Croix
30. 10. 2017
Připomeňme si další pamětihodné události z české historie, které měly pro naši zemi zásadní význam. Listopadový výběr nebyl jednoduchý, neboť v tomto měsíci došlo z hlediska českých dějin k mnoha událostem zásadního politického i symbolického významu. Některé z nich jsou dodnes některými složkami společnosti hodnoceny kontroverzně, anebo nejsou naopak raději vůbec připomínány. V této souvislosti dodávám, že následující výběr a komentář jednotlivých událostí můžete chápat jako autorsky naprosto subjektivní.
1. 11. 1197
Český kníže Vladislav II. odstranil nebezpečí pro český stát spočívající v nezávislém postavení pražského biskupství vůči českým panovníkům (nezávislé postavení biskupství předtím prosadil císař Fridrich Barbarossa), když ustanovil pražským biskupem svého kaplana Daniela a přijal od něj přísahu věrnosti. Nezávislé postavení pražského biskupství vůči panovnické moci bylo totiž nástrojem tehdejších nadnárodních globálních sil, katolické církve a institutu „německého“ říšského císařství, které tak mohly prostřednictvím biskupského úřadu snadněji zasahovat do domácích záležitostí proti zájmům domácích politických elit – přemyslovské dynastie a české knížecí družiny.
1. 11. 1946
Dokončení odsunu většiny německého obyvatelstva z českého pohraničí. K tomuto datu šlo o více než 2.170.000 odsunutých osob.
Němečtí osadníci byli do českých pohraničních hor zváni v období tzv. druhé kolonizace, hlavně ve 13. století, českými panovníky, aby došlo k urychlení osídlení a hospodářského využití těchto oblastí. Zváni byli jako noví poddaní s podmínkou uznání českých králů jako své vrchnosti, tj. pod podmínkou uznání jurisdikce a svrchovanosti českého státu na tomto území. Úplným porušením této obecné podmínky v roce 1938 bojem o odtržení pohraničí od českého (tehdy československého) státu a porušením nedělitelnosti českého území tuto dohodu pošlapali a sami zrušili. Ti, kteří se na tom aktivně podíleli, tím ztratili historické i morální právo zůstat na územích českých zemí obnovených po 2. světové válce v původních historických hranicích.
3. 11. 1918
Vyhlášení separatistických provincií „Deutschsüdmähren“ a „Böhmerwaldgau“ v českém a moravském pohraničí tamními Němci. České vojsko pak obsazením Mostu 29. 11. 1918 zahájilo likvidaci německých separatistických provincií v českém pohraničí. Německý separatismus v tzv. Sudetech, který vyvrcholil v roce 1938, nezačal až v průběhu 1. republiky proto, že by Československo nedávalo dost životního prostoru tamním Němců, ale již v 19. století s rozvojem německého nacionalismu. Tzv. sudetští Němci již od 19. století tíhli více k Berlínu, než k Vídni a byli jedním z významných faktorů národnostního pnutí uvnitř habsburské monarchie, neboť sdíleli ideu „Velkoněmecka,“ které i existence Rakousko-Uherska byla překážkou. V Trutnově již v roce 1904 vznikla organizace DNSAP (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei). V éře 1. republiky pokračovali stoupenci „velkoněmeckých“ idejí v úsilí o jejich realizaci od jejího počátku. V roce 1933 byla DNSAP v Československu zakázána, její pokračovatelkou se stala Henleinova Sudetendeutsche Partei.
3. 11. 2009
Prezident České republiky Václav Klaus podepsal Lisabonskou dohodu. Lisabonská dohoda zahájila novou fázi omezování postavení a významu tradičních evropských států.
4. 11. 2011
Vzniká hnutí Akce nespokojených občanů (ANO) vedené Ing. Andrejem Babišem.
7. 11. 1929
Československá měna, tehdejší Koruna československá, přešla na zlatý standard. Stanovená hodnota 1,- Kč odpovídala 44,58 mg ryzího zlata. Dnešních korun českých (dobře, že je stále máme) byste při dnešním obchodním kurzu na toto množství zlata potřebovali přes čtyřicet.
8. 11. 1620
Bitva na Bílé Hoře. České stavovské vojsko podlehlo habsburské císařské armádě. Následovala změna politického postavení českých zemí v rámci habsburského soustátí završená vyhlášením Obnoveného zřízení zemského v roce 1627. Česká státnost byla prakticky potlačena až do roku 1918. Došlo ke změně asi 90 procent pozemkového vlastnictví, pokud jde o svobodné statky, s čímž byla spojena i likvidace většiny tehdejší české politické elity – česká zemská šlechta byla převážně nahrazena k Habsburkům loajálními cizinci.
17. 11. 1939
Po předchozích demonstracích 28. října proti nacistické okupaci, v důsledku jejichž rozhánění zahynuli dělník V. Sedláček a student J. Opletal, nacisté zavřeli české vysoké školy, 9 vysokoškoláků popravili a 1200 poslali do koncentračních táborů. Den je dnes připomínán jako Mezinárodní den studentstva.
17. 11. 1952
Zahájení činnosti Československé akademie věd
17. 11. 1989
Tzv. Sametová revoluce. Nejvýznamnější událost dosud poslední fáze českých dějin, která tuto fázi zároveň zahájila. Krátce po událostech vznikla „Analýza 17. listopadu“ Miroslava Dolejšího, která podle mého názoru dobře vysvětluje, oč tehdy šlo a jak se to odehrálo. Podle všeho šlo o státní převrat, který využil nespokojenosti části obyvatelstva s jakešovským vedením státu a dovedně byl proto prostřednictvím masových demonstrací posvěcen jako revoluce. Na nejvyšší úrovni převrat zřejmě připravila a organizačně zajistila skupina důstojníků StB zaštítěná gen. Alojzem Lorencem, a ve straně (KSČ) určitá sorta vlivných stranických funkcionářů – prospěchářů (kteří se v následující éře ekonomicky neztratili), s podporou složek progorbačovské části KGB, aby se tehdy ještě existující Československo plně otevřelo Západu a dostalo do jeho sféry vlivu. Skutečné cíle demonstrujícím na manifestacích odhaleny nebyly, proto očekávání většiny obyvatel byla světlá. Dnešní bilance je pak v mnohém ohledu tristní, zejména pokud jde o omezení státnosti, zadlužení, nezaměstnanost, ztrátu podstatné části průmyslu a potravinové soběstačnosti, předání vlastnictví většiny průmyslového a finančního sektoru do zahraničních rukou, rozpad soudržnosti společnosti, nahrazení „rudého“ filtru těch správných názorů neoliberálním „modrým,“ … Bonmot: „Všechno, co nám komunisti lhali o kapitalismu, byla pravda.“
18. 11. 1883
Otevření Národního divadla; jako první kus byla hrána Smetanova Libuše.
18. 11. 1991
Zemřel poslední československý komunistický prezident JUDr. Gustáv Husák, CSc.
21. 11. 1251
Přemysl II. Otakar, „král železný a zlatý,“ byl jako moravský markrabě zvolen rakouským vévodou. Za jeho vlády země Koruny české dosáhly dočasně jednoho z největších územních rozmachů.
26. 11. 1465
Poselstvo krále Jiřího z Poděbrad vedené Lvem z Rožmitálu vyrazilo z Prahy. Během cesty k francouzskému králi navštívilo řadu západoevropských dvorů. Poselstvo šířilo návrh vytvoření svorného spojenectví křesťanských králů za účelem boje proti tureckému nebezpečí a omezení vlivu papežské kurie v mezinárodní politice, myšlenka však nezískala během mise v zahraničí významnější podporu.
29. 11. 1378
Zemřel císař Karel IV. (jako český král Karel I. a původním jménem Václav, syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny), jeden z největších českých státníků v dějinách vůbec, „Otec vlasti,“ osobnost evropského významu. Za jeho vlády došlo také k územnímu rozmachu českého státu, podobně jako za Přemysla II. Otakara, avšak s větší trvalostí těchto zisků, které přetrvaly dobu jeho vlády o staletí. Karlova éra byla vrcholem rozvoje české (nejen středověké) státnosti a završila tak velkolepým způsobem přemyslovské budování státu. Jeho vláda představuje jedno z nejšťastnějších období našich dějin. Bonmot: „V Čechách bylo nejlépe, když se Německu vládlo z Prahy.“
