Jak Republikánská strana 30 let oblbuje Spojené státy

Thom Hartmann
1.10.2017 Alternet, překlad e-republika
Historie největšího ideologického a ekonomického podrazu v USA a pak ve světě. Republikáni dělají Santa Klause na druhou a přitom snížili daně. Chudým toto snížení přineslo pár stovek dolarů ročně, ale pro bohaté to dělá stovky miliard dolarů v daňových škrtech.

Republikánská strana dlouhodobě oblbuje americký národ a Trumpovy nové návrhy na snížení daní jsou jen nejnovější variantou. Oblbování Republikánů ovlivnilo Demokraty tak, že zastřelili vlastního dědu Mráze. Clinton snížil úroveň sociálního zabezpečení a Obama navrhl vytvořit index spotřebitelských cen tak, aby mohl ve škrtech pokračovat. A pomocí daňové politiky Obama předělal Popelčiny šaty tak fikaně, že z nich udělal plesovou róbu pro Republikány. Ekonom a pravicový ideolog Bruce Bartlett byl jeden z architektů a významných manipulátorů pro daňové škrty Reagana v osmdesátých letech. Tento pán napsal pro noviny USA Today tato památná slova.

Prakticky všechno, co Republikáni dnes říkají o daních, je lež. Daňové škrty a snížení daňových sazeb se nikdy ekonomicky nevrátí a nikdy nevrátily. Republikáni ani nevěří, že by to tak bylo. Jsou to jen výmluvy, aby se ožebračili chudí, protože příjmy státu kolabují a deficity rostou. Neexistuje žádný důkaz, že daňová reforma zvyšuje ekonomický růst, i když může zlepšit spravedlnost a daňovou správu.

Jak to, že Republikáni lidi krmili tak dlouho touto lží a proč jim to baštila média? Je to fascinující příběh.

Zlaté časy demokratického socialismu

Předpokládám, že jste nikdy neslyšeli o novináři jménem Jude Wanniski. Bez něj by se Reagan nikdy nestal “úspěšným” prezidentem. Republikáni by nikdy nepřevzali kontrolu nad Bílým domem nebo nad Senátem. Bill Clinton by nebyl obviněn a George Bush by se nestal prezidentem. A totéž platí pro Trumpa.

Když Barry Goldwater inkasoval potupnou porážku v roce 1964, většina republikánů si myslela, že jsou ztraceni. A mezi nimi byl také 28letý Wanniski. Klasický Republikán Goldwater odmítal nástup nové náboženské pravice, která začala lidem lézt do postelí. A navíc byl zásadní zastánce ekonomického světonázoru Herberta Hoovera. V Hooverově světě (a prakticky všech republikánů s výjimkou Teddy Roosevelta) fungoval fundamentalismus trhu jako hlavní náboženství. Ekonomové od Ludwiga von Misese až po Friedricha Hayeka a Miltona Friedmana hlásali, že vláda může v ekonomice udělat jedině bordel. A svět financí se má ponechat Velkým hošanům, neboli Pánům vesmíru, jak se někdy nazývají ti, kteří vládnou Wall Streetu a mezinárodním financím. Hoover nadšeně následoval radu svého ministra financí, milionáře jménem Andrew Mellon, který řekl v roce 1931 tato památná slova.

Zničte práci, zničte akcie, zničte zemědělce, zničte ceny nemovitostí. Vyčistěte ze systému všechnu hnilobu. Vysoké náklady na bydlení a vysoké bydlení půjdou dolů… podnikaví lidé si od zkrachovanců seberou všechnu zbylou smetanu.

Takže mantra Republikánů byla jasná: “Snížit daně, zmenšit výdaje státu, vyrovnat rozpočet.” Jediný problém s touto ideologií Hoovera a spol. byl v tom, že Demokraté vypadali jako děda Mráz a Republikáni jako lakomé svině, které druhým lidem připravují naprosto sviňský život a z bohatých dělají ještě bohatší. Takže Republikánští stratégové od roku 1930 jasně věděli, že tímto stylem nemají šanci vyhrát volby. Proto byl Dwight D. Eisenhower nejúspěšnějším Republikánem dvacátého století a byl velmi spokojený se sazbou daní z příjmu pro multimilionáře na úrovni 91 procent. Podívejme se, jak to vysvětloval pravicovému bratrovi Edgaru Eisenhowerovi v osobním dopise z 8. listopadu 1954.

Jestli se má dosáhnout nějakého úspěchu, tak je zcela jasné, že federální vláda se nemůže vyhnout či uniknout odpovědnosti za celek lidí, kteří pevně věří, že to vláda má dělat. Politické procesy naší země jsou takové, že pokud se v tomto úsilí neuplatní pravidlo rozumu, ztratíme všechno – dokonce jsou možné i drastické změny ústavy. To je to, co mám na mysli, když trvale tlačím na umírněnost vlády. Kdyby se jakákoliv politická strana pokoušela zrušit sociální zabezpečení a pojištění pro případ nezaměstnanosti, kdyby chtěla zrušit ochranu dělníků a zemědělců – tak by o této partaji už nikdo nikdy neslyšel ani slovo v naší politické historii. Jistěže existuje malá odštěpenecká skupinka, která si myslí, že tudy máme jít. Mezi nimi jsou H. L. Hunt (možná znáš jeho historii) a pár texaských petrolejových milionářů a pár příležitostných politiků a bysnysmenů odjinud. Ale jejich počet je zanedbatelný a jsou to pitomci.

Goldwater však odmítl “liberalismus” Eisenhowera, Rockefellera a dalších “umírněných” ve své straně. Extremismus v obraně svobody nebyl žádný omyl, jak slavnostně prohlásil roku 1964 na Republikánském nominačním prezidentském sjezdu, a umírněnost není ctnost. A to ho zničilo a jeho stranu s ním. A tak po porážce Goldwatera se opět ztratili Republikáni v politické poušti, stejně jako po katastrofálním prezidentování Hoovera. Také o čtyři roky později, když Richard Nixon porazil Huberta Humphreyho v roce 1968, ani Nixon nebyl ochoten přijmout ekonomický konzervatismus Goldwatera a ekonomické fundamentalisty v Republikánské straně. A Gerard Ford sledoval stejnou politiku. I kdyby Nixon a Ford věřili v ekonomický konzervatismus, stejně se báli ho realizovat ze strachu, že zaženou svou partaj na dalších 40 let do politické pouště.

Ale v roce 1974 už toho měl Juda Wanniski plné kecky. Demokraté opět hráli Santa Klause, když prosadili program sociálního zabezpečení a příspěvky v nezaměstnanosti, což byly hlavní programy Nového údělu (New Deal). A stejně tak prosadili skrze jejich velkou vládu národní projekty jako byly školy, nemocnice, silnice, mosty a dálnice. Ty byly postaveny za to, že odborové unie dostaly zdravotní pojištění, slušné mzdy a tak se nastartoval ekonomický růst. Demokraté danili podnikatele a bohaté a chudým snížili daně natolik, že slušně vyšli se živobytím a mzdy navíc trvale stoupaly. Takže Demokrati vypadali jako strana Robina Hooda, protože od bohatých brali na financování programů pro chudé a pro dělnickou třídu. Američané to milovali. A pokaždé, když Republikáni šli proti těmto sociálním programům, tak prohráli volby.

Tehdy každý chápal, že ekonomiku žene poptávka. Lidé s dobrými pracovními místy mají v kapse peníze a ty používají k nákupu. Úkolem podnikatelů je buď usměrňovat nebo řídit poptávku po jejich konkrétním zboží. Pokud jsou úspěšní a vyjdou vstříc této poptávce, pak budují nové fabriky, zaměstnají další dělníky na výrobu žádaného zboží a jejich zaměstnanci dostanou na výplatní pásce další peníze, které dále zvyšují poptávku.

Ekonomické vúdú u Republikánů

Wanniski se rozhodl postavit na hlavu klasickou ekonomiku, která už 7.000 let funguje na principu nabídky a poptávky. V roce 1974 našel nový slogan zvaný “ekonomika pobídky” (supply-side economics). Podle jeho vynálezu ekonomika neroste proto, že by lidé měli peníze a chtěli si něco koupit. Na trhu jsou věci vystaveny a ty pak lákají lidi, aby po nich skočili i se svými penězi. A čím víc vystavených věcí lidi takto láká, tím rychleji ekonomika roste. A pak Arthur Laffer posunul tuto šílenou teorii o krok dále a udělal z ní racionální koncept. V této lajně navrhl, aby se navíc snížily daně a tím prý stoupnou vládní příjmy!
Jak se později jasně ukázalo, obě teorie byly ekonomicky viděno naprosté nesmysly. Ale ideologicky a politicky viděno, tyto nesmysly pomohly Republikánům vyjít z politické izolace.

Ronald Reagan byl první národní republikánský politik, který navrhl, aby se snížily daně bohatým a podnikatelům. Daňové škrty měly způsobit, že ze zisku budou stavět továrny, aby se vyrobilo více zboží.
Podle nové teorie pobídky tím bude na trhu vystaveno více zboží a tím poroste ekonomika.

George Herbert Walker Bush při republikánských primárkách v roce 1980 byl z toho naprosto zděšený, stejně jako většina ostatních Republikánů. Podle jeho názoru hájeného v primárkách prosazoval Reagan tzv. “ekonomiku vúdú” (Voodoo Economics). Wanniského teorie pobídky a Lafferovy daňové škrty by podle Walkera přivedly stát do takové dluhové pasti, že by to vedlo k další “Republikánské velké krizi” (Republican Great Depression).

Teorie dvou Santa Klausů

Jenže Wanniski dobře udělal domácí úkol, jak prodat ekonomiku pobídky. V roce 1976 vybalil pro tvrďáky u Republikánů svou kampaň “dvou Mikulášů” (Two Santa Clauses), která Republikánům zajistila moc na dvě generace. Wanniski prohlásil, že Demokraté dělají Santa Klause tím, že berou peníze federální vládě a dávají je lidem na nákup zboží. Tak ať to udělají Republikáni na svůj způsob a výdaje se zvýší také.

Republikáni by mohli být Santa Klaus na druhou, protože přitom ještě sníží daně hlavně pro bohaté! Chudým by toto snížení přineslo pár stovek dolarů ročně, ale pro bohaté to dělá stovky miliard dolarů v daňových škrtech. Wanniski tvrdil, že bohatí použijí tyto peníze na dovoz zboží na domácí trh, tím zvýší nabídku a budou stimulovat ekonomiku. A že růst ekonomiky přinese vyšší daně od lidí, protože ti budou více vydělávat. Pak podle Wanniského neexistoval způsob, jak by mohli Demokraté vůbec kdy vyhrát volby. Buď by byli anti-Mikuláši tím, že by zvedli daně nebo by museli snížit výdaje. Tak či onak by prohráli volby.

Republikánský podvod s vyhladověním bestie

Reagan na počátku osmdesátých let vybalil pobídkovou ekonomiku, dramaticky snížil daně a stejně dramaticky nafoukl vojenské výdaje. Pak nastal okamžik, kdy si Wanniski a Laffer mysleli, že je všechno ztraceno. Rozpočtový deficit explodoval a země padla do hluboké recese, a to nejhorší od velké hospodářské krize. Republikáni v celém státě zatajili dech.

Jenže podnikatel a kongresman David Stockman přišel s novou fintou. Těmi dluhy prý Republikáni jen umořují hlady onu “velkou bestii”. Demokraté pak zdědí takové státní deficity, že už nikdy nebudou moci mluvit o národní zdravotní péči nebo o zlepšení sociálního zajištění a důchodů.

Tato řeč se zalíbila muži jménem Paul Volker, který byl shodu okolností předseda FEDu. A Volker nechal padnout úrokové sazby FEDu z 19 na 9 procent v pouhých dvou letech 1981-82. Nakupoval vládní dluhopisy a tak vyprodukoval pěknou dluhovou martinskou husu americké ekonomiky. A jeho nástupce Alan Greenspan dále poradil Reaganovi, aby dramaticky zvýšit daně pro lidi, kteří vydělávají pod $37 800 za rok. A dále aby pro ně zdvojnásobil odvody za sociální zabezpečení (FICA/payroll). A pak nechal vládu, aby si kreativním účetnictvím vypůjčila bilióny a nechala manipulacemi vylepšit rozpočet.

Reagan, Greenspan, Winniski a Laffer dotáhli federální rozpočtový deficit daný pod jedním biliónem dolarů v 1980 na téměř 3 bilióny dolarů v roce 1988. Společně s Bushem vyhnali deficit za osm let do takové výše, jak to neudělal žádný prezident USA v dějinách od George Washingtona až po Jimmyho Cartera včetně. A samozřejmě tento dluh byl tak veliký, že spolehlivě vyhladověl socialistickou bestii jménem “stát” a donutil Demokraty, že nemohou být dalšími Robiny Hoody a už nemohou zastřelit takto republikánsky zbídačelého deficitního Santa Klause.

Clinton jako skrytý Republikán

Tato taktika Republikánům plně vyšla. Bill Clinton chtěl oživit Rooseltův program “New deal” s americkými občany. Nová smlouva by posílila instituce vzniklé skrze starý New Deal, posílila by pracovní trh a tím i federální systém zdravotní péče. Několik týdnů před jeho inaugurací si ho vzali pod křídlo Alan Greenspan a Robert Rubin z FEDu a řekli mu, co to bude stát. Pokud to udělá, tak bude muset zvýšit daně a bude muset snížit velikost vládní administrativy.

Clinton si vzal jejich rady k srdci. Zvedl daně, zavedl vyrovnaný rozpočet a snížit sociální programy s tím, že vyhlásil “konec sociálního státu v té podobě, jak ho známe”. Po své druhé inauguraci vyhlásil “konec éry velké vlády.” Clinton byl anti-Santa Klaus a výsledkem jeho prezidentování byla exploze republikánských vítězství po celé zemi. Republikánští Jánošíci jednoduše hlásali snížení daní a každému nabízeli volební koblihy všeho druhu v podobě daňových úlev. Při pohledu na trosky Demokratické strany kolem Clintona kolem roku 1999, Winniski napsal škodolibé memorandum, které mimo jiné pravilo toto.

Musíme být vděční Artovi Lafferovi a jeho křivce na věčné časy… Ale jako primární politický propagátor teorie pobídky jsem přece prosazoval teorii “dvou Santa Klausů” už v roce 1974. Pokud Demokraté budou hrát Santa Klause tím, že podpoří více výdajů, pak Republikáni je nikdy nemohou porazit tím, že by podporovali méně výdajů. Proto musí zavést stále větší daňové škrty…

Ed Crane, pozdější prezident liberálního Cato institutu, si poznamenal v memorandu psaného ve stejný rok tuto věc.

Když Jack Kemp, Newt Gingich, Vin Weber, Connie Mack a zbytek objevili Jude Wanniského a Arta Laffera, tak si mysleli, že umřeli a že přišli do nebe. V ekonomii pobídky nalezli návod, který jim dal volňáska, jak utéci z debaty o správné roli vlády. Přece stačí snížit daně a posilovat růst ekonomiky.

Vláda se zmenší stejně jako procento HDP, i když se nijak nesníží vládní výdaje. To je důvod, proč jste jen zřídka, pokud vůbec, slyšeli Kempa nebo Gingriche volat po škrtech ve vládních výdajích, natož aby vlády zrušila nějaké programy a svá ministerstva.

Republikán George W. Bush přijal teorii dvou Santa Klausů s gustem a udělal do rozpočtu obrovské díry vinou neuvěřitelných daňových škrtů. Zejména snížil bohatým soukmenovcům daně z příjmu na 15 procent. Lidé jako on se válejí kolem bazénu a tam v klidu čekají na své dividendy a zisky z kapitálu, které jim dojdou poštou. Bush dokonce v dluhové ekonomice předčil Reagana, což si nikdo nemyslel, že je vůbec možné.

Zdálo se, že všechno běží jako na drátkách, stejně jako tomu bylo na počátku dvacátých let, kdy tři po sobě jdoucí republikánští prezidenti snížili daně z příjmu super-bohatých ze 70 procent na méně než 30 procent. V roce 1929 si skoro všichni si uvědomili, že místo budování fabrik za ušetřené daně je mnohem lépe nalít bohatství do akciového trhu. A tak se nafukovala spekulativní bublina tak dlouho, až praskla podle fyzikálních zákonů. Jenže lidé, kteří zažili krach na Černý pátek dne 24. října 1929, už dávno nežili roku 2005. Tento rok zemřel Jude Wanniski a jeho pohrobek George Gilder slavil ekonomickou bublinu nové teorie pobídky v éře Reagan/Bush v časopise Wall Street Journal chvalozpěvem na jeho dědictví.

… Wanniského charismatické zaměření na daň z kapitálových zisků zachránilo fiskální politiku čtyř vlád … Jude se přestal vázal na vyrovnanou rozpočtovou ekonomiku a přinesl zlatý poklad argumentace. Vláda se musí osvobodit od diktátu ekonomické formy a musí nechat volný průběh síle mysli. Jude vyzval na souboj všechny obhájce vyrovnané obchodní bilance, všechny zástupce obnošené Filipovy křivky (Phillips Curve), všechny elegantní obchodníky financí i těch, kteří usínají na měkkém polštáři Nobelovy ceny.

Ve skutečnosti daňové škrty udělaly to, co dělaly vždy v průběhu posledních 100 let. Škrty způsobily spekulativní bublinu, při níž super bohatí sebrali smetanu z vrcholu pyramidy těsně před tím, než se zřítil strop, který pod sebou pohřbil pracující třídu.

Demokraté spáchali sebevraždu a pokračuje Trump

Republikáni dostali to, co chtěli od Wanniského ideologie. Drželi moc více než 30 let, vydělali bilióny dolarů. Ořezali odbory na pracovišti z přibližně 25 procent, kdy Reagan přišel do úřadu, na 6 procent mimo-vládní pracovní síly dnes. A přitom spustili tak masivní deficit, že někteří pomýlení “středoví” Demokraté opět křičí, že je třeba zastřelit Santa Klause tím, že se zavede další zbídačení pracující třídy a že se opět sníží sociální zabezpečení a důchody.

A teď Trump a jeho republikánská parta opět křičí, že je třeba v linii Santa Klause vyautovat Demokraty. Člověk by řekl, že mediální hvězdy v TV by měly mít alespoň kouska cti v těle a měly by popsat celou historii tohoto oblbování. Jenže co chcete od lidí, kteří potřebují přivést republikánské politické hvězdy na svá show a nechtějí ztratit své miliónové TV-kšefty. Wanniski je v pánu, ale jeho poselství stále žije. A to zvláště tam, kde varoval lidi jako Ed Crane z Cato institutu, aby přestali mluvit o snížení federálního deficitu. Místo toho měli slibovat lidem Santa Klause hospodářského růstu. Wanniski ukončil své fatální poselství takto.

Pokud si Demokraté budou hrát na Santa Klause tím, že podpoří více výdajů, pak Republikáni je nemohou nikdy porazit tím, že budou podporovat méně výdajů. Musí prosadit daňové škrty, aby rostla ekonomika, a ne aby vyhladověli vládu nízkými příjmy, což bylo heslo Miltona Friedmana. To máme jít zastřelit Santa Klause? Tak to ne. Místo toho donuťme demokraty, aby ho zastřelili sami!

Teorie “dvou Santa Klausů” není mrtvá, což můžeme vidět z dnešní rétoriky Republikánů. Doufejme, že princip reality se postupně dostane i do myšlení normálních Američanů. A že masivní podvod spáchaný lidmi jako Wanniski, Reagan, Graham a oba Bushové ukáže, jak všechny ty jejich “konzervativní” předpoklady jsou to, co doopravdy jsou. A zbytek z nás bude muset dřít na tom, aby se zahladily škody a aby se zpět vrátily ty ukradené národní hodnoty, které nám všem uloupili tito hloupí lháři, kteří sami sebe odvažují nazývat “politiky”.

– – –

Originál How the Republican Party Has Conned America for Over 30 Years vyšel na nezávislém webu Alternet. Přeložil a mezititulky doplnil VU a k tomu nabízí doplňující četbu z našich zdrojů na e-republice.

Následující tabulka ukazuje zvýhodnění percentilových skupin podle daní do roku 2027, pokud Trump uskuteční politiku navrhovaných daňových škrtů:

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články: