James Petras
29.10.2017 GlobalResearch a Zvědavec
Od 2. světové války se většina světových konfliktů točila kolem bojů za nezávislost na západních a japonských koloniálních/imperiálních režimech.
Po formální nezávislosti byl zaveden nový typ imperiální nadvlády – neokoloniální režimy, kdy USA a jejich evropští spojenci uložili vazalským vládcům, aby jednali v jejich zastoupení jako zástupci pro ekonomické vykořisťování. Prostřednictvím vzestupu americké unipolární globální nadvlády, k níž došlo následně po rozpadu Sovětského svazu (1990), si Západ zajistil hegemonii nad východoevropskými státy. Některé z nich se rozpadly a rozdělily se do nových státečků, ovládaných aliancí NATO.
Snaha o vytvoření unipolární říše rozpoutala řadu válek a etnických konfliktů na Blízkém východě, ve východní Evropě, na Balkáně, v pobaltských státech, severní Africe, Asii a v západní Evropě – což vedlo k etnickým čistkám a globálním masovým uprchlickým krizím.
K rozpadu národních států docházelo po celém světě, protože rétorika a politika „sebeurčení“ nahradila třídní boj jako vlajková loď pro sociální spravedlnost a politickou svobodu.
Mnoho iniciátorů, kteří budovali říši, přijalo vůči protivníkům taktiku „rozdělit a panovat“ – a to pod liberální záminkou prosazení „sebeurčení“, aniž by bylo jasné, koho a co představuje „sebe“, a kdo z toho opravdu bude těžit.
Dílčí, regionální, kulturní a etnické identity sloužily k tomu, aby polarizovaly boje. Oproti tomu „centrální“ režimy bojovaly za zachování „národní jednoty“, aby potlačily regionální vzpoury.
Cílem tohoto pojednání je analyzovat a debatovat o národních a mezinárodních silách, které stojí za sloganem o „sebeurčení“, a o mezinárodních a regionálních důsledcích ve větším měřítku.
Základní koncepty: Nejednoznačnost a objasnění
Jedním z výrazných aspektů procesu globalizace a národního rozvoje je „nerovnoměrný a kombinovaný vývoj“ (ICD). Ten na sebe bere podobu několika forem – nerovnoměrný vývoj mezi regiony v rámci zemí i mezi jednotlivými zeměmi, ale obvykle jde o obojí.
Imperiální země se soustřeďují na průmysl, obchod a bankovnictví, zatímco kolonizovaným/neokolonizovaným zemím jsou ponechány enklávy, založené na zdrojích a vývozu, a montážní závody s nízkými platy. Hlavní města kolonizovaných a dekolonizovaných zemí často soustřeďují a centralizují politickou moc, bohatství, infrastrukturu, dopravu a finance, zatímco jejich provincie poskytují pouze suroviny a levnou pracovní sílu. Málokdy se politická moc a administrativa – včetně armády, policie a finančních úřadů – soustřeďuje do ekonomicky neproduktivních středisek, zatímco regiony, které jsou politicky slabší, avšak vytvářejí bohatství, jsou hospodářsky zneužívané, opomíjené a vyčerpávané.
Kombinovaný a nerovnoměrný vývoj na mezinárodní i národní úrovni vedl k třídním, antiimperialistickým a regionálním bojům. Tam, kde byly oslabeny třídní boje, nacionalističtí a etničtí vůdci a hnutí převzali politické vedení.
Avšak „nacionalismus“ má dvě diametrálně protichůdné tváře: V jedné verzi Západem podporovaná regionální hnutí pracují na odbourání antiimperialistických režimů, aby tak podřídila celý národ diktátu imperiální moci. V jiném kontextu se světoví sekulární nacionalisté snaží získat politickou nezávislost tím, že porazí imperiální síly a jejich místní zástupce, kterými jsou často páni, vybírající „nájemné“ od etnických nebo náboženských menšin.
Imperiální státy vždy jasně chápaly povahu různých druhů „nacionalismu“, které sloužily jejich zájmům. Imperiální státy podporují regionální a/nebo „nacionalistické“ režimy a hnutí, která oslabí „antiimperialistická“ hnutí, režimy a regiony. Vždy se staví proti „nacionalistickým“ hnutím se silným vedením dělnické třídy.
Historické zkušenosti
Imperiální zrádná Anglie, Spojené království, má na svědomí povraždění a vyhladovění milionů lidí, kteří vzdorovali jejich vládě v Asii (Indii, Barmě, Malajsku a Číně), Africe (Jižní Africe, Keni, Nigérii, atd.) a Evropě (Irsku).
Britští imperialisté zároveň podporovali regionální konflikty – kdy vyzbrojovali muslimy, aby bojovali proti hinduistům, sikhy vyzbrojovali proto, aby bojovali proti muslimům, Gurky vyzbrojovali z důvodu utiskování Malajců, a vytvářeli různé soupeřící náboženské, etnické a jazykové skupiny napříč celým indickým subkontinentem, Barmou a Malajskem. Stejným způsobem Velká Británie podporovala konflikty mezi náboženskými, sekulárně nacionalistickými a konzervativními skupinami na celém Středním východě.
Imperiální síly přirozeně fungují prostřednictvím strategie „rozděl a panuj“, kdy své protivníky označují za „zaostalé“ a „autoritářské“, a současně vychvalují své zástupce jako „bojovníky za svobodu“, o nichž tvrdí, že jsou „v přechodové fázi k západním demokratickým hodnotám“.
Strategická otázka však spočívá v tom, jak imperiální státy definují druh sebeurčení, který budou podporovat nebo potlačovat, a kdy změní svou politiku: Dnešní spojenci jsou v západním tisku nazýváni „demokraty“, ale zítra mohou být přeřazeni do role „nepřátel svobody“ a „diktátorů“, pokud budou jednat proti imperiálním zájmům.
Dvě tváře sebeurčení
Na rozdíl od imperiální praxe posunovat politiku směrem k dominantním režimům a separatistickým hnutím, větší část „levice“ široce podporuje všechna hnutí v jejich sebeurčení a označuje všechny oponenty jako „utlačovatele“.
Výsledkem je, že levicové a imperialistické režimy mohou skončit na stejné straně v masivní kampani pro „změnu režimu“!
Liberální levice zakrývá svůj falešný „idealismus“ tím, že označuje imperiální síly jako „pokrytecké“ a používá „dvojí standardy“. Je to směšné obvinění, jelikož řídící princip, stojící za imperiálním rozhodnutím podporovat nebo odmítnout „sebeurčení“, je založen na třídních a imperiálních zájmech. Jinými slovy, když „sebeurčení“ prospěje říši, získává plnou podporu. Neexistují žádné abstraktní, historické a morální zásady, které by zcela postrádaly třídní a imperiální obsah, určující politiku.
Případové studie: Mýty o „Kurdech bez státní příslušnosti“ a „osvobození Ukrajiny“
Ve 20. století kurdští občané Iráku, Turecka, Sýrie a Íránu vyjádřili své požadavky na „sebeurčení“ a bojovali proti uznávaným národním státům ve jménu „etnického osvobození“.
Ale kdo definuje to skutečné „sebe“, které má být osvobozeno?
V případě Iráku byli v 90. letech Kurdové sponzorováni, vyzbrojováni, financováni a bráněni USA a Izraelem, aby oslabili a rozdělili sekulární nacionalistickou iráckou republiku. Kurdové, opět s podporou USA, se postarali o regionální konflikty v Turecku a nedávno v Sýrii, za účelem porazit nezávislou vládu Bašára Assada. Levicově orientovaní Kurdové cynicky označují své imperiální spojence, včetně Izraelců, jako „progresivní kolonialisty“.
Stručně řečeno, Kurdové fungují jako náhradníci za USA a Izrael: Poskytují žoldnéře, mají přístup k vojenským základnám, sledují a špehují různá stanoviště, základny a zdroje v jejich nově „osvobozené (a etnicky očištěné) zemi“, aby tak posílili americký imperialismus, který si „jejich vojenští vůdci“ vybrali jako svého dominantního „partnera“. Je jejich boj bojem národního osvobození nebo žoldnéřským loutkařením ve službách říše proti suverénním zemím, které odolávají imperiální a sionistické nadvládě?
Spojené státy uvítaly na Ukrajině příčinu sebeurčení, když vytvořily násilný převrat s cílem svrhnout zvolený režim (jehož zločinem bylo, že se zavázal k dosažení nezávislosti na NATO). Převrat byl otevřeně financován Spojenými státy, které financovaly a vycvičily fašistické zločince, kteří se zavázali k vyhnání nebo utlačování etnických Rusů, zejména ve východním Donbasu a na Krymu, s cílem vybudovat základny NATO na hranicích s Ruskem.
Převážně rusky mluvící obyvatelé Krymu se postavili proti převratu a uplatnili své právo na sebeurčení tím, že se rozhodli přičlenit se opět k Rusku. Stejně tak průmyslový region Donbas na východní Ukrajině prohlásil svou autonomii, a postavil se proti utlačujícímu a silně zkorumpovanému Amerikou dosazenému režimu v Kyjevě.
Násilný převrat v Kyjevě, sponzorovaný USA-EU, byl nehoráznou formou imperiální anexe, zatímco pokojné hlasování na Krymu a vojenské cvičení na východní Ukrajině (Donbas) kvůli sebeurčení představovaly progresivní reakci antiimperialistických sil. USA/EU se tak dočkaly zmaření svého projektu přeměnit východní Ukrajinu a Krym na odrazové můstky agrese proti Moskvě, a proto odsoudily tuto reakci jako „ruskou kolonizaci“.
Tibet a Ujgurové v čínské provincii Sin-ťiang
Separatistické skupiny se po mnoho desetiletí aktivně zapojovaly do ozbrojených povstání v Tibetu a v provincii Sin-ťiang v západní Číně. Zatímco skupiny prohlašovaly, že jsou „nezávislé“, jejich feudální páni byli dlouho nepřátelští vůči pozitivnímu pokroku čínské revoluce (včetně zrušení otroctví v Tibetu, obchodování s opiáty a cenami nevěst, a rozšiřování všeobecného vzdělání ve feudálních muslimských regionech). Spolupracovali s USA a rozpínavou Indií (kde dalajláma založil svůj palác a tábory ozbrojených stoupenců, vycvičených a vyzbrojených západními imperiálními agenturami).
Zatímco Západ představuje dalajlámu jako mírumilovného svatého muže, který pořádá otřepané proslovy k oddaným davům, tento světec nikdy neodsoudil genocidní americké války, vedené proti jiným buddhistům ve Vietnamu, Koreji nebo kdekoliv jinde.
Dobře financované známé osobnosti/oběti na Západě, vystupující ve prospěch Tibetu a Ujgurů, zcela ignorovaly spojení mezi dalajlámou a jeho imperiálními patrony, které právě nakonec definuje operační význam „sebeurčení“.
Kosovo: Terorističtí bílí otrokáři a jejich sebeurčení
 |
| Hašim Thači – bývalý šéf UČK a dnes prezident Kosova |
Po 2. světové válce se Jugoslávie osvobodila pomocí komunistických partyzánů od krutých nacistických kolaborantů, a stala se mírumilovnou, samostatnou, mnohoetnickou socialistickou společností. Avšak v 90. letech otevřená vojenská intervence sil NATO záměrně zosnovala násilný rozpad Jugoslávie na „nezávislé“ státečky. Experiment mnohoetnického socialistického státu v Evropě byl zničen. Po masivní etnické čistce nealbánského obyvatelstva se Kosovo – nový loutkový stát NATO – dostal pod kontrolu mezinárodně uznávaného teroristy, bílého otrokáře, narkoamerického vazala Hashima Thačiho a kriminálníků jeho Kosovské osvobozenecké armády.
Pomocí masivního amerického bombového útoku na Bělehrad a jiná jugoslávská města, navíc s vojenskou podporou NATO, dosáhlo Kosovo „sebeurčení“ – jako obří pozemní americká letecká společnost a centrum „R&R“ (vojenský tábor Bondsteel) se slevami na bordely, které řídí Kosovská osvobozenecká armáda, pro americké vojáky. Protože Kosovo slouží jako žoldnéřská předsunutá základna, kterou řídí vazalští kriminálníci, Washington a Brusel podpořily jejich požadavky na „osvobozený nezávislý stát“. Ten také sloužil jako mezinárodní diskontní středisko pro hrůzný obchod s lidskými orgány pro transplantaci. Při zpětném pohledu na etnicky čistý mafiánský stát Kosovo kanadský generál Lewis MacKenzie, tehdy velitel NATO, později připustil:
„Bombardovali jsme špatnou stranu.“
Rozpad Jugoslávie vedl ke vzniku několika separatistických státečků, přičemž každý z nich funguje v souladu s ekonomickou nadvládou EU a americkou vojenskou nadvládou. V západním žargonu se tomu říká „demokratické sebeurčení“ – ohavnou realitou je masivní etnická čistka, zbídačení a kriminalita.
Nezávislost Katalánska a Neo-Frankovo Španělsko
Ve Španělsku vládne režim, který vzešel od fašistického diktátora Francisca Franca. Prezident Mariano Rajoy, jeho nesprávně pojmenovaná „Lidová strana“ a král Felipe VI., jeho královský kumpán, jsou zapleteni do velkých korupčních skandálů, praní špinavých peněz a podvodných smluv ve veřejno-soukromé stavební činnosti za několik milionů eur. Neoliberální politika prezidenta Rajoye významně přispěla k finančnímu krachu, který vedl k 30% míře nezaměstnanosti a úspornému programu, který zbavil španělské pracovníky kolektivních vyjednávacích pravomocí.
Tváří v tvář katalánskému úsilí o sebeurčení prostřednictvím svobodných a demokratických voleb Rajoy nařídil policejní a vojenský zátah, zabavení hlasovacích lístků, rozbíjení hlav a prosazení naprosté kontroly.
Uplatnění nároků na sebeurčení Katalánska mírovou cestou, prostřednictvím svobodných voleb, nezávislých na imperiální manipulaci, odmítla Evropská unie i Washington jako „nezákonné“ – neboť Katalánci neuposlechli Rajoye a jeho neo-Frankovy legie.
Sebeurčení pro Palestinu a Amerikou podporovaná izraelská kolonizace a podrobení
Již celé půl století Washington podporuje brutální izraelskou okupaci a kolonizaci palestinského „Západního břehu“. USA neustále popírají sebeurčení pro lid Palestiny a miliony vysídlených uprchlíků. Washington vyzbrojuje a financuje izraelskou expanzi formou násilného zadržování palestinského území a zdrojů, vyhladovění, věznění, mučení a zabíjení Palestinců za zločin, jakým je dožadování se jejich práva na sebeurčení.
Převážná většina představitelů amerického Kongresu a prezidentů, jak minulých, tak současných, otrocky přebírá podněty od předsedů 52 největších národních židovských (izraelských) agentur, kteří přidávají miliardy do pokladnic koloniálního Tel Avivu. Izrael a jeho sionističtí zástupci v americké vládě postrkávají USA do katastrofálních válek na Blízkém východě, zabraňujících sebeurčení nezávislých arabských a muslimských národů.
Saúdská Arábie: Nepřítel jemenského sebeurčení
Despotický režim Saúdské Arábie bojuje proti sebeurčení zemí Perského zálivu a Jemenu. Saúdové, podporovaní americkými zbraněmi a poradci, zbavili majetku miliony jemenských občanů, přičemž jich tisíce zabili v nelítostném bombardování. Během uplynulého desetiletí Saúdové bombardovali Jemen, provedli blokádu této země, zničili jeho infrastrukturu, způsobili masivní epidemii cholery a vyhrožovali, že nechají vyhladovět miliony dětí ve snaze porazit osvobozenecké hnutí Jemenu, které vedou Hútové.
USA a Spojené království poskytly přes 100 miliard dolarů na zbraně a na poskytnutí logistické podpory – včetně souřadnic pro bombardování pro saúdské tyrany – přičemž zároveň zabránily jakékoliv diplomatické akci, podporované OSN, za účelem zmírnění nesmírného utrpení. Washington a Izrael jsou v tomto groteskním válečném zločinu nejbližšími partnery saúdské monarchie ve věci odpírání sebeurčení pro utlačované lidi Jemenu, kteří již tak dlouho odolávají saúdské nadvládě.
Závěr
Americký imperialistický stát, stejně jako všichni ctižádostiví budovatelé impérií, potlačuje nebo naopak podporuje hnutí pro sebeurčení podle svých třídních a imperiálních zájmů. Aby bylo jasné: Sebeurčení je záležitost, definovaná třídně; není to obecný, morálně-právní princip.
Imperialistické selektivní využívání a zneužívání sebeurčení není příkladem „pokrytectví“ nebo „dvojích standardů“, jak si stěžují levicově liberální podporovatelé. Washington uplatňuje jen jediný standard: Podpoří toto hnutí říši tím, že zajistí a posílí vazalské režimy a jejich přívržence? Řeč o „osvobozování“ je pouhým pozlátkem, které zajistí oddanost vazalů, oponujících nezávislým státům.
Po desetiletí byly východoevropské, balkánské a pobaltské země podporovány v tom, aby bojovaly za své „sebeurčení“ proti Varšavské smlouvě, jen aby později přijaly jiné vazalství pod vedením NATO, EU a Washingtonu. V mnoha případech se jejich svrchovanost a životní úroveň zhroutila následně po etnické čistce, včetně masového vyhnání Srbů z Chorvatska a Kosova a kulturně lingvistické represe etnických Rusů v Lotyšsku a na Ukrajině.
Kurdští „bojovníci za svobodu“ následovali etnické vůdce, kteří byli financováni USA a Izraelem, a převzali kontrolu nad městy, ropnými zdroji a územím, které slouží jako imperiální vojenské základny v neprospěch suverénních vlád Iráku, Íránu a Sýrie.
Kurdští vojenští vůdci a oligarchové jsou v tomto kontextu loajální vazalové a zároveň jsou nedílnou součástí dlouhodobé americko-izraelské politiky, zaměřené na rozdělení a oslabení nezávislých spojenců Palestiny, Jemenu a skutečných osvobozeneckých hnutí.
Je zřejmé, že kritéria pro rozhodování, jaké nároky na sebeurčení jsou platné, vyžadují identifikaci toho, zda jsou rozvinuté třídní a antiimperialistické zájmy.
Kromě bezprostředních konfliktů se mnoho nezávislých režimů postupně stalo utiskujícími vládci svých vlastních menšin a domácích kritiků. „Sebeurčení“ ad infinitum může nakonec vést k tomu, že se jedinci stanou schizofrenní – opěvují své mytické jedince, zatímco utlačují ostatní. Sionismus je v současnosti nejlepší parodií „sebeurčení“. Nové nezávislé země a vládci často odpírají menšinám jejich vlastní právo na sebeurčení – obzvláště těm, které se stranily předcházející moci.
Pokud je „národní“ boj omezen na politickou nezávislost, může to vést k pouhé „výměně stráží“ – udržování represivního třídního vykořisťování a zavádění nových forem kulturně etnického a genderového útlaku.
V některých případech mohou nové formy třídního vykořisťování dokonce překonat předchozí podmínky, jaké panovaly v rámci imperiálního vazalství.
Z Kurdů, Tibeťanů, fašistických ukrajinských nacionalistů, Ujgurů a jiných tzv. bojovníků za svobodu jsou vojenští sepojové (indičtí vojáci) agresivní americké invaze do nezávislé Číny, Íránu a Ruska. Levicoví podporovatelé těchto pochybných „osvobozeneckých hnutí“ se připojili do pozadí říše.
Kapitalistická „globalizace“ je dnes největším nepřítelem autentického sebeurčení. Imperiální globalizace podporuje roztříštěné státečky – tím lépe je lze přeměnit na nové vazaly s jejich vlastní vlajkou a hymnou!
Independence and Self-Determination: Weapons for Empire Building or National Liberation? vyšel 20. října 2017 na Global Research. Překlad v ceně 1080 Kč Zvědavec.
