 |
| Muhammad bin Salmán |
Tereza Spencerová
15.11.2017 Literárky
Držet propagandistickou image „liberálního reformátora“ je pro budoucího saúdského krále Muhammada bin Salmána stále těžší. Z mezinárodního i domácího hlediska je totiž stále očividnější, že je to jen impulzivní tyran.
Za poslední týden stihl vypsat vysoké odměny za hlavy jemenských rebelských vůdců a nechal do domácího vězení zavřít „svého“ jemenského exilového prezidenta Hádího, i když celou „nevítěznou agresi“ proti Jemenu vedl MbS osobně a bezmocný Hádí za krach jemenské agrese příliš nemůže. Když ve prospěch Íránu prohrál Sýrii i Irák, nechal uvěznit i dva lídry syrské exilové opozice, kteří si jinak bez jeho příkazu ani neodkašlali. Je kuriózní, že na „vlastní žádost“ nyní do Rijádu míří další představitelé syrské exilové opozice, prý na „konferenci“. A když nyní do tohoto masomlejnu v Rijádu (dobrovolně?) zavítal šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás, měl vlastně štěstí — bylo mu „jen“ řečeno, že musí akceptovat vágní americký „mírový“ plán, který ještě ani neexistuje, a navrch kývnout na saúdskou alianci s Izraelem, nebo ať si sbalí svých pár švestek. Jinými slovy, ať „prodá“ Palestinu Izraeli, s nímž chtějí Saúdové normalizovat vztahy, nebo…
Největší pozornost se ale dál soustředí na libanonského premiéra Saada Harírího, který byl minulý víkend v Rijádu přinucen podat demisi. Od té doby se intenzivně spekuluje, jaký je vlastně jeho status: Je v Rijádu vězněn? Má volnost pohybu a zůstává tam dobrovolně? Nebo je snad svobodný jako třeba Julian Assange na ekvádorském velvyslanectví v Londýně? Nebo že by byl „hostem“ v Rijádu do té doby, než splatí Saúdům dlužných sedm miliard dolarů ze svého zkrachovalého podnikání, jak naznačují arabská média?
Faktem je, že uplynulý týden na tuto otázku oficiální odpověď nenabídl. Harírí se v Rijádu sice setkal s několika západními a jinými velvyslanci a francouzský ministr zahraničí má za to, že Harírí v domácím vězení není a má volnost pohybu, nicméně francouzský velvyslanec je ale přesvědčen, že rozhodně nemůže svobodně mluvit. Ani americké ministerstvo zahraničí nebylo s to potvrdit, jak že to s Harírím v Rijádu vlastně je, přičemž jaksi mezi řečí zazněl obrat „je držen“…
A pokud chtěli Saúdové brutálním sesazením premiéra svrchovaného státu — za což by byl každý jiný stát (s výjimkou USA) už dávno trestán přinejmenším sankcemi OSN — rozpoutat vnitropolitickou krizi v Libanonu, která by oslabila pozice šíitského hnutí Hizballáh a tím i Íránu, znovu se nezadařilo. Dokonce i Harírího vlastní politické hnutí se spojilo s nominálními „nepřáteli“ — Hizballáhem a křesťanským prezidentem Aúnem – v požadavku na Harírího okamžitý návrat do země, kde by teprve mohl „svému“ národu vysvětlit, čeho že to vlastně byl svědkem. Rezignaci z Rijádu totiž libanonská politická scéna neuznává. Teprve až na sobotu se Saúdům podařilo na podporu „své“ Harírího demise uplatit několik libanonských teenagerů, jejichž „mimoňská demonstrace“ se ale stala ironickou senzací arabských sociálních sítí. Není přitom bez významu, že Saúdy a Izraelem vysněnou občanskou válku proti Hizballáhu současně odmítla i libanonská krajní pravice, nejspíš ve chvíli, kdy pochopila, že saúdský plán narazil i na nesouhlas Evropy a Spojených států. Čili, další válku na Blízkém východě si kromě Saúdů (a Izraele), kteří se ji ale podle všeho neodváží rozpoutat sami, nikdo nechce. I Spojené státy už vyjádřily podporu „legitimní libanonské vládě“ a vyzvaly „vnější síly“ (čti Izrael), aby zůstaly mimo…
Sám zarudlý a roztřesený Harírí mezitím promluvil k „libanonskému lidu“, přičemž už jen tak pro formu prohlásil, že svou rezignaci mínil jako „výzvu Libanonu, aby se probudil“. Současně ale naznačil, že svou rezignaci ještě může vzít zpět, pokud Hizballáh kývne na některé ústupky. A k nim údajně patří slib, že bojovníci Hizballáhu zůstanou mimo Jemen. Už jen to je samo o sobě dostatečně výmluvné, protože Saúdové jsou jediní na světě, kdo tvrdí, že Hizballáh v Jemenu opravdu bojuje. Harírí rovněž varoval Libanon před sankcemi Ligy arabských států, jejíž zasedání Saúdové mimořádně svolali na příští týden; sankce kvůli silnému íránskému vlivu by prý mohly negativně dopadnout na stovky tisíc Libanonců, kteří pracují v monarchiích Perského zálivu. Možná ano, ale spíš ne. Libanonci totiž nejsou obyčejní gastarbeiteři jako třeba Pákistánci nebo Bangladéšané. Pokud by Saúdové přiměli Kuvajt, Bahrajn a Spojené arabské emiráty (nikdo jiný poslušný už jim v Zálivu nezůstal) k vypovězení Libanonců, hrozil by odchod přibližně 160 tisíc manažerů a účetních, bez nichž by jejich vlastní ekonomiky padly v řádu dní. Jinými slovy, Libanonci v Zálivu jsou v klidu a Harírího slova máloco objasnila, snad kromě toho, jak nerealisticky MbS nahlíží na svět kolem. A přiměla libanonského prezidenta Aúna s konečnou platností potvrdit, že jeho premiér byl opravdu unesen.
Všeobecně se předpokládá, že Saúdové jsou hrubě nespokojeni Harírího neochotou „konfrontovat“ Hizballáh, který je dnes nedílnou a důležitou součástí libanonské politické scény. A tak jsou tohoto „slabocha“ údajně připraveni nahradit jeho starším bratrem Baháa, který by prý měl být vůči saúdskému království loajálnější. Baháa Harírí už byl v Rijádu, když tam pro účely rezignace v roli politického vězně „dodali“ jeho bratra, a objevují se zvěsti, že Saúdové k sobě zvou i další členy Harírího rodinného klanu, aby právě v Rijádu přísahali budoucímu šéfovi libanonské vlády věrnost. Bizár mezinárodní politiky v 21. století. Saúdové už přitom na Baháa chtěli vsadit hned po atentátu na jejich otce, Rafíka Harírího. Tehdy, v roce 2005, měl „Libanon“ v saúdské královské rodině na starosti tehdejší princ a dnešní král Salmán. A ten Baháa vyloučil ze hry – prý není moc přátelský, nepodlézá tolik, jako jeho mladší bratr, a když se saúdský princ opozdí na schůzku, tak nečeká a prostě se sebere a jde pryč…
Nicméně, Saad Harírí plánuje v příštích dnech návrat do Libanonu, což mnozí analytici považují za důkaz, že Saúdové svou první salvu „proti Íránu“ notně přestřelili, nenašli pro ni ani v Trumpově administrativě žádnou podporu, a tak nyní už couvají.
Bez plánu
Přesto. Saúdská Arábie, Katar, Bahrajn a Spojené arabské emiráty mezitím vyzvaly své občany, aby opustili Libanon. Saúdská ambasáda v Bejrútu údajně začala rozprodávat svůj vozový park, saúdští hackeři vyřadili z provozu několik libanonských vládních webů a k mání jsou i luxusní bejrútské hotely, které až dosud patřily princi Alvalídovi bin Találovi, který je nyní jedním z vězňů MbS, přičemž bahrajnský režim ještě stihl svalit na Írán vinu za páteční explozi na jednom z jeho plynovodů…
…podobnost s letní saúdskou kampaní proti Kataru je očividná: Série impulzivních nepřátelských tahů, aniž by měl MbS promyšlené, jaké tahy by měly následovat, znovu zavádí Rijád do slepé uličky, z níž ovšem nelze vyjít bez ztráty tváře. A tak v ní už MbS asi – stejně jako v katarském případě – prostě zůstane trčet.
Platí to přinejmenším pro Jemen, který saúdské letectvo dál rovná se zemí. Nejnovější záminkou se stala raketa, kterou jemenští rebelové minulý víkend odpálili na Rijád a za níž Saúdové uviděli „ruku Teheránu“. Washington v tomto ohledu Saúdy podpořil s tím, zbytky rakety nesly „íránské znaky“ (nejspíš našli nálepku „Made in Iran“). Někdejší jemenský prezident a dnes spojenec rebelů Alí Abdalláh Sálih nicméně potvrdil, že rakety nakoupil ještě jeho režim, tedy dávno před nynější válkou i arabským jarem, a na otázku, zda byly rakety dodány z Íránu, odpověděl: „Kéž by.“ Podle analytiků IHS Jane´s je přitom řeč o raketách severokorejských, které si jemenská armáda upravila pro vlastní potřeby.
A co víc, raketa z Jemenu na Rijád opravdu nevyletěla v rámci soupeření mezi Íránem a Saúdy, ale prostě jen jako další tah jemenských rebelů v jejich vlastní válce se Saúdy. „Ať už je to úvaha správná či nikoli” shrnuje ICG, „považují rebelové svůj raketový program za nejlepší způsob, jak odpovědět na saúdské nálety, které za dva a půl roku zdevastovaly sever Jemenu, i za nejlepší trumf pro budoucí vyjednávání. Výmluvnou je už sama skutečnost, že raketový útok následoval po dvou saúdských náletech na rebelskou domovskou provincii Saada, které zabily údajně 38 lidí, z toho osm dětí.“ (Mimochodem, je zvláštní, že OSN ústy jednoho muže v rozpětí půl roku neustále „drží“ počet obětí saúdského bombardování na 10 tisících. Je to podobný zázrak, jako když Británie prý na Sýrii a Irák nyní shodila 3400 bomb a netrefila jediného civilistu…) … …. …. ….
