16.10.2017 Outsidermedia
15. října 2010 – NATO a naše členství v něm je často vydáváno za rozhodující a zásadní moment v naší novodobé historii. Zajišťuje nám prý jednoznačné politické směřování a bezpečnost. Není jiná cesta ani alternativa. Jsou to zásadní stanoviska s očekávanými závažnými důsledky. Kdo oponuje, či jen vznáší dotaz, je nepřítel a přímo zrádce své vlasti.
Jsou to silná slova, ale jsou to používané argumenty. Přemýšlivého člověka žádná zjednodušení neuspokojí. Autoritativní prezentace má jen jeden důsledek – je v podstatě bez autority. Chybí argument, protože není potřebný, a to většinou jen proto, že prostě není. Podívejme se proto na spojenectví NATO podrobněji.
„…Zrušení Varšavské smlouvy … je ovšem politicky reálné jen v případě, že budou rozpuštěny oba vojensko-politické pakty … Rozvoji mezinárodních vztahů by nepochybně prospělo, kdyby státy NATO veřejně vyhlásily svou vůli jednat s Varšavskou smlouvou o rozpuštění obou paktů do roku 2000.“ (Z otevřeného dopisu Charty 77 členským zemím NATO, který v květnu 1989 podepsali mluvčí Tomáš Hradílek, Dana Němcová a Saša Vondra, a pro zvýšení politické váhy i Jiří Dienstbier, Václav Havel a Václav Malý.)
NATO je prezentováno státníky, médii, ale i odbornou akademickou veřejností jako vojenský bezpečnostní pakt, který dle své zakládací listiny (Washingtonská smlouva) zajišťuje společnými silami bezpečnost svých členů, a to dokonce i v případě vojenského napadení. V těchto deklarativních a jakoby nezpochybnitelných tvrzeních je spatřována podstata tohoto vojenského seskupení. Bohužel musím konstatovat hned úvodem – není tomu tak.
NATO je organizací bez jakýchkoliv závazků (mimo jeden), a to zvláště a právě s ohledem na text článku 5 Washingtonské smlouvy. Má to svoji logiku, která vychází z americké bezpečnostní a politické strategie.
Protože i v České republice byly tendenčně a hlavně v rozporu se skutečností šířeny mylné informace, není od věci se problematikou NATO zabývat podrobně jak z hlediska právního a politického, tak i funkčního. Objasní se tak skutečnosti, které dosud byly účelově opomíjeny, ale jsou pro pochopení problematiky NATO i jeho podstaty zcela nezbytné. Navíc si uvědomíme, jak ošidná a jednostranná je naše propaganda a k jakým negativním důsledkům vedla. Tato situace však přetrvává, neboť i vedení současného ministerstva obrany jednoznačně odmítne k publikaci ve svých „odborných“ materiálech údaje upozorňující na základě faktických podkladů a rozborů na stkutečný stav s odůvodněním, že tyto informace nejsou v zájmu politické linie ministerstva obrany.
Státy vstupují zpravidla do svazků proto, aby byla jejich bezpečnost smluvně ochráněna. NATO však není tento případ (viz Washingtonská smlouva, která má i přes svoji důležitost jen jednu stranu A4 – porovnejte s EU a LS). Vojenské pakty, tak jak je můžeme hodnotit historicky i věcně, znamenají v podstatě dohodnuté záruky a mechanizmy zajišťování bezpečnosti svých členských zemí v případě ohrožení, a to i pro případ válečného konfliktu. Jiný smysl, pokud vojenský pakt má plnit očekávání svých členů, mít ani nemůže. Obsahuje zpravidla přesně stanovená vojenská ustanovení smlouvy a jejich závazný charakter. Zde se musí jednat o nezpochybnitelnou textaci. To smlouva NATO v žádném případě neobsahuje.
Členové NATO přijali jen jediný závazek, a ten je vyjádřen hned v článku 1 Washingtonské smlouvy. Cituji:
„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“
V článku 7 předmětné Smlouvy dále přímo čteme:
„Tato smlouva se nedotýká a nebude žádným způsobem vykládána, jako by se dotýkala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy Spojených národů, vyplývajících z Charty, ani základní odpovědnosti Rady Bezpečnosti za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“
Z čistě vojenského hlediska je smlouva prázdná, bezobsažná a nezavazující nikoho k ničemu, mimo již citovaného článku 1, který se však týká výlučně přihlášení k závazku, který je již založen Chartou OSN. Jinak však máme možnost se ve smlouvě dočíst pouze o tom, že smluvní strany „potvrzují svoji víru“, „jsou odhodlány“, „snaží se podporovat“, „jsou rozhodnuty spojit své úsilí“, „se dohodly“, „budou přispívat“, „budou usilovat“, „budou udržovat a rozvíjet“, „společně konzultovat“, a nyní pozor, a o tom budu psát více při rozboru článku 5, „uplatní právo“, a „neprodleně podnikne … takovou akci, jakou bude požadovat za nutnou“. Jak je vidět, aniž bych chtěl cokoliv zlehčovat, jedná se o pěkné preambulární slohové cvičení, ale závazek žádný. Prostudujeme-li politické pozadí a motivy jednotlivých zemí, a to zvláště USA, najdeme bez problémů logické vysvětlení k tak opatrnické textaci vlastní smlouvy.
Miroslav Polreich, Utajená zákulisí, nakl. Petrklíč, Praha, 2009, ISBN 978-80-7229-232-5
Knihu si můžete nejlevněji objednat na petrklic@petrklic.info.
