnosné, že vybíjení „netvárných, neupotřebitelných“ pokračuje v rámci surových surovinových válek v neztenčené míře dál a budoucnost neslibuje změny k lepšímu.

2) Pohneme tím, čím řád hýbe jen velmi zvolna, pohneme lidstvem. Hnědý režim národy přemisťoval a vybíjel, aby je od sebe odsunul. Rudý režim tak činil, aby národy rozptýlil, rozředil. Modří nevybíjejí fyzicky, národy ale částečně přesidlují, aby na nich v několika rovinách bohatnuli. Nedaří se, řízené stěhování pracovních sil přerostlo tak, jako kdysi ve starém Římě, v nezvládnuté stěhování etnik a ve všeobecný rajčuraj. Proč? Protože, co je v souladu s krátkodobými potřebami režimu, nemusí být v souladu s dlouhodobými potřebami řádu. Řád, než dá něco do pohybu, si vyvine spoustu pojistek, což režim v závodech s časem a pro nedostatek všestranných tvůrčích schopností nikdy nestačí.

S tvrdohlavou chutí předělat svět od základů a ještě ve vytčeném čase souvisí řada vylomenin, kterých se režimy se zběsilým nadšením dopouštějí a které se nejhůře odrazí v tom nejpřirozenějším, co umíme rozvíjet – v mezilidských vztazích: Například šlechtitelské úsilí hnědého režimu, krom toho, že je doprovázela mordýřská zvěrstva, přetvářelo vztahy mezi lidmi ve jménu tak umělých (vybájených) hledisek, že se je kloudně nedařilo naplnit. A globalizační a s nimi související asimilační snahy modrých jsou zas natolik prvoplánové (slepé k odlišnostem a k touze zachovat si své), že se je po léta kloudně nedaří prosadit ani v severní Americe, ani v západní Evropě, byť se tímto směrem nevyčíslitelně investuje. Snad je to kvůli nespravedlivému zacházení s lidmi v podobě uplatňování sta dvojích metrů na globalizovaná etnika a na jejich věrouky. Rudý režim překřtíval svět na ateistický tak sveřepě, že místo církve svaté zaujala ještě důkladněji a mocněji rodná strana neomylná a ta vbrzku vyvolala tak pustošivé budovatelské úsilí, korunované přestavbou lidské bytosti na socialistického občana, že nechybělo mnoho a z naší tisícileté moudrosti by nezbyl kámen na kameni. Také modrým pojetím tekou proudy, které by rády přestavěly lidskou bytost: v člověka spotřebně multikulturního, internetového, metrosexuálního, zfeminizovaného a tak dále. Naznačuji, že máme co dělat s modrým režimem. Lze o vysokých institucích Evropské unie vůbec hovořit jako o nositelích režimu? Krátce po druhé světové válce šlo jistě o první krůčky evropského rozhovoru s tématy: už nikdy nechceme válku a jaká společná mravní a z nich odvozená politická hlediska pomohou usnášet se v Evropě na mírové spolupráci. V tomto smyslu šlo spíš o snahu najít rovnovážné postavení v řádu světa. Pak se ale začalo jednat tuze kapitalisticky, příliš strategicky, původně duchovní (v daném případě křesťanský) rozměr ze zamýšlené spolupráce dočista vypadl a slučovat cosi na základě obchodu s uhlím a ocelí nebo na základě výstavby jednoho vojenského paktu proti druhému? A dnes už jde především o zájmy volně tekoucích peněz mezi óbrpodniky a jejich ještě planetárnějšími fúzemi, kdy sami politici cítí, jak jim finančníci berou žezlo z rukou. To už je jistě něco na hony vzdáleného snahám vyvažovat a nepohltit. Jen nevím, zda sami finanční globalisté či ještě politici, ve snaze srovnat si s nimi krok, vymýšlejí ideová schémata jako vatu, která nás obalí přesně tím druhem konání, jaké se po nás, zaměstnancích a daňových poplatnících, žádá. A to už je druh režimu a ve výsledku je v něm víc Ameriky než Evropy.

Pro nás, kterým je v režimu nevolno, bývá jeho nejtěžší úsek tak zvaná normalizační část, kdy se ideová schémata a ekonomické scénáře spolu s režimní průměrností (buřtgulášový blahobyt) vehementně povyšují na obecně přijatelné vzorce smýšlení, chování a jednání, neboli na to, co má být normální. Všechno skutečně opoziční (nehledě na kvalitu) se potom pokládá za nenormální, úchylné ve smyslu uchýlilo se od správné cesty a musí se léčit nebo izolovat nebo zahubit. Nástup normalizace poznáme nejen podle toho, že se lidé za tak zvané nepřípustné názory čím dál víc strkají do vězení a vyhazují ze zaměstnání, že se trvá na tom, abychom si z daní hradily skutečné šiky udavačů, lžiudavačů a provokatérů, tedy lidi, kteří nejenže režimu přisluhují, ale v nás ostatních živí a zmnožují pocity strachu, beznaděje a všudypřítomnosti „velkého bratra“. Na to, abyste vyhodnotili stav věcí jako normalizační, stačí pustit si televizi a projít se středně velkým městem.

Televize: zábava, samá zábava. Čím hloupější, tím bezproblémovější. Zábava buduje a šíří tak zvaný hlavní oblíbený spotřební proud. Nikam mu neutečeš! Dostal se do školek a škol, do knih, do novin, které se tváří profesionálně, nezávisle. Spolupořádá běžnodenní život všech, kdo touží být normální, většinoví, bez potíží. Nikde žádný protestsong. Odsuzuje se, pronásleduje a kriminalizuje se stále širší spektrum vtipů. Obecně platí přímá úměrnost, že jsme normalizovaní tou měrou, jakou si musíme dávat pozor na jazyk. Přitom nám leckterý filosof potvrdí, že právě v jazyce je člověk skutečně doma. A tak kdykoli vláda odpoví průvodu demonstrantů, kteří přišli cestou klidu a pokoje vyjádřit svůj nesouhlas s jejím počínáním v té které věci, tak, že omezí či zakáže shromažďovací právo nebo udělí anonymnímu úředníkovi bez rozhledu právo kdykoli dané shromáždění policejně rozehnat, jde o jasný signál, že svoboda nenásilně projevit své názory a námitky vzala za své. Pak je to ale vláda, kdo do ulic a na jiná veřejná místa uvádí násilí a teror a je jen otázkou času a míry sociální bídy, kdy rozhněvaní lidé přečíslí a prolomí kordony po zuby ozbrojených policistů. Ve světských záležitostech totiž stále platí imperativ, že revoluce je jen trest za nedostatek včasné reformace. Normalizace vše postrkuje k totalitní jednoduché jednoznačnosti. Vítězí hlášky: Hlavně nemysli. Nic, prosím tě, neřeš!

A při procházce středně velkým městem? Symbol (vlajka) režimu a jeho území je všude na očích. Přitom by skoro nikoho nenapadlo si ji o své vůli vyvěšovat. Tak se to nařídí institucionálně. „Vlajky výš,“ zpívalo se za nacistů. Barevně nekomplikovanou zástavu střetneme všude, kde je to takzvaně veřejné – státní, dostane se i na státní poznávací značky automobilů! Kdo žádá peníze ze státního nebo mezistátního fondu, musí se fanglí režimu opentlit. Opentlením také vystavíš na odiv svoji povolnost, jednoznačnou normalitu, součinnost, nebo jen říkáš: „Mám strach, nechte mě být!“

Vážnou hrozbou se normalizace stává tenkrát, kdy většina lidí začne uvažovat takzvaně realisticky a spojí s režimem možnost pohodlnějšího přežití, ne-li postupu v kariéře. Tady je třeba si uvědomit, že režim nabízí vždy méně, než kolik spotřebovává. A v neposlední řadě ti sáhne na soukromí – na movitý i nemovitý majetek. K tomu, že platíš daň za to, že sis něco pořídil, draze postavil, přibudou stále účinnější zákony o bezprůtahovém vyvlastnění pozemků a budov kvůli „veřejnému zájmu“. Směruje se tě do kolonky vazalů, kteří jsou vůbec rádi, že si jich a jejich pár metrů čtverečních budovatelské (developerské) projekty zatím nevšimly a že můj nejistý majeteček nemusel posloužit velkopolnostem, liduprázdnému pohraničnímu pásmu, vojsku a strategické výrobě, přehradám a dálnicím. Málokterý režim by zpochybnil právo na soukromé vlastnictví, většina režimů nás ovšem tou či onou měrou o soukromé vlastnictví obírá se zdůvodněním, že je třeba posloužit veřejnému zájmu, lidu. Všimněte si, prosím, ne konkrétním lidem (Frantovi, Aničce, Pepovi), nýbrž jakémusi neurčitému, protože neadresnému lidu. I to je normalizace!

Řád je věčný, poněvadž je věčně tvůrčí, je cestou odněkud někam, cestou, kde těsně u obzoru obzory poodstoupí zase o něco dál a blíž k sebezdokonalení účastníků řádu. Řád je neustálý motivační pohyb. Naproti tomu režim má jen několik pořád se opakujících fází, které přesně odpovídají opakujícím se chybám režimů: Lež má krátké nohy, říkáme. Částečně nebo zcela prolhané důvody k zavádění režimu, polopravdivé či vylhané cíle a prostředky k jejich dosahování a také vylhaná (slepá) víra a sebedůvěra uskutečňují věčné salto mortale, pýchu a pád! Režim, to opravdu není žádná výhra. Jakmile jeho lidé procitnou z iluzí a jejich nadšení opadne, sahá oslabený, a proto podezřívavý režim po represích, po formě policejního státu a tady se už stal líhní strachu. V režimech lze jistě po nějaký čas vegetovat, ne ale plnokrevně žít. Řád je naproti tomu zdrojem veškerého možného života, který umí a chce být žitý. Nakonec je každý režim příživník, tyjící ze svých neplnoprávných občanů, zatímco neporušený řád je věčný hostitel a učitel všeho živého.