Petr Hájek
22.10. 2017 ProtiproudPřináší první reflexi všeobecných voleb, které po letech nekonečné zničující nudy přinesly přece jen nové naděje – což se ovšem netýká Kavárny…
Vítězství Andreje Babiše v parlamentních volbách je fenomenální. Zvítězil ve všech krajích, ve všech okresech – včetně Prahy, která se (mediálně) zdála být hlavním centrem protibabišovské opozice. Něco takového se zatím ještě nikomu nepodařilo – takže klobouk dolů! Zpráva, kterou tím většina voličů svým spoluobčanům vyslala, je jasná: Nevěříme establishmentu (médiím, politikům, části policie), že slovenský miliardář je zlo a nebezpečí pro naši zemi a demokracii (která už stejně neexistuje).
Naopak věříme jemu, že byl kunou v kurníku pro bez výjimky všechny politické strany v dosavadní sněmovně a ve vládě. Že se ho potřebovali zbavit, protože s nimi nechtěl hrát jejich po desetiletí trvající zkorumpované hry. Na prvním místě je to pak sociální demokracie, jejíž premiér Andreje Babiše z vlády nejprve vyštval, aby pak ministr vnitra na něj ještě poštval „svou“ policii.
Čím více nám chtěli vtlouci do hlav pomocí médií (těch tzv. veřejnoprávních a Bakalových zvláště), že je to nebezpečný člověk, kterého je třeba zničit a z politiky vyštvat, tím více jsme mu věřili. A tak jsme „zvedli zadky“ a šli bránit svého šerifa. To koukáte, soudruzi novináři, politici a „politologové“, co? Vypálili jsme vám rybník velmi podobně (ač v jiném volebním a ústavním systému) jako rozhořčení bílí Američané, když navzdory washingtonským bažinám (u nás se jmenují pražská, brněnská atd. Kavárna) zvolili Donalda Trumpa prezidentem.
Opravdu se to tomu v mnohém podobá – a všimla si toho i některá (výhradně zahraniční) média. Je to ale trochu legrační, protože Babiš s Trumpem nemá společného vůbec nic. Kromě toho základního, že soupeří o moc s dosavadním establishmentem a jeho „malým českým Deep State“. I v našem případě tento nevolený podzemní stát tvoří většina hlavních médií a různé „sorosovské“ neziskovky napojené tak či onak na Brusel. A potom někteří vyděšení Babišovi byznysoví konkurenti, kteří se „zhmotnili“ v anonymním udavačském webu Schuman. Ukázali tak, že mají dlouhé prsty vedoucí k tajným službám, části policie a státních zástupců. Také dosti děsivé.
Jediné skutečná zpráva, kterou výsledky našich parlamentních voleb vyslaly dovnitř i ven, je tak vlastně jednoduchá: Hrozny hněvu dozrávají a vlna, která se valí od Ameriky přes západní a střední Evropu a prvními vlnkami již začíná omývat přízemí skleněných paláců Bruselu, nabrala v České republice zase o něco větší energii. Zapomenutí a leta podvádění, jimž měl zacpat ústa uměle vyhnaný blahobyt (který zaplatíme tvrdou krizí patrně dost brzy), se probudili:
Totalita, projevující se především migrantskou (převážně muslimskou) tsunami, šílené hrátky provokující válečný požár s Ruskem a s tím související destrukcí zbytků občanských svobod, byla právě tvrdě odmítnuta. Pokrytectví politické korektnosti, projevující se zničující homo, gender, „eko“ a dalšími „liberálními“ agendami a vrcholící třeba i absurdním tzv. protikuřáckým zákonem z dílny ČSSD, který likviduje „českou hospodskou kulturu“ – jsou jen jejími vnějšími znaky. V hloubce to však je pokus o úplnou destrukci národních společenství a států. A právě na to reagovala vlna, která vynesla Andreje Babiše na nedostižný vrchol.
Chybný cíl?
Můžeme se samozřejmě dohadovat, zda Babišovi voliči nezamířili nepřesně: prostě jestli ve skutečnosti nezvolili jen jinou masku téhož establishmentu, který chtěli odmítnout. Dokonce i kdyby tomu tak bylo, mají přesto pravdu. Intuice (hlas lidu – hlas Boží) se ve své mnohosti při takto jednoznačném výsledku jednak obvykle příliš nemýlí, jednak bude mít zpětný efekt: Babiš bude své kroky alespoň zčásti muset přizpůsobit fikci (snu o sobě), kterou vyvolal – chce-li být úspěšný. A to on chce.
Jenže vedle hlavního směru se zemí prohnalo i několik dalších bouří s toutéž inspirací a motivací: Famózní úspěch Tomia Okamury a Pirátů, kontrastuje se stranami Kavárny balancujícími (se smrtelným potem) na pětiprocentní hranici. Pokud by volební účast byla o jedno dvě procenta vyšší, skončily by – včetně lidovců – všichni Kalouskové mimo sněmovnu. Ale i to, že „venkov“ nakonec dovolil Praze, aby je na poslední chvíli vytáhla z pod okraje propasti zapomnění, má z hlediska interpretace výsledků velký význam. Čtyřicet procent „zadků“, které zůstaly na kanapi, tím dalo najevo, že se zatím neděje nic tak hrozného, aby to k nim dolehlo.
Zisky
Pokud je hlavním fenoménem voleb Babiš, hned druhým je Okamura. Bez ohledu na to, že nakonec o pár tisíc hlasů zůstal „až“ za ODS a Piráty. Samozřejmě že Piráti nejsou nic jiného než další sociálně-inženýrský projekt Kavárny (v našem i mezinárodním měřítku), který má mystifikačně „kanalizovat“ především mladší voličské generace, stejně jako část městských „středních liberálních intelektuálů“ zklamaných všemi těmi Kalousky, Schwarzenbergy, homo-Stropnickými či Bělobrádky.
V tomto ohledu stačila účast lehce nad šedesát procent a „koncept kroužkování“, aby zatípla sudeťáckého koně Hermana či (snad ještě horšího, jen méně viditelného) Gabala, dalšího z lidoveckých válkychtivých jestřábů. A také hrůznou socialistickou ministryni Marksovou, topáckého místopředsedu Ženíška a mnohé další. Ukázalo se tak, že (sporná) koncepce preferenčního kroužkování se nejen vžila, ale může přinést i zajímavé konstelace. Někteří straničtí kandidáti – typicky „věčný poslanec“ Marek Benda či Pavel Žáček z ODS – si prostě uvnitř oficiální kampaně „vyrobí“ i kampaň soukromou, která je vynese do sněmovny navzdory stranickému vedení, jež je umístí na nevolitelná místa. Skvělé!
Třetí fenomén
Za Babišem a Okamurou je bezpochyby třetím hlavním fenoménem voleb mladý Václav Klaus. Tím, že v absolutním počtu dostal po Babišovi nejvíce preferenčních hlasů v celé republice, poslali voliči dosavadnímu vedení strany jasnou zprávu (předseda Fiala měl výsledek skoro trojnásobně nižší): ODS se snad definitivně zachránila, ale pokud nechce hrát věčnou marginální roli bezmocné opozice, musí do jejího čela přijít nový charismatický vůdce.
Vedení si tuto „zprávu“ ovšem okamžitě vyložilo po svém: S Babišem nikdy!, zvolal jen pár minut po sečtení výsledků zoufalec Petr Fiala. Dal tak najevo, že jeho „stranický establishment“ úplně kašle na možnost konečně prosadit některé programové priority a současně přibrzdit velkého Andreje v jeho rozletu. Sto pětka, kterou by společně měli (a Babiš by do ní evidentně šel), by byla bezpečným odrazovým můstkem k možnému opětovnému zrození pravice v České republice. Avšak „hrdí“ ódesáci raději stínují pubertální pózu – a na svého voliče se vykašlou. I to je fenomenální – ovšem v tragickém slova smyslu.
Vřele doporučuji nevěnovat se zábavě nevolených politiků v médiích – o tzv. politolozích (neskutečná parazitní profese!) ani nemluvě. Nyní sedí hodiny a hodiny v televizích a rádiích či redakcích novin – a spekulují a spekulují. Kdo s kým, proč, za kolik a tak dále a tak dále. Je to čirá politická masturbace, protože všechno je v podstatě jasné a jednoduché.
Andrej Babiš vyhrál – a bere vše. Směřuje nejspíše k jednobarevné vládě podpořené realistickým politikem Okamurou, oslabenými komunisty či ještě někým jiným. V nejhorším případě bude hrozit předčasnými volbami, při nichž by již získal nadpoloviční většinu mandátů. Balvan, který si lidovci a socialisté sami navalili na pokračování „mocenského lizu“ (který je jediný ještě může uchovat při životě), je stejně směšný jako Fialova antibabišovská „hrdost a zásadovost“: Můžeme jednat, pokud tam nebude „trestně stíhaný“ Babiš (a Faltýnek).
Odhlédněme od podstaty, kterou je umělá „trestní“ kauza, která nikoho nezajímá, jak dala třetina voličů jasně najevo. Babiš je mistr vyjednávání. Buď postaví takovou sestavu, v níž nový parlament nekývne na jeho „vydání“, nebo mu prezident dá milost (třeba se zdůvodněním, aby neohrozil stabilitu země), nebo stíhání prostě zastaví státní zastupitelství jako nedůvodné. Ono nejspíš skutečně nedůvodné je – a už je po volbách. Ostatně ani OLAF (bruselská agentura, která měla „potvrdit“ relevanci obvinění) se nejspíše nebude snažit postavit Brusel ještě více proti vítězi voleb a jistému premiérovi „neklidného Česka“.
Nová epocha?
Vše, co bylo dosud, je zhrouceno, „polistopadový vývoj“ skončil. Zhruba tak charakterizovali Babišovo vítězství hned večer v České televizi někteří novináři – stálí to „hosté“ této žumpózní mašiny na manipulaci veřejným míněním. Jediným osvěžením byl Jaroslav Plesl, šéfredaktor MfDnes, který svým kolegům dokola opakoval, že jsou hysteričtí blázni.
Hysterčili dál, zvláště šéfredaktor ultralevičáckého deníku Referendum a člen propadlé ČSSD Jan Patočka, stejně jako Bakalovi hoši Šídlo a Tabery z Respektu (to byla, panečku, „objektivní“ sestava komentátorů!) – a bohužel i jinak často rozumný Bohumil Pečinka z Reflexu. Ostatně když se člověk podíval na předvolební „prognózu volebních výsledků“ tohoto časopisu, musel se jejich porozumění politické situaci jen smutně pousmát (např. ČSSD dávali 16%!).
Něco se stalo
Jistě, není to tak, že se vůbec nic nestalo. Zvláště pokud jde o budoucí Babišův „premiérský“ vliv na armádu, policii a státní zastupitelství (o tajných službách nemluvě), je čeho se obávat. Zvláště pokud „vyčenžuje“ svou kauzu Čapí hnízdo za prosazení „Speciálu“ – a celého nového zákona o státním zastupitelství. Tím se na dlouhá léta přesune skutečná politická moc do rukou Bradáčových, Ištvanů a Šlachtů: na každého mají stovky „nahrávek“ – a možná nakonec i Babiš sám se stane v jejich rukou jen vykonavatelem „cizí vůle“.
Ale to vše teprve uvidíme. Totální většina našich spoluobčanů nám poslala vzkaz, kterému bychom se měli snažit porozumět. Že to neudělá Kavárna a její Deep State je jasné. Pojedou Babišovi po krku, jako jejich kolegové z Washingtonu po Trumpovi.
Andrej Babiš teď musí něco předvést. A předvede. Ať to bude cokoli, rozhodně to nebude taková tragédie, jako byla bezbřehá hrůza za Sobotky, která nakonec způsobila, že lidé smetli větší část dosavadního establishmentu. Nemluvě o tom, že své (a nepochybně nikoli nudné) k tomu ještě řekne i prezident Zeman.
Jediní, kdo se mohou skutečně oprávněně děsit volebních výsledků, jsou stále ještě mocní (ale těžce zranění) štamgasti Kavárny. My ostatní můžeme spíše se zájmem očekávat, co s našimi hlasy udělají ti, jimž jsme je „tam hodili“. Zda se pokusí zájmy, kvůli nimž jsme je volili, obhájit a prosadit, nebo zda se budou bít v prsa, jací jsou kabrňáci, když se na ně vykašlou.
Jeden by řekl, že to bývalo smyslem voleb. Pokud se ale nic nestane a Babiš se stane jen establishmentem v novém převleku – pak se již téměř zralé hrozny lidové hněvu utrhnou docela.
Pak pohleďme ke Katalánsku.
