Leo K.
29.9.2017 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Podle George Sorose nevděk světem vládne. Hlasitý premiér Maďarska, Viktor Orbán ho prohlašuje za zlo a téměř živé ztělesnění Satana na Zemi. Jak k tomu Soros přijde, když ještě před založením Nadace otevřené společnosti, už v roce 1989 obdržel Viktor Orban od Soros Foundation, jednoroční stipendium a strávil rok v anglickém Oxfordu, kde studoval na Pembroke College?
V roce 2010, kdy se odehrála v Maďarsku významná ekologická katastrofa – to se 4. října 2010 poblíž města Ajky, ve 12:25 SELČ protrhla hráz kaliště hliníkárny Ajkai Timföldgyár společnosti MAL Magyar alumínium a silně zásaditý žíravý červený kal obsahující těžké kovy zaplavil část území a zamořil vodní toky. Silně postižena byla vesnice Kolontár a město Devecser, katastrofa způsobila smrt 10 lidí – Soros daroval Maďarsku milion dolarů.
Místo projevu vděčnosti teď najednou Maďarsko, a Orbán jmenovitě, vystupuje proti CEU (Central Europe University). Středoevropská univerzita není nijak velikým tělesem. Je to mezinárodní soukromá univerzita, kterou roku 1991 podle amerických vzorů založil a financuje George Soros. Středoevropská univerzita také získává peníze, a to hodně peněz, od nevládní americké organizace, nazvané Národní nadace pro demokracii (NED), o které se ne bez důvodů hovoří, že má napojení na CIA, a také samozřejmě od Sorosových nadací.
Sídlí v Budapešti a nabízí magisterské a doktorské studium v anglickém jazyce, a to v matematice, v právu, ve společenských, humanitních a ekonomických vědách. Jak ukazují čísla o počtu studentů, je to skutečně menší škola, jde jenom o stovky studentů zejména v magisterském a doktorském studiu, kteří navíc přicházejí z různých zemí světa. Nemalé školné, začínající na 12 000 € ročně, je také významnou bariérou. Přednášející profesoři jsou také z celého světa i když převažuji místní. Nový maďarský zákon ale mimo jiné vyžaduje, aby mimoevropští zahraniční pracovníci Sorosovy univerzity v Budapešti získali pracovní povolení, což je jinak běžná praxe v každé západní demokracii, ale CEU byla výjimkou. Středoevropská univerzita začala tvrdit, že by to z nějakého důvodu „omezilo její možnosti najímat zaměstnance“.
 |
| Budova Central Europe University v Budapešti |
Orbánova vláda také požaduje, aby univerzita otevřela kampus v Americe, neboť uděluje tituly ve státě New York, ale nemá tam žádnou akademickou půdu (!), a aby vedla kurzy, akreditované maďarskými vzdělávacími orgány, a nikoli americkými, jako doposud. Sorosovi se zjevně podařilo nějakým záhadným a protiprávním způsobem zařídit svolení k udělování titulů platných jak v Maďarsku, tak v USA a to navzdory skutečnosti, že v Americe neexistuje žádný její univerzitní kampus.
Peníze ze Sorosovy nadace Open Society šly kromě nákladů na akreditované programy, mimo jiné, i na financování kurzů a školení na jeho budapešťské univerzitě v rámci „platformy občanskoprávní výuky a inovací“(!), která „má pomoci posílit strukturu občanské společnosti v Maďarsku.“
Orbán je nařčen z autoritářství a poškozování demokracie a to dokonce i v EU. Unie je spolkem evropských států, proto je přednostním právem evropských států do řízení EU mluvit, ale přesto tam má plnou podporu EU George Soros(!) včetně aktivního a velmi osobního angažmá vedoucích politiků Unie. Divné? CEU působila i v Praze, ale kvůli postoji Klausovy vlády roku 1996 odešla. Maďarský premiér Viktor Orbán obviňuje Sorose ze skrytého vlivu na politiku v zemi. Obával se tehdejší předseda vlády téhož v České republice? „Už je to dávno, na detaily si nevzpomínám. Základní dojem je však ten, že jsem pana Sorose již tehdy považoval za velké nebezpečí budování demokracie u nás. Nenamítal jsem nic proti jeho nadaci v Praze, ale jeho univerzitu jsem považoval za velký problém,“ sdělil LN exprezident Václav Klaus, jenž byl tehdy premiérem. „Ano, obával jsem se a obávám se toho dodnes. Sorosovo jméno je pro mne symbolem totální dezinterpretace slova ‚občanská společnost‘; já jsem vždy chtěl ‚společnost občanů‘ s dovětkem ‚společnost svobodných občanů‘. To nechtěl a nechce pan Soros. Ten chce společnost vyvolených a navíc bohatých,“ říká Klaus.
Česká vláda se tehdy zavázala platit pronájem budovy, kde CEU sídlila a platy českých zaměstnanců. Vláda Václava Klause v polovině devadesátých let odmítla nadále hradit nájem pražské budovy univerzity a z Prahy se univerzita stěhovat jinam v republice nechtěla. „Česká vláda, jejímž jsem byl předsedou, tehdy ‚pouze‘ většinově odmítla této instituci poskytnout stále další a dalekosáhlá privilegia a úlevy, které si nárokovala a jimiž podmiňovala své fungování v Praze… Pozdější politické aktivity George Sorose a jím financovaných institucí v řadě zemí světa potvrdily, že toto rozhodnutí bylo správné,“ tvrdí Klaus.
Nedá mi to a musím se zamyslet čím to, že se najednou shodnu s Václavem Klausem na brutální dezinterpretaci sousloví “občanská společnost”, když Václav Klaus říká, že nic jako společnost neexistuje, že existují jenom jedinci (individua), kteří mají každý svou vlastní (individuální) představu o životě a kteří se mohou (ale nemusí) v různých chvílích a za různým účelem spolčovat. Pro rozřešení této nečekané symbiózy musím za obecně uznávaným klasikem, za Karl Popperem.
Ten se proslavil hned dvakrát. Jednak tím, že vystoupil s troufalým, léč logickým tvrzením, že vědecké poznání nelze nikdy dokázat (verifikovat) a že ho lze pouze experimentálně vyvracet (falsifikovat). Jestliže experiment platnost domněnky vyloučí, byť v jediném případě, je platnost domněnky vyloučena. Nedaří-li se však falsifikace a experiment domněnku potvrzuje, roste pravděpodobnost, že daná domněnka se blíží s jistou pravděpodobností, avšak nikdy stoprocentní- pravdě. Tedy v překladu do lidštiny, že formulace: „Je vědecky dokázáno…“ skrývá pouhý bombastický žvást.
Dalším průlomovým dílem byla v roce 1945 knížka Otevřená společnost a její nepřátelé. Když vyšla, byl právě poražen německý nacismus a italský fašismus, diamantově čiré modely totalitních společností. Proti nim Popper staví model otevřené a pluralitní společnosti, ze které teprve může vzejít skutečný pokrok. Zastával i nezbytnost sociální zodpovědnosti společnosti. Tato zodpovědnost však nesmí vycházet ze snah o co největší míru štěstí pro všechny (vždy jde totiž o pouhou domněnku, co je štěstím pro všechny), nýbrž z jeho vlastní formule, kterou nazývá minimalizace utrpení, tj. snaha o mírnění konkrétních projevů chyb systému, čili „co nejmenší míru nepotřebného utrpení pro všechny.“
Veškeré snahy o řízenou nápravu společnosti, snahy o plánování a řízení dobra a vnucování téhož pro všechny, podle něj nutně končí u omezení individuální lidské svobody, a tím vedou přímou cestou k totalitárním kolektivistickým snahám zotročujících člověka. Karl Popper definuje otevřenou společnost jako takovou, kde systém zajišťuje možnost personálních změn na vedoucích místech bez toho, aby došlo k násilí a krveprolití. V tom se zásadně liší od autoritářských států, kde revoluce či státní převrat jsou nezbytnou součástí změny. Dále popisuje otevřenou společnost jako systém, kde jednotlivci musí být zodpovědní za svá rozhodnutí a činy. Vše souvisí se vším a proto myšlenky otevřené společnosti vlastně jenom potvrzují základní demokratické principy, což Popper také interpretoval ve své knížce v literární perle, totiž chvále demokracie v Periklově nekrologu za mrtvé bojovníky z roku 431 př.n.l.
My totiž máme státní zřízeni, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíše jsme sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců; podle zákona mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský význam, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle své příslušnosti k určité skupině. Když je naopak někdo chudý schopen vykonat pro obec něco dobrého, není mu v tom jeho nízké společenské postaveni na překážku. Ve vztahu ke společnosti žijeme svobodně a stejná svoboda panuje v každodenním vzájemném styku, kde neplatí žádné podezírání, kde se nehněváme na souseda, jestliže něco dělá podle své chuti, a nevyvoláváme mrzutosti, které sice nemusí být škodlivé, vyhlížejí však nepříjemně.
V soukromém životě se chováme jeden k druhému bez vzájemného obtěžování a v životě veřejném nepřekračujeme zákony, především ze studu, posloucháme své občany, kteří právě zastávají úřady, a zákony, především ty. které byly dány na ochranu lidí, jimž bylo ukřivděno, a ty, které jsou sice nepsané, ale jejich porušení přináší podle obecného soudu hanbu…Do svého města dovolujeme vstoupit komukoliv a nestává se, že bychom někdy vyháněním cizinců někomu bránili v poučeni nebo v podívané na něco, z čeho by nepřítel mohl mít prospěch… jsme ochotni podstupovat nebezpečí raději po životě v pohodli než po namáhavém výcviku a se statečnosti vycházející spíš z naší povahy než vynucenou zákony… My totiž milujeme krásu, ale s mírou, anulujeme vědění, ale bez změkčilosti. Bohatství užíváme spíš proto, že nám umožňuje přiměřeně jednat, než proto, abychom se jim v řeči chlubili, a přiznat se k chudobě není pro nikoho hanba, ale spíš je hanba nedělat nic, aby se z ní člověk dostal.
Tíž lidé se dokáží starat jak o záležitosti veřejné, tak i o své vlastní, a věnují-li se jiní především svému zaměstnání, nechybí ani jim znalost politického života. My jediní totiž člověka, který se nezajímá o politiku, považujeme ne za člověka držícího se stranou, ale přímo neužitečného, sami rozhodujeme a nedomníváme se, že řeči činností škodí, ale že je spíš chyba neujasnit si všechny řečí dřív, než se přikročí k vykonání toho, co je třeba… prokazujeme komukoliv služby beze strachu, ne z prospěchářské vypočítavosti, ale v důvěře ve svobodu. Abych to shrnul, já tvrdím, že celá naše obec je pro Řecko školou a zdá se mi, že u nás každý muž dokáže najít v sobě dost schopnosti k samostatnému, obratnému a současně půvabnému vykonávání jakékoli činnosti…
Tato slova nejsou pouhým velebením Athén; vyjadřuji pravého ducha velké generace. Formulují politický program velkého rovnostářského individualisty, demokrata, který dobře chápe, že demokracie se nevyčerpává prázdnými slovy, podle kterých „by měl vládnout lid,“ nýbrž musí být založena na víře v rozum a na humanismu (kéž bychom si vzpomněli alespoň na Masarykova slova). Tato slova jsou zároveň výrazem opravdového patriotismu, oprávněné hrdosti na obec, která si vytkla za cíl být příkladem; stala se školou nejen Hellady, nýbrž, jak víme, celého lidstva v tisíciletích uplynulých i příštích. Perikleova řeč není jen programem, nýbrž také obranou, a snad dokonce i útokem. Lze ji číst, jak (Popper) také naznačil, jako přímý útok na Platóna…
Platón totiž sloužil (a dodnes slouží) svým proslulým odporem k demokracii jako vítaná autorita (Už starověký Platón odsoudil demokracii…) O svém ideálu píše v díle, které je vlastně vyprávěním o rozmluvě, která se týká ústavy. Většinu textu v dialogu věnuje obhajobě pro něj nejlepšího zřízení, kterým je timokracie (státní zřízení, v němž je rozsah politických práv určován podle majetku jednotlivých občanů – u nás je jejím zastáncem modifikovaným na platbu daní např. Roman Joch). Ta postupně degeneruje směrem k horším formám vlády. Každé takové formě pak Platón přiřazuje odpovídající typ člověka (lidských vlastností) a ukazuje mechanizmus, jakým se horší zřízení vyvíjí z předchozího lepšího.
Podle Platóna (v jeho rozpravě o dialogu o ústavě ideálního státu) se demokracie rodí, poté co zdegenerovala oligarchie, tedy vláda malé skupiny bohatých. Všechny systémy si nesou imanentně v sobě prvky svého konce. Principem oligarchie je toužení po bohatství, které společnost rozděluje na úzkou skupinu bohatých a velký zbytek nemajetných. Nevýhodou bohatství je to, že oslabuje statečnost těch, kteří jím disponují, a tak není složité, aby se velká část chudých chopila moci a bohaté svrhla. Nově vzniklé zřízení pak stojí na principu absolutní rovnosti všech členů obce. Bohatí se začínají bát a instinktivně bránit, což způsobuje v lidu pocit ohrožení. Takže ten si zvolí ze svých dosavadních vůdců vyvoleného ochránce, který na sebe v pravý čas připoutá veškerou moc. Demokratický řád se tak vnitřní logikou změní v tyranii, tedy v nejhorší formu vlády.
Mě osobně připadá jako výňatek z absurdního dramatu, že pro mnoho občanů (kdysi) vzdělaného státu, jsou v XXI. století relevantní sociologické úvahy filosofa (byť váženého), který žil ještě o 400 let dříve než mytický Ježíš Kristus. Pokud by však někdy existoval požadavek dozvědět se o tomto státotvorném díle víc – mohu napsat článek, protože vím, že se ta dialogická forma čte dost obtížně.
V řadě případů však jde chápání otevřené společnosti ještě někam dále a jaksi stranou od ideálu, který popisuje Karl Popper, a zachází tak do důsledků, které mi už hlava nebere. Někdy počátkem devadesátých let jsem prováděl výpravu norských odborářů s rodinami po LIAZu. Tlumočníkem byl český emigrant. Když pominu téměř anekdotické prvky, že například účastníci sahali na trávu, jestli nepustí barvu, kterou byla (podle nich) natřena a že z devadesáti procent nejedli speciálně pro ně připravený oběd (telecí řízek v bramboráku – zdvořile nakousli a poděkovali se zdůvodněním, že je to velice dobré, ale nemají hlad). A které tak mimoděk prozradily úroveň norské propagandy (o škodlivosti postsocialistických potravin), tak hlavním a pro článek podstatným sdělením, bylo jejich chápání a jejich specifická akceptace otevřené společnosti.
Stručně, abych nezatěžoval článek. Každý jedinec (bez ohledu na stav, žebrák, bezdomovec, dítě, ale i třeba zločinec) je (v celé Skandinávii) svébytným člověkem, který má svá nezadatelná a nezrušitelná práva, které je nutno za každých okolností respektovat, a to v každé myslitelné situaci. Když jsem se s údivem ptal: „…a co povinnosti? Nejprve přece existují povinnosti a z nich mohou pak vyplývat nějaká práva?“ Byl jsem poučen: „Vy, tady ve střední Evropě, vůbec nechápete, co je otevřená společnost! Ani v Německu to nechápou, i když přece jenom o trochu lépe než vy. Ve Skandinávii je to ale úplně něco jiného.“ Jen úplně na okraj poznámku, že k obědu se podávala lahev plzeňského, kterou všichni, bez výjimky, vypili.
A tak když George Soros tvrdí, že se inspiroval u Karl Poppera a jeho otevřené společnosti- LŽE! Po spektakulárních úspěších svých finančních spekulací koncem 20. století (kdy úspěšně položil Bank of England a úspory milionů Angličanů a také úspěšně zaútočil na malajský ringit), založil Open Society Institute (OSI) a nadaci Soros Foundation (SF) Open Society Fund (OSF), zasazující se o vznik „otevřených společností,“ jak v post-sovětských zemích východní Evropy, tak i jinde na světě. I kdyby nebylo „ušlechtilých pohnutek,“ takové instituce se spekulantovi s měnou vždy hodí.
Jde o instituce které se snaží o „nápravu“ společnosti (podle Sorosových představ, kterými se netají) o její sociální inženýring, což Popper kategoricky zamítá s tím, že snahy o řízenou nápravu společnosti nutně končí u omezení individuální lidské svobody, a tím také zákonitě u totalitárních zotročení člověka.
Sorosova interpretace otevřené společnost je nejen lživá, protože má přímo v programu nápravu společnosti pod falešnou vlajkou humanity, ale také mimořádně odporná, protože pro jistotu změny společnosti míří rovnou na indoktrinaci dětí, například programem Jeden svět. Tento program jde nejen proti rozvoji kritického myšlení tím, že nediskutuje, ale rovnou sděluje jednu jedinou „správnou“ pravdu a nedává podněty k tvořivé diskusi, ale ani k přemýšlení, které program označuje v lepším případě přímo za xenofóbní, v horším za fašistické. Slovy Marka Prchala (Babišův marketér) „prostě to naordinuje.“ Sdělí (více slov rozptyluje pozornost). Je to přesně tak, jak Popper předeslal – jde o predestinaci k zotročení. Věru, smutná perspektiva.
Na závěr mi z toho vychází otázka, pro veřejnost, pro Junckera, pro Merkelovou a pro ministra školství. Z rozhodnutí o tom, kdo má ve sporu George Soros versus Viktor Orban pravdu, se stala v Fvropě oblíbená trojka. I zde máme 3 osobnosti; která má pravdu?
a následující cynismus: „Pravda? Nenechte se vysmát! Vždycky šlo a nadále jde jenom o prachy…“
