Yekta Uzunoglu
28. 10. 2017
Když byl Donald Trump zvolen prezidentem Spojených států v lednu letošního roku, o jeho prohlášeních během volebního procesu jsem publikoval několik článků, kde jsem uvedl, buď že toho muže zabijí, nebo ho budou paralyzovat politicky tak, že nebude schopen splnit ani malou část toho, co slíbil během volební kampaně. To první ještě neprovedli. Ale ta druhá předpověď nastartovala v okamžiku, kdy Donald Trump vstoupil do Bílého domu.
Začalo to tím, že každé rozhodnutí Trumpa o vnitřní politice narazilo na pevnou zeď některých orgánů, někdy i soudů, někdy byla ignorována i Senátem – došlo to tak daleko, že se přidalo jeho zesměšňování. V zahraniční politice je jeho situace ještě horší. Největší světová mocnost se v různých končinách zeměkoule dostala do slepé uličky a od 20. ledna letošního roku to přesahuje vše, co bychom mohli napsat v rámci toho textu.
Budu se nyní snažit jen omezit na nelidskou fakturu vystavenou Kurdům v Iráku díky stavu, ve kterém se nachází Trumpova administrativa a kterému jsou díky tomu vystaveni Kurdové.
Trump během své kampaně zcela jasně stal proti radikálnímu islámu v prezidentských volbách (částečně i proti tzv. ne radikálnímu islámu), vypadalo to, jakoby chtěl vyhlásit národní otevřenou válku proti islamistům. Ale hned po volbách byl nějak donucen, aby po svém zvolení jmenoval Rexe Tillersona na ministerstvo zahraničí.
Rex Tillerson, který svoje vzdělávání a kariéru získal v «Exxon Mobil». Jeho vzdělání, jeho pohled na svět ale i jeho osobnost, poznamenána téměř celoživotním pobytem v Exxon Mobil a proto je v zájmech Rexe Tillersona nejdůležitější naftařský svět.
Po svém zvolení nechal Donald Trump ve funkci zvláštního zmocněnce Obamy v boji proti ISIS Brett McGurka. Brett McGurk, nejenže zůstal ve funkci, ale dle všeho byl vybaven daleko širšími pravomoci než měl od Obamy.
Brett McGurk (na snímku) je ve skutečnosti současným koordinátorem konceptu dle všeho vytvořeného po zářijovém útoku v USA v roce 2001, má zesílit vliv šíitského Iránu proti sunitským sousedům, koncept byl údajně zpracován a aplikován za Bushe a následně i za Obamy. Je na místě uvažovat, že to bylo v rámci údajného konceptu, zda proto Obamova administrativa vynaložila nadlidskou sílu na dohodu s Iránem, toť otázka!
Třetí síla, která ovlivňuje dění v regionu, je Pentagon, ten je do jisté míry vázaný na zbrojní průmysl.
Různé doktríny a kapitálové zájmy se snaží prosadit svoje zájmy v terénu a tím se někdy dostanou sami do vzájemného konfliktu mezi všemi proudy a zájmovými skupinami a vypadá to tak, že zásadový poradce Donalda Trumpa pro národní bezpečnost generálmajor Herbert Raymond McMaster je v té hře bezmocný!
Rexi Tillersonovi, jakožto odborníkovi na fosilní energické zdroje a zastánci vojenského průmyslu USA, se podařilo přimět Trumpa, aby jeho první cesta vedla právě do Saúdské Arábie, kde došlo k bleskovému podpisu gigantické smlouvy o prodeji vojenského materiálu v hodnotě víc než 100 miliard dolarů. Na čem se dohodli a v čem našli vzájemnou “harmonii” kolem ropy, to ještě nevíme.
Je logické, že pokud Rex Tillerson zůstane ve funkci, bude jeho prioritou ropa a zájmy zbrojního průmyslu a tím bude zabarvena americká zahraniční politika.
Máme postoj MZV a osobně Rexe Tillersona vůči kurdskému referendu vnímat ve světle těchto skutečností? Vyplývá z toho i jeho negativní postoj proti legitimnímu právu kurdského národa vydařeného tím nejelementárnějším instrumentem demokracie, to jest referendem?
Kurdská vláda v severním Iráku před několika měsíci podepsala gigantický kontrakt s ruským gigantem Rosneft a Tillerson to ví. Je zřejmé, že tuto skutečnost nestrávil… i toto můžeme vyčíst z jeho dnešního postoje a postoje jeho ministerstva ke kurdskému referendu?
Ve světle poznatků o postoji a o úkolech Brett McGurka ještě z doby Obamy tušíme, že pravděpodobně podporoval i ty proíránské kurdské síly v Iráku, které způsobily pád Kurdského města Kirkuk, aniž by Kurdové dostali šanci své město bránit…..
Fakturu za střet různých zájmových skupin a protichůdných doktrín, disharmonie až i vzájemných konfliktů v zahraniční politice Spojených států v těchto dnech a to pořádně těžce platí Kurdové.
Ve světle tohoto stavu americké státní administrativy a rozložení sil, kdy se ještě Trumpovi nepodařilo jmenovat do klíčových míst osoby, které by se snažili prosadit jeho vlastní politickou vizi proklamovanou před volbami. Možná to byla chyba ze strany Kurdů, že šli k referendu nyní, možná že měli ještě nějakou chvíli počkat, než se ve Washingtonu etablují státsmani. Kdo ví? Možná se Trumpovi nikdy nepodaří dostat „své“ lidi na potřebná místa.
Možná ale může Kurdské referendum motivovat a povzbudit Trumpa a jeho tým k ukončení politické bezvýchodnosti, do které se Amerika dostala. Dnes Kurdové platí nejtěžší cenu za válku v samotné americké státní správě. Pomůže tato cena, kterou Kurdové před světovou veřejností platí svou krví, kterou americká veřejnost nemůže nevidět, ukončit tuto “válku”, chaos v americké statní správě?
