Ilana Mercer
16.11. 2017
Není to tak dávno, co byla pouhá zmínka o záměrném vraždění bělochů v Jihoafrické republice – zejména venkovanů a komerčních farmářů – označena za „rasistickou“. „Rááásistická!“ média kolektivně ječela, když prezidentský kandidát Trump znovu tweetoval příspěvek, související s „bělošskou genocidou“. Stále se považuje za „rasistické“, když jen někdo naznačí, že masakrování těchto bělochů, k němuž dochází téměř denně, je rasově motivováno. Je přímo skandál popsat hlavní cíl vraždícího řádění, probíhajícího již třetí desetiletí, tímto způsobem: Etnická čistka bělochů, kteří farmaří v Jihoafrické republice na půdě, kterou bělošská komunita obdělává již od roku 1600.
Buďte vděčni za trochu štěstí: Alespoň monopol mezinárodních médií konečně zveřejňuje fakta, jako například v případě Andrého a Lýdie Saaimanových, kterým bylo 70 let, když je ubili sekerou v jejich domě ve městě Port Elizabeth. (Představte si, že by vás čtvrtili, dokud byste nevydechli naposledy.)
Nebo že postaršího člověka Bokkie Potgietera potkal podobný osud, když obhospodařoval svůj malý pozemek v KwaZulu-Natal. Potgeiterovo tělo bylo rozsekáno mačetou zrovna během říjnové protestní akce „Black Monday”, což byla celonárodní demonstrace za ukončení vraždění. V mezinárodních médiích byla také zveřejněna fakta o smrti Sue Howarthové. Vedoucí farmaceutku, které bylo 64 let, mučili celé hodiny za použití… letlampy.
Toto vraždící šílenství, kdy černí vraždí bílé, přetrvává od doby, kdy bylo v mé vlasti vyjednáno pro Jihoafričany zřízení dominantní politické strany (lůzovláda). (Zjistěte si více informací o „amerických tvůrcích jihoafrické katastrofy“). Ačkoli jsou důkazy o trestních činech konečně zveřejněny, o motivu těchto zločinů z nenávisti se jen šeptá, neboť lidé mají strach z pachatelů.
V Jihoafrické republice nalezneme vrstvu kriminálníků, kteří se narodili do svobody po roce 1994, a jsou spalováni nenávistí vůči bělochům.
Proč?
Naprostá lhostejnost jihoafrického státu vůči tíživé situaci bělochů není pro nic za nic. Jsme svědky toho, jak kobří hlava dominantní strany ANC (tj. Africký národní kongres, vládnoucí strana, pozn. překl.) stále vyplivuje jed proti bělochům. „Situace je de facto taková, že běloši jsou kvůli své rase explicitně napadáni,“ píše jihoafrický historik, kterého cituji ve své knize „Uvnitř kanibalského kotlíku: Lekce z post-apartheidní Jižní Afriky pro Ameriku“ (2011).
Kolektivní vědomí černošských kriminálníků to chápe tak, že běloši jsou nyní historickou lovnou zvěří.
Fyzická, existenciální zranitelnost bílých Jihoafričanů vyplývá z konfluence historických předchůdců, kteří je přivedli do zcela nejisté pozice. „Bělošská menšina se vzdala politické nadvlády výměnou za nerasové ústavní záruky.“ Tím, že se bílí obyvatelé vzdali kontroly nad státním aparátem, zpečetili tak svůj osud, svěřili své existenční přežití do rukou politického zřízení – liberální demokracie.
Ve zbytečně optimistickém předpokladu si bílí obyvatelé představovali, že i černoši budou vázáni stejnými politickými abstrakcemi, a vzdají se otázky rasovosti ve prospěch ústavního návrhu jako organizačního principu ve společnosti, kterou řídí.
Když se Evropané „vzdali bez porážky“ kvůli vlažnému míru, jsou navíc zcela zranitelní v rámci tohoto politického zřízení kvůli historii bělochů na kontinentu. Bez ohledu na opravný historický revizionismus Jihoafrická republika – s kosmickým programem a mrakodrapy – není produktem lidí, kteří ji v současné době demolují. Je spíše výtvorem britských a nizozemských osadníků a jejich potomků.
Za to, co dosáhli a získali – a za jejich původní hříchy (apartheid v Jižní Africe, otroctví v Americe) – je bílé obyvatelstvo předmětem závisti a rasového nepřátelství.
S tím velmi souvisí postřehy, k nimž dospěl liberální afroamerický novinář Keith Richburg. Richburg se domnívá, že na „temném kontinentu“ věrnost kmeni triumfuje nad politickým přesvědčením a závist je běžnou součástí dne. Odvolává se tak na osud populace Tutsiů – přistěhovalecký Nilotský africký lid, tvořící menšinu ve Rwandě a Burundi – kteří byli obklopeni Hutuy, patřícími do jazykové skupiny Bantu.
Hutuové vždy cítili odpor k vysokým, impozantním a přitažlivým Tutsiům, kteří je od 15. století (s různými přestávkami) ovládali. Když Hutuové pozvedli mačety, aby povraždili téměř milion sousedních Tutsiů během rwandské genocidy v roce 1994, bylo to na hlubší úrovni, tvrdí Richburg. „Rozsekali tak svou vlastní ošklivost, jako kdyby tím ničili krásu, to, co nikdy ve skutečnosti nemohli dosáhnout, a odstranili ji navždy z povrchu země.“
Jsou odstíny tohoto impulsu živé v krutosti, kterou uštědřují evropským „osadníkům“ v Jihoafrické republice (a předtím v Zimbabwe a Kongu)? Kdo to může s jistotou říci? Vím jen tolik: Posílení politických většin v Africe napomohlo, nikoli zabránilo, tendencím a sklonům nepřátelských mas ke konkrétní pomstě na bezmocných menšinách.
Bylo by chybou domnívat se, jak hlásá americká vládnoucí idiokracie, že menšiny v USA – které budou brzy tvořit většinu – se vzdají rasy a kmene jako sjednocujících principů ve prospěch amerického ústavního návrhu.
Stejně jako Jižní Afrika, i Amerika je výtvorem (severozápadních) evropských osadníků. A je v povaze člověka cítit odpor k těm, kteří jsou odlišní – tím spíše, když se těm druhým, jako skupině, podařilo dosáhnout to, co jemu se nepodařilo.
Why hatred of whites is here to stay vyšel 13. listopadu 2017 na katehon.com
Poznámka editora
Ono je to s tou nenávistí černochu vůči bílým malinko složitější. Je pravdou, že je štve, že se jim nepodařilo to, co nám. Příčiny hezky vysvětluje Petr Bakalář v knize Tabu v sociálních vědách. Zde hraje roli zakomplexovanost. Černí dobře cítí, že nám nestačí. A důležitým faktorem je i jejich vlastní rasismus, který bílá společnost oficiálně nevidí – v rámci politické korektnosti. Plus jejich vitalita a bojovnost nezatížena předsudky a falešným humanismem. Plus primitivismus v myšlení. Dohromady je to nebezpečná, třaskavá směs, která – pokud ji budem přehlížet – nám bouchne přímo do obličeje. A nebudeme se stačit divit. Pro začátek by stačilo, kdybychom mohli pojmenovat věci pravým jménem. Dále je nutno odstranit co nejrychleji ze systému všechny prvky tzv. pozitivní diskriminace, protože to černochy a a barevné ponižuje ještě více. Nemluvě o tom, že je to protimluv. Diskriminace je vždy diskriminací, nemůže být nikdy pozitivní.
