Karel Sýs
29. 9. 2017
Týdeník Rozhlas nedávno otiskl článek Ondřeje Vaculíka Horké léto v Gutech. Autor želí požáru dřevěného kostela v Gutech u Třince. Činu se dopustili tři mladíci. Vaculík nicméně spřádá temné nitky: „Vyskytla se také domněnka, kterou nechci rozvádět, že za žhářstvím stojí někdo mocnější, kdo mladíky využil ke svému boji proti katolické církvi.“ Škoda, že domněnku jen nakousl. Koho měl na mysli? Svobodné zednáře? Sionisty? Muslimské bratrstvo? Komunisty?
Každého kostela je škoda. Pořád je však lepší, když shoří kostel, než když je upálen Mistr Jan Hus nebo statisíce čarodějnic, které katolická církev vydala ohni bez mrknutí oka.
Ještě v roce 1994 vykřikuje český žurnalista Jiří Peňás na adresu českých básníků vydávaných bývalým emigrantem Danielem Strožem slogan vymyšlený pravověrným katolickým bojovníkem: „Ať si Strož myslí, co chce, použijme zde s mladými konvertity slov Jana Floriana: ‚DO OHNĚ!‘“ Rozuměj ne s jejich knihami – tak si počínali nacisté, ale rovnou s jejich těly!
Čemu se potom divit? Obžalovat snad Peňáse z pyromanie?
Požár v Gutech však Vaculíkovi poslouží k předení dalších, ještě temnějších nitek. Požár pražského Veletržního paláce v roce 1974 byl podle něj založen úmyslně. „Sídlily v něm mocné instituce zahraničního obchodu jako Centrotex, Koospol, Kovo, Motokov a další, v nichž se děly pod dohledem agentů StB mnohé nekalosti; i leckteří mocní současní byznysmeni jim vděčí za svůj nezměrný majetek.“
Nenapadá vás dějinná paralela z amerického honu na čarodějnice? Psal se květen 1949 a ministr obrany USA James V. Forestall vyskočil z okna výškové budovy nemocnice námořnictva s výkřikem: „Rusové přicházejí.“
Havla strašily slušovické nitky, Ondřej Vaculík uvázl v provazišti StB.
Coby čerstvý absolvent zahraničního obchodu jsem služebně navštívil Veletržní palác rozdělený dřevěnými stěnami na desítky kukaní a divil jsem se, že budova dosud nevyhořela. O tom, že ji „kdosi“ zapálil, štěbetali nejen vrabčáci, ale celá Praha. Podniky zahraničního obchodu měly spousty peněz, ale žádné reprezentativní budovy a tak si k nim údajně pomohly. Spisovatel Vladimír Přibský o požáru dokonce napsal knihu Nejžhavější noc a tvrdilo se tenkrát, že podklady dostal od Bezpečnosti. Nicméně kniha byla oslavou hrdinství hasičů, tehdejších požárníků, kteří z plamenů vyvedli stovky ohrožených občanů do bezpečí.
V našem Hérostratovi (prosím, neplést s Prométheem!) Vaculíkovi však plameny spatřené tehdy z protějšího okna (!) vzbudily bujné vášně:
„Cítil jsem tehdy, že velké plameny dávají člověku možnost, ba sílu, aby se povznesl nad jejich ničivost i nad ničemnost vlastní existence. Tehdy klidně mohl padnout režim, škoda – když už škoda byla tak vysoká!“
Pak ničemou zalomcuje katarze: „Avšak k jakémusi povznesení pak po letech skutečně došlo, protože místo prošpioněných institucí se ve Veletržním paláci otevírala galerie moderního výtvarného umění. Díky plamenům.“
Končí pak větou, která zakládá skutkovou podstatu dosud nepopsaného náboženského směru: „Aby člověk dosáhl vyšší duchovní hodnoty, musí vytrvat a překonat i několikanásobnou tíži hmoty a zvýšený odpor prostředí.“
Pokud autorovi dobře rozumím, musí neofyt zapálit co nejvíce hmoty a tak snížit odpor bekaného prostředí, aby mohl na prázdném spáleništi zatančit ohnivý čardáš s pochodněmi.
