 |
| Zdeněk Jemelík |
Zdeněk Jemelík
15.11.2017 blog autora
Šeřící se ostravské ulice, skrápěné hustým drobným deštěm, působily v pozdním odpoledni pondělí 13. listopadu 2017 pošmourným dojmem. O to přívětivější byly prozářené prostory Domu knihy, v němž probíhala autogramiáda Aleny Vitáskové, donedávna mocné předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), která se vydala na literární dráhu. Představila zde první dva díly své trilogie Solární baroni.
Byla to vydařená akce. Sál byl nabitý do posledního místa, na všechny zájemce se židle nedostaly. Obecenstvo bylo přátelsky naladěné. Samozřejmě se zúčastnil i nepostradatelný a všudypřítomný autorčin miláček, malý černý knírač Aiki. Moderátorka prováděla Alenu Vitáskovou šikovně kladenými otázkami vyprávěním o životních zkušenostech, jež ji přivedly k záměru „Barony“ napsat, i o dalších literárních plánech. Došlo i na čtení několika ukázek, z nichž nejvýznamnější je dopis prezidenta republiky Miloše Zemana, jímž jejich vydání označil za významný počin.
Stejně je překvapující, že dlouholetá úspěšná manažerka v oboru, v němž se pracuje s čísly, paragrafy a fyzikálními pojmy, najednou vstoupila na literární dráhu. Do psaní trilogie Solární baroni se pustila po „modré brožurce“ Na prahu vězení, rozdávané při její senátorské volební kampani. Zatímco „modrá brožurka“ působí tísnivě, neboť se zabývá trestním procesem, v němž je Alena Vitásková nejvýznamnější z deseti obžalovaných, v trilogii odlehčují vyprávění výtrysky drsného humoru, zrcadlícího její nepříjemné zážitky z působení v ERÚ.
Kniha se dobře prodává, první díl se již dočkal dotisku. Čtenáře k ní asi láká nádech tajemna a senzačnosti, možnost nahlédnout za oponu prostředí pokleslých podnikatelských a politických pseudoelit, mnohé také baví lámat si hlavu, kdo jsou ve skutečnosti ti trapní borci, jež autorka předvádí s krycími jmény: s pravděpodobností blízkou jistotě můžeme věřit, že má na mysli reálné figury z politického a podnikatelského podsvětí (někteří prý zvažovali žaloby, ale jimi by se s figurami otevřeně ztotožnili, čímž by se ztrapnili).
Alena Vitásková se při besedě se čtenáři snažila náhlou změnu svého směřování vysvětlit: z působení v čele ERÚ si odnesla spoustu znepokojivých poznatků o stavu správy státu a o poměrech ve společnosti a seznámila se s mravy a se způsobem jednání politické a podnikatelské spodiny. Přestože z dlouhé profesní dráhy byla na ledacos zvyklá, dojmy z uplynulých šesti let jí otřásly. Potřebovala se s nimi vypořádat a také si přeje varovat veřejnost před nebezpečím pokračujícího vykrádání veřejných rozpočtů i kapes občanů zmíněnou sebrankou.
Mimo to je literární tvorba ventilem na uvolnění přebytku energie: po dobu jednoho roku nesmí pracovat v energetice, kde až donedávna vybíjela energii až marnotratně, proto je pro ni nezbytností jakákoli nová pracovní náplň. I když o tom nehovoří, soudím, že psaní je pro ni mimo to prostředkem k uvolnění napětí z téměř čtyřletého trestního stíhání. Tato část jejího života je naplněna stresem a obavami z budoucnosti v rozsahu, jenž by ledaskoho jiného přivedl do psychiatrické léčebny. Alena Vitásková je silná osobnost, proto se tváří, že se vlastně nic neděje, ale ví, že to je jinak a jistě vnímá tíživost své situace.
Připomeňme si: její trestní stíhání bylo zahájeno v březnu r. 2013, hlavní líčení u Krajského soudu v Brně v červnu r.2014. Žalobce ji přiřadil k osmi obžalovaným, s nimiž nemá nic společného a dosáhl tím zdlouhavosti řízení. Nepravomocný rozsudek k osmi a půl letům odnětí svobody si vyslechla až 22.února 2016 a od té doby v nejistotě o své budoucnosti čekala na projednání odvolání. Nyní již aspoň ví, že veřejné zasedání Vrchního soudu v Olomouci se uskuteční v lednu r.2018 a zatím je naplánováno na sedm soudních dní.
Účastníci autogramiády byli přívětiví a zvídaví, položili Aleně Vitáskové hodně otázek. Je pozoruhodné, že hlavně se točily kolem energetické politiky a poměrů v odvětví, několik tazatelů se zajímalo o podrobnosti jejích dalších literárních plánů. Pouze jedna tazatelka se jí zeptala, zda jí ty šarvátky a nepříjemnosti, jimiž prošla, stály zato, zda by funkci předsedkyně ERÚ přijala znova. Ale vůbec nikdo se nezajímal, jak se jí žije téměř dva roky jako nepravomocně odsouzené, v nejistotě o budoucnosti, jak vůbec stojí její řízení a jeho vyhlídky.
Celkově byla autogramiáda radostná událost, na které se všichni včetně samotné autorky tvářili, jako by jí v budoucnu nic nehrozilo. Nicméně ta hrozba se nad přátelským setkáním vznášela, jen ji nikdo z přítomných nechtěl vidět. Dobře si pamatuji na ústní vyhlášení rozsudku. Soudce Aleš Novotný při něm přiznal, že ji podezírá z čehosi, pro co nemá důkaz. Podezření, podepřené spekulacemi, mu ale stačilo na uložení krutého trestu. S velmi mírným optimismem proto vzhlížím k lednovému soudnímu jednání jako k bodu příznivého obratu v příběhu Aleny Vitáskové. Přesto jsem pod vlivem spousty nemilých soudních překvapení odcházel z autogramiády se svíravým pocitem, že jsem na palubě Titanicu, jenž se povážlivě naklání, ale na palubě se stále tančí.
Autor byl 4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun. (Toto napsal autor sám o sobě na svém blogu – pozn.red. NR)
