Stanislav A. Hošek
19. 11. 2017
Nedávno napsal kardinál Duka dopis předsedovi SPD, obsahující blahopřání k volebnímu výsledku. Vyvolal tím v určitých skupinách nebývalé rozhořčení a odesilatel byl dokonce osočován a dehonostován některými veřejně známými osobnostmi, tak jak je u nich poněkud ubožáckým zvykem. Osobně jsem ale nezaznamenal, že by se nad zasláním dopisu někdo hlouběji zamyslel a snažil se ho vyložit v širších souvislostech či v hlubším kontextu současného dění.
Nestačím sice sledovat všechna média, ale dosud jsem se nesetkal s názorem, ke kterému jsem dospěl, když jsem se zamyslel především nad tím, proč byl dopis vůbec nejen napsán, ale především i publikován.
Udivila mne totiž jeho jedinečnost. Není totiž zvykem, aby církevní hodnostář, navíc primas katolické církve, vyjádřil jedné z politických stran blahopřání k volebnímu úspěch. Zapřemýšlel jsem proto, proč to asi udělal. Podle mého soudu byl dopis adresován sice Tomio Okamurovi, ale byl to především, ne-li jenom, vzkaz do Vatikánu, dokonce přímo papeži. Papeži, který jako Neevropan v posledních dvou letech ordinuje Evropě nejen multikulturalismus, ale až rasový pel-mel, čili sociální prostředí ve kterém byl sám doslova odkojen. Vždyť celý Americký kontinent je prakticky už tím, co asi čeká svět v daleké budoucnosti.
Chápu proto kardinálův dopis jako odpor vůči papežově urychlování historie. A vůbec se nedivím, že byl napsán reprezentantem nejkonzervativnější instituce nejen v Evropě a který s vysokou pravděpodobností nevyjadřuje jen jeho osobní názor. Pokud se nemýlím, pak je, alespoň v mých očích, dopis logickým výrazem smýšlení vlivné části katolické církve a tak jej doporučuji vnímat.
