K 11. září v Chile: Salvador Allende mezi mýty a realitou

Klára Goldstein
12.9.2017 Solidarita

Následující text vyšel v den výročí vojenského puče v Chile a zabití jejího nejvyššího ústavního činitele – prezidenta Salvatore Allendeho. Má napravit propagandistické manipulace a výmysly, týkající se této postavy moderních jihoamerických dějin, které jsou šířeny i v českém prostředí.

V posledních šesti letech se v našem tisku, a ještě více v internetových zdrojích, objevily po značném časovém odstupu informace o Pablu Nerudovi a Salvadoru Allendovi, a to v souvislosti s přezkoumáváním okolností jejich úmrtí, k němuž se v současném Chile logicky věnovalo poměrně dost pozornosti. I tak byly zprávy, které se dostaly k nám, značně kusé a zejména jim chyběl kontext – aktuální a přijatelný, nikoliv ten, který byl vybudován zde, tedy na základě řady dezinterpretací v minulých desetiletích. Zmíněné osobnosti, které – např. spolu s Víctorem Jarou – v našem prostředí symbolizovaly, ba přímo definovaly Chile, a rovněž u nás vyvolaly literární konotace, a to i ve formě básní, se tak načas opět dostaly do popředí zájmu médií, u nás ovšem bez nějakých viditelnějších snah přinést aktualizované a věrohodně podložené informace. A vše stojí v pozoruhodném kontrastu vůči zprávám, které přinášel československý tisk v prvních popřevratových dnech v září 1973. Ačkoliv i tehdy docházelo k některým mylným sdělením, dělo se tak především pro nepřehlednost situace, nikoliv pro nějakou úmyslnou manipulaci, přestože tisk tehdy byl centrálně řízen stranou – což se projevuje zejména v užití rétorických prostředků – a o tom současném bychom mohli se silnou dávkou ironie říci, že naplňuje představy demokratického média.

Mediálním obrazem Chile v československých denících v letech 1970-1973 se v poslední době zabývala ve své diplomové práci obhájené v r. 2013 Veronika Vavřinová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Ačkoliv poměrně přesvědčivě a objektivně zhodnotila politický vývoj v Chile během trvání prezidentského mandátu Salvadora Allenda, v závěru se rovněž spokojila s prostým konstatováním, že „…z informací, které máme v současné době k dispozici, však vyplývá, že prezident Allende skutečně spáchal sebevraždu v den uskutečnění puče v paláci La Moneda.“[1] Nutno dodat, že k oněm „informacím“ uvádí značně jednostranné odkazy a prameny a obecně nevyužívá chilské zdroje, čímž by se docílilo poněkud objektivnějšího vidění. Citovaná, a přitom pro daný text klíčová věta je založena na jediné tiskové zprávě z českého zdroje.[2] Autorka textu navíc proti sobě staví informace dobového tisku, rétoricky ovlivněného jeho politickým začleněním, a současné jednostranně zaměřené prameny, často ve svých tezích zobecňující. Sama v úvodu své práce přiznává, že „při zpracování této kapitoly jsem čerpala výhradně z anglicky psané literatury, v druhé kapitole jsem potom čerpala z literatury české, zkoumané téma však nikdy nebylo hlavním tématem publikace…“[3] Ačkoliv se tedy vymezuje vůči socialistické propagandě, nechává se v mnoha svých vývodech zřetelně ovlivnit tou opačnou. Nevyužívá např. dnes již dostupných svědectví pamětníků, aktuálních historických analýz, okamžiky 11. září sleduje skutečně jen perspektivou dobového tisku. Dosahuje tak nesourodého a nepřijatelného pokusu o vytyčení polarity, neboť tak jako zde chybějí dobová hodnocení nesvázaná řečí socialistické propagandy, tak nenacházíme ani aktualizovaná hodnocení současná, která by se vymanila z propagandy antikomunistické, nebo, při současném stavu společnosti můžeme říci přímo antilevicové. Lze tedy pozorovat, že ani nejaktuálnější bádání nezapojuje širší základnu pramenů a literatury, takže zůstává de facto bez snahy po dosáhnutí skutečné analýzy, přestože např. zásadní publikace k tématu – Ravanal Zepeda, L., Marín Castro, F.: Allende: „Yo no me rendiré.“ La investigación histórica y forense que descarta el suicidio, byla poprvé vydána r. 2013 (II. vyd. 2015, průběh Ravanalova bádání byl v útržcích znám již dříve).

Byť jde o diplomovou práci, poměrně jednostranný pohled na předmět badatelského zájmu může být nazván závažnou chybou. V momentě, kdy v úvodu své práce autorka poznamenává: „Dále jsem přidala tři subkapitoly do původní osnovy práce. Ty se věnují osobnostem Pabla Nerudy, Luise Corvalána a Salvadora Allendeho. Domnívám se, že seznámení s těmito osobami je nezbytné pro lepší pochopení tématu“, přičemž ony „subkapitoly“ o rozsahu několika málo odstavců pouze opakují neúplná a zavádějící hodnocení, aniž by jakkoliv s nimi polemizovaly. Vidíme, že ani dosud ani poslední práce neumožňují překonat zažitý koncept, vytrvale prosazovaný a přejímaný. Nebudeme se na tomto místě věnovat hlubším politickým analýzám vlády Lidové jednoty a jejich recepci v československém tisku, zde můžeme odkázat na výše zmíněnou diplomovou práci, která v této sféře bádání dospěla k poměrně uspokojivým výsledkům. Nastiňme tedy v této fázi alespoň jisté kontury aktuálního kontextu, které budou východiskem pro naše další směřování.

Současný (a opomíjený) kontext

Salvador Allende vstoupil do dějin mimo jiné jako první marxista zvolený ve svobodných demokratických volbách do čela státu. Zdá se, že je to až příliš úzký rámec, do něhož bývá jeho osobnost, vykazující řadu protichůdných aspektů, uzavírána. Tím spíše ve společnosti, která nejen podporuje a spoluvytváří, ale také v mnoha ohledech ochotně přijímá historické dezinterpretace. Pohled na mnohé kontroverzní otázky se často pohybuje v černobílém spektru bez toho, aby byly akceptovány nové informace vedoucí k objasnění, či naopak znejasnění, pakliže byla již jednou přijata přitažlivá kvazi-pravda, více či méně propagandistický konstrukt, na němž má podstatná část běžné – ve vší vágnosti tohoto pojmu – populace tendenci stavět svůj přístup k dějinám. Šíření lživých a významově posouvaných tezí se do veřejného mínění promítá s neúprosnou definitivností, jak v případě filosofických a myšlenkových proudů a jejich aplikace, tak v případě jednotlivých osobností. Pohlédněme tedy nejprve na několik zažitých polopravd a lží spojovaných s osudy chilské revoluce přelomu 60. a 70. let a jejího protagonisty, který je v posledních desetiletích v našem prostředí obecně sledován z nepřesné a chybné perspektivy.

Emblematická postava Salvadora Allenda vyvolává pochopitelně dodnes značně rozporuplné reakce. Jeho odkaz je však v Chile, ale i v ostatních zemích Latinské Ameriky živější, než bychom si dokázali představit. Samozřejmě i ve své vlasti je nazírán ze dvou naprosto protichůdných perspektiv, ovšem při hlubším ponoření do tématu je zřejmé, že Chilanů, kteří oslavovali v r. 2006 úmrtí Augusta Pinocheta v ulicích téměř jako státní svátek, bylo přece jen o poznání více než těch truchlících. Důsledky sedmnáct let trvající Pinochetovy diktatury totiž příliš nenacházejí srovnání. Na jedné straně ekonomický progres, ovšem pochopitelně v závislosti na Spojených státech, na straně druhé desetitisíce mrtvých a nezvěstných, nelidské prostředky mučení, masové hroby odkrývané ještě po čtyřiceti letech. Argumentem mnohých, včetně politických představitelů a intelektuálů, bylo poněkud alibistické přesvědčení o boji proti komunismu, čímž se dostáváme k prvnímu mýtu, máme-li k dispozici informace o onom množství unesených – např. studentů, týraných těmi nejvynalézavějšími způsoby, otřesném násilí na ženách, volnosti poskytnuté brutalitě všeho druhu, traumatech, která poznamenala celou zemi na mnohá desetiletí.[4] Teprve nyní nabývají mnohé případy konkrétních obrysů, teprve nyní se zhmotňují důkazy a padají tresty, ale tuto fázi už v našem prostředí málokdo sleduje. Naše společnost tak setrvává v bodě, kam byla směrována po roce 1989 i mnohými politickými činiteli, kteří zaštiťovali demokracii. Také tragické datum 11. září se po roce 2001 plně soustřeďuje na připomínku teroristických útoků spáchaných ve Spojených státech a zapomíná se na teroristický útok podporovaný touž velmocí a uskutečněný 11. září 1973 v Chile. Dosud mnoho lidí vnímá 11. září pouze jako bezprecedentní napadení americké demokracie. Ale připomeneme-li si ty spousty vojenských převratů na území Latinské Ameriky, podporovaných CIA, a jejich důsledky, vyvstává pozoruhodná historická paralela. Ovšem vytrvale se nám ˗ i pomocí médií ˗ vnucují snadné, lépe zapamatovatelné definice, pokušení vnímat agresora jako mocného ochránce, podporovatele terorismu jako jeho oběť.[5]

 

Vraťme se ale k oněm mýtům. Polemizujme nejprve s hodnocením hospodářského úpadku, k němuž vedla vláda Lidové jednoty. Předně: akty vedoucí k postupnému vymaňování se z vlivu Spojených států, které Allendova vláda zahájila či rozvíjela, jako bylo např. znárodnění těžby mědi v r. 1971 a dalších odvětví, je třeba vidět v kontextu latinskoamerického kontinentu, ne např. v souvislostech našeho zestátňování v 50. letech. Chile jakožto země s velkým nerostným bohatstvím, které ale měly po desetiletí pod kontrolou severoamerické těžební a obchodní společnosti, nemělo v podstatě jinou možnost, chtělo-li se dát cestou změny. Jenže každý podobný pokus o krok k osamostatnění byl pro severoamerické vůdce pochopitelně nežádoucí skutečností. Převládá tvrzení, že se země těmito kroky vydala na cestu ekonomické krize. Už se ale nedodává, že se jedná o zcela typický scénář. Byť jsou známa Nixonova slova o tom, že dostane-li se v Chile k moci Allende,[6] budou se USA snažit co nejvíce znepříjemňovat Chilanům jejich hospodářskou situaci s nasazením nejtvrdších sankcí, neboť si nemohou dovolit mít v oblasti „druhou Kubu“. (Situaci výborně, byť poněkud expresivněji, definuje Márquezův životopisec Gerald Martin, když píše:  

„Allendovu vládu Lidové jednoty političtí komentátoři a aktivisté na celém světě sledovali jako pokus zjistit, zda je možné dosáhnout socialistické společnosti demokratickými prostředky… CIA proti Allendovi pracovala ještě před jeho zvolením: Spojené státy, uvízlé ve své vietnamské bryndě a chorobně posedlé Kubou, zoufale odmítaly připustit, aby na západní polokouli vznikl další protikapitalistický režim… tak došlo k surovému zničení chilského experimentu před zraky celého světa…“)[7]

Souhlasíme-li s těmito postupy, které Spojené státy uplatňují od časů studené války v podstatě na celém kontinentě, legitimizujeme tím jejich invazivní politiku, porušování lidských práv i zabíjení pro uchování jejich vlastní hospodářské prosperity a kontroly nad celou oblastí. Můžeme se zeptat, jakým právem se tak děje, ale žádná odpověď by nebyla uspokojivá. Vláda Lidové jednoty se od začátku musela vypořádávat s řadou sabotážních procesů, které měly zhatit plánované změny a reformy hned v momentě zrodu a tím dokázat jejich marnost a neschopnost. Krizi chilské ekonomiky bylo (a je) pochopitelně jednodušší dávat za vinu Allendově vládě a nikoliv tlaku cíleně působenému Spojenými státy. Destabilizace vlády a vyvolání nedůvěry – které v ostře polarizované společnosti mohou být předstupněm občanské války – jsou především důsledkem účinné propagandy, která v období studené války představovala jeden z hlavních nástrojů mocenského zápasu. („Is the Chilean military capable of coping with nationwide violence or a civil war? Opinion is divided on this in Santiago. Korry[8] said he considers the armed forces a ‘bunch of toy soldiers’. Well -informed.”)[9]

Zásah proti Allendovi byl připravován dlouho a podle osvědčených metod. (Mezi mnoha obdobnými případy je možno zmínit např. situaci vedoucí ke svržení prezidenta Árbenze v Guatemale r. 1954 poté, co znárodnil a přerozdělil guatemalským zemědělcům zpět pozemky, vlastněné americkou United Fruit Company ‒ která vlastnila de facto celou Guatemalu.) „The unfortunately heavy probability that Allende will take the office in November is well known to the State Department and Embassy Santiago (…) We should hope the Nixon Administration will be prepared to move quickly to exert pressure on Allende.(…) The ambassador said there are several alternatives of action, the main ones being to provoke Allende and cause a rupture in our relations with Chile, thus, loose all without a try (…) The position will have taken soon because on the November inauguration of Allende, president Nixon must send a message of congratulations or the world will know of the rebuff.”[10] “Despite the pesimism, attempts being made to move Frei and / or a military to stop Allende. Also, efforts are continuing to provoke the extreme left into a violent reaction that would produce the climate requiring military intervention.”[11]

Na tomto místě je vhodné připomenout, že v Chile byl rok 1971 pro vládu Lidové jednoty, co se týče aplikace zákonů a opatření, rokem poměrně úspěšným. Ačkoliv stoupla spotřeba obyvatel, zásoby z minulých let situaci zajistily. Byla vytvářena nová pracovní místa v odvětvích, která nabízela určité rezervy, snížila se tedy míra nezaměstnanosti a zároveň v těchto odvětvích došlo ke zvýšení produkce. Důsledkem byl i lehký pokles míry inflace. Ačkoliv „znárodňování“ je často v negativních souvislostech dáváno do výhradní souvislosti se jménem Salvadora Allenda, celý proces, byť pod označením „chilenización“, započal již jeho předchůdce v prezidentském úřadu Eduardo Frei, a měl jeho pomocí zahájit postupné znárodňování všeho nerostného bohatství. Znárodnění těžby mědi, představující 70% chilského exportu, bylo krokem nejzásadnějším, ratifikovaným ovšem oběma komorami parlamentu. Velký dopad mělo znárodnění majetku amerických těžařských společností Anaconda Copper C. a Kennecot. Za Freiova mandátu jim byly vypláceny náhrady, Allendova vláda ovšem došla k rozhodnutí, že dané americké společnosti se za dobu svého působení v Chile na úkor státu neoprávněně obohacovaly, takže je třeba, aby ony vyplatily náhrady Chile (jejich výše činila 388 milionů USD). Dané společnosti podaly žalobu u mezinárodních soudů, ale svůj spor výsledně prohrály. Důsledkem bylo narušení vztahů mezi Chile a USA, které byly velmi křehké už od Allendova vítězství ve volbách, došlo k zastavení amerických vládních úvěrů proudících do Chile, k čemuž se záhy připojily i soukromé americké banky a společnosti. Tzv. „neviditelná blokáda“ měla být jedním z prostředků destabilizace vlády.[12] Spojené státy následně zavedly embargo na chilský export, zejména měď, a díky svému vlivu dosáhly zavedení embarga i u některých evropských zemí, které se obávaly, že již nakoupená měď by se stala předmětem sporu mezi chilským státem a společnostmi Anaconda C. C. a Kennecot. Dopad na objem chilského exportu a následně HDP byl nesmírný. Chile v této situaci tedy začalo čerpat úvěry od svého nového spojence – SSSR.

Ani pozemková reforma nezapočala až s nástupem Lidové jednoty a Allenda. Zahájil ji už Jorge Alessandri a pokračoval v ní i kabinet Eduarda Freie. Allendova vláda navíc jednala v rámci legislativy, jež vznikla za Alessandriho. Podstatou bylo odstranění velkých a neefektivně hospodařících latifundios a převedení následně rozparcelované půdy rolníkům. Ti však v důsledku pěstovali zejména pro vlastní potřebu a teprve druhotně pro stát, takže chilské zemědělství se nakonec muselo potýkat s poklesem produktivity. V dalších dvou letech se začaly zřetelně projevovat v počátku netušené důsledky těchto vládních kroků, respektive reakcí USA na tyto kroky. „(….) He indicate that certain steps were being taken but that he was looking for additional help aimed at inducing economic collapse.”[13] Jak udává ve své knize Towards a New Cold War Noam Chomsky,

„bylo by nadbytečné pojednávat o tom, jak Spojené státy americké dále podporovaly pokrok, prosperitu a konec tyranie a zločinu na Haiti, v San Domingu, Nikaragui, Hondurasu a jiných částech Latinské Ameriky, kde jsme tradičně byli přítelem a protektorem.‘ (…) Taková prohlášení se velmi podobají žvanění produkovanému odborníky z tisku, když skončila válka ve Vietnamu: Zapojení USA ‘zasluhuje úctu’, i když ‚s sebou přineslo chyby a špatné posouzení situace‘, ‚dobré impulsy se přeměnily ve špatnou politiku‘ (…) a tak dále. (…) Diskutoval jsem jedno z hlavních a nepříliš překvapivých témat zahraniční politiky USA, pokus vytvořit Velkou oblast, globální ekonomiku, která by byla přizpůsobena potřebám těch, kdo utvářejí vládní politiku USA, a zájmům korporací, které do značné míry představují. Jedním z průvodních jevů tohoto převládajícího závazku je opakované využití vojenské síly. To je samozřejmě jenom nejviditelnější a nejdramatičtější nástroj – politika USA vůči Chile za Allenda nebo Brazílii od počátku 60. let ilustruje typičtější a častěji upřednostňované postupy.“[14]

Opusťme nyní téma hospodářství, a polemizujme i v případě dalších souvislostí – s tvrzeními, že Allende byl populista a že spáchal sebevraždu. Populistou je snad možno nazvat člověka, který kromě daru řečnického neoplývá odpovědností k vlastnímu slovu, natož k národu, k němuž svá slova směřuje. Ne však člověka, který je ochoten zaplatit cenu nejvyšší, aby svým slibům dostál. Lékař a politik, zakladatel chilské socialistické strany, kandidát Lidové jednoty Salvador Allende Gossens (1908–1973) byl 4. září 1970 zvolen prezidentem v legitimních volbách a dobové dokumenty i svědectví pamětníků jasně ukazují, že v mnoha vrstvách společnosti – zvláště těch, jimiž se do té doby vládní představitelé vůbec nezabývali – byla tato skutečnost přijata s nadšením. V našich zeměpisných šířkách se bohužel mluví – a to bez podrobnějších souvislostí – nejvíce o negativních důsledcích reforem, ne třeba o projektech, zaměřených na zdravotní péči, rodinu, důstojné postavení ženy ve společnosti, možnost bezplatného vzdělávání (za kterou bojují chilští studenti dodnes), o podpoře kulturního rozvoje či názorové otevřenosti směrem ke skutečné demokracii. Úmyslem „chilské revoluce“, která s počátkem 70. let triumfovala, nebylo násilné svržení stávajícího systému novým, ale postupná cesta k proměně všech sfér ve státě, aby žádná ze složek obyvatelstva (a žádná problematika) nebyla opomíjena.

Tzv. vía chilena – chilská mírová cesta k socialismu –, zarezonovala ve světě záhy a občas bývá kladena do souvislosti s Pražským jarem.[15] Problémy, s nimiž se země aktuálně potýkala, neměla vláda v úmyslu zastírat. Ve známém projevu na univerzitě v mexické Guadalajaře mluvil v prosinci 1972 Allende o kritickém stavu zdravotnictví, zejména v souvislosti s dětskou úmrtností a situací mládeže, nedůstojnými životními podmínkami tisíců a tisíců, kteří si zdraví nemohou koupit. Ostatně mladé a studující, v nichž spatřoval naději na vnitřní proměnu společnosti, vždy vyzýval k zodpovědnosti za vlastní okolí a za způsob jednání. Ani myšlenkový pluralismus společnosti nebyl striktně omezován marxistickou doktrínou. Vždyť i sám kardinál Raúl Silva Henríquez[16] prohlásil, že „tato vláda opravdu není vládou marxistickou“ a nebyl rozhodně jediným představitelem církve, který by vyjadřoval Allendově vládě veřejnou podporu. Přínosná byla tendence dostávat se k podstatě věcí. I do naší doby a situace aktuálně zaznívá např. Allendovo tvrzení o respektu vůči křesťanskému myšlení, „pokud toto křesťanské myšlení interpretuje slovo Krista řečené obchodníkům v Chrámě.“ Paradoxem k tomuto postoji marxistického politika je třeba i slavná děkovná mše uskutečněná za strůjce krvavého zářijového převratu.

“Allende, lid tě chrání”

Allendova představa o demokratické cestě k socialismu v jeho vlasti byla podle něj uskutečnitelná právě a jedině v chilských podmínkách. Vía chilena si nedělala nárok stát se nějakým vývozním revolučním artiklem, jediným platným a aplikovatelným systémem pro další oblasti. I přesto měla, logicky zejména v USA, značnou řadu politických odpůrců. Gabriel García Márquez předjímal už v r. 1971, že chilskému experimentu nebude dopřáno, aby se rozvinul:

„… Chile čekají násilné a dramatické události. Pokud Lidová fronta bude pokračovat – s důmyslem a velkým taktem, rozumně pevnými a rychlými kroky – nastane okamžik, kdy narazí na zeď vážného odporu. Spojené státy zatím nezasahují, ale nebudou věčně přihlížet se založenýma rukama. Nikdy opravdu nepřistoupí na to, aby se z Chile stala socialistická země. Něco takového nestrpí a nedělejme si v tom směru žádné iluze. (…) Myslím, že to, co se v Chile děje, je výborné jako reforma, ale ne jako revoluce.“[17]

Jedním z mnoha neúnavně opakovaných, byť ne úplně logických tvrzení je tzv. obava z přenesení vývoje na Kubě do Chile, tedy nejdelší zemi na světě, sevřenou Andami a Pacifikem, by čekal s vládou Lidové jednoty přechod ke komunistické diktatuře. Není překvapující, že šiřitelem těchto zpráv byly i v samotném Chile média, podniky a společnosti financované přímo CIA a některými chilskými pravicovými stranami, a to jsme naprosto vzdáleni jakýmkoliv konspiračním teoriím. Důkazů o tom, jak Nixonovy tajné služby pracovaly proti Allendovi a proti demokratickému vývoji v Chile, existuje nepřeberné množství, a to i díky aféře Watergate, díky níž byly později odtajňovány mnohé dokumenty Nixonova kabinetu. Zmínit v naší souvislosti můžeme však především dokumenty ITT, společnosti, vlastnící v r. 1970 70% kapitálu CTC (Compañía de teléfonos de Chile) a financující pravicový deník El Mercurio,[18] dokumenty odhalené a vydané veřejně již v r. 1972, na jejichž základě mohli sami Chilané vysledovat snahy CIA a jejích agentů zasahovat do politického vývoje již během 60. let, nejvýrazněji pak v souvislosti s prezidentskými volbami v r. 1970. USA byly připraveny ke všemu, včetně vyvolání chaosu a občanských nepokojů a podpory terorismu a atentátů, aby zamezily kandidátovi Lidové jednoty nejprve ve volbách zvítězit a následně i převzít úřad. Atentát na vrchního velitele pozemních sil generála Schneidera,[19] kterému podlehl, byl jedním z prvních velkých otřesů, který měl vyvolat chaos v chilské armádě ještě před oficiálním nastoupením Allenda do úřadu. „Contrary to the general expectation, the military did not move against Allende over the weekend. It was believed that the killing of Schneider is a prelude to the coup.“[20] Budoucí prezident čelil mnohonásobným výhrůžkám smrtí a byl nucen střídat místa pobytu, než v listopadu 1970 stanul oficiálně v čele své země. Ale vraťme se k tzv. paralele s Kubou.

Stačí si uvědomit rozdílnost politických, společenských i hospodářských podmínek obou zemí. Kubánská revoluce přišla jako reakce na dlouholetou diktaturu, značně represivní Batistův režim v zemi, která byla v té době de facto stále kolonií Spojených států. Vláda kryla činnost příslušníků severoamerické narkomafie a z prostředků z nelegálního obchodu vznikaly jakési luxusní turistické zóny, zatímco procentuální většina kubánské populace byla negramotná či pologramotná, bez jakékoliv vzdělávací sítě a pochopitelně bez dostupné lékařské péče. Blízké spojenectví Batistovy vlády s USA a organizovaná armáda v podstatě vylučovaly jinou možnost změny systému než ozbrojenou revoluci. Délka jejího trvání a její jednotlivé etapy byly úměrné odporu opozice a početní a zbrojní situaci revolucionářů.

Chilská revoluce ovšem nastává po demokratických volbách, jejichž výsledek je potvrzen Kongresem, a to zcela v mezích platné legislativy. Mohla by pokračovat poměrně pokojně, nebýt neustálých skrytých či otevřených intervencí ze strany USA. Od počátku bylo upřednostňováno její poselství míru a solidarity a Allende při každé příležitosti vybízel lid, aby se nenechal vyprovokovat byť k sebemenší ozbrojené akci. Vysoká organizovanost a kázeň obyvatelstva byly ostatně jedním z hlavních pilířů, na který se mohla vláda Lidové jednoty alespoň v počátcích spoléhat. Jak se zhoršovala situace a postavení vlády, bylo pro opozici, zejména nacionalistickou stranu Patria y libertad, snazší podněcovat útoky ozbrojených skupin, jak radikálně levicových, tak pravicových, v ulicích chilských měst. V jednom z posledních rozhovorů Allende udává: „My nepotřebujeme násilí. Obejdeme se bez něj. Ale pokud bude lid neustále provokován, odpovíme násilím zákonné moci a revoluční připraveností.“ A v jednom ze svých rozhlasových vstupů 11. září sděluje: „Lid se nesmí obětovat a nesmí být zmasakrován.“ Proto také vybízí Chilany, aby se nepouštěli do ozbrojeného boje s pučisty, ale aby si uchovali víru a naději, že tyto pro národ tak těžké okamžiky, budou dříve či později překonány.

Ačkoliv se Salvador Allende a Fidel Castro vzájemně respektovali, vždy dávali zřetelně najevo svůj odlišný postoj k revoluci, to ostatně platí i v případě Che Guevary, který mj. vepsal do své knihy, kterou věnoval Allendovi, větu týkající se „stejných cílů, kterých dosahujeme rozdílnými prostředky“. Revoluce dle Allendových intencí se měla dít postupně, v legislativním rámci, zasáhnout do všech sektorů, a s válečnou situací rozhodně nepočítala. I v nejvypjatější situaci po pokusu o převrat v červnu 1973 Allende ignoroval radu Fidela Castra, aby nechal ozbrojit masy dělníků. Pro Fidela Castra byla sice revoluce rovněž postupným procesem změn ve státní správě, ale navazujícím na prvotní fázi národně osvobozeneckého boje, jak je ostatně v Latinské Americe obvyklé. Po embargu, které USA vyhlásily Kubě, a po embargu uvaleném na chilský export bylo pochopitelné, že se utužila vzájemná solidarita obou zemí, čelících společnému nepříteli – zahraničním monopolům a nadnárodním korporacím, užijeme-li dobovou rétoriku, tedy především americkému imperialismu, byť např. prodloužení státní návštěvy Fidela Castra v r. 1971 na třiadvacet dní část chilské populace značně dráždila.[21] O rozdílném pojetí revolučního procesu, ať už nazíraném perspektivou rozdílů v historické podmíněnosti či v aktuální situaci Chile a Kuby ostatně podrobně informuje známý Diálogo de América, který vedl s Allendem a Castrem v prosinci 1971 Augusto Olivares.[22]

Bylo by zbytečné si nalhávat, že skutečný stav chilské společnosti, většinové populace (nikoliv ekonomiky), byl stabilizovanější např. za Eduarda Freie či Allesandriho. „Našim dědictvím je společnost frustrovaná ve svých nejhlubších očekáváních nezávislého vývoje. Společnost rozdělená, ve které jsou většině rodin upírána základní práva na práci, na vzdělání, na zdraví, volný čas, a dokonce i naděje na lepší budoucnost.“[23] Allende byl především humanista, který si nejméně ze všeho přál zavléci svůj národ do jakéhokoliv krvavého střetu, války či povstání. Jestliže po celou dobu svého politického působení hovořil o situaci, kdy vládne lid, rozhodně neměl na mysli nekontrolovatelné masy jednající bez obecně platné legislativy. „Lid bude vládou, pokud bude aktivně spolupracovat na všech procesech národního vývoje. Abychom učinili možnou tuto koncepci demokracie, musíme začít s ustavením rovných příležitostí pro nové generace…“[24]

Odlišnosti v původu, vedení a prioritách problematizuje kladení rovnítka mezi kubánskou a chilskou revoluci, mezi Castrovo a Allendeho pojetí státní moci, stejně tak jako usvědčuje šiřitele teorie o „hrozbě komunistické diktatury“ ze zavádějících a dle potřeb značně zjednodušených tvrzení legitimizujících intervenční snahy USA jako záchranný zásah ve prospěch „demokracie“. „James Chace, editor Foreign Affairs, (…) napočítal až 159 příkladů ozbrojených intervencí USA, které proběhly před rokem 1945. Od druhé světové války, dodává, ‚jsme použili ozbrojené síly v Koreji, Indočíně, Libanonu, Dominikánské republice a Kongu‘. Potom uvádí různé důvody, proč bychom měli očekávat, že to bude pokračovat: obavy z nedostatku přírodních zdrojů, zájem o sféru vlivu USA v Karibiku a ‚regionální rovnováha moci‘ jinde, a konečně americká ‚starost o lidská práva a podpora liberálních, pluralitních demokracií‘. Vzpomeňte si na citované případy nebo příklady intervencí, které nebyly uvedeny: Írán, Kuba, Guatemala, Chile. Ve kterém z těchto případů byla americká intervence motivována starostí o lidská práva nebo podporou liberálních a pluralitních demokracií? Je velmi zajímavé a důležité, že lze s vážnou tváří předložit takový totální nesmysl a ještě může být vážně přijímán v žurnalistice i akademickém světě.“[25]

II. 11. září 1973

Dostáváme se ale k největšímu mýtu, Allendově sebevraždě, která je přinejmenším u nás brána za prokazatelný fakt, aniž by se zohlednily mnohé výsledky dlouholetého vyšetřování. V samotném Chile byla verze sebevraždy prezentována veřejnosti po celá desetiletí, ačkoliv málokdo ji považoval za věrohodnou, a nakonec byl případ také takto uzavřen. Prezident, který slíbí věrnost národu a poté, ve chvíli nejvyššího ohrožení, uprchne, nebo si vezme život, to byla pochopitelně verze, kterou pučisté potřebovali. Allende jim to ovšem nedopřál. Odmítl vyjednávat s armádou, která ho zradila, odmítl se – jakožto legálně zvolený a ústavou potvrzený prezident – vzdát, odmítl letadlo, které mu bylo posláno, aby se „zachránil“. (To mělo být ovšem sestřeleno nad mořem, neboť se předpokládalo, že zamíří na Kubu).[26]

Allende a jeho spolupracovníci, obklíčení 11. září ráno v prezidentském paláci La Moneda, vymohli po zdlouhavém vyjednávání volný odchod pro zaměstnance a osoby, které se v paláci nacházely, zejména ženy (mezi nimi i Allendovy dcery). Allende racionálně a klidně pronesl do rádia svůj poslední improvizovaný projev,[27] jednak aby osvětlil situaci, ve které se jeho země nacházela, jednak aby ubezpečil národ, že se nevzdá. Když uplynulo ultimátum, určené představiteli armády, začala letadla La Monedu bombardovat[28] a do paláce se probily armádní složky. Allende, který ostatně národ vždy ubezpečoval, že dokud nenaplní svůj mandát, který mu byl svěřen, může ho z La Monedy dostat jen s kulkou v těle, zůstal uvnitř sám pouze s  členy své ochranky,[29] se svým osobním lékařem a blízkým přítelem dr. Danilem Bartulínem[30] a několika dalšími přáteli a spolupracovníky. Brzy poté přinesla média zprávu o Allendově sebevraždě a následně se objevily fotografie, zobrazující bezvládné tělo sedící na pohovce v salónu Nezávislosti s puškou[31] mezi koleny a rozstřelenou tváří. Už tehdy muselo být známo (a zamlčeno), že projektily v jeho hlavě budou dva a každý bude pocházet z jiné zbraně. Vehemence, s jakou byly domnělé okolnosti posledních chvil chilského prezidenta šířeny, je sama o sobě dost podezřelá a ukazuje, že něco není v pořádku. S pádem Pinochetovy diktatury a znovuotevíráním mnoha případů se vynořily i dokumenty, uložené čtyřicet let mimo dosah veřejnosti, byť mnohé indicie vedoucí k odhalení skutečnosti byly známy již dříve. Např. i generál Javier Palacios, velící armádní invazi do La Monedy, potvrdil, že prezident Allende byl zavražděn během obrany paláce důstojníky z pěchotní školy.[32] Skupina vojáků se střetla s Allendem a jeho ochrankou v Červeném salónu. A vrahové mají i jména. Skupinu generála Palaciose tvořili mimo jiné poručíci René Riveros, Armando Fernández Larios a kapitáni Roberto Garrido, Mosquera a Rigoberto Rubio z pěchotní školy San Bernardo. Téměř všichni se stali později zakládajícími členy tajné policie DINA. Dokonce o svém činu z 11. září ani nemlčeli. Poté, co mezi pěti civilisty v místnosti rozpoznali prezidenta republiky, zasáhl ho ze své zbraně nejprve kapitán Garrido do pravé tváře, hrudi a břicha. Když Allende ve dveřích salónu upadl, poručík René Riveros ho zasáhl znovu.[33] Generál Palacios[34] ve své pozdější výpovědi uvedl, že „našel prezidenta Allenda na podlaze blízko schodiště vedoucího do druhého poschodí a že pět nebo šest členů GAP střílelo až do konce. On (Allende) střílel po celý čas, neboť měl ruce od střelného prachu. Zásobník jeho pušky byl prázdný. Kolem jeho těla a blízko oken byla spousta prázdných nábojnic.“[35] S uvedenými skutečnostmi se shoduje na základě svědectví Fernándeze Lariose ve své knize Laberinto také Eugene Propper, severoamerický vyšetřovatel v případu dvojnásobné vraždy Orlanda Leteliera[36] a Ronni Moffittové, ke které došlo ve Washingtonu D. C. v září 1976. „Krátce po druhé hodině odpolední pronikly jednotky pěchoty do La Monedy. Několik skupin vyběhlo do nejvyššího poschodí a uprostřed dýmu se kryly střelbou z automatických pušek. René Riveros, poručík se světlými vlasy, náhle zpozoroval ozbrojeného civilistu oblečeného v roláku. Riveros vystřílel téměř celý zásobník do prezidenta Chile, zabil ho okamžitě, ranami zasáhnuvšími tělo od slabin až po hrdlo (…) Generál Palacios vstoupil do Červeného salónu. Blízko hlavního schodiště ležel na podlaze mrtev prezident republiky Salvador Allende.“[37]

Prezidentský palác La Moneda 11.9.1973 těsně po leteckém bombardování

Podle jiných svědků byl jedním ze střelců i Palacios a bylo mu naznačeno, aby o dalších událostech odehrávajících se v prezidentském paláci mlčel. S následnou inscenací sebevraždy nechtěl mít nic společného. Když z La Monedy telefonicky informoval Patricia Carvajala o skončení mise, o sebevraždě se nezmínil. Tato (dez)informace byla však záhy rozšířena a „podložena“ uveřejněnými snímky mrtvého.

Při první autopsii, vedené dr. José Luisem Vázquezem,[38] která proběhla ve vojenské nemocnici pouhých 24 hodin po převratu, byl jako příčina smrti stanoven projektil, vystřelený z bezprostřední blízkosti, který prošel bradou přes ústní dutinu a nos do mozku.

Prezident Allende s ochrankou při bojích v paláci Moneda 11.9.1973 – je to poslední fotografie živého Allendeho.

Ačkoliv pochybnosti se rojily od počátku, po čtyřiceti letech přišel profesor forenzní medicíny dr. Luis Osvaldo Ravanal Zepeda se studií, která pitevní zprávu ze září 1973 v mnoha bodech zásadně zpochybňuje.[39] Poté, co analyzoval všechny rozpory a nedostatky původní pitevní zprávy, prokázal s jistotou, že Allendovou lebkou pronikly dva projektily různých ráží, přičemž jejich trajektorie byly pochopitelně odlišné. Zásahy ze dvou různých zbraní potvrzuje i analýza povahy poranění, šlo o jednu střelu s rychlejší drahou, která pronikla lebkou a v zadní části lebeční klenby zanechala kruhový otvor, druhý typ střely naopak roztříštil celou obličejovou část. Dr. Ravanal se rovněž pozastavil nad tím, že při první autopsii nebyl proveden rentgenový snímek lebky, aby byla možná podrobnější analýza. Ravanalova zpráva jednoznačně udává, že „zranění popsaná v pitevní zprávě prezidenta Salvadora Allenda Gossense nejsou slučitelná se střelou sebevražedného typu.“ Při bližší definici zranění se dozvídáme, že střely byly vedeny z tzv. krátké vzdálenosti, což ukazuje, že „nešlo o výstřel z bezprostřední blízkosti nebo s podporou, a tudíž neodpovídá typu zranění typickému pro sebevraždu.“ K tomu přibylo upozornění o zranění hrudníku a žaludku, které Allendovi způsobil Riveros (a další) a nebylo z forenzního hlediska nikdy analyzována. Na fotografiích pořízených před první autopsií r. 1973 vidíme tělo Salvadora Allenda oblečené v saku a svetru, téměř bez krve (s výjimkou tváře), ač zpráva udává, že jeho prádlo bylo krví nasáklé. To nakonec dosvědčují i po několika dekádách pochybností zveřejněné fotografie Allendova prostříleného těla ve zkrvavené košili, přes niž krev nestihla proniknout do dalších vrstev oděvu. Do těla, ležícího již na podlaze, vystřílel totiž Riveros celý zásobník. Protože nešlo o zásahy bezprostředně způsobivší smrt, nikdo se jimi nezabýval. Pinochet ovšem Riverose pro tuto záležitost přísně pokáral, neboť si byl vědom, že „takový konec přinese problémy.“[40] Allendovo tělo bylo uzavřeno do zinkové rakve a už nikdo, ani členové jeho rodiny, nebylo spatřeno. Pochopitelně, s výjimkou lékařů vojenské nemocnice. Již v 80. letech proniklo na veřejnost sdělení některých zdravotníků, přítomných první autopsii, a dosvědčujících, že tělo bylo zasaženo téměř čtyřiceti ranami.[41] (Přinejmenším o tom informuje Danilo Bartulín v rozhovoru pro španělský deník El país z 10. 9. 1988.)

Fotografie těla mrtvého chilského prezidenta S. Allendeho, pořízená přes okno z protějšího domu.

Pokud jsme nahlédli na výše popsané skutečnosti, můžeme připojit, že ani v Allendově psychickém rozpoložení osudného 11. září se neobjevují tendence, které by mohly teorii o sebevraždě podporovat. Kromě již zmíněného to dokládá např. průběžné rozhlasové vysílání z La Monedy, v jehož jednotlivých etapách od 7:55 (přes Radio Corporación, později Radio Magallanes) až do okamžiku posledního projevu v 9:10 Allende po celou dobu informoval Chilany o všem, co se děje. A dával zřetelně najevo své vědomí, že vlastní blízká budoucnost je mu naprosto jasná: „… Pokud mne zavraždí, lid bude pokračovat ve své cestě, s tím rozdílem, že to bude mnohem těžší, mnohem násilnější (…) Zůstaňte s námi ve spojení na svých pracovištích. Slibuji, že compañero Presidente neopustí svůj lid ani své místo. Zůstanu zde, v La Monedě, i za cenu vlastního života (…) Zaplatím svým životem za to, že jsem hájil principy, které jsou naší vlasti tak drahé…“ V interview pro deník El País z 10. 9. 1988 cituje dr. Bartulín svůj poslední rozhovor s Allendem. Prezident mu tehdy řekl: „Jsi můj nejlepší a nejvěrnější přítel. Když budu vážně raněn, zastřel mě.“[42]

Poměrně podrobné svědectví o Allendových posledních hodinách v La Monedě podává také další očitý svědek brutálního konce lidové vlády v Chile, Carlos „Negro“ Jorquera, autor biografie svého dlouholetého přítele, knihy El Chicho Allende: 

„(…) Prezident ležel na podlaze, stříleje ze své pušky oknem směrem na Plaza de la Constitución. Jirón[43] si musel lehnout také, chytil Chicha za nohy a začal ho táhnout z místa, bičovaného střelbou. Prezident vykřikl, aniž by se otočil: ‚Nech mě být! Nech mě!‘ Potom se obrátil, aby viděl, kdo ho to s takovou neústupností táhne. ‚Ach, to jsi ty, Jironcito!‘A oba se vraceli, aniž by se postavili na nohy, až se doplazili do chodby, která už byla v plamenech. O chvíli později se museli zase skrčit, tentokrát pod jídelní stůl, což byla jediná možnost, aby spolu mohli rozmlouvat. ‚Měl s sebou svou pušku, a když jsem se jí dotkl, téměř jsem se popálil o žhavou hlaveň‘, vzpomíná ve své knize Osvaldo Puccio. Tam, pod stolem, dostal Chicho nápad, že vyšle delegaci jednat s vojenskou juntou: Osvalda Puccia, Fernanda Florese a Daniela Vergaru. Generál Baeza poslal vozidlo, které je dopravilo na Ministerstvo obrany.(…) Masakr, kterého se Chicho Allende od počátku tak obával, už začal, a rozestřel svá krvavá chapadla i na těch nejubožejších místech. Tato skutečnost a jeho hluboké přesvědčení, že musí ochránit život svých společníků, byly hlavními motivy, které přiměly Chicha, aby přistoupil na podobný nápad s delegací (…)“  

Jorquera dále popisuje plán, který přišel obráncům La Monedy na mysl – přemístit se ulicemi obklopujícími palác do dalších sektorů a pokračovat v obraně. Podle tohoto plánu se měl Allende dostat do ulice Bandera a odtamtud do některé z bojujících čtvrtí, a tam řídit další obranné procesy.  

„Dobře si vzpomínám na pocit, který jsem měl,“ vzpomíná dále Jorquera, „když jsem zahlédl prezidenta po své pravici. Zeptal jsem se ho, o co mu jde. Poplácal mě přátelsky po rameni a začal mi něco vysvětlovat (…) Nevím, kde jsem vzal sílu mu oponovat a přesvědčovat ho, že je to šílenství. ‚Ne, Chicho, prosím tě, ne! Zabijí tě na ulici a bude to vypadat tak, že jsi chtěl uprchnout. Před dějinami budeš vypadat jako sráč. A takový ty nejsi. Ne, Chicho, prosím, musíme umřít tady!‘ A prezidentovi vstoupily slzy do očí, silně mě objal a řekl: ‚Negro má pravdu. Musíme umřít tady, tady to má historický význam.‘ (…) A vyběhl po kamenném schodišti do druhého poschodí, následován většinou přítomných.“[44]

Vražda Salvadora Allenda byla vraždou spáchanou kolektivně, nikoliv v afektu, ale se zcela jasným záměrem. G. García Márquez postihl tragické hrdinství svého přítele, jehož považoval ve své době za jednoho z mála skutečných vůdců v Latinské Americe, a definoval i přesah, který chilské události r. 1973 mají:  

„… Jeho největší ctností bylo dovádět všechno do konce, osud mu však mohl dopřát jen onu výjimečnou a tragickou velikost, že zemřel při ozbrojené obraně anachronických nesmyslů buržoazního práva, při obraně Nejvyššího soudu, který ho odmítl, ale prohlásil za zákonné jeho vrahy, při obraně ostudného Kongresu, který ho prohlásil za nezákonného, ale ochotně se sklonil před vůli uzurpátorů, při obraně svobody opozičních stran, které se zaprodaly fašismu, při obraně celého toho zchátralého mechanismu prohnilého systému, který hodlal zbourat, ovšem tak, aby nepadl jediný výstřel. Ono drama se událo v Chile, především k neštěstí Chilanů, ale vejde do dějin jako něco, co se stalo nám všem, dětem tohoto věku, a zůstane navždy v našich životech.“[45]

Ať už jsou postoje většiny jakékoliv, je jisté, že vraždou Salvadora Allenda docílili strůjci převratu nečekaného efektu. Jeho přítomnost v chilské společnosti nabyla nejrozmanitějších obrysů a je patrná i v nejmladší generaci, compañero Presidente inspiruje svými myšlenkami, svou důsledností a pochopitelně i osudem podobným antické tragédii. V jeho případě vše nekončí pouze žalozpěvem básníka (byť o Allendovi existuje celá řada písní a působivých textů). Chilané si tohoto muže, kterému mnozí přezdívají Presidente Mártir (Prezident Mučedník – pozn.red.NR), připomínají nejen u příležitosti výročí státního převratu: jeho osobnost se stala trvalou konstantou jejich politického i společenského života. Kontinuita, s níž postava Salvadora Allenda prochází dekádami dějin své země,[46] a nejen jí, by mohla dát naději, že „spíše dříve, než později (…) se otevřou široké ulice, po kterých bude znovu kráčet svobodný člověk, aby vybudoval lepší společnost.“ Zbrojící mocnosti (i mnohé rysy národních mentalit) mu to ovšem opět a opět nechtějí dovolit, což však neznamená, že by to měl vzdát.

III. Demokracie pohřbená a bojující

Allendův pohřeb proběhl v poledne 12. září bezprostředně po noční autopsii. Prezident neměl být uložen v rodinné hrobce v Santiagu, ale do hrobu svého švagra na hřbitově Santa Inés ve Viña del Mar, bez označení jména. Pohřeb se konal s vyloučením veřejnosti, pouze za účasti Hortensie Bussi, dvou jejích synovců a Allendovy sestry Laury. Prezidentova rakev byla dopravena vojenským letadlem přímo na hřbitov, který ze všech stran střežila armáda. Hortensia Bussi několikrát žádala, aby směla svého manžela vidět, ale žádost byla odmítnuta. Když nakonec vojáci rakev otevřeli, hlava mrtvého byla zakryta šátkem. Pozůstalí žádali, aby byl šátek odstraněn a oni mohli vidět tvář, avšak bylo jim řečeno, že ji uvidí později. Vzápětí byla rakev zapečetěna a bez jakýchkoliv slov či poct uložena do hrobky. Těm několika málo lidem, kteří byli v dosahu, stihla Hortensia Bussi sdělit, že je zde pohřbíván prezident Chile.[47] Následně pro ni započala doba dlouhého exilu, během níž přišla také o svou dceru Beatriz.[48] Návratu do vlasti se dočkala až v r. 1988.[49]

  

Allende vzešel z prostředí, v němž názorová pluralita fungovala natolik přirozeně, že mu v dospělém věku umožnila nejen pochopit nebezpečí jakéhokoliv dogmatismu a fanatismu, ale zároveň myšlenkovou různost jako základní podmínku tolerance a dialogu. Pokřtěn dva týdny po svém narození jako Salvador Guillermo del Sagrado Corazón de Jesús Allende Gossens, ocitl se, tak říkajíc od kolébky, v prostředí myšlenkově a stran vlivů značně rozrůzněném a přitom homogenním. Neurčovala je pouze jeho matka Laura Gossens Uribe,[50] zbožná katolička s belgickými a francouzskými kořeny a otec Salvador Allende Castro,[51] právník z rodiny s mnohaletou zednářskou tradicí, která se v předešlé generaci snažila o odtržení církve od státu (radikální dědeček budoucího prezidenta si za své antiklerikální postoje během bojů za chilskou nezávislost vysloužil přízvisko „Rudý Allende“).[52] Další dichotomii představuje Allendův v podstatě buržoazní původ a zároveň jeho inklinace k „lidu“, který je ostatně vždy nesmírně citlivý na projevy předstíraného zájmu. Zpětná vazba, kterou poskytoval Allendovi během jeho kampaní i v době vykonávání jeho prezidentského úřadu potvrzuje, jakou důvěru nejnižší vrstvy v jeho osobu měly. Allende je chtěl navzdory revoluční ozbrojené tradici země „vychovávat“ ke svému pojetí revoluce jako mírového procesu. „Revoluce znamená tvořit, ne ničit, znamená budovat, a ne bořit.“ Lid vyzýval k tomu, aby se nenechal vyprovokovat ani činy radikální pravice, ani ekonomickým presem ze strany USA. Byl ochoten revoluční vývoj bránit za cenu svého života a k tomu, aby lid byl připraven ozbrojit se a násilím hájit dobyté kroky, nevyzýval ani v situaci, kdy země po prvním pokusu o ozbrojený převrat v červnu 1973 a po řadě sabotážních stávek začala silně pociťovat destabilizaci a nebezpečí možného vypuknutí povstání vedoucího k občanské válce.

S mýty o osudech prezidenta, díky němuž přestalo být Chile pro zbytek světa pouze jednou z mnoha téměř neznámých rozvojových zemí a začalo být vnímáno jako demokratický stát bojující o svou důstojnost a suverenitu, se logicky pojí i mýty o Allendově marxismu, zejména o jeho neslučitelnosti s demokracií. Allende se ovšem sám nepovažoval za bezbřeze filosofujícího marxistického teoretika, v marxismu, jak tvrdil, spatřoval spíše možnou metodu, o níž by bylo možno opřít konkrétní vládní reformy. První vládní kabinet, složený z představitelů Lidové jednoty, zahrnující široké spektrum politických stran od Křesťanské demokracie přes socialisty až k radikální levici, měl demonstrovat názorovou pluralitu ve státní správě. Je zároveň pravdou, že mnohá radikální levicová hnutí Allenda příliš nepodporovala už v době jeho kampaní, protože jeho program jim připadal demokratický až příliš a neviděli v něm naději na skutečně účinné prosazení zásadních společensko-politických změn. Nasměrovat Chile v jeho tehdejší hospodářské situaci k nezávislosti bylo každopádně úkolem na mnoho let, vyžadujícím velké úsilí. Jak bylo zmíněno, Allende vždy veřejně důsledně vyzýval k třídnímu uvědomění, ale zároveň nenásilí, k řešení dílčích problémů s kázní a vytrvalostí. Když byly v noci na 4. 9. 1970 vyhlášeny předběžné výsledky prezidentských voleb, ze kterých vyšel k nelibému překvapení pravice vítězně, masy jeho podporovatelů, shromážděné v ulicích, slavily bez jediného projevu vandalismu a jakéhokoliv útoku na cíle protistrany. Ozbrojené útoky, které v letech Allendovy vlády ochromovaly chod věcí v Chile, byly převážně dílem nepočetných radikálních skupin z obou táborů, které se střetávaly v ulicích a měly na svědomí nejrůznější sabotážní akce.

Pohlédněme nyní alespoň ve zkratce na některé konkrétní kroky vlády Lidové jednoty konstituující demokratický vývoj. Nutno dodat, že vláda jako celek se nikdy neprezentovala jako „marxistická“, ale jako lidová. Ještě v posledním rozhovoru, který Allende poskytl 8. září 1973 francouzské televizi, znovu opakuje úkol lidové vlády v Chile, kterým je připravit cestu socialismu, a to všemi možnými demokratickými prostředky. Tento rozhovor, pořízený v okamžiku, kdy destabilizace vlády byla již kritická, a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav, nás také přivádí k vysvětlení, proč dlouho připravovaný a očekávaný vojenský zásah proti Allendově vládě přišel právě tehdy, kdy přišel. 10. září při večeři se Allende zmínil o nutnosti referenda, v němž by se rozhodlo o důvěře lidu vůči vládě a o jeho vlastním setrvání v úřadě. Vyhlášení referenda bylo stanoveno na 13. září. Tato skutečnost rozhodně uspíšila vývoj vedoucí k ozbrojenému puči, neboť opozice lidové vlády se mohla obávat hlasu ještě dosud silně organizované a vládě Lidové jednoty, nebo přinejmenším prezidentovi oddané části obyvatelstva. Referendum, které se nikdy neuskutečnilo, je dalším příkladem snah o řešení situace demokratickými prostředky a je vysoce vzdáleno jakýmkoliv diskuzím o snahách lidové vlády uzurpovat moc.

Jako každá levicová vláda v Latinské Americe, zaměřila se vláda Lidové jednoty od počátku zejména na záležitosti zdravotnictví a vzdělávání.[53] V Chile, nejdelší zemi na světě, pochopitelně existovaly rozsáhlé oblasti bez dostupné lékařské péče a vláda si uvědomovala vliv této skutečnosti na vývoj chilské populace, připojovala se i hrozivá chudoba v některých částech země, respektive v některých vrstvách obyvatelstva. Děti bez základní výživy v prvních šesti měsících života byly buď přímo odsouzeny k smrti, nebo k mentální retardaci. Allende vždy zdůrazňoval, že skutečný klíč ke změně tkví ve zlepšení životních podmínek jejich rodičů.[54] Vyzýval studenty medicíny i mladé lékaře k průběžnému působení v odlehlých částech země bez nároků na finanční přínos (sám tak za studií působil také) a k tomu, aby budoucí lékaři byli motivováni smyslem své práce a ne ziskem.

V Chile za prezidentského působení Salvadora Allenda nikdy nedošlo k omezování svobody tisku[55] ani jiných médií, paralelně existovalo množství periodik, od vyloženě fašisticky orientovaných, přes radikálněji pravicový El Mercurio až k levicovému Clarínu, vysílalo množství rozhlasových stanic, cenzura uplatňována nebyla. Rovněž nedocházelo k žádnému potlačování svobod náboženských. Charakter slavnostní děkovné mše, Te Deum, konané u významných státních příležitostí, související do té doby s katolickým, ne šířeji křesťanským okruhem, pozměnil Allende na ekumenický a sám se jí pravidelně účastnil, ostatně jeho osobní přátelství s kardinálem Silvou Henríquezem už bylo výše naznačeno. Nejen proto, že vládla poměrně rozsáhlá koalice různých stran, nedocházelo k postihování stranických odpůrců (můžeme srovnat s masovou vlnou zatýkání, věznění a mučení příznivců Lidové jednoty v prvních měsících Pinochetovy diktatury). Allendova vláda prosazovala a uskutečnila ideu bezplatného vzdělávání (i vysokoškolského ‒ návrat k ní je podstatou bojů studentů dodnes, v posledních měsících jsou protestující opět vystaveni tvrdým represím ze strany policie).[56] Vláda bojovala proti projevům diskriminace všeho druhu. Například k řešení problémů vyplývajících z těžkého postavení ženy v chilské společnosti měl přispívat i speciální komitét při ministerstvu zdravotnictví. Návrh zákona na vytvoření Ministerstva pro podporu rodiny bohužel parlament zamítl. Velká pozornost byla věnována původním obyvatelům, příslušníkům indiánských etnik, jejichž potřeby předchozí vlády po desetiletí zcela přehlížely. Pozornost se zacílila nejen na snahu uchovávat jejich kulturní odkaz, ale rovněž na zcela konkrétní kroky pro zlepšení jejich života, neboť do té doby byli prakticky bez občanských práv. Začala také rozsáhlá výstavba domů s bytovými jednotkami pro vrstvy obyvatelstva žijící do té doby ve značně neuspokojivých podmínkách. O sobotách a také v průběhu léta byly organizovány dobrovolné práce ve veřejném prostoru, jichž se aktivně účastnil i prezident. Značná energie byla investována do rozvoje a podpory umění, zejména lidového, podle hesla „bez písní není revoluce“ probíhaly koncerty a vystoupení jednotlivců i folklorních či folkových kapel, kterých se na přelomu 60. a 70. let v Chile vynořilo veliké množství. Bylo organizováno také mnoho výstav výtvarného umění, velký prostor dostali opět lidoví umělci a myšlenka propojování výtvarného umění s veřejným prostorem.

Když v r. 1972 hovořil Salvador Allende v sídle OSN o těžké situaci své země a dílčích krocích uskutečňovaných pro postupné dosažení nezávislosti a důstojnosti, nebál se rovněž veřejně pojmenovat strůjce oněch hospodářských a ekonomických těžkostí, původce intervencí a situací ohrožujících lidská práva. Zdůrazňoval zejména snahy USA a velkých korporací zničit každý pokus národů Latinské Ameriky o vybudování suverénní a důstojné existence na vlastním území.

„Nejenže trpíme finanční blokádou, jsme také oběťmi přímé agrese (…) Čelíme skutečnému otevřenému konfliktu ze strany velkých korporací a států.“ Hovořil nejen jako mluvčí celého kontinentu, ale všech národů tzv. třetího světa. „Perspektiva, kterou měla před sebou moje vlast, tak jako mnoho jiných zemí třetího světa, byl model překotné modernizace, v němž se technické studie a nejtragičtější realita spojily dohromady, aby ukázaly, že stále více a více milionů lidí je odsuzováno k vyloučení možností pokroku, dobrých životních podmínek a sociálního osvobození, a jejich život je degradován na nelidský. Model, který bude produkovat vzrůstající nedostatek bytů, který odsoudí stále větší počet občanů k nezaměstnanosti, negramotnosti, nevzdělanosti a fyzickému utrpení.

Stejná perspektiva, stručně řečeno, která nás stále udržuje ve vztahu kolonizace nebo závislosti. Která nás využívala v dobách studené války, ale také v době vypuknutí válečných konfliktů či v době míru. Nás, rozvojové země, chtějí odsoudit k bytí podřadného stupně, k věčné podřízenosti.“

Aktuální demokratický vývoj své země prezentoval naprosto jednoznačně:

„Přicházím z Chile, malé země, kde je ale dnes každý občan svobodný vyjadřovat se jak nejlépe chce, kde vládne naprostá tolerance kulturní, náboženská i ideologická, kde je nepřípustná rasová diskriminace.“ 

V závěru svého výstupu Allende apeloval na přítomné delegáty především v souvislosti s ochranou základních lidských práv a hodnot a zájmů kolektivu. Zároveň zdůraznil aktuální revoluční odhodlání latinskoamerických národů, poté, co předestřel jeho vlastní logickou genezi v průběhu uplynulých desetiletí.

„Jsou to národy, všechny národy na jih od Río Grande, které povstávají, aby řekly: dost! Dost závislosti! Dost útlaku! Dost intervencí! Aby potvrdily svrchované právo všech rozvojových zemí svobodně disponovat svými přírodními zdroji. Existuje vůle a vědomí více než 250 milionů bytostí, které požadují, aby byly slyšeny a respektovány (…) Stovky tisíc Chilanů mě vyprovázely, když jsem opouštěl vlast a předaly mi zprávu, kterou jsem přinesl na toto světové shromáždění. Jsem si jistý, že vy, zástupci národů světa, pochopíte má slova. Je to naše důvěra v nás, čím roste naše víra ve velké hodnoty lidstva, v jistotě, že tyto hodnoty zvítězí a nebudou zničeny.“

Allendův projev zvednul přítomné ze židlí a následoval potlesk delší než jeho vlastní řeč. Vláda Spojených států si však byla vědoma, že Chile došlo do bodu, kdy je více než nutné jeho další rozvoj eliminovat.

Můžeme připomenout, že dnes, kdy se Chile prezentuje jako demokratická země, mnoho politických či vojenských představitelů z období diktatury zůstává ve veřejných funkcích, často i ve státní správě. V posledních měsících se zvyšuje brutalita policie a armády proti studentům (i středoškolského věku) žádajícím možnost bezplatného vzdělávání a reformy školského systému či proti občanům demonstrujícím za změnu ústavy (Současná chilská ústava vznikla v období Pinochetova režimu, argumentem demonstrujících je neslučitelnost demokratického státního zřízení a ústavy vydané v době diktatury). Přestože byl prokázán nespočet případů násilí na ženách i dětech ze strany policie a armády, vláda radikálněji nezasahuje. Represím a soudním procesům jsou vystavováni také novináři, dlouhodobě dokumentující násilí ozbrojených složek státu na příslušnících národa Mapuche.[57] Jako ilustrativní příklad pokrytectví může sloužit návrh zákona již výše zmíněné pravicové parlamentní strany UDI, zakazující matkám kojit na veřejnosti pod trestem odnětí svobody. Ačkoliv některé evropské deníky aktuální situaci v Chile sledují, u nás si média nadále vystačí se zjednodušeným a pokřiveným obrazem.

A ve veřejném mínění nadále přetrvává představa Augusta Pinocheta jako osvoboditele Chile od marxismu. „Osvoboditele“ s několika falešnými pasy[58] a několika desítkami účtů[59] v zahraničních, zejména amerických bankách, který spolu se svou rozvětvenou rodinou připravil zemi o miliardy.[60] „Osvoboditele“, který byl vídán při bohoslužbách, ač měl na svědomí životy nezměrného množství svých spoluobčanů. Jak podotýká N. Chomsky,

„…jiným nástrojem je výmluva – v podstatě bezděčná reakce – že ti, kdo se snaží o racionální přístup, uplatňují ‚konspirační teorii‘, pokud přikročí k dokumentování skutečnosti, že se elita se zájmem o zahraniční politiku (např. nadnárodní korporace) pokouší užívat svou moc, aby jí ovlivnila nebo řídila, aby získala hlavní roli ve státní exekutivě a aby produkovala geopolitické analýzy a specifické programy, které mají zajistit příhodné klima pro obchodní operace atd. (…) Když je nějaká analýza označena za konspirační teorii, je tím odsunuta do oblasti, v níž vládnou nadšenci tvrdící, že Země je placatá, a jiní pomatenci. Tak se skutečný systém moci, rozhodování a globálního plánování bezpečně uchrání od dalšího pečlivého zkoumání.“[61] 

A dodává:

„Je jenom rozumné uzavřít, že redaktor Foreign Affairs má v podstatě pravdu, když předpovídá, že vojenské intervence budou pokračovat, právě tak jako jiné pokusy prosadit ‚stabilitu‘ skrze ‚destabilizaci‘ a ovládnout nebo zničit hnutí, která hrozí odtržením od Velké oblasti. USA udělají cokoli, aby tuto hrozbu, ať už se jí říká ‚komunisté‘ nebo nějak jinak, zkrotili a zničili silou, pokud bude nutná, nebo delikátnějšími prostředky, pokud budou stačit. Intelektuálové nás budou mezitím rozptylovat pohádkami o naší nezištné oddanosti zásadám a morálnímu idealismu.“[62]

Allendovým odpůrcům pochopitelně nestačilo šířit teorii o sebevraždě, byť to byl nejsilnější bod, který, jak dodnes vidíme, ovlivňuje veřejné mínění napříč kontinenty. V průběhu let se objevují další dehonestující informace, které se ovšem při zevrubnějším bádání ukazují jako přinejmenším zavádějící. Nevznikají však omylem, ale s jasným cílem difamovat obraz chilského prezidenta, což svědčí ponejvíce o strachu z posmrtného vlivu tzv. „mučedníků“ levice či mučedníků socialismu, přičemž v případě Salvadora Allenda rozhodně můžeme uvozovky vynechat.[63] Jedním z takových případů je i nedávné vydání knih Víctora Faríase, akademika, který je znám i v rámci chilské akademické obce svou fobií vůči Allendovi. Ve svých publikacích se ovšem provinil nejhůře, jak se akademik provinit může, záměnou kontextů, manipulací s citacemi a jejich úpravou, a tedy vědomým zveřejněním lživých informací. Krátce po r. 2000 se Farías snažil vyvolat senzaci svou knihou Salvador Allende: Antisemitismo y Eutanasia (Editorial Maye, 2005).[64] V této publikaci podrobuje ostré kritice Allendovu disertační práci Higiene mental y delincuencia z r. 1933[65] a obviňuje budoucího prezidenta z antisemitismu, rasismu a příklonu k nacismu, z propagace euthanasie ad. „Oblíbeným“ Faríasovým postupem je manipulace s citacemi. V klíčových bodech své práce, jejíž pravdivost neustále hájí navzdory značnému množství historiků, kteří mu oponují,[66] využívá poměrně jednostranný způsob: teze, které jsou v rámci Allendovy disertace citacemi jiných autorů, s nimiž Allende polemizuje, označuje Farías jako vlastní Allendova tvrzení, např. v případě diskvalifikujícího popisu zejména židovské, ale také arabské a romské rasy, kdy Allende v podstatě shrnuje soudobá vědecká tvrzení v souvislosti s možnostmi vlivů různých ras na příklon k různým typům zločinnosti a vzápětí dodává: „Nicméně, neexistují žádné přesné údaje, které dokládají tento vliv v civilizovaném světě.“[67] To už ovšem Farías neuvádí. Na jiném místě, kde Allende skepticky komentuje pokusy chirurgické „léčby“ homosexuality a píše: „Podle zmíněných autorů…“, Farías opět vypouští kontext a činí zodpovědného za dané citace opět Allenda., resp. Allenda, který v textu žádá, aby autoři daných tvrzení odborně doložili úspěšnost podobných operací, pokud už o nich vůbec píší, posouvá do role obdivovatele výsledku takového zákroku.[68] Juan Carlos Carbonell, profesor trestního práva a vicerektor valencijské univerzity v souvislosti s Allendovou disertační prací tvrdí:

„Mladému Allendovi neunikla ani autentická tvrzení o genezi trestného činu, ani to, že se jedná o příliš složitý fenomén, aby se o něm činily jednoznačné závěry. Naopak, spolu s názory převládajícími v oné epoše, které jsou analyzovány a kritizovány, navrhuje Allende zkoumat téma z hlediska sociálního, zdůrazňujícího nerovnost, nedostatek příležitostí a stručně řečeno, nespravedlnost jako první z řady faktorů. I v tomto, musíme zopakovat, předběhl Salvador Allende svou dobu.“[69]

Ačkoliv je reakce na Faríasovy knihy z mnoha stran odmítavá, či přinejmenším skeptická, a potomci Salvadora Allenda zvažovali podat na autora žalobu, publikace se mezitím dočkaly překladů a vyšly v dalších zemích. V reakci na tuto skutečnost došlo také k opětovnému vydání Allendovy disertační práce, aby bylo možno doložit veškeré nesrovnalosti.

Prezident Salvatore Allende

Na tomto místě můžeme ještě dodat, že po Křišťálové noci 9. 11. 1938 adresovala chilská vláda v čele s prezidentem Pedrem Aguirre Cerdou otevřený dopis Hitlerovi, v němž zásadně protestuje proti zločinům spáchaným proti židovskému obyvatelstvu.

„Ve jménu principů, na nichž je založen civilizovaný svět, vyjadřujeme svůj nejhlubší protest vůči tragickým zločinům, jichž byli obětí židé v této zemi, a vyzýváme jeho Excelenci kancléře, aby učinil přítrž podobným věcem a ponechal židům právo na život a spravedlnost…,“[70] 

píše se mimo jiné v dopise z 26. 11. 1938. Mezi prvními podepsanými figuruje Salvador Allende, tehdejší ministr zdravotnictví. Ten se záhy také stal členem Komise pro pomoc španělským uprchlíkům a podílel se na záchraně asi dvou tisíc Španělů, kteří připluli do Chile 4. 9. 1939 na palubě lodi Winnipeg.[71]

A konečně, pro náš kontext může být zajímavé zjištění, že v r. 1968, ještě ve funkci senátora, byl Salvador Allende snad jediným levicovým latinskoamerickým politikem, který veřejně a bez diskuzí odsoudil srpnovou intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[72] V řeči, kterou přednesl ještě 21. 8. v senátu, vyslovuje jednoznačnou pochybnost nad faktem, že zde došlo k ozbrojené kontrarevoluci, jak byla příčina okupace v zahraničí prezentována. Dodává, že i kdyby tomu tak bylo, je Československo suverénním státem, který má svrchované právo řešit svou situaci sám. V ozbrojené intervenci armád socialistických států do jiného socialistického státu vidí zřetelné nebezpečí, ohrožení důvěry a jakékoliv další možné spolupráce.

„Bylo by nemorální a nespravedlivé, pokud bychom nevyjádřili svůj postoj tváří v tvář událostem, které otřásly Československem a působí na každého. To, co se stalo, zakládá extrémně závažný problém pro vztahy socialistických států a také pro světové socialistické hnutí. Rozměr aktuálních událostí je poměrně obtížné vyjádřit, a je zřejmé, že jeho hodnocení bude ještě komplikovanější, vezmeme-li v potaz budoucí následky,“ zahájil svou řeč Allende a pokračuje: „Pokud se budeme držet tiskových zpráv, je nesporné, že to, co se děje, je porušením zásady o nevměšování a sebeurčení. Věříme v internacionalismus proletariátu, v solidaritu zemí, které používají řeč stejné doktríny, ale to, co se stalo, je velmi odlišné. Kategoricky tvrdíme, že každý lid, ať socialistický nebo ne, musí řešit sám své vlastní problémy. Proto důrazně odsuzujeme ozbrojenou intervenci signatářů Varšavské smlouvy v Československu. (…) Byla narušena suverenita této země. Kromě toho, z politického hlediska jde o vážnou překážku, která tvrdě zasáhne lidová hnutí (…)
Opakujeme náš odsudek a protest a žádáme urychlené stažení ozbrojených sil, které dnes okupují Československo, aby tato země mohla svobodně kráčet k vlastnímu osudu.“[73]

Když se v roce 1990 Salvador Allende dočkal opožděného státního pohřbu a byl uložen do rodinné hrobky v Santiagu, bylo zřetelné, že vymýtit jeho odkaz nebude možné, navzdory represím, pomluvám a množství dezinformací. Allendovi, který z marxistického hlediska nechtěl „svět vykládat, ale svět (z)měnit“, alespoň možnými dosažitelnými prostředky, však je tato myšlenková a politická definice příliš malá. Na počátku 30. let E. Rádl ve svých Dějinách filosofie v souvislosti s marxismem mj. napsal:

„Humanitní filosofie, která vládla od Locka do Milla, pokračovala ještě v rytířské víře v život jako službu, marxismus svým materialismem podnikl pokus, osvobodit lidstvo od této velké tradice. Jsou dvě skupiny lidí: jedna klade na sebe velké požadavky, hromadí povinnost na povinnost a směle nese na svých bedrech své poslání, druhá skupina nechce od života nic než tento život sám, tu žít znamená prostě existovat a neměřit život žádným vyšším cílem (…) Tu jest bída naší doby: lidé se učí s pohrdáním hledět na doby, kdy sebevláda, víra, služba, oběť se pokládaly za samu podstatu života. Ideál rytířský, gentlemanský, demokratický, ideál člověka se svým svědomím (…) který stál sám a sám (…) tento hrdina ducha teď byl odhozen do starého haraburdí…“[74] 

Podle tohoto tvrzení Allende obecné pojetí marxismu dalece přesahuje, respektive se jeho obvyklé definici zcela vymyká. Ostatně jako každý, kdo je s odstupem schopen myšlenkové syntézy a nenechává se spoutávat dogmatismem jakéhokoliv druhu, a tím, předurčen k jakési vnitřní osamělosti, předstihuje svou dobu.

[1] Vavřinová, V.: ——Mediální obraz Chile v československých denících v letech 1970-1973——. Bakalářská diplomová práce, FSV UK Praha 2013, str. 43.

[2] ČTK, Brm. Bývalý chilský prezident Allende spáchal sebevraždu, potvrdili lékaři. IDNES.cz [online]. 2011-07-19 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/byvaly-chilsky-prezident-allende-spachal-sebevrazdu-potvrdili-lekari-1zz-/zahranicni.aspx?c=A110719_205921_zahranicni_brm

[3] Vavřinová, V.: ——-Mediální obraz Chile v československých denících v letech 1970-1973—-. Bakalářská diplomová práce, FSV UK Praha 2013, str. 43, str. 2.

[4] Ačkoliv v Chile aktuálně vzniká, je literatura pojednávající o tomto tématu v našem prostředí ignorována. Snad také proto, že naše společnost přidělila pojmům „totalita“ a „diktatura“ v posledních desetiletích vlastní a poněkud sobecky narýsované hranice, za nimiž je možno se uchránit ozvěn šokující reality, pokud nesouzní s obecným postojem většiny či pokud se strůjci těchto „hranic“ ve svém dogmatismu obávají, že naplnění daných pojmů v jejich skutečné podstatě může otřást jejich systémem kategorizace, v němž jsou často obecná hesla nadřazena konkrétním projevům. V našich souvislostech zde za všechny můžeme uvést jediné svědectví vězenkyně tajné policie DINA, zatčené v r. 1974: ———-„…Po znásilňování mučiteli jsem otěhotněla a potratila ve vězení. Týrali mě elektrickými šoky, věšením, topením, předstíráním zastřelení, pálili mě cigaretami. Nutili mě brát drogy, zažila jsem znásilňování a sexuální šikanu s pomocí psů, vkládání živých krys do vagíny a dalších na celé tělo. Nutili mě k pohlavnímu styku s mým otcem a bratrem, kteří byli také zatčeni. Také jsem se musela dívat a poslouchat, jak mého bratra a otce mučili. Přivazovali mě k roštu a řezali jataganem v oblasti žaludku. Byla jsem zadržena do r. 1976, nikdy neproběhl žádný soud.“—– (dále viz Rebolledo, J.: —–El despertar de los cuervos. Tejas Verdes, el origen del exterminio en Chile.—– CEIBO 2016. ISBN: 978-956-360-130-5, Aguilera, M.: La memoria no cicatriza jamás. El testimonio de un torturado durante la dictadura de Pinochet. In: CNN News, 14. 12. 2016 a další). Tato citace postihuje většinu způsobů mučení, které byly v průběhu Pinochetovy diktatury uplatňovány, mnozí z jejich ideových strůjců či vykonavatelů zastávají dodnes např. vysoké posty v prostředí chilské medicíny, soudnictví či politiky.

[5] V těchto souvislostech je možno zmínit např. i to, že zatímco v dokumentech americké vlády figurovala Kuba jako jedna ze zemí, které podporují terorismus, dopouštěly se USA samy opakovaně teroristických útoků – např. náletů na prostory s vysokou koncentrací civilního obyvatelstva v mnoha kubánských městech. Můžeme připojit, že např. úroveň lékařské péče má Kuba nejvyšší z celé Latinské Ameriky a že prezident UNICEF ji kladl za příklad sousedním státům. Když byly USA 11. 9. 2001 ochromeny útokem, vyjádřil Fidel Castro pohnutí a nabídl americké vládě pomoc kubánských lékařů. Jeho nabídka zůstala pochopitelně bez odpovědi. Více viz Ramonet, I.: Fidel Castro: životopis pro dva hlasy. VOLVOX GLOBATOR 2009. ISBN: 978-80-7207-718-2, 727s.

[6] Čemuž se snažily USA zabránit ‒ a úspěšně to dokázaly ‒ již v předešlých prezidentských volbách 1964, kdy finančně podpořily křesťansko-demokratického kandidáta E. Freie. ——-„The anti-Allende effort more than likely will require some outsider financial support. The degree of this assistance will be known better around October 1.”—– Documentos secretos de la ITT. Quimantú, Chile 1972, s. 14.

[7] Martin, G.: ——–G. G. Márquez – Život——-. Odeon, Praha 2009. ISBN: 978-80-207-1312-4, s. 369.

[8] Vyslanec USA v Chile

[9] ——Documentos secretos de la ITT——-. Quimantú, Chile 1972, s. 11.

[10] ——-Documentos secretos de la ITT——. Quimantú, Chile 1972, s. 39.

[11] Ibid., s. 56.

[12] Collier, S., Sater, W. F.: —-A history of Chile, 1808-2002——-. Cambridge University Presss, 2004, s. 335

[13] —–Documentos secretos de la ITT——–. Quimantú, Chile 1972, s. 31.

[14] Chomsky, N.: Disident západu. Karolinum, Praha 2014

[15] Jak řekl Allende v rozhovoru pro mexický deník Excelsior: ——„Aquí no hay primavera de Praga, es la primavera de Chile.“——

[16] Kardinál Raúl Silva Henríquez (1907-1999) byl salesiánským knězem a právníkem, v letech 1959-1961 biskupem ve Valparaísu, mezi lety 1961-1983 santiagským arcibiskupem a během Pinochetovy diktatury neohroženým obhájcem lidských práv.

[17] Martin, G.:—– G. G. Márquez – Život—-. Odeon, Praha 2009. ISBN: 978-80-207-1312-4, s. 371.

[18] Majitel deníku, Augustín Edwards Eastman, kontroloval již v pol. 60. let společnosti disponující 20% chilského kapitálu.

[19] „An official communiqué stated that General Schneider´s condition was delicate. He was rushed to a hospital and underwent immediate surgery.” —–(Documentos secretos de la ITT.—– Quimantú, Chile 1972, s. 98.)

[20] —–(Documentos secretos de la ITT.—- Quimantú, Chile 1972, s. 62.)

[21] Na období Castrovy státní návštěvy v Chile naplánovala CIA jeden z mnoha atentátů na jeho osobu.

[22] Dostupné např. z: http://cosal.es/video-el-dialogo-de-america-fidel-castro-vs-salvador-allende/ . Augusto Olivares padl 11. září 1973 při obraně La Monedy. Tvrdí se, že bezvýchodnost situace jej dovedla k sebevraždě.

[23] Allende, S.: Discursos.

[25] Chomsky, N.: Disident západu. Karolinum, Praha 2014

[26] „Que se caiga ese avión…“ se le oye decir, claramente, a Pinochet.

„¿Cómo que se caiga?“

„Que se caiga, que lo bombardeen, que tenga un accidente… Cualquier cosa, pero hay que matar a ese marxista conchesumadre.“ In: Valenzuela, R. A.: Así mataron al presidente chileno. 10. 12. 1986 [„Ať to letadlo spadne…“ můžete jasně slyšet Pinocheta. „Jak…spadne?“ „Ať spadne, ať ho bombardují, ať má nehodu…Cokoliv, ale musíte zabít toho zkurveného marxistu.“]

[27] Vysílání se uskutečnilo pouze díky odvaze jediného rozhlasového pracovníka, kterému se dovolal Allende v momentě, kdy už byla bombardováním poškozena sídla rádia Portales a Corporación. Tento muž, jemuž se podařilo dostat se do exilu, s sebou odnesl také nahrávku posledního Allendova projevu. Podrobnosti viz: Varas, J. M.: La verdadera história del rescate del último discurso de Salvador Allende. CIPER 26. 6. 2008

[28] Bombardován byl také Allendův dům v ulici Tomás Moro, kde se v oné době zdržovala Hortensia Bussi. Podařilo se jí budovu opustit a dosáhnout azylu na mexické ambasádě. Dům v ulici Tomás Moro i jeho okolí byly zdevastovány a mnohé části vybavení zničeny či ukradeny příslušníky ozbrojených složek. Některé cenné předměty, jako např. obrazy či knihy, byly potomkům S. Allenda vráceny soudně až po roce 2000.

[29] Nutno dodat, že GAP (Grupo de amigos personales) nebyla, jak již název napovídá, ochrankou v pravém slova smyslu, šlo o Allendovy blízké přátele. Více viz např. na http://www.gap-chile.org/

[30] Bartulín útok na La Monedu přežil a uchýlil se do emigrace na Kubu.

[31] Jedním z dalších dosud přetrvávajících mýtů je tvrzení, že Allende se zastřelil puškou, kterou mu věnoval Fidel Castro. Zmíněná zbraň samozřejmě existuje, nicméně 11. 9. 1973 se vůbec nenalézala v budově La Monedy, nýbrž v El Cañaveralu, domě Allendovy sekretářky Miriy Contreras. První fotografie mrtvého v La Monedě ostatně pořizovali fotografové deníku El Mercurio (Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron…

[32] Více viz Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron al presidente Salvador Allende. Dostupné z: http://elchileno.cl/world/nacional/838-oficiales-de-la-escuela-de-infanteria-acribillaron-al-presidente-salvador-allende.html

[33] „¡Mi general!“ gritó un soldado „¡Es el Presidente!“ (…) „¡En este país ya no hay más Presidente!“ gritó Riveros, al tiempo que descerrajaba una ráfaga de su FAL al cuerpo caído del mandatario… In: Valenzuela, R. A.: Así mataron al presidente chileno. 10. 12. 1986 [„Generále!“ zakřičel voják. „To je prezident!“ (…) „Tahle země už nemá prezidenta!“ zvolal Riveros, zatímco pálil ze své automatické pušky do padlého prezidentova těla…]

[34] Podle výpovědi generála Baezy existují fotografie, ukazující střelná zranění Allendova hrudníku a žaludku. Později byly objeveny ve vojenském archívu. Viz Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron…

[35] Ibid.

[36] Orlando Letelier (1932-1976), ekonom, diplomat a později Allendův kancléř. Po převratu v září 1973 odešel do exilu do USA, kde pokračoval v boji proti Pinochetovu režimu. 21. září 1976 byl zavražděn při atentátu agenty DINA, jednajícími na přímý Pinochetův rozkaz. Při výbuchu automobilu zraněním podlehla také Letelierova spolupracovnice Ronni Moffitt, její manžel, který vůz řídil, se zraněními přežil. V r. 2015 byla odhalena zpráva CIA datovaná 28. 4. 1978 dokazující, že rozkaz k atentátu vydal Pinochet. Zpráva vysloveně říká: „Conteras (šéf DINA) řekl, že potvrdil atentát na Leteliera na Pinochetův příkaz.“ Více k Případu Letelier např. Dinges, J.: The Condor Years: How Pinochet and His Allies Brought Terrorism to Three Continents, The New Press, 2003

[37] Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron…

[38] Doktor José Luis Vázquez působil jako gynekolog (sic!) ve vojenské nemocnici. Účastnil se i dalších autopsií se značně pochybnými výsledky: např. pitvy úředníka OSN Carmela Soria, jehož úmrtí určil jako důsledek dopravní nehody, při níž došlo k přetnutí míchy. Pozdější šetření ukázalo, že Sorio byl umučen agenty tajné policie DINA, kteří ho trávili jedovatými plyny a nakonec mu zlomili vaz. Dále viz Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria…

[39] Ravanal Zepeda, L., Marín Castro, F.: Allende: „Yo no me rendiré.“ La investigación histórica y forense que descarta el suicidio. CEIBO 2013. ISBN: 978-958-9071-43-0

[40] Valenzuela, R. A.: Así mataron al presidente chileno. In: Interviú 10. 12. 1986

[41] Ibid.

[42] Bartulín, D.: „Peor de lo que fue no pudo ser“. Uno de los más directos colaborades de Allende recuerda el 11 Septiembre 1973 en Chile. Entrevista a José Miguel Contreras. El País, sábado 10/9 1988, Madrid.

[43] Arturo Jirón, lékař a osobní přítel Salvadora Allenda, ministr zdravotnictví v jeho vládě

[44] Jorquera Tolosa, C.: El Chicho Allende. Ediciones BAT, Chile 1993, ISBN: 956-7022-07-K, s. 184.

[45] Martin, G.: G. G. Márquez – Život. Odeon, Praha 2009. ISBN: 978-80-207-1312-4, s. 373.

[46] Jak jsou Allendův odkaz i boj o jeho uchování živé dokládá např. i akt chilské pravicové parlamentní strany UDI (Unión Démocrata Independente) z počátku roku 2016, kdy tato strana podala ve své demokratické zemi návrh zákona na zákaz veřejného projevování úcty a připomínání si osobnosti S. Allenda pod trestem odnětí svobody. Z mnoha stran bylo trefně poznamenáno, že by pak musela být uvězněna podstatná část chilské populace.

[47] Tato informace se rozšířila poměrně rychle, zejména mezi místními obyvateli. Dobové reportáže ukazují, že anonymní hrob byl hojně navštěvován a nikdy nezůstával bez květin. Chilané Allendovo jméno na desku opakovaně vyznačovali i přes protesty policie.

[48] Beatriz Allende Bussi (*1943), lékařka a politička, odešla do exilu na Kubu, neboť její manžel byl Kubánec. Zde v r. 1977 pravděpodobně spáchala sebevraždu. Od r. 1973 ji pronásledoval pocit viny, že opustila svého otce v kritickém okamžiku. Její dcera Maya Fernández Allende je dnes poslankyní chilského parlamentu.

[49] Hortensia Bussi zemřela v Santiagu 18. 6. 2009 ve věku 94 let.

[50] Laura Gossens Uribe a Salvador Allende Castro měli celkem šest potomků, z nichž dva (Salvador a Laura) zemřeli již v dětském věku. Alfreda, Inés, Salvadora (1908) a nejmladší Lauru (1911), která vstoupila do politiky a stejně jako její bratr, pozdější prezident, byla členkou socialistické strany. Po mnoho let byla poslankyní či senátorkou. Zemřela v kubánském exilu v r. 1981.

[51] Salvador Allende Castro byl právníkem a novinářem, ale rovněž talentovaným básníkem, vycházejícím z tehdy vládnoucího daríovského modernismu. Jeho matkou byla Celia Castro, první latinskoamerická malířka, pre-impresionistka, která studovala malbu i v zahraničí, konkrétně v Paříži, kde měla r. 1904 také samostatnou výstavu.

[52] Ramón Allende Padín (1845-1884) je však také označován za „prvního chilského lékaře“, měl velký podíl na rozvoji lékařské vědy a zejména jejím užití v praxi během Pacifické války. Jako lékař byl svému vnukovi vzorem, ačkoliv Salvador Allende se pro studium medicíny nerozhodl okamžitě, původně začal studovat literaturu.

[53] Můžeme připomenout, že první návrh zákona, který Salvador Allende přednesl ještě jako poslanec za Valparaíso v r. 1937, se týkal projektu alfabetizace dělníků a rolníků.

[54] Vláda nicméně statisícům chilských dětí nechala ‒ jako jeden z dílčích kroků ‒ distribuovat zdarma každý den mléko.

[55] Ačkoliv se propaganda snažila přesvědčovat o opaku. Z mnoha zpráv v rámci dokumentů ITT vyplývá tok podpůrných finančních prostředků ve směru CIA – ITT – El Mercurio. Tento deník šířil vědomě zmanipulované protivládní informace ve snaze podporovat vyvolání chaosu v zemi. Vedle něj vycházela např. také Tribuna, založená víceméně na příspěvcích difamujících vládu a její jednotlivé představitele, a postrádající elementární publicistickou úroveň. Jedním z rysů „diktatury“, před níž CIA „varuje“, by patrně bylo existenci podobných médií likvidovat jakýmikoliv možnými prostředky.

[56] Bezplatné vzdělání je možné na některých soukromých vysokých školách, kde je ovšem člověku „přidělen“ obor podle toho, která místa jsou právě volná, popřípadě nedostatečně obsazena. Studium na státních univerzitách je zpoplatněno, což stále představuje pro mnohé značné znevýhodnění a diskriminaci.

[57] Koncem minulého roku (2016) se např. konal proces s fotografem F. Duránem Ibáñezem. Množí se případy, kdy příslušníci armády a policie střílejí do neozbrojených mapučských civilistů, včetně nezletilých. Jelikož se mnozí svými excesy vychloubají na sociálních sítích, je poměrně jednoduché je usvědčit. V 80 % případů jsou však soudem omilostněni jako „jednající v sebeobraně“. Aktuální videozáznamy z mnohdy brutálních střetů armády, policie a občanů lze bez problémů dohledat na chilských nezávislých informačních webech. K represím na původních obyvatelích ze strany policie docházelo např. i za E. Freie. O masakru v Pampa Irigoin, kde útokům policie podlehlo devět civilistů včetně tříměsíčního dítěte, pojednává dokument P. Vargase Ni toda la lluvia del sur z r. 1969.

[58] Sergio Muñoz, vyšetřovatel ve známém Případu Riggs, potvrdil existenci nejméně čtyř falešných pasů užívaných bývalým diktátorem v posledních letech jeho života: Descubren Pasaportes falsos utilizados por Pinochet. Dostupné z http://www.infobae.com/2005/01/07/161122-descubren-pasaportes-falsos-utilizados-pinochet/

[59] Během pětadvaceti let mělo jít celkem o 125 účtů v bankách USA (zejm. Riggs). Od roku 1981 tak učinil pod přibližně deseti falešnými jmény. Ekaizer, E.: Pinochet mantuvo 125 cuentas en bancas de EE UU durante 25 años. In: El país, Madrid, 16. 3. 2005

[60] K soudním procesům v této souvislosti existuje množství zpráv, mezi jinými např.: Pinochet también utilizó documentación falsa para abrir cuentas en Chile. In: El Mostrador 6. 3. 2006; Clan Pinochet procesado por evasión y pasaportes falsos. In: La Nación, 23. 1. 2006; Judge says Pinochet had false passports. In: The Irish Times, 7. 1. 2005 ad.

[61] Chomsky, N.: Disident západu. Karolinum, Praha 2014, s.

[62] Ibid.

[63] Tento alibistický postoj můžeme vysledovat v naší společnosti bez problémů – zatímco ve většině evropských metropolí a měst existují ulice a náměstí nesoucí Allendovo jméno, či alespoň památníky upomínající na 11. září 1973 (a dokonce vznikají i nyní, po r. 2000), u nás byly všechny podobné připomínky Allendovy osobnosti i chilských událostí po r. 1989 zrušeny. Ve své době ojedinělá snaha dospět k socialismu mírovými prostředky, kterou sledoval celý svět, tato mírová revoluce byla zavržena, zatímco jiné pokojné revoluce se staly ikonickými událostmi, byť je nyní více než zřejmé, že vedly pouze k nastolení elitářských demokracií.

[64] Další jeho knihou k tématu je Salvador Allende: Un fin de un mito. Editorial Maye, Chile 2007

[65] Allende Gossens, S.: Higiene mental y delincuencia. Santiago de Chile 1933

[66] Např. Garcés, J. E: Salvador Allende: Higiene mental y delincuencia (tesis para optar al título de médico, 1933.) Ediciones CESOC, Chile 2008). K tématu dále např.: Silva Solar, J.: Víctor Farías y su fobia contra Salvador Allende. In: La Nación 30. 1. 2007; Publicarán tesis doctoral de Allende para refutar acusaciones de racismo. In: El Mostrador 24. 5. 2005

[67] Allende Gossens, S.: Higiene mental y delincuencia. Santiago de Chile 1933, s. 115

[68] Allende Gossens, S.: Higiene mental y delincuencia. Santiago de Chile 1933, s. 94

[69] Silva Solar, J.: Víctor Farías y su fobia contra Salvador Allende. In: La Nación 30. 1. 2007

[70] Cit. dle Amorós, M.: Salvador Allende ante el mundo. In: Historia XVI, junio 2008

[71] Koordinací celé akce byl pověřen Pablo Neruda, tehdejší konzul ve Španělsku, jmenovaný prezidentem Aguirre Cerdou za zvláštního konzula pro španělskou imigraci. V plánu bylo odeslat do Chile ještě další lodi s uprchlíky, španělská strana však další podobnou akci znemožnila.

[72] V rozporu např. s postojem Fidela Castra, který věřil teorii o vypuknuvší kontrarevoluci.

[73] Allende, S.: Checoslovaquia: Libre determinación y socialismo. Discurso pronunciado en el Senado de la República, 21. 8. 1968. In: Witker, A. (ed): Archivo Salvador Allende, Vol. 11 – Salvador Allende frente al mundo. Universidad Nacional Autónoma de México, Puebla 1990, s. 145-150.

[74] Rádl, E.: Dějiny filosofie/Novověk. Votobia, Praha 1999, s. 413.