 |
| Rafinerie v Bejdži – Basra (Irák) |
Geo
26.9.2017 Eurasia24
Zatímco francouzský byznys navážel do země „levnou pracovní sílu“ z bývalých afrických kolonií a se stejným cílem Západní Německo organizovalo příliv Turků, Československo a další země RVHP se nejenže nijak nepodílely na zárodku budoucí migrační apokalypsy, ale dělaly přesný opak: po desetiletí vynakládaly z vlastních zdrojů značné prostředky, aby lidé z chudých zemí mohli rozvíjet své původní domovy a kultury. Sondou do přístupu socialistických zemí k otázce rozvoje zemí třetího světa, může být článek tehdejšího náměstka ministra zahraničního obchodu Jaroslava Jakubce. Vyšel v Rudém právu 18. května 1984 a v dnešních souvislostech je více než poučný.
„Rozmach národně osvobozeneckého hnutí po druhé světové válce vedl k osvobození převážné většiny bývalých kolonií a na jejich místě vznikly nové samostatné státy, které nastoupily cestu vlastního hospodářského a společenského rozvoje. Tím byly tyto státy postaveny před úkol překonat celkovou hospodářskou zaostalost a jednostrannou strukturu svých ekonomik, orientovaných převážně na využívání přírodních a nerostných zdrojů svých zemí podle zájmů a potřeb koloniálních mocností,“ píše se v článku.
Prioritami pomoci byly „zejména rozvoj vlastní průmyslové výroby a zemědělství“, „překonání kapitalistického dědictví zvláště v oblasti zdravotní péče a v oblasti školství“ a „usilování o snížení závislosti těchto zemí na bývalých koloniálních mocnostech“.
„ČSSR vybudovala v rozvojových zemích v posledních desetiletích řadu průmyslových podniků nebo se podílí na jejich budování dodávkami strojů a zařízení (…) Vědeckotechnické poznatky jsou předávány rozvojovým zemím v souvislosti s výstavbou průmyslových podniků a dodávkami zařízení za účasti čs. techniků. Jejich úkolem je současně zaškolit místní pracovníky v provozu a údržbě dodávaných zařízení,“ uvádí se v textu.
Československo na základě dohod o vědeckotechnické spolupráci vysílalo do rozvojových zemí množství expertů.
„ČSSR má dobré předpoklady pro vědeckotechnickou spolupráci s rozvojovými zeměmi. Náš vyspělý průmysl má k dispozici velké počty vynikajících odborníků, univerzity a ostatní vysoké školy připravují kvalifikované specialisty téměř ve všech oblastech. Máme rozsáhlou vývojovou a vědeckovýzkumnou základnu, kde pracují desetitisíce odborníků v základním i aplikovaném výzkumu.“
Začátkem roku 1984 působilo v 52 rozvojových zemích kolem 2100 československých expertů. Bylo mezi nimi i 600 lékařů v nejrůznějších specializacích – pomáhali například v Libyi, Alžírsku, Tunisku, v Kuvajtu, Zambii, Kambodži i jinde. A to vše mimo programy OSN.
Československo „vyváželo“ do rozvojového světa vysokoškolské pedagogy, především pro technické a lékařské obory. Na univerzitách a technických školách v Alžírsku, Tunisku, Iráku, Nigérii a dalších zemích jich tehdy vyučovalo okolo 150.
V rozvojových zemích působila také stovka československých geologů, řada inženýrů, kteří pomáhali s výstavbou bytů, silnic a další infrastruktury, experti z ČSSR se uplatňovali v oblasti energetiky, hutnictví, zemědělství, vodního hospodářství a lesnictví.
Naše výrobní podniky zase přijímaly praktikanty z rozvojových zemí – nikoliv proto, aby z nich vytvořily levnou pracovní sílu, ale proto, aby je – kvalifikované – vrátily zpět do jejich zemí.
Ročně šlo o stovky lidí z rozvojových zemí, kteří zde pobývali zpravidla několik týdnů nebo měsíců a jejich pobyt zde měl jasně daný program. A to už nemluvě o středoškolských a vysokoškolských studentech, kterých se v Československu před třiatřiceti lety vzdělávalo na pět tisíc.
