zajoch
29. října 2017 Outsidermedia
Čína chrání své zájmy před toxickým vlivem západní propagandy * Společné úsilí Íránu, Turecka a Bagdádu přineslo rychlý a radikální výsledek – sen Kurdů o nezávislosti se odsunul do nedohledna * USA chtějí přeměnit status Severní námořní cesty, vedoucí kolem arktických břehů Ruska, na mezinárodní
Kult osobnosti: říkáme „strana“ a rozumíme Si Ťin-pching
Lada Korotunová
24. října 2017
Na XIX. sjezdu Komunistické strany Číny bylo do stanov zavedeno jméno současného předsedy Si Ťin-pchinga a jeho ideje o rozvoji země. Profesor Korotov se zamýšlí, zda se v Číně začíná projevovat kult osobnosti.
V době kdy je ve funkci generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pching, dosáhla strana, lid i stát jako celek vynikající úspěchy, kdy má Čína nejvyšší HDP na světě. Rychle a dynamicky se rozvíjí, upevňuje své pozice jak v regionu, tak na planetě. O její investice je velký zájem. Číňané skupují vysoce technologické společnosti, zdroje, hotovou infrastrukturu a jiné. Kupují rovněž vysoce technologické produkty, například od firmy Boeing a Airbus.
Je pochopitelné, že se toto vše odrazilo v pravidlech KS Číny, v nichž je zakotvena ideologie, ne jen myšlenky. Ideologie Mao Ce-tunga byla, zhruba řečeno, marxismus – leninismus s čínským specifikem. Je to ideologický základ státu. Za dobu po Maovi se změnila situace, zahraniční a domácí podmínky existence ČLR, modernizoval se ideologický základ. Funguje to.
Si Ťin-pching vnesl do ideologie důležitou doložku, která se odrazila ve stanovách: ideologie Si Ťin-pchinga je důležitým nástrojem pro rozvoj Číny. Ideologie zde existuje a je zahrnuta do stranických dokumentů. Přitom se jedná o stranu, která dosáhla významné úspěchy při vybudování silné a mocné Číny a to je velmi důležité.
Vynikající přínos poskytl Mao, který ČLR fakticky založil. Architekt čínských reforem Teng Siao-pching určil směřování Číny na celá desetiletí.
Jaký hlavní závěr je možno udělat ze závěrů sjezdu
Čína stojí pevně na nohou, do budoucnosti hledí s optimismem. Bude budovat socialismus s čínským specifikem. Komunistická strana bude hlavní a vedoucí silou. K optimismu má Čína důvod.
I tato ohromná země s mohutnou ekonomikou se něčeho bojí. Jsou tam zakázány Google, Telegram, WhatsApp.
Vysvětlení je velmi jednoduché. Nedá se říci, že se Čína něčeho bojí. Jedná se o informační bezpečnost. Zprávy toho typu, které přicházejí od Google, se využívají k rozkolísání vnitropolitické situace. Ještě je v paměti, jak sociální sítě typu Twitteru byly využity pro majdan či arabské jaro. Příkladem budiž Severní Afrika nebo Blízký východ. Jsou to doutnající rozvaliny na místech, kde dříve byly kvetoucí státy. Proto čínské vedení přijímá speciální opatření, aby Čína nedopadla podobně.
Udělalo se vše potřebné, aby lidé, kteří si nechají ledacos sugerovat (především mládež, která má černobílé myšlení), nepodlehli vlivu tajných služeb ze zahraničí. Existuje americká kybernetická armáda, ta řídí stovky až tisíce účtů tvářících se realisticky, jako kdyby za nimi stáli živí lidé. Přitom jsou řízeny kybernetickými důstojníky a jejich cílem je rozkolísat situaci uvnitř mnoha zemí.
Čína si vzala ponaučení z chyb mnoha zemí a nechce stoupnout na stejné hrábě jako dříve Egypt, Libye, Sýrie a Ukrajina. Chrání své zájmy před toxickým vlivem západní propagandy.
Západ všude usiluje o změny sociálního a politického režimu. Každý normální stát musí ochraňovat své zájmy, včetně informačního prostoru před toxickými vlivy zahraničních tajných služeb. Čína v této sféře jedná velmi šikovně.
Převzato z Pravda.ru
* * *
Kurdská nezávislost: Zborcené sny
Ministerský předseda Iráku – Kurdům: „Varoval jsem vás – ztratíte vše
Anton Veselov
26. října 2017
Operace irácké regulérní armády, jednotek rychlého nasazení ministerstva vnitra a oddílů šíitských lidových milicí přinesla Kurdům porážku a všechny sporné oblasti v provinciích Ninive, Saladdín, Dijála a Tamím, včetně Kirkúku s okolními bohatými ložisky uhlovodíků přešly pod kontrolu ústřední vlády. Premiér sdělil, že je zavedena federální vláda ve všech částech Iráku, včetně Kurdistánu. Zlomyslně dodal: „Varoval jsem vás – ztratíte vše!“
Vláda iráckého Kurdistánu kapitulovala 24. října, zastavila v Kurdistánu všechny vojenské operace, zmrazila výsledky referenda a rozhodla se pro dialog s Bagdádem podle ústavy. Dialogem bude v nových podmínkách zřejmý diktát, ani dříve se federální vláda s Irbílem nijak nepárala. Kurdové ztratili nejen 40 % zdrojů a veškerá sporná území, ale také zakusili mocný psychologický šok, z něhož se hned tak nezotaví.
Společné úsilí Íránu, Turecka a Bagdádu přineslo rychlý a radikální výsledek – sen Kurdů o nezávislosti se odsunul do nedohledna. Není důležité, zda má hlavní zásluhu íránský generál Sulejmaní, velitel speciálních operací Quds íránských revolučních gard. Důležité bylo nalezení a chytré využití zranitelného článku a zejména neshody mezi samotnými Kurdy. Klasické využití principu „rozděl a panuj“.
Jak k tomu došlo? Po operaci Pouštní bouře v roce 1991, kdy Američané fakticky oddělili celý region od Bagdádu a zbavili Saddáma Hussaina veškerého vlivu, zavedli bezletovou zónu a donutili jej odstranit všechny orgány ústřední vlády, existovaly v Kurdistánu dvě administrativy: skupina Vlastenecký svaz Kurdistánu a Demokratická strana Kurdistánu, která měla funkci vlády v provinciích Irbíl a Dahúk. Ovšem žádná jednota zde nebyla, strany si ponechaly vlastní struktury a začaly posilovat a rozvíjet ozbrojené složky a vlastní špionážní a tajné služby. Vedení kurdské autonomie bylo v rukou klanu Barzání, klan Talabání byl v opozici.
Za nezávislost hlasovalo v referendu přes pět milionů Kurdů všech stran a klanů, ale poslední události ukázaly, že kurdská jednota je vymyšlená pohádka.
Dnes se v iráckém Kurdistánu snaží pochopit, co se stalo, a najít viníky. Zástupce Demokratické strany Kurdistánu v Rusku a zemích SNS Babakr poukázal na syna Talabáního Pavla s nelichotivým hodnocením:
„Je to zcela neperspektivní politik s dětským pohledem na události. Celý život žil v Anglii, vyrostl tam a ani nezná kurdštinu.“ Prezident Barzání byl zdrženlivější: „To, co se stalo ve městě Kirkúk, bylo výsledkem jednostranných rozhodnutí některých lidí v rámci určitých částí politických stran v Kurdistánu a nakonec to dospělo až k odvolání vojsk Pešmergy.“ Přístup není ve Vlasteneckém svazu Kurdistánu jednoznačný. Viceprezident Kurdistánu a první náměstek předsedy tohoto svazu se vyjádřil emotivně: „Co skutečně zesiluje ránu, je to, že se někteří stali pomocníky okupantů, aby dosáhli osobních výhod. Zapsali se do černých stránek historie našeho národa.“
Podle jiného funkcionáře Vlasteneckého svazu Kurdistánu je vážné nebezpečí rozkolu v iráckém Kurdistánu. Rozdělí jej dvě administrativy, a to je nejtěžší důsledek. Jiné vyjádření: „Znovu je prokázáno, že kurdská národnost nemá přátele, kromě hor.“
Jak to bývá, vyjádřila OSN obavu o ztráty životů stovek lidí a o nový proud „vynucených přesídlenců“ z řad civilistů (je jich přes 200 tisíc, především žen s dětmi) a přiznala rabování, mučení, výsměchy a kruté vraždy, které prováděli domobranci. Dne 23. října přiletěl do Bagdádu Tillerson. Při jednání s premiérem Abadím se této otázky dotkl a vyzval ke stažení vojsk stráží islámské revoluce z Iráku. Premiér prý odpověděl: „Domobranu musíme povzbudit, stane se nadějí země i regionu.“
Dne 23. října přijel do Moskvy irácký ministr zahraničí al-Džafárí k jednání se Sergejem Lavrovem. Jednali především o kurdské krizi a irácký ministr sondoval postoj Moskvy k celé záležitosti. Lavrov na svolané tiskové konferenci sdělil:
„Chápeme tužby kurdského lidu se snahou o upevnění své identity, svého sebeuvědomění. Avšak považujeme za správné realizovat tyto snahy výlučně jednáním s vládou Iráku s plným zohledněním kurdské otázky v regionálním měřítku s potřebou vyhnout se dalším příčinám nestability v regionu.“
Na otázku, co může ruské vedení udělat k urovnání konfliktu mezi Bagdádem a Erbilem, aby se zastavila válka, odpověděl jednoduše:
„Otevřeně řeknu – dosud válku nevidíme. Doufáme, že ani mezi vládními vojsky Iráku a Kurdy nebude. Myslím, že v konkrétním plánu samy strany musí rozhodnout, jestli budou jednat přímo, nebo budou potřebovat prostředníky. Nechceme jim jakékoliv řešení podsouvat.“
Převzato z Fondsk.ru
Přichází bitva o Arktidu: USA se připravují k vytlačení Ruska z regionu nejbohatšího na suroviny
Dmitrij Něfjodov
27. října 2017
Dnes znamená Arktida jeden z nejzajímavějších a nejperspektivnějších regionů k provádění mírových vědeckých výzkumů a inovačních činností.
Avšak pro některé země, především Spojené státy, je Arktida hlavně nástrojem hospodářského zabezpečení.
Odborníci tvrdí, že důvodem je především to, že v Arktidě se dnes nachází 30 % všech užitečných nerostů na zemi a ten, kdo zde bude vládnout, bude určovat veškerou další hospodářskou politiku ve světě.
Nejedná se o regionální vliv, ale o globální. Proto se zde budou Američané upevňovat všemi silami, nehledíce na nějakou spolupráci s velkými hráči, jako například s Ruskem. Činnost Moskvy v Arktidě označují za destabilizující. Pro Washington má Arktida rovněž důležitý význam vojenský, hlavně pro jaderné ponorky. Z pozic na severovýchodě Barentsova moře mohou americké ponorky drtit mnoho důležitých cílů. Tudy vedou trajektorie balistických raket vypouštěných z východní polokoule na západní.
V roce 2009 zveřejnil Washington Direktivu pro arktickou politiku USA. V té je napsáno, že USA mají v Arktidě široké zájmy ve sféře národní bezpečnosti a jsou připraveny fungovat buď nezávisle, anebo ve spojení s jinými státy k obraně těchto zájmů.
Arktická strategie se realizuje v praktické politice. Hovoří o tom plány na posílení vojenských satelitů USA namířených na Arktidu. Právě před týdnem, 20. října 2017, vešlo ve známost, že vojenské námořnictvo USA a pobřežní hlídka si objednali postavení nového ledoborce. Pobřežní hlídka na to dostane v roce 2018 devatenáct milionů dolarů.
Nebezpečí pro severní námořní cestu
Spojené státy se nyní všemožně snaží dosáhnout volnou námořní plavbu a hospodářskou činnost, ačkoliv se nezapojily do konvence OSN o mořském právu, které umožňuje dát náležitou formu nároku při dělení šelfu ve sporných situacích.
USA chtějí přeměnit status Severní námořní cesty, vedoucí kolem arktických břehů Ruska, na mezinárodní. Kdyby se tento jejich plán realizoval, ztratila by Ruská federace značnou část výnosů za využívání severní cesty jinými státy a také by se zvýšila vojensko-strategická citlivost RF ze severního směru.
Existují různé přístupy Moskvy a Washingtonu k hlavní regionální organizaci – Arktické radě. Rusko má zájem na rozšíření jejích pravomocí, ale v americké Direktivě přímo stojí, že ji USA považují jen za fórum k hodnocení. Vystupují proti tomu, aby se Arktické radě přiznal status mezinárodní organizace, která má vypracovávat závazná rozhodnutí. Je jasné, že Washington chce řešit otázky mezinárodního práva sám a ignoruje zájmy druhých. Vyžaduje pro sebe právo kontrolovat Arktidu i za mezemi právně podložených linií. Ignoruje všechny ostatní.
Pro mnohé není tajemstvím, že USA plánují hospodářskou expanzi a militarizaci Arktidy a podle některých amerických politologů jsou v blízké budoucnosti schopny upevnit se zde vojensky i hospodářsky. Washington si přeje zabrat ohromnou část území, které je podle práva ruské a už není tajemstvím, že jejich cílem je bezpodmínečné vládnutí v Arktidě.
Lze se jen dohadovat co se stane s regionem a jeho unikátností, jestliže tam USA přijdou zavést svoji „demokracii“.
Převzato z Rusvesna.su
