Každoročně vyplácí stát několik desítek milionů Kč jako odškodnění obětem přehmatů státních zástupců a soudců. Viníků se to většinou nijak nedotkne, protože podmínkou regresní spoluúčasti je odsouzení kárným soudem, před který se většina z nich nikdy nedostane. Kární žalobci žalují velmi neochotně, často se chovají jako obhájci provinilců. Mimo to mezi kárným a odškodňovacím řízením obvykle není časová ani procesní návaznost.
Jako příklad poslouží případ, o němž jsem opakovaně psal jako o „znojemském justičním skandálu“ nebo o „znojemském justičním zločinu“. Kárný postih by podle mého laického úsudku možná zasloužila dozorová státní zástupkyně Jarmila Goldová, pod jejímž dozorem se místním policistům podařilo z Tomáše Čepury vymámit falešné doznání k přepadení poštovní doručovatelky a křivé obvinění Jaroslava Schindlera z oloupení její kolegyně. Okresní soud ve Znojmě je pak v r.2005 senátem Jaromíra Kapinuse „po zásluze“ odsoudil.
Společenské dopady rozsudku byly pro obžalované přímo ničivé.
Cesta k nápravě se jim otevřela až v r.2011, kdy stejný soud senátem Pavla Rujbra odsoudil za stejné skutky Antonína Škrdlu, jenž se přišel sám udat na policii. Samozřejmě vzniklo podezření, že odsouzení v r.2005 nebylo v pořádku a vznikly pochybnosti o důslednosti dozorové státní zástupkyně, bývalé prokurátorky. Kárné řízení proti ní ale nepřicházelo v úvahu, protože její skutek by byl již tehdy promlčen, i kdyby se jí prokázala vina. Soudce vinit by bylo nespravedlivé, protože soudili na základě křivých důkazů, které jim předestřela.
V r. 2012 požádal Jaroslav Schindler o povolení obnovy procesu, neboť zřejmě nebylo možné, aby pachateli téhož přepadení byli jak on, tak Antonín Škrdla, když útok nepochybně provedl jen jeden muž. Na návrh žalobkyně Jarmily Goldové senát Jaromíra Kapinuse žádost zamítl a senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně se zachoval obdobně : všichni jistě věděli, že není možné, aby pachateli byli současně oba odsouzení. I kdyby se prokázalo, že se Jaroslav Schindler nějakým způsobem podílel na činu Antonína Škrdly, patrně by bylo na místě přezkoumat výměru uloženého trestu, protože popis skutku by se od původního lišil. Jednali zlovolně vědomě, úmyslně a ztotožnili se s újmou, způsobenou žadateli.
K stížnosti pro porušení zákona ministryně Marie Benešové ve prospěch Jaroslava Schindlera zrušil jejich rozhodnutí v listopadu r.2013 Nejvyšší soud ČR, který konstatoval porušení zákona v neprospěch pana odsouzeného a nařídil opakování řízení. Vědomé, úmyslné, škody působící jednání, jímž byl porušen zákon, dle mého laického úsudku přinejmenším naplňuje skutkovou podstatu kárného provinění, ale lze uvažovat o skutkové podstatě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Již počátkem r.2014 padl proto první podnět k zahájení kárného řízení a později přišly ještě další. Nenašel se ale kárný žalobce, který by podal žalobu. Tříletá promlčecí lhůta vypršela marně.
Provedení nařízeného řízení o povolení obnovy procesu připadlo opět senátu Jaromíra Kapinuse. Ten ale z počátku vykonání rozsudku Nejvyššího soudu ČR bojkotoval a vyprovokoval tak různá řízení procesněprávní povahy, jež zahájení řízení o povolení obnovy znemožňovala až do února r.2015. Jím vyvolané průtahy opět našly odezvu v podnětech ke kárnému řízení. Ale ani tentokrát se kárný žalobce nenašel.
Soud konečně povolil obnovu řízení pro oba odsouzené z r.2005. Jeho rozhodnutí ale napadla sveřepá žalobkyně Jarmila Goldová stížností ke krajskému soudu. Nepřímo se dožadovala vyvrácení rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Nadřízené Krajské státní zastupitelství v Brně vzalo sice její návrh zpět, ale v řízení tím vznikly další dlouhé průtahy. Kvůli nim pak čelila dalšímu návrhu na kárné řízení. Avšak opět vyvázla bez trestu.
V obnoveném hlavním líčení po velmi důkladném dokazování dosáhli oba obžalovaní zprošťující rozsudek. Opět ale vyrazila do boje zaťatá exprokurátorka Jarmila Goldová se zcela nesmyslnou stížností ke krajskému soudu. Další pokus o vyvolání kárného řízení byl opět neúspěšný. A Krajský soud v Brně jako soud stížnostní v květnu r.2017 její stížnost zamítl, čili potvrdil zprošťující rozsudky.
Státní zastupitelství se ještě ani pak nevzdalo a podalo ministrovi spravedlnost podnět ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. To už ale byl výraz nekompetentnosti, uplatněné z čirého zoufalství: ministr by musel jít proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, vyvolaného stížností jeho předchůdkyně. I kdyby přesto Nejvyšší soud stížnosti vyhověl, pro obžalované by to nemělo praktické důsledky, protože v takovém případě má rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jen akademický význam.
Zůstává neblahou skutečností, že exprokurátorka Jarmila Goldová a soudci senátu Jaromíra Kapinuse v řízení o povolení obnovy v květnu r.2012 rozhodli svévolně v příkrém rozporu se skutkovým stavem věci. Snažili se zabránit nápravě škod, způsobených přehmatem z r.2005. Stížnostní senát Aleše Flídra jejich ničemnost neodhalil, ale naopak zastřel. Celá skupina otalárovaných škůdců tak vědomě a úmyslně zneužila svého úředního postavení k poškození obžalovaných. Nejvyšší soud ČR potvrdil, že jejich rozhodnutí bylo nezákonné. Z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o nezákonnost vědomou a úmyslnou.
Každý řadový občan, který se vědomě a úmyslně dopustí nezákonného jednání, riskuje trest. Hanebné jednání zmíněných otalárovaných škůdců ale jejich kolegové-kární žalobci nevyhodnotili ani jako kárné provinění, čímž nárokovali obecnou beztrestnost zločinného jednání pro kastu státních zástupců a soudců.
Kárné provinění se promlčí za tři roky od činu. Jednání pachatelů „znojemského justičního zločinu“ má ale dle mého laického úsudku všechny znaky trestného činu s pravděpodobnou kvalifikací zločinu zneužití pravomoci úřední osoby : škodiči zneužili svého postavení k úmyslnému nezákonnému zásahu do práv obžalovaných, a způsobili velké škody nejen jim, ale i státu, jenž bude platit odškodné, řádově možná až v milionech Kč. Nejvyšší státní zástupce proto obdržel podnět, aby z úřední povinnosti vyvolal proti škůdcům trestní řízení. Naložil s ním tak, aby jej spolehlivě zneškodnil: postoupil jej na Okresní státní zastupitelství ve Znojmě. Jeho šéfka, Lenka Peroutková, s ním naložila svérázným způsobem: z popisu skutkové podstaty vyloupla příběh své přímé podřízené, exprokurátorky Jarmily Goldové a vyhodnotila jej jako podnět ke kárnému řízení. Samozřejmě jej zamítla. Nezákonným postupem soudců se vůbec nezabývala. Její rozhodnutí jako správné posvětil v rámci instančního dohledu krajský státní zástupce Jan Sladký. Proti jeho rozhodnutí neexistuje podle zákona o státním zastupitelství opravný prostředek. Jako laik kacířsky přemýšlím, zda se zmínění vedoucí státní zástupci nedopustili přečinu zneužití pravomoci úřední osoby v souběhu s přečinem nadržování. Ale to jsou zřejmě marné úvahy, protože na ně nikdo trestní oznámení nepodá, a i kdyby podal, stejně je někdo opět „zneškodní“. Takže stát bude platit, škůdci se budou smát a jejich oběti tomu všemu budou muset porozumět jako vzkazu, že řízení skončilo a na křivdy je třeba zapomenout. Žijeme přece v právním státě: nebo snad ne ?
jemelikzdenek@gmail.com
