Radim Valenčík
17. 9. 2017 RadimValenčíkPíšePokud budeme sledovat dlouhodobější tendenci vývoje vztahů mezi státy EU, nemůžeme přehlédnout, že stále více a stále zřetelněji se prosazuje snaha silnějších zemí (které samy sebe nazývají těmi “rychlejšími” v kontextu pojmu “vícerychlostní” EU) řešit své problémy na úkor zemí slabších. V některých případech jde dokonce přímo snahu o exportování problémů vygenerovaných přímo silnějšími zeměmi do zemí slabších.
Proces došel tak daleko, že nabývá řady parametrů neokolonialismu, dokonce v některých směrech má ještě horší důsledky než neokolonialismus. K tomu viz pár definic neokolonialismus:
Neokolonialismus je prostředek politické a ekonomické kontroly, kdy mocné vyspělé země (především USA, EU a Rusko) kontrolují prostřednictvím své politické moci a kapitálu některé rozvojové země.
Termín popisuje stav, kdy je původně kolonizovaná země sice formálně nezávislá, ale její vládnoucí elity se podřizují rozhodnutí bývalé mateřské země, protože to považují za výhodné pro sebe a někdy i pro stát.
Je to určitá politická a ekonomická kontrola (forma nadvlády) vyspělých států uplatňovaná na některé rozvojové země, ale na rozdíl od kolonialismu jsou tyto státy formálně nezávislé, ačkoli fungování státu je ovlivňováno zvenčí… Nástrojem kontroly se nejčastěji rozumí investice ze zahraničí, které ovlivňují ekonomickou i sociální strukturu země. Investoři využívají například levné pracovní síly, což má vliv na míru nezaměstnanosti v zemi. Pokud by se investor rozhodl odstoupit, nezaměstnanost by v tom případě vzrostla. Jiným nástrojem může být loutková vláda, kdy je v zemi formální státní nezávislost, ve skutečnosti je správa země podřízena svému “neokolonizátorovi”.
Důležitá je zejména tendence, tj. zda se silnější a slabší země postupně přibližují, pokud jde o ekonomickou úroveň, a zda dochází k postupnému omezování jednání z pozice silnějšího, nebo zda je tomu naopak, jak můžeme několik posledních let sledovat u nás v EU.
Pokud by stávající tendence pokračovala, nemůže si EU uchovat integritu. A pokud zajde ještě o něco dál, může dojít k nevratným procesům rozpadu EU.
Mnohem horší však je to, že řešení problémů silnějších na úkor slabších či exportování problémů, které způsobili silnější, do zemí slabších, vede k prohlubování neřešených problémů přímo ve “skalním jádru” EU. Vede ke komplexní degeneraci mocenských elit, které si z pozice silnějšího vynucují řešení, která jsou na úkor slabších.
Dnes obdobu neokoloniální politiky v tom nejhorším provedení můžeme sledovat v následujících oblastech:
– Při řešení (či spíše neřešení a vyhrocování) problémů spjatých s nelegální migrací. Zde je selhání mocenských elit natolik zřejmé a známé, že nemá smysl se o něm ani rozepisovat. V této oblasti je exportování zaviněného s následným dopadem na další vyhrocování problému přímo ukázkové.
– Neméně dramatickým problémem je nezvládnuté zadlužení některých zemí, nejen Řecka, ale i Belgie, Itálie. I v tomto případě se problém exportuje do zemí slabších. Centrální banky i mimo eurozónu jsou nuceny nakupovat toxická či zčásti toxická aktiva (přímo, nebo skrytá v různých derivátech) a vnucovat je finančním institucím slabších zemí, které je přesouvají do různých investičních fondů a poškozují občany, kteří mají touto formou uloženy peníze. Snaha doslova “dotlačit” země s relativně zdravou měnou ke vstupu do eurozóny má za cíl otevřít dosud jen pootevřené dveře pro transfery toxicity a současně zvýšit jejich vydíratelnost v oblasti finančního systému.
– Méně viditelné, o to však nebezpečnější a svými důsledky související bezprostředně s otázkou přežití, je exportování politiky slouhovství jádru současné globální moci. Kaceřování politiků, kteří se více či méně snaží realizovat politiku odmítnutí globálního slouhovství a politiku rezignace na importování problémů, je stále zřetelnější i čitelnější. Přitom je to jen viditelná podoba ovlivňování tvorby mocenských elit v zemích slabších.
– Ekonomické vysávání slabších zemí přes vlastnické podíly klíčových bank a firem, přes vynucené reexporty a kooperace je sice vykořisťováním a výrazně snižuje úroveň života lidí ve slabších zemích, ale z hlediska důsledků tím nejméně nebezpečným. Kompenzace formou eurodotací jsou jen zlomkem toho, co se ze slabších zemí vysává, a přispívá spíše k vytvoření ekonomické základny korupce, korupčního prostředí, než k reálnému zlepšení infrastruktury či života lidí ve slabších zemích.
– Mnohem nebezpečnější je politika vrážení klínů mezi země, které pojí společná historická zkušenost a sousedské vztahy. Je sice jen “vedlejším produktem” politiky řešení problémů (či oddalování faktického neřešení problémů) jejich přenesením či importem do zemí slabších, ale vede k velmi výraznému zvyšování rizik budoucího vývoje.
– Velmi nebezpečný je i export stále zřetelnějších prvků omezování demokracie ze zemí silnějších do zemí slabších, jehož cílem je omezit možnost obrany občanů slabších zemí vůči politice, která tak jak tak vede do slepé uličky. Tady si dovolím uvést konkrétní příklad – vystoupení maďarského premiéra Orbána, který o tomto problému hovoří zcela otevřeně (chce to vidět a slyšet):
Situace došla tak daleko, že se slabším zemím otevřeně vyhrožuje:
|
Když se nebudete bezvýhradně podřizovat našim rozhodnutím, ocitne se na periférii a nebudete moci rozhodovat o ničem. Alternativa, se kterou může přijít jen ten, kdo je chorý mocí, a kterou může přijmout jen ten, kdo je chorý bezmocí.
|
Nepříznivé tendence se samy od sebe nezvrátí. A čekat na zlepšení “shora” (z pozice politické reprezentace silnějších) asi také nelze. Oni nevidí a nechtějí vidět, kam vedou EU. Nepřipouštějí si svoje selhání, tak jako si ho nepřipouštěla minulá vládnoucí garnitura. Kvalifikovaný a účinný tlak zdola povede k tomu, že se začnou objevovat a vzájemně spojovat skuteční reformátoři. Bude totiž nad slunce jasné, že jedině reset či restart procesu integrace, kritika excesů, ke kterým došlo, jasná vize založená na pochopení toho, o co jde, ale i toho, kdo a proč selhal, je cestou vpřed. Nebude to jednoduché. Tentokrát nebudeme mít vnější oporu, jako v odporu proti minulému režimu. O to zdravější základ pro další vývoj však může vzniknout.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4989-novy-model-eu-neokolonialismus.html
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4989-novy-model-eu-neokolonialismus.html
