16. 10. 2017
Pro jakoukoli sjednotitelku jsou překážkami útvary, které už dál necítí potřebu se sjednocovat. Jenže po odsunutí takových útvarů (například národních států) na úroveň oblastí (regionů) si Evropská unie přivodila problematiku od konce druhé světové války téměř nevyhrocenou.
Ledasjací Katalánci touží po svrchovanosti jistě už několik desítek let. A touha uhoněných průmyslových severních Italů odstřihnout od sebe siestu milující jižní Italy také není nová. Ne všichni Belgičani jsou přesvědčení, že jeden Vlám a jeden Valon jsou dva Belgičané.
Nijak nová nebyla ani touha muslimských Albánců odebrat Srbům Kosovo a Metochii – jistě, tady se už pohybujeme mimo rámec Evropské unie, ne ale mimo rámec Evropy. Zajímavé je prohlášení mnoha Východních Němců, že tentokrát si zeď proti Západu postaví sami. Snaha Basků, Gaskoňců mít co možná nejvíc své vlastní Baskicko, Gaskoňsko rovněž není včerejší.
Jenže snahy vydělit se z většího celku dlouhá léta narážely na něco silného a sebevědomého – na národní stát. Ten Evropská unie gumuje, retušuje. Přestal být silný. Jeho étos se už nemá držet ve vrcholové politice, drží si ho (dobrovolně) jen jednotliví lidé – národní vlastenci. Snahy odtrhnout se přestaly narážet na pokličku hrnce. Poklička je skoro pryč!
Samozřejmě by dnes vůbec nemusel vést k samostatnému životu rozvod Španělů, Katalánců a Basků. Nebo rozvod severních (spíš germánsky vyhlížejících) Italů a Italů jižních (kteří v mnoha případech vypadají spíš arabsky). Či rozvod Valonů a Vlámů (hovoří dvěma různými jazyky). Nakonec jednotu v Evropské unii nezaručuje národní stát, ale svazový velkostát. A pokud je mi známo, Katalánci, ani Baskové se mimo Evropskou unii ocitnout nechtějí. Bude budoucí Evropská unie mozaikou drobných napůl autonomních útvarů? Vžité národní státy by to nádherně znemožnilo. Jenže by třeba množství vibračních polí rozkotalo samu unii. Snaha osamostatnit se, vydělit se z politického a snad i z hospodářského celku může hrozit občanskou versus policejní melou, řetězovou reakcí, a tak podobně. Může ovšem za jistých okolností na úkor národního státu (Španělska, Itálie, Francie, Belgie…) posílit budovanou jednotu panevropskou.
Proto by si měl každý, kdo usiluje o odtržení od něčeho, co už nepokládá za své, položit zásadní principiální otázku: Chci, aby má separátní snaha podpořila zájmy Evropské unie nebo čistě mé vlastní zájmy?
