Břetislav Olšer
K výročí 28. října, k nejhonosnějšímu svátku vzniku našeho státu, předal prezident Miloš Zeman státní vyznamenání 39 osobnostem a také jedinečnému Jaromíru Nohavicovi; oba prý rozdělují Česko, tvrdí svoloč pražské kavárny, co znovu vylezla ze svých smradlavých děr, aby z patologické závisti zuřivě opět plivala po skutečných osobnostech naší země.
Možná jsem patetický, ale kdo z nás by to už dávno nevěděl, že v Česku se úspěch neodpouští… Stejně tak dopadnou jistě i další státní vyznamenání – rychlobruslařka Martina Sáblíková, šestinásobný vítěz Rallye Paříž-Dakar Karel Loprais a hlavně Němec Gerhard Schröder; kdysi byli se Zemanem premiéry svých zemí, resp. šéfy tamních a na výsost úspěšných sociálních demokratů…
A navíc Řád Bílého lva rovněž převzal další sociální demokrat Michael Häupl, který je už 23 let primátorem Vídně; na každém z vyznamenaných jistě ulpí zlá slina zmíněné partičky vymytých mozků… http://www.rukojmi.cz/clanky/4629-je-snad-nemec-gerhard-schroder-jedinym-normalnim-politikem-zapadu-v-nove-studene-valce-ktery-nevidi-v-rusku-horsiho-nepritele-nez-jsou-teroriste-islamskeho-státu
Patří k nim, bohužel, rovněž syn Věry Špinarové. „Jsem přesvědčený, že by si to ocenění neodnesla. Pro ni nebyla ocenění důležitá. A navíc pana Zemana vůbec neměla ráda, takže by tam nešla,” řekl syn zpěvačky Pavlík. S Věrkou jsem se znal přes třicet roků, proto jejímu synovi nevěřím ani nos mezi očima.
Prezident má být reprezentací národa a takovým pan Zeman prý pro ni nebyl, dodal její syn z prvního manželství. Rozhodl se po konzultaci s rodinou, kanceláři prezidenta to sdělil telefonicky, a tím to pro něj podle jeho slov skončilo. Tragédií je, že si přisvojuje právo mluvit za svoji zemřelou matku… http://www.rukojmi.cz/clanky/kultura/3690-moc-nam-schazis-verko-dvojjedina-ostravska-devusko-s-nezapomenutelnym-hlasem
Pozvání do Vladislavského sálu odmítlo též pár politiků ze stran, co dostaly ve volbách pořádně na frak. Lidovecký ministr Marian Jurečka oznámil, že svojí účastí nechce podporovat politiku a chování současného prezidenta, poslankyně s odřenýma ušima za TOP 09 Markéta Pekarová Adamová ve Sněmovně pozvání rovněž odmítla a nastínila asi dle hulváta Kalouska, jak by podle ní měla vypadat „úctyhodná“ osobnost prezidenta republiky.
Předávání státního vyznamenání se nezúčastní ani místopředseda Evropského parlamentu přeběhlík Pavel s KSČ Telička nebo nově zvolený poslanec komický prďola Dominik Feri, naštěstí voliči vypískáný Daniel Herman, co zdraví potomky vrahů z Landsmanšaftu „milí krajané“, nebo s půl milionem svých měsíčních platů nespokojení europoslanci Jiří Pospíšil (TOP 09) a Pavel Svoboda (KDU-ČSL)… Příznivci Špinarové proti Pavlíkovi…
Taková prostě je, byla a bude nenávistná kampaň těchto bezvýznamných trotlů, skřípajících zuby bledou závistí, kteří omílají starou, nudnou a dávno vybledlou zvěst, že Nohavica byl práskačem, udavačem a konfidentem StB. Nohavice je naštěstí natolik fenomenální, že ho nechávají tyto žvásty zcela klidným. Naštěstí zná rozdíl mezi StB a CIA, jejichž agenty Vondru a spol. naopak za to vynášejí do nebes, až se tam u brány dělá sv. Petru nevolno…
Kdo z této havloidní svoloče ví, co je to potlesk ve stoje – standing ovation? Co o něm ví houmlesák z Nizozemska Hutka, nebo duševně retarování presstituti z Reflexu v čele se Steigerwaldem, nebo Rejžek a další narkomani, sociálně vyloučení ubožáci a veksláci, co Nohavicovi nesahají ani po kotníky? 
Jan Rejžek a Václav Havel si povídají na folkovém festivalu v Lipnici v roce 1988. Bylo to Havlovo památné vystoupení. Bez přípravy, rovnou z hlediště. Nikdo z diváků jeho vystoupení vůbec nečekal… Zdroj © www.ceskatelevize.cz
Třeba Karel Steiherwald: „Truchlivý prezident odměňuje Nohavicu. Přichází doba odměňování fízlů a udavačů…“
Nebo Rejžek: „Vlastenec Tomio Okamura se vyfotil v supermarketu s dalším provařeným estébákem Jaromírem Nohavicou, o němž si snad nemusíme dlouze vyprávět. A liboval si, že mají podobné názory na aktuální palčivé problémy. Ano. Populistický blábolil z Českého Těšína je jasně vyjádřil naposledy v písních Dežo a Arab mi šahá na babu.
(Všude už tuto Nohavicovu písničku vymazali, snad tato nahrávka ještě chvíli vydrží: https://www.youtube.com/watch?v=3Gp_bSItgbU)
http://www.rukojmi.cz/clanky/2332-nohavica-utoci-na-arabsky-svet-a-hrozi-mu-i-smrti-to-rekli-v-tv-nova-boze-to-si-ten-fajny-synek-z-tesina-zrobil-po-nocich-atomovu-bombu-ze-ohrozuje-na-dve-miliardy-mohamedanskych-arabu
Rejžek dál slintá: „Vlastenec Tomio Okamura se vyfotil v supermarketu s dalším provařeným estébákem Jaromírem Nohavicou, o němž si snad nemusíme dlouze vyprávět. A liboval si, že mají podobné názory na aktuální palčivé problémy. Ano. Populistický blábolil z Českého Těšína je jasně vyjádřil naposledy v písních Dežo a Arab mi šahá na babu. Už chybí jen napsat novou častušku: „Japonec mi šahá na babu a já mu snad ty jeho šikmý oči vydlabu. Přestoupím radši k islámu, pokud mi šáhne i na mámu!“ http://akohut.eu/rejzek.html
Jiří Sezemský ze Svobodného fóra na inkriminovanou písničku reagoval slovy: Písničkář Jaromír Nohavica pobouřil část intelektuální obce verši parodujícími uprchlické téma. Ačkoli je zjevné, že se jedná o nadsázku, okamžitě si vysloužil nálepku rasisty a xenofoba. Nejdále zašel hudební kritik Jan Rejžek, který Nohavicu nazval „udavačskou kreaturou“…. http://www.rukojmi.cz/clanky/4320-kdyz-psychopat-a-chovanec-ustavu-dr-chocholouska-jan-rejzek-rekne-o-jaromiru-nohavicovi-ze-je-kreatura-a-populisticky-blabolil-z-ceskeho-tesina
Píseň Jaroslava Hutky „Udavač z Těšína“ přivedla písničkáře Jaromíra Nohavicu, který !spolupracoval” s StB, k reakci. Hutka naráží na zprávy Nohavici z návštěvy Vídně v červenci 1989, kam ho pozval místní spolek krajanů. Nohavica StB referoval o setkání s Karlem Krylem. Na svých internetových stránkách Nohavica naznačil, že záznamy StB uvádí věci, které neřekl. O pravém “povídálkovi” mlčí, také o něm vím, ale s piety k zesnulému kamarádovi si to nechávám pro sebe… Jak se stal Nohavica estébákem…?
Navíc má pravdu, nic z údajného vázacího aktu, prý pod krycím jménem „Mirek“, nikdo nikdy nenašel… Kompletní svazek agenta s krycím jménem „Mirek“ prostě není… Hutka na otázku: “To musí vás kolegy asi trochu bolet, že ten, který spolupracoval s StB, má dneska nabité koncertní sály…” opověděl, jak se zaraženými větry: “To je trošku směšné, no…”
Současný prezidentský kandidát Michal Horáček napsal Nohavicovi na svém facebooku kulantní dopis:
Ahoj, Jarku.
Tvoje písně jsou Tvoje, ale jsou i naše. Protože o nás trefně a neobyčejně vyprávějí, prolnuly se do naší životní zkušenosti, a tak i do nás. Tvoje je i rozhodnutí, jestli za svoje písně přijmeš ten metál, který ti prý pan prezident nabídne. Ale, jak už jsem řekl, netýká se jen Tebe. I pro nás něco znamená.
Nemyslím, že umělec v plné tvůrčí síle by měl přijímat od mocných metály; jeho úkolem je nejen atakovat ustálené významy věcí a jevů, problematizovat musí i činy těch mocných.
Přijmout vyznamenání, to ustavuje partnerství. Možná na konci našich cest, když je celoživotní dílo hotovo a na odvážný kritický výboj už chybí pořádné rozhořčení nebo prostě síla, se na to přistoupit dá. Ale proč to dělat dřív?
A pak: záleží i na tom, komu chceš být partnerem. Každý politik představuje nejen sám sebe, ale i své činy a jejich následky. Opravdu chceš – Ty, který tolik zpíváš o lidském porozumění, o respektu i k těm nejrůznějším „jiným“, o empatii k těm nejkřehčím – prohlásit „hodnoty“ stávajícího prezidenta i za svoje?
Známe se tolik roků, a tak se Tě snad můžu zeptat: Nepočkáš si ještě? Na jinou příležitost, kdy do sebe ty hodnoty tak nenarazí? A dodávám: pak bych si Tě vážil nejen jako písničkáře.
A prezidentský kandidát Horáček, který si dle svých vlastních slov zatím Nohavice neváží, dostal vzápětí ráznou odpověď na tělo: „Myslíš si, že za rok bude opravdu prezidentem Drahoš…?“
Tolik tedy člověk, o němž se též zmiňují Protokoly registračních svazů agenturního a kontrarozvědného rozpracování, v nichž figuruje Michal Horáček se svým krycím jménem „ Sázkař“…
Jen závistivě se může dívat na vyznamenanou společnost elit celá ta sebranka nýmandů pražské kavárny, které nezbývá než pouze beznadějně bušit svými pěstičkami na prázdno do vzduchu, že o ně nikdo nezavadí ani malíčkem, jelikož budou navždy jen patníky, očůrávanými psími brachy z pouliční směsky rodu Karl von Bahnhof…
Může se jim to sice nelíbit, ale to je tak jediné, co s tím mohou udělat. K nim se třeba přidruží vvětšina z šestadvacet šéfů veřejných vysokých škol, co v rámci banálního rčení: Všichni zajedno, jeden za všechny!“, odmítli účast oslavě 28. října na Pražském hradu. Sešli se ostentativně dopoledne pouze u sochy T G. M. v předhradí…
Dnes ale chci psát hlavně o Jaromíru Nohavicovi. Jistý recenzent napsal o jednom ze tří nedávných Nohavicových koncertů v pražské Lucerně, jak ho viděl na pódiu kdysi a dnes: …“Ještě bez udavačského stigmatu, mnohem, mnohem sebejistějšího, nespoutaného, odvázaného a svobodného, který rozdával dobrou náladu, energii, humor a nadšení do široka svému oddanému publiku. Teď bylo také publikum oddané, ale jako by to v některých chvílích nebyl ten jeho „starý dobrý Jarek“; pořád zaskočený, znejistělý chlapík svázaný nervozitou, který si nevěří, který neví, jak bude přijat a co si může dovolit…“
A recenzent pokračuje: …”Zažít několik dní po ostravském Lazebníkovi Nohavicův Kabaret BO! (ostravsky „bo“ znamená proto, protože), který uváděl v pražském Lucerna Music Baru, to je na první pohled těžké sousto. Stačí ale pár Nohavicových vět a posluchač je v jiném světě. S tím operním i tak zůstává propojený bujarým jazykovým žonglováním…”
Lucerna při závěrečném potlesku však vstala ze židlí a nedávno si tento člověk, který si údajně nevěří a je zaskočený, znejistělý chlapík, svázaný nervozitou, převzal jednu z nejprestižnějších cen pro písničkáře nejen v Evropě… http://zeny.tiscali.cz/jarek-nohavica-se-vratil-do-cela-hitparady-208702
Kam se na něho všichni ti právě vylezlí ze svých děr hrabou? Nohavica patří mezi legendy, ať se jim to libí nebo ne; jeho alba jsou dlouhodobě nejprodávanější. Když v roce 2012 vystoupil na festivalu Benátská noc v Liberci, dorazilo 19.000 lidí.
V roce 2009 zase třikrát po sobě zcela zaplnil pražskou Lucernu a rok předtím, poprvé v historii ostravských Colours of Ostrava, vyprodal festival. Tento zpěvák, hudebník, skladatel, textař a překladatel od pána Boha byl prvním českým interpretem, který dokázal jednu z největších multifunkčních hal v Evropě vyprodat hned nadvakrát za sebou.
A dva rozdílné koncerty v roce 2013, nejprve s Janáčkovou filharmonií Ostrava a následující den pak tradičně s kytarou a heligonkou, sklidily kromě diváckých ovací i nadšené ohlasy kritiků. Písničkář ta po čtyřech letech opět 19. října 2017 vystoupil v pražské O2 aréně; doprovodil ho tradičně polský akordeonista Robert Kusmierski a hráč na bicí a perkuse Pavel Planka. “To zas bude haló, jak Nohavica rozděluje lidi,” žertoval ostravský písničkář před znovu beznadějně vyprodanou O2 arénou.
Co lze ještě říct a napsat o Jaromíru Nohavicovi? Že jako první z českých písničkářů se stal nositelem ceny Premio Tenco, která je každoročně již několik desítek let udělována v rámci Festivalu autorských písní v italském San Remu? Že se tak zařadil mezi interprety zvučných jmen jako Jacques Brel, Donovan, Nick Cave, Bulat Okudžava nebo Leonard Cohen, kteří toto významné ocenění také získali…?
Že si ze své druhé cesty do Moskvy si přivezl kromě Bulatovy štamprličky, co mu darovala Okudžavova manželka, též své vnitřní uspokojení, že alespoň zažil atmosféru míst, kde žili Okudžava a Vysockij, ale hlavně si uvědomil, jak důležitá je role novodobých trubadúrů, šířících své písně všem, kdo se chtějí alespoň pokusit změnit svět. Nohavica si do Moskvy také přijel pro ocenění; do malého sálu na Tangance, který je spojen s písničkářem, hercem a básníkem Vladimírem Vysockým.
U příležitosti koncertu písničkářů během projížďky Modrým trolejbusem na Sadové třídě, dostal cenu Ruské písničkářské asociace, Zlatý odznak k 75. výročí narození právě Vladimíra Vysockého. “Když nyní přišlo pozvání hrát v Moskvě, tak jako se říká vidět Neapol a umřít, já si uvědomil, že se něco završilo. Teprve když jsem si zahrál v Moskvě v Domě chudožnikov, tak jsem opravdový písničkář…“ řekl dojatě…
Příjemností je v našem životě čím dál míň, nic s tím nenaděláme. Ještě, že existuje ČT Art a na něm druhý nejsledovanější dokument „Jarek v Moskvě“ o Nohavicovi a jeho vzorech – Okudžavovi a Vysockém. Pokora a úcta Jaromíra Nohavici k osobnostem, k jejich novodobým kupletům.
Okudžava, Vysockij a Kryl už zpívají sóla na nebeském kůru, Nohavica pořád žije. Musí žít; lidská nesmrtelnost je totiž přímo úměrná lidské paměti. A čím déle bude mezi námi, tím déle budeme slyšet i písničky tří nanebevzatých písničkářů… https://www.denik.cz/film/jarek-nohavica-v-moskve-ne-nebude-to-april-20140328-g23d.html
Snímek Pavla Olšerová…
Poprvé jsem před dvěma roky šel přes vrátnici Dolu Hlubina, kde jsem kdysi fáral kus po zem, bez stresu a strachu; nemusel jsem si brát známku, lampu, ani se převlékat do fáraček prolezlých mourem. Těšil jsem se pouze na koupele po šichtě. Jaromír Nohavica si totiž prostory bývalé šachty osvojil natolik, že v nich zahájil provoz architektem geniálně vyřešeného klubu Heligonka.
Tento nástroj byl a je vlastní nejen havířům hornických kolonií Ostravy a širokého okolí, ale též pro Jarka. Je o nervy psát o něm, známe se třicet roků a těžko se vzpomíná. V mém věku. A napadají mě šílená klišé jako virtuóz lidských duší nebo metafyzik Nohavica… http://www.rukojmi.cz/clanky/356-vyhlaseni-vitezu-geniem-loci-cerne-hornicke-ostravy-se-stava-jaromir-nohavica
Husita, Pravda a lež, Sarajevo, Když mě brali za vojáka, Těšínská, Jeruzalém, Zatímco se koupeš, Milionář, Kometa… Jdou po mně, jdou, Ladovská zima, Přívozská pouť, Pijte vodu, O Františku Šiskovi, Zítra ráno v pět, Sarajevo, Pane prezidente, Svlíkej si košilku, Dlouhá tenká struna (”Taková je ve mně tíseň…”), Mám jizvu na rtu (”…a lesem běhám tak, aby mě vlci nedoběhli”)… Má písniček už několik stovek, zpaměti jich umí na sto dvacet tři; minimálně…
Vytvořil i libreta k operám. Mozart a jeho Cosi fan tutte, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Figarova svatba. Na svém seznamu má také přebásnění polského muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gätnerové, jemuž předcházelo přeložené libreto k romantické opeře Heinricha Marschnera Vampýr. V Polsku vyšlo úspěšné dvojalbum Nohavicových písniček v podání polských interpretů, oceněné mezitím i zlatou deskou. A právě vyšlo další – Poruba…
Pak přišel na řadu i koncert Krylových písní v podání Jaromíra Nohavici. Jeho pokora vůči Krylovi, kterého znal osobně a měl ho za svůj dokonalý vzor, je dojímavá. Na nic si nehraje, stejně tak se choval a chová k Okudžavovi či Vysockému. „Písničkář je doma tam, kde mu chtěli naslouchat…“ řekl mi jednou lapidárně, tedy spíš trochu zasněně… http://olser.blog.idnes.cz/c/405384/Okudzava-Vysockij-Kryl-Nohavica-pokora-a-ucta-k-pisnickarum.html
V přeplněném ostravském Parníku, předchůdci dnešní Heligonky, byl Nohavica strohý a skoupý na slovo: „Když jsem začínal, byl mým učitelem, když jsem začal hrát, stal se mým kolegou, potom kamarádem. A tak, jak mi Karla nevzali včerejší zbabělci, tak mi ho nevezmou ani dnešní hrdinové!“ A možná právě jim vzkázal, co zpívá ve své Kometě…
“Spatřil jsem kometu, byla jak reliéf zpod rukou umělce, který už nežije, šplhal jsem do nebe, chtěl jsem ji osahat, marnost mne vysvlékla celého donaha. Jak socha Davida z bílého mramoru stál jsem a hleděl jsem, hleděl jsem nahoru, až příště přiletí, ach, pýcho marnivá, my už tu nebudem, ale jiný jí zazpívá…. O vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě, o světě, bude to písnička o nás a kometě…” Hutka o Alexandrovcích… Probůh, kdo je to Hutka…?
Inu, k výročí 28. října, k nejhonosnějšímu svátku vzniku našeho státu, předal prezident Miloš Zeman státní vyznamenání také jedinečnému Jaromíru Nohavicovi za zásluhy v oblasti umění; oba prý rozdělují Česko, tvrdí svoloč pražské kavárny, co znovu vylezla ze svých smradlavých děr, aby opět plivala po skutečných osobnostech naší země. Možná jsem patetický, ale kdo z nás by to už dávno nevěděl, že v Česku se úspěch neodpouští…
