Jiří Baťa
20. 11. 2017
Průměrná mzda je 10krát vyšší než za komunistů. Žigulík stál 60 tisíc, teď za 600 tisíc koupíte lepší auto, konstatuje poslanec TOP 09, profesor Vácha. Nic proti názoru, pokud je relevantní, logický, věcný, střídmý a má pokud možno, racionální základ. To se ovšem v případě názoru na posouzení, zda bylo lépe dříve než dnes, zcela jistě nepodařilo zmíněnému poslanci TOP 09 panu prof. Váchovi. Jeho výše uvedené konstatování je „obehrané“ klišé. neboť podobného srovnání se již dopustila řada pravicových politiků. Na tomto konstatování je však zvláštní, že takto uvažuje vzdělaný a inteligentní člověk a bez velkého přemýšlení vysloví takovou nehoráznost, jakou je srovnávání ceny auta za bývalého komunistického režimu s cenou aut v současnosti, tedy v kapitalistickém režimu.
Netvrdím, že pan poslanec nemá pravdu, nicméně nelze jen vidět poměr ceny dříve a dnes, protože takové srovnání je neseriozní, zavádějící a neodpovídá daným podmínkám té které doby.
Pan poslanec Vácha chtěl svým příměrem zřejmě ukázat nejen kolik stálo nic moc auto zn. Žiguli, ale také na kupní sílu obyvatel, neboť neopomněl připomenout, že v té době byl průměrný plat 2.000 Kčs (dovolím si jej poopravit na 2.680,-Kčs). Jinými slovy, na takové auto by musel šetřit celých 30 měsíců, aniž by z výplaty vzal jedinou korunu, zatímco dnes si může člověk za 600 tisíc Kč (desetinásobek mzdy za totality) podle pana poslance koupit „lepší auto“, na které při desetinásobku platu např. 20 tisíc měsíčně bude kupodivu šetřit: rovněž 30 měsíců. Navíc pan poslanec jakoby právě autem Žiguli chtěl posměšně poukázat, jaké „ubohá“ auta si lidé v tu dobu kupovali. Mimochodem, toto auto bylo vyráběno podle italské licence automobilky FIAT a tento italský model (stejně jako Žiguli) byl na svou dobu jeden z nejžádanějších. Ale to pan profesor bude také vědět , ale proč si nekopnout, když se mu šance nabízí, že? Smutné je, že vysokoškolsky vzdělaný člověk používá tak „laciné“ příměry když také jistě ví, že i v Německu v tu dobu jezdili jiné Mercedesy, BMW nebo OPELy než dnes. Stejné to bylo v Anglii, Francii, samotné Itálii a jinde. Nu což, topácká pravicová rétorika má trvalé a neměnné hodnoty.
Ovšem pan poslanec Vácha se na téma „kdy bylo lépe“ vyjádřil vyjádřil naprosto impozantně výrokem, že „…žijeme v podstatě nejlepší době, v jaké jsme si kdy mohli přát žít“, nebo, že se „Máme se mnohem, mnohem lépe a je třeba to občanům připomínat“! Nemyslím, že je občanům potřeba něco takového připomínat, protože oni sami nejlépe ví, kde je tlačí bota a kde je zakopaný pes těchto problémů. Pan profesor si jistě nemůže stěžovat na svou životní úroveň. Titul profesora a jistě ne bezvýznamné postavení, poslanec s příjmy vysoko přesahující celostátní průměr, to jsou ideální atributy spokojenosti. Byl by strašný pokrytec, kdyby tvrdil opak. Jenže také by si pan profesor měl či mohl uvědomit, že stejné podmínky nemá a ani mít nemůže převážná část občanů této republiky a proto je poněkud neseriozní tvrdit resp. papouškovat, že žijeme v podstatě nejlepší době, v jaké jsme si kdy mohli přát žít. Ano, ale neplatí to paušálně pro všechny.
Přání je jedna věc, realita druhá. Ovšem vydávat svou osobní spokojenost jako samozřejmou a rovnocennou spokojenost i ostatních občanů, je neetické, ne-li asociální, protože kromě profesorů, inženýrů, doktorů, právníků, advokátů, bohatých podnikatelů a dalších zbohatlíků, existují také občané a není jich málo, kterým se za komunistů říkalo „dělnická třída“, dnes je to jen nepohodlná lůza. To nebylo jako dnes pohrdání pracujícím člověkem, protože to byla právě ta nejdůležitější část občanů, kteří měli největší podíl na úspěšnosti československého průmyslu a hospodářství. To, že si vydělávali v průměru 2000 Kčs, že si kupovali kromě jiných aut i „ubohé“ Žigulíky ještě neznamená, že museli být nutně nespokojeni. Sama spokojenost, potažmo nespokojenost je značně široký pojem, protože s čím může být spokojen jeden člověk, nemusím být spokojený druhý. To platí i ve srovnávání spokojenosti především ve smyslu současné výše životní úrovně lidí, jakou má např. pan poslanec Vácha a další. Z jejich „výšin“ spokojenosti se i jejich hodnoty života a práce logicky jeví zdaleka impozantnějšími, než tomu mohlo být za komunistického režimu. Jenže podle měřítek „horních deseti tisíc“, dnes už možná několik horních sto tisíc, nelze měřit ani životní úroveň občanů, natož jejich potenciální spokojenost či nespokojenost. Ostatně měřítka i na jiné úseky našeho života se diametrálně liší od mínění většiny občanů.
Tak např. pan profesor Vácha je mínění, že 17. listopad jako svátek by se měl přehodnotit, neboť prý to byl komunistický svátek. I zde zřejmě platí reakční pravicová rétorika, že vše, co udělali nebo vymysleli komunisté, bylo špatné a musí být změněno. Pan profesor konstatuje, že původní 17. listopad, vedený pokud se nemýlím, jako „Mezinárodní den studenstva“ je „všeobecný pojem“ a navrhuje, aby se tento den stal „Dnem studentů“, což prý více vyjadřuje význam a podstatu boje studentů, kteří šli do ulic jak v r. 1938, tak v r. 1968. Není zcela zřejmé, co tím tzv. „chtěl básník říct“, ale spíše než nějaký racionální význam v tom lze spatřovat snahu jak výše zmíněno, zlikvidovat komunistickou ideu 17. listopadu. Pozoruhodné však je, že pan poslanec nezaregistroval, že již nějakou dobu se vede debata, za co 17. listopad vlastně považovat. Myšlenka či návrh na přejmenování „Mezinárodní dne studenstva“ pouze na „Den studentstva“, resp. podle návrhu pana poslance Váchy na „Den studentů“, však koliduje s jinou, neméně vážnou událostí, spadající rovněž na den 17. listopadu a tou je předání moci komunistického režimu do rukou představitelů demokratického režimu v r. 1989. Tento den je, alespoň podle kalendáře, totiž veden jako „Den boje za svobodu a nezávislost“. Takže de facto, ani jako samostatný „Den studentů“ podle přání pana poslance Váchy se nevede a tento svátek je nebo bude zřejmě součástí „Dne boje za svobodu a nezávislost“.
Neméně zajímavý je názor pana poslance Váchy na mladou generaci a jejího vnímání osobnosti Václava Havla. Pan poslanec se totiž domnívá, že mladá generace mnohem lépe vnímá osobnost Václava Havla a uvědomuje si, co pro tu republiku znamenal. Nutno poznamenat, že jen vědí to, co se jim dostalo do vědomí ve školách, možná i doma. Proto není se čemu divit, mladé generaci jsou do hlavy nalévány jen ty „pozitivní, nanejvýš správné názory a kriticky hodnoceny všechny jiné“. Proto také nelze mladou generací význam V. Havla ani jinak vnímat než tak, jak je jim pozitivně jako idol a demokrat předhazován. Nicméně pan poslanec Vácha poněkud neomaleně říká, že člověk jak stárne, tak se z něj stává mnohem větší cynik a začíná se mnohem kritičtěji dívat na některé věci. Pokud tedy jde o starší generaci, od pana poslance to není zrovna nejserióznější názor a mínění, protože tvrdit, že stárnutím se z člověka stává větší cynik, nebo že se víc než dříve kritičtěji dívá na některé věci je dost brutální a neseriozní. Možná je to jeho osobní zkušenost, jeho případ, ale jinak lze klasickému stárnutí přisuzovat především moudrost, životní zkušenost, prozíravost, ohleduplnost, lásku a porozumění a také (snad i kritičtěji) větší schopnost rozlišovat dobré od špatného. A to právě platí v pohledu na osobnost V. Havla.
Na faktickou poznámku, že Václava Havla čím dál víc lidí kritizuje, že mu mnozí lidé vyčítají tu obrovskou amnestii, ale také schvalování humanitárního bombardování tehdejší Jugoslávie atd., pan poslanec Vácha takticky a strategicky poznamenává, že by asi apeloval na lidi, aby zapomněli to špatné a uchovali si jen to dobré.Prý proto, že samozřejmě nikdo není dokonalý, ani žádný politik. Ani ty nejvyšší elity našeho národa, kteří si o sobě myslí, že jsou elitami, právě ti nejsou dokonalí (vztahuje to i sám sebe? pozn. autora). A myslím si,říká pan poslanec, že zrovna Havel si o sobě nemyslel, že byl elitou (svatá pravda, on si nemyslel, že je elitou, on si jen skromně myslel, že je geniální, pozn. autora). Tak dělal chyby, pokračuje pan poslanec Vácha. Stejně jako všichni ostatní děláme chyby. Některé byly možná fatálnější, některé menší, ale v tom kontextu historie si pan profesor myslí , že byl nejvýraznější osobností polistopadové politiky (to jistě nelze popřít, otázka ale je, v jakém smyslu osobnosti je Václav Havel chápán, protože řada jeho fatálně špatných, negativních jednání, rozhodnutí, názorů a projevů jej naopak na osobnostním významu hodně degraduje). A ať si havloidi a antihavloidi myslí, co chtějí, říká poslanec Vácha, tak prostě ta Česká republika byla právě díky Havlovi ve světě vnímána jako stabilní a moderní demokracie.
Ano, byla. Ve víru euforie, kdy se V. Havel cele odevzdal falešným přátelům v USA a jejich politice, kdy své západní sympatie rozdával na potkání s vědomím, že se mu konečně otevírá cesta do kapitalistické blaženosti. Rozdával sebe, ale také rozdával celou republiku, její průmyslovou vyspělost, přírodní bohatství, výsledky práce občanů z budování naší po válce rozbité republiky . A snad jen omylem pan poslanec Vácha už jen v minulém čase říká, že Česká republika byla díky Havlovi ve světě vnímána jako stabilní a moderní demokracie, protože dnes to rozhodně o naší České republice tvrdit nemůžeme. Podle posledního hodnocení jisté americké banky jsme se propadli na úroveň rozvojové země. Nic ve zlém, ale hodnotit náš život optikou pana poslance, profesora Váchy a jeho družiny TOP 09, je hodně, ale opravdu hodně mimo mísu. Což na druhé straně není důvod, že by nás to mělo toto málé stádo konzervativních liberálů nějak znepokojovat. Oni už jsou takoví a jiní ani nebudou.
