Petr Akopov
24. 9. 2017 zdroj
Ministr zahraničí USA během projevu v Radě bezpečnosti OSN udělal neočekávaný tah, týkající se přímo Ruska. Zmínil nedávno zesnulého podplukovníka Petrova, “člověka, který zachránil svět”. Není pochyb o tom, že taková rétorika Tillersona se postaví do řady dalších podobných symbolických gest, která si vyměňují Moskva a Washington. Co to znamená?
Všichni si již zvykli, že vztahy Ruska a USA prožívají nejen složité, ale také zvláštní období.
Poprvé v novodobé historii jsou lídři americké administrativy zbaveni možnosti vykonávat samostatnou politiku směrem k Rusku. Vzpoura amerických elit proti Donaldu Trumpovi přivedla k tomu, že on i jeho ministr zahraničí Rex Tillerson jsou nuceni pracovat v atmosféře nekonečného vyšetřování “ruských vztahů” a, v důsledku toho, přitvrzovat veřejnou rétoriku vůči Rusku. A tak už obě země krátily své diplomatické mise, vyměňují si výtky, vznášejí požadavky.
Ale v kterýchkoliv dvoustranných vztazích, včetně mezinárodních, jsou důležité detaily, nuance. Přičemž veřejné i ty neveřejné. O tajných kontaktech Bílého domu a Kremlu nic nevíme, a díky bohu, ale ne příliš zveřejňovaná spolupráce probíhá. Například ohledně Sýrie, kde, navzdory všem incidentům a rozporům, byly tyto dvě země schopny dosáhnout v tomto roce značného pokroku. Což by, jak každý ví, nebylo možné bez politické vůle hlav států.
Ve veřejné sféře se všechno omezuje na kontakty ministrů zahraničí Tillersona a Lavrova.
Oba prezidenti se setkali jen jednou, v červenci, na summitu “velké dvacítky” v Německu, nyní se setkají v listopadu na summitu ASEAN ve Vietnamu. Lavrov a Tillerson se pravidelně setkávají na různých mezinárodních fórech.
Oficiální informace po setkáních se zveřejňují málo, Tillerson i tak nemá tisk v oblibě, a ještě k tomu zde máme i toxický ruský směr. Nicméně jsou důvody se domnívat, že partneři si nenadávají, ale hledají způsoby, jak obnovit normální vztahy mezi oběma zeměmi. To, mimochodem, říkají i veřejně. Pokaždé i americká strana i ruské ministerstvo zahraničí zdůrazňují snahu o vytváření vztahů.
Kromě toho se oba prezidenti demonstrativně zříkají nejen vzájemné kritiky, ale po každé zdůrazňují respekt a pozitivní přístup. Totéž dělají i jejich ministři zahraničních věcí. Dokonce i tehdy, když se hovoří o rozporech a stížnostech, nacházejí prostor, aby zdůraznili shodu názorů. A není to pouhá formalita, zdvořilostní povinnost. Například ve svém včerejším projevu v OSN Sergej Lavrov pochválil vystoupení Donalda Trumpa, které tam zaznělo v úterý, za výroky o důležitosti dodržování zásad svrchovanosti v mezinárodních záležitostech. Ano, Lavrov upřesnil: “Zvlášť když bude americká zahraniční politika prováděna na tomto základě”, a sarkasmus nepopírá snahu budovat mosty s těmi, kteří jsou v mnoha ohledech opravdu stejně smýšlející.
Později ve čtvrtek již Rex Tillerson při vystoupení na zasedání Rady bezpečnosti OSN udělal své gesto. Ano, začal výčitkami, že “v posledních letech akce Moskvy často napomáhaly oslabování mezinárodních norem a podkopávaly úsilí povolat státy, aby se zodpovídaly”, pak vyzval Rusko, aby “účinněji podporovalo mezinárodní úsilí o nešíření zbraní hromadného ničení”… Ale pak si náhle vzpomněl na to, co se stalo téměř přesně před 34 roky, 26. září 1983:
“Tento týden se svět dozvěděl, že odešel ne příliš známý, ale v historii studené války velmi důležitý člověk. Jmenoval se Stanislav Petrov a někdy je nazýván “člověkem, který zachránil svět”. Počítač na vojenském stanovišti, kde měl Petrov službu, signalizoval, že byla vypuštěna jaderná raketa z USA, měl zatelefonovat velení a oznámit to, ale Petrov předpokládal, že systém udělal chybu, a, naštěstí, měl pravdu, byl to planý poplach.
Místo aby informoval velitele o přípravě okamžitého jaderného protiútoku, zatelefonoval do štábu armády a ohlásil závadu systému. Tato epizoda ukazuje, jak vysoký je rizikový faktor, pokud jde o jaderné zbraně, a to zejména v případech, kdy se rozhodnutí o jejich použití mnohdy svěřuje nespolehlivým technologiím nebo chybnému lidskému úsudku. Státy, které chtějí získat jaderné zbraně, by si měly položit otázku, zda jsou připraveny k podobnému scénáři ve své vlastní zemi?”
O smrti podplukovníka Stanislava Petrova se světová veřejnost dozvěděla před několika dny. I když zemřel v květnu a psalo se o tom v sociálních sítích, pak i v ruských médiích. Příhoda o tom, co udělal Petrov, který byl ve službě v noci na 26. září 1983 na velitelském stanovišti Serpuchov-15, vešla v Rusku ve známost v roce 1991. Od konce 90. let se podplukovník ve výslužbě stal známý i na Západě, obdržel několik mezinárodních ocenění a v roce 2006 mu bylo v sídle OSN v New Yorku předáno veřejné ocenění “Člověku, který odvrátil jadernou válku”. Zpráva o smrti Petrova vyvolala vlnu publikací ve světových médiích a americký ministr zahraničí považoval připomínku o jeho činu za adekvátní v kontextu svého projevu o nešíření.
Bez ohledu na to, jak důležitý byl pro Tillersona propagandistický aspekt tohoto příkladu, není pochyb o tom, že jeho gesto nezůstane v Moskvě bez povšimnutí. V Rusku umí ocenit respekt, který je nám projeven, tím spíš když jej prezentuje nositel Řádu přátelství. O jehož rozvážném přístupu se v Rusku nepochybuje, dokonce ani když se, jak nedávno zažertoval Vladimír Putin, “dostal do špatné společnosti a odbočuje trochu jiným směrem”. Všechno se nakonec vyvine tím správným směrem.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
