Ani Třískův milovaný Shakespeare by nevymyslel tak neuvěřitelnou a fatální tragédii, a že jich napsal desítky. Objímat své sošné inspirace v sousoší trojice světců, svatého Norberta, Václava a Zikmunda, a přitom zřejmě uklouznout střemhlav do své milované Vltavy…
Byl jsem několikrát v Shakespearově domě ve Stratfordu nad řekou Avonou, kde je každé dva roky na konferenci o díle nejslavnějšího světového dramatika zván i Martin Hilský. Proč tam nezůstal, aby utekl od zločineckých komunistů…?
Jeho překlady Shakespeara byly již uvedeny ve více než sto premiérách v českých divadelních kapličkách, jen Národní divadlo v Praze jich mělo na dva tucty. V letech 1989 až 1998 byl Martin Hilský ředitelem Ústavu anglistiky a amerikanistiky na Filozofické fakultě UK, od roku 2010 působí na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích…
Byl to blesk z čistého nebe; podle režiséra filmu Jiřího Mádla se Tříska na natáčení filmu Na střeše moc těšil. „My jsme dlouho zkoušeli, Honza byl v perfektní kondici, pořád mě informoval o tom, jak běhá a jak se připravuje s textem… Mělo jít o příběh osamělého starého pána, jemuž do života vtrhne Vietnamec… https://art.ihned.cz/film-a-televize/c1-65892720-jan-triska-herec-film-divadlo-umrti-nekrolog-hollywood
Jan Tříska patřil k ojedinělým hereckým osobnostem naší země. Vlastně své role nehrál jako drtivá většina jeho kolegů v branži, co jen markýrují a dělají, že své postavy prožívají; Tříska jimi žil, vytvářel je, jeho život byl jeho jedna velikánská role, které obětoval víc než kdokoli jiný.
Český jazyk mu byl nade vše, nádherně využíval jeho slovních zákoutí, tónů a barev, které snad nemá žádný jiný jazyk světa. Deklamoval slova svých rolí, jakoby se s nimi laskal a chtěl zdůraznit jejich emoce, zvukomalebnost a neobyčejnou košatost českých výrazů, jež mají nejvíc ze všech synonym…
Po Třískově smrti Hilský řekl: „Volával mi, že se ty sonety naučil zpaměti. Dokonce mi volal z Ameriky, že proto vstává v noci. Roli krále Leara se naučil v Kalifornii, a když přijel na první čtenou zkoušku, uměl ji celou zpaměti dokonale,“ popisuje hercovy zvyklosti a zodpovědnost.…
Když jsem ve Stratfordu zastavil u Hamleta, za zády s piedestalem Shakespeara…
Hilský připomněl, že Shakespearovy Sonety jsou velmi často o pomíjivosti lidského bytí. „Mluvili jsme spolu i o těchto posledních věcech. Velmi krásně. Vím jedinou věc, že to těžce prožíval a řekl mi: ´Martine, po osmdesátce je to všechno jinak. Věř mi.´ To mám od něj. Ale připadá mi jako šílená shoda okolností, že už není,“ řekl Hilský; kdo jiný může vědět víc než on, co jsou to za drahokamy – Shakespearovy sonety, zvláště v češtině…
Jan Tříska miloval život, studoval ho, jako svoji hlavní roli, přesto občas pro dobro věci vzal i nějakou tu vedlejší roli, třeba po boku Havla či v majoru Zemanovi nebo když se zastal běženců; on prý byl kdysi též uprchlík, kdy emigroval do USA, kde ho dle jeho pocitů měl čekat ten pravý herecký svět. Ač se učil angličtinu, co mu síly a talent stačily, na řeč českých luhů a hájů zapomenout nešlo, proto se znovu a znovu domů vracel, což se mu nyní stalo tak osudným…
Bezprostředně po Třískově smrti se nechal slyšet jako první Jan Hrušínský, který teatrálně vzpomněl na to, jak Tříska emigroval v 70. letech. „Komunisti jsou zločinci a to, že nebyli potrestáni, je nejhorší věc, která Českou republiku potkala. Vyhnali odtud lidi, jako byl Jan Tříska,“ sdělil herecký nedouk, co za své ředitelování v Divadle na Jezerce vděčil pověsti svého geniálního otce Rudolfa Hrušínského, jemuž nesahá ani po kotníky. Je z něho jen udatný úředník…
Proslavil se naivní rolí pubescenta Honzy Bárty, syna ředitele ZOO ve filmové pohádce „Dívka na koštěti“. Jeho dalších asi sto dalších hereckých rolí bylo k nepovšimnutí, tedy jen v duchu kopírování hereckého snažení zmíněného “bezhlavého” adolescenta…. http://www.rukojmi.cz/clanky/4555-to-je-tedy-uroven-aneb-je-li-okamura-pitomec-pak-hrusinsky-je-co
Slovní obrat tohoto nevyvedeného Hrušínského, že „komunisté jsou zločinci“ ve mně evokovalo vzpomínku; byl jsem v 70. letech na Třískově představení „Oidipus a Antigona“ v Divadle pracujících v tehdejším Gottwaldově, když hrál v ansámblu Otomara Krejči, co jako dlouho přesvědčený komunista Třískovo hraní zaštiťoval. 
Ten také hrál v televizním seriálu „Třicet případů majora Zemana“ i v dalších dílech těchto dějů nenáviděného komunistického režimu, z něhož prchl skoro jako dobrodruh, co nikdy nebydlel ve stanu, v odpadcích a výkalech, nikdy mu hrozila násilná smrt ve válce… Údajně byl veden v registru StB, dokonce prý jako agent, krycí jméno „Toman“, evidenční číslo 5 680; ale znáte, to; jedna zlá paní povídala…
Když někdo hraje v komunistickém seriálu, nemusí být přece hned práskač, že…. Byl přece idolem české mládeže, co za ním do divadla chodila jako na koncerty popových hvězd. Pravda, byl též mým idolem v dobách mé zastuzené puberty, během níž jsem se stal díky svému tátovi dočasně též zavilým antikomunistou…
Jeho partnerkou v bezkonkurenčním představení Oidipus a Antigona mu byla Marie Tomášová, ve své době jedna z nejpůvabnějších stvoření na filmovém plátně i divadelních prknech. Ve druhé polovině padesátých let, těsně před tím, než naplno zasvítila hvězda Jany Brejchové, bylo u nás její jméno opravdovým pojmem.
Jan Hus, Jan Žižka, Strakonický dudák, Morálka paní Dulské, Dům na Ořechovce, Taková láska nebo Policejní hodina. To je stručný výčet filmů, v nichž hrála Marie Tomášová kdysi stěžejní role. Na prknech Národního divadla zářila jako Nina v Rackovi nebo Ofélie v Hamletovi.
Na snímku ze slavného Romea a Julie režiséra Otomara Krejči roku 1963 v Národním divadle jsou Jan Tříska jako Romeo a Marie Tomášová v roli Julie.
autor: archiv ND, Jaromír Svoboda
Dodnes legendární je inscenace Romeo a Julie, kde byla pod režijním vedením svého pozdějšího manžela Otomara Krejči rovněž opět hereckou partnerkou mladičkého Jana Třísky. S Krejčou, Třískou a dramatikem Topolem se stala zakládající členkou Divadla Za branou, po jehož zrušení pak až do roku 1989 nesměla hrát a pouze recitovala. V roce 2009 dostala právem Thálii za celoživotní mistrovství.
Otomar Krejča začínal začátkem 40. let v Horáckém divadle v Jihlavě, pak do konce války působil jako herec v Městském divadle v Kladně a paralelně v pražském Nezávislém divadle. Po osvobození byl jednu sezonu angažován v Burianově D46. V letech 1946-1951 byl členem souboru Divadla na Vinohradech a studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Když byl v roce 1950 režimem odstraněn z Vinohrad Jiří Frejka, kterého Krejča pokládal za svého učitele, odešel následně i on.
Byl angažován do Národního divadla – do roku 1956 jako herec, v letech 1956 až 1961 byl šéfem činohry a do poloviny 60. let tam působil jako režisér a herec. V Divadle Na zábradlí nastudoval v té době pohostinsky i premiéru Havlovy Zahradní slavnosti. A v roce 1965 založil Otomar Krejča spolu s Karlem Krausem, Josefem Topolem, Marií Tomášovou a Janem Třískou již zmíněné Divadlo za branou.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 podepsal petici 2000 slov. V reakci na to byl v roce 1970 vyloučen z KSČ, Divadlo za branou bylo zrušeno o dva roky později. Po jeho administrativním zákazu mohl ještě v letech 1973-1975 pracovat v Divadle S. K. Neumanna v Libni; pak už směl až do roku 1990 pracovat jen v zahraničí (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Švédsko), aniž by tam však emigroval, vždycky se vrátil….
Po listopadu 1989 se stal vedoucí osobností Divadla za branou II, ovšem po čtyřech letech byla i tato scéna zrušena; všechno jedno – zločinní komunisté či sametoví neokomunisté… Roku 1996 se Krejča vrátil po třiceti letech do Národního divadla a nastudoval zde Goethova Fausta, který se uváděl ve Stavovském divadle do roku 1998. V roce 2001 zde pohostinsky režíroval inscenaci Portrét umělce jako starého muže.
V roce 1998 převzal “tento komunistický zločinec” Státní medaili Za zásluhy a vynikající umělecké výsledky. O rok později převzal v Moskvě Stanislavského cenu za významný přínos k rozvoji světového divadla, v roce 2000 se stal laureátem ceny za divadelní tvorbu, kterou uděluje Český literární fond. Obdržel Cenu Thálie 2000 – Zvláštní cenu kolegia a v roce 2002 mu byl udělen čestný doktorát AMU.
O dva roky později získal Cenu ministerstva kultury za zásadní přínos české divadelní kultuře, v roce 2006 obdržel z rukou prezidenta republiky Čestnou plaketu. Výrazným písmem se zapsal také do dějin českého filmu. Režíroval filmy Dědeček automobil, Vyšší princip či Kohout plaší smrt.
„Otomar Krejča byl velikán. V době, kdy jsme na přelomu 50. a 60. let byli na škole, byl pro nás velikánským soupeřem. Tím myslím někoho, od koho jsme se odráželi, koho jsme obdivovali a zároveň jsme ho chtěli nějakým způsobem překonat. Ale vždycky jsme viděli tu ohromnou horu práce a úsilí,“ řekl další herecký velikán Jan Kačer…
Jan Tříska žil po emigraci zpočátku na Manhattanu u režiséra Miloše Formana a jeho poradcem při výuce angličtiny byl Jiří Voskovec, na rozdíl od Třísky se v USA jako herec nejvíc zapsal rolí soudce v dnes již kultovním filmu „Dvanáct rozhněvaných mužů“. Jistě se měl Tříska čas seznámit i Voskovcovým příběhem spojeným s “mccartismem” 50. let, který ho skoro rok držel v internaci kousek od Manhattanu…
Chcete vědět víc o tomto zákulisí, tak jak jsem to učinil já? Doporučuji navštívit na pomezí amerických států New York a New Jersey ostrůvek jménem Ellis Island, který je sice malý rozlohou, ale zato obrovský svým historickým významem. Byl totiž místem, kde se nacházelo imigrační středisko pro přístav New York. Od roku 1990 slouží budovy bývalého imigračního úřadu jako Muzeum přistěhovalectví – Ellis Island Museum of Immigration. Nedávno tam byla zpřístupněna databáze, která obsahuje údaje o více než 22,5 milionech lidí, kteří od roku 1892 prošli tímto imigračním střediskem…
Zde by mohl vyprávět svůj příběh Jiří Voskovec, který v roce 1948 získal místo jako filmový expert UNESCO v Paříži a posléze emigroval do Spojených států. Pro emigraci měl několik důvodů; jeho manželka, Američanka Anne Gerlette, v Praze nechtěla žít, s Werichem nedokázali obnovit autorskou spolupráci. Sláva se ale nepočítala; jeho cesta do USA byla komplikována udáním katolického kněze Chudoby, jenž Voskovce označil za komunistu. Proto byl při vstupu do USA zadržen imigračními úředníky a 11 měsíců strávil na Ellisově ostrově…
Voskovec však odpřisáhl, že nikdy nebyl komunistou a je to jistě pravda, ovšem kdyby ale někdo citoval před Komisí pro neamerickou činnost dialogy V+W o SSSR, nebo prozradil rozsah jejich spolupráce s komunistickými umělci, Voskovec by na černé listině určitě skončil, američtí spisovatelé byli často pronásledováni za mnohem menší prohřešky. Tvrdil, že „do emigrace jej nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany (v roce 1948)“, byť sám předtím řekl, že se k odchodu z ČSR rozhodl již v létě 1947.
Voskovec si musel nasypat hodně popela na hlavu i mimo jiné, když psal dopis Ferdinandu Peroutkovi, v němž téhož přesvědčoval, že nebyl nikdy komunista. (Přečtěte si dopis Voskovce z dočasného pobytu v „sídle s výhledem na sochu Svobody“ Peroutkovi ve vydané Korespondenci V+W, kde se Voskovec poníženě obhajuje. Nebýt Voskovcova přítele advokáta v NY, který zvrátil prvotní rozhodnutí, tak ho poslali šupem do Evropy…) A mezi námi, Voskovec na černé listině byl a ne že ne… Většina jeho a Werichových předválečných věcí byla klasifikována jako komunistická propaganda.
Místo Voskovcova 11měsíčního pobytu na Ellis Islandu… Foto: Reuters…
A co jeho kontakty s Adolfem Hoffmeistrem, spisovatelem a karikaturistou, který v USA pracoval jako redaktor v Úřadě pro válečné informace a zároveň byl v roli hlasatele Hlasu Ameriky. Rovněž byl v kontaktu s ministrem Kopeckým či sovětskou kulturou, však taky proto Voskovcův osud na Ellis Island visel na vlásku.
Popírání vlastní minulosti, které lze u Voskovce chápat jako pragmatický tah, odrážející další možné útoky v období Mccarthyho honu na čarodějnice, vedlo mimo jiné k jeho odsouzení Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře (aniž film viděl) i vlastních her tohoto období. Mluví třeba o zasrané Baladě z hadrů. Werich mu na to napsal „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy „nepoužívej Broadway jako měřítko“.
Inu, jak je již z výše popsaného dějství patrné, měl Jan Tříska své antré do USA značně ulehčené… Přesto mu jeho opětovný návrat marnotratného syna do milované vlasti nevyšel; ani jím tolik ctěný Shakespeare by nevymyslel tak fatální tragédii; objímat z lásky sochy dávných Čechů, říkat jim, jak se mu tam líbí a pak spadnout do své i Smetanovy zamilované Vltavy… Forbína osiřela, opona spadla naposled. Děkuji, Vám pane Jane Třísko, že jste přispěl ke korekci mých ideálů…
