Zbyněk Fiala 13.7.2017 VašeVěc
Největší demokratický svátek, sněmovní volby, se blíží a já už se na něj těším jako malé dítě. Ne, že by mne tak lákal festival falešných slibů a přeborů v kydání špíny na soupeře, ale bude to úleva, až ústava rozežene tuhle sněmovnu někam do lesů. Škoda, že už tam není, říkal jsem si při sledování jejího probíhajícího jednání, když schvalovala kanadskou náhražku za TTIP nebo vyslání českých vojáků na ruskou hranici.
Zbytky schopnosti trochu se stydět za jednání, které je proti národním zájmům České republiky, byly patrné na průběhu jednání Poslanecké sněmovny o vyslání 310 vojáků na bojovou misi do Litvy a Lotyšska. Záměr uvedl ministr obrany Martin Stropnický (ANO) svým krátkým bojovným projevem, ale jednání pak bylo na návrh předsedy poslaneckého klubu ČSSD Romana Sklenáka okamžitě přerušeno. Poslanci se totiž poschovávali v temných koutech sněmovny a nebylo jich dost na hlasování. Či spíše zdvořilé panáčkování k tomuto šílenému projektu NATO.
Kdo chtěl, mohl to sledovat v přímém přenosu na internetu. Kdo na to nemá nervy, může aspoň prolétnout stenografické záznamy, byť i tam se musí klestit dlouhými stránkami, na kterých se oko nezachytí a smeká se jak po namydlených schodech. Ale je třeba vědět, co tam naši zástupci dělají, abychom si ujasnili, zda je tam chceme mít znovu. Nemusíme přitom rovnou pohřbít partaj, kterou nějaká mátoha špiní jen tím, že zrovna jejím jménem zvedá ruku pro něco odporného. Bude třeba volit tak – a k tomu máme kroužky – aby se za staré hříchy platilo.
Proberme tedy, co se dělo kolem české bojové mise do Litva a Lotyšska. Její vyslání by se mohlo zdát na hlavu, když se tam nebojuje a dokonce se tam ani nic neděje. To pak může v citlivější duši vzbudit obavu, že právě proto se tam posílají vojáci, aby se něco dělo. Je třeba přiživit nepřátelství, aby bylo čím zdůvodnit zvýšené výdaje na NATO.
Kdybychom však chtěli těmto našim evropským partnerům opravdu pomoci, přispějeme jim na důkladnější výuku občanské výchovy. Víc by jim pomohlo, kdyby měli širší rejstřík možností, čím vytěsnit komunistický model totalitního myšlení a nemuseli sahat jen k tomu, co mu předcházelo, tedy k modelu nacistickému. Takhle to vypadá, že tam chceme chránit hlavně velkohubé pohrobky fašistické minulosti, kteří zařazují ruské obyvatele svých zemí do kategorie „neobčanů“, nebo pochody lotyšských veteránů SS.
Poslance se podařilo nahnat do sálu v potřebném počtu až o den později a mohli si tedy vyslechnout pro změnu ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka (ČSSD), který poslance informoval nejen o chystané misi, ale také o tom, že naši vojáci už v Litvě letos tři měsíce byli. Neřekl však, že ústava podle článku 43 umožňuje vládě rozhodnout o vyslání ozbrojených sil ČR mimo území ČR nejdéle na 60 dnů. Ústava tedy byla porušena, jak poslance informoval otevřený dopis občanské iniciativy Na základnám.
Zajímavý je způsob, jakým vláda zdůvodňuje to, co ministr Zaorálek nazval „posílenou předsunutou přítomností“. To je obrat, za kterým mi už chybí jen okřídlené „my tu válku nechtěli“, s navazujícím skandujícím potleskem soukmenovců vestoje. Ještě nebezpečněji však zní vládní zdůvodnění návrhu, podle kterého jde o „posílení společné obrany a odstrašení, a to především s ohledem na ruskou hrozbu“.
Když si odpustím rozvíjení mé argumentace, že u té ruské hrozby jde hlavně o to, že je malá a nedostatečně zvyšuje poptávku spojenců o produkci amerických zbrojovek, je tu závažnější problém, neboť vláda svým návrhem porušuje Chartu NATO. Jak upozornila Iniciativa Ne základnám, v článku 1 Charty NATO jsme se zavázali, že se ve svých mezinárodních vztazích zdržíme hrozby silou.
V otevřeném dopise premiéru Bohuslavu Sobotkovi iniciativa připomíná, že ve vládním návrhu na vyslání českých jednotek na dlouhou bojovou misi se to jen hemží odstrašením a že jde ve skutečnosti o mnohem závažnější pokus vyžádat si předběžný souhlas k opravdovému bojovému nasazení českých jednotek na ruské hranici. Vyplývá to z následující pasáže z příslušného usnesení vlády č. 351 ze dne 10. května 2017:
„V případě, že by toto odstrašení selhalo a k napadení hostitelského státu by i přesto došlo, se pak počítá s použitím bojových uskupení eFP (enhenced Forward Presence, posílené předsunuté přítomnosti) ve prospěch obrany konkrétní napadené hostitelské země.“
Absurditě vládního návrhu se věnoval systematicky místopředseda poslaneckého klubu KSČM Alexander Černý. Jeho výklad nelze jentak zamáznout, že bodejť by nekritizoval, když je z opozice. Vyjadřuje se ke zdůvodnění, kterým vláda návrh vybavila:
„Ona tady píše o tom, že třeba “zvýšená vojenská přítomnost v blízkosti hranic pobaltských států”, tedy ruská zvýšená vojenská přítomnost, “nás nutí k tomu, abychom tam vyslali svoje vojáky”. Podotýkám, že je to zvýšená vojenská přítomnost ruských vojáků na ruském území. Je to stejně nesmyslné, jako „robustní vojenská cvičení ruské armády“ na ruském území.
Ano, naši zpravodajci nás informovali o schopnostech ruských vojáků přemísťovat se například na velké vzdálenosti, ve velkých počtech, v ohromné rychlosti, se skvělým utajením. A docela jim naši generálové pochopitelně tyto schopnosti záviděli. Pan generál Pavel nás informoval o tom, jak Aliance s respektem vzhlíží ke schopnostem například raketových vojsk ruské armády.
Ale je třeba zdůraznit, že ta cvičení probíhají na území Ruska, v Ruské federaci. O jakém ohrožení tedy mluvíme? Proč jsou Američané v Pobaltí? Proč zvyšují svoji vojenskou přítomnost v Polsku, ve všech těchto zemích, několik tisíc kilometrů daleko od svého území?“
Debata byla dlouhá, než se to schválilo v poměru 119 pro a 34 proti. Nejlépe shrnul smysl debaty poslanec Jiří Koubek (TOP 09):
„Já bych chtěl vaším prostřednictvím k panu předsedovi komunistické strany Filipovi, když nám tady dává lekce z historie a ve své dlouhé řeči mluvil o tom, že mu vadí, že na rozdíl od vstupu do Evropské unie neproběhlo v případě vstupu do NATO všelidové referendum, chtěl bych se ho zeptat jako znalce historie – já jsem asi něco zameškal v dějepise – kdy proběhlo všelidové referendum o vstupu do Varšavské smlouvy?“
Správně, pane poslanče Koubku, nemá smysl rozebírat, komu jsme podřízeni, kdo nás ovládá, komu máme přisluhovat. Varšavská smlouva nebo NATO, o takových věcech se všelidově nehlasuje. Prostě srazíme kufry a zvedneme paži, oni už si to ti nahoře nějak přeberou.
Další příležitostí k pročištění útrob jejich obrácebním naruby bylo pokračování všeobecné rozpravy prvního čtení (po přerušení 6. dubna) návrhu na připojení ČR ke komplexní obchodní a investiční dohodě CETA mezi Kanadou a Evropskou unií. Probíhalo to jako absurdní divadlo v nejlepší tradici Václava Havla. Samotná dohoda je stýblem, na kterém se má zachránit utopená TTIP, která měla být uzavřena s USA. Trochu to tedy americkým nadnárodním společnostem zkomplikujeme, budou muset diktovat podmínky přes Kanadu, ale za tu trochu nepohodlí jim to stojí.
Zatímco při debatě o ratifikaci Pařížské dohody o klimatických změnách zaznívaly výzvy k tomu, aby nejprve vláda předložila nějaké analýzy ekonomických dopadů takového kroku, tady stejní poslanci mlčeli. Byl to bohužel opět jen komunistický poslanec Leo Luzar, kdo připomněl, že detailní analýza existuje, má 150 stran a zpracovala ji kolektiv Technické univerzity v Liberci pod vedením Colina Kirkpatricka. Teprve nad touto studií vidíme, jaký je nepoměr mezi úsilím tuto smlouvu za každou cenu prosadit a jejím případným efektem pro EU a ČR.
http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/059schuz/s059142.htm
Podle zmíněné studie může dohoda s Kanadou přispět k hospodářskému růstu v Evropě o jednu až dvě desetiny procentního bodu. Skoro o nic. Ale pro Česko je zcela zanedbatelná, s potenciálem růstového příspěvku o necelou setinu procentního bodu. Zato rizika této smlouvy jsou obrovská. Je to další pokus, po selhání TTIP, jak zakonzervovat nadvládu korporací nad regulatorním prostředím, které se tak bere z rukou vlád a parlamentů.
Všechna vynutitelná práva patří korporacím, všechny vynutitelné povinnosti patří státu. Role demokratických institucí a občanů je potlačena. Dohoda je postavena na principech ráčny – páka se smí pohybovat jen jedním směrem. Lze jen utahovat ve prospěch korporací. Vlády nesmějí reagovat, když jim někde nezvládnutý trh přeroste přes hlavu, protože by se tím vystavily arbitráži postižené korporace proti příslušnému státu za vytváření „překážek v podnikání“. A řízení by se pro jistotu odehrávalo na americkém kontinentu, aby bylo dost drahé. Arbitrážní rozhodčí jsou přitom placeni za hodinu, takže nemají nejmenší důvod s něčím spěchat a snižovat si tak své honoráře.
Důležitou součástí dohody je Listina závazků, která uplatňuje přístup negativního seznamu. Je to poprvé, kdy se tak postupuje. Předtím to zkoušela TTIP, ale ta neplatí. Jak poslanec Luzar vysvětluje, zatím byl obvyklý pozitivní seznam, který shrnuje známé problémy, ale přijde-li něco nového, budeme o tom jednat, budeme hledat cesty a můžeme uplatnit regulace. Při negativním seznamu však bude další regulace zakázána.
„Čili jakékoli představy naší sociální levice, že po schválení této smlouvy bude moci regulovat oblast trhu např. vodárenství, např. zdravotnictví, pokud schválíme CETA… Nebude. Zapomeňte na to. Říkám vám to s plnou vážností. Protože stačí jakýkoli mezinárodní koncern, který bude mít vlastnictví těchto prostředků na území Evropské unie, a požene nás k arbitrážnímu soudu,“ prohlašuje poslanec Luzar.
Proto také většina členských zemí EU si vyhradila dlouhé seznamy výjimek, kterých se smlouva netýká, a tyto výjimky tvoří dvě třetiny tlustospisu smlouvy. ČR si nevyhradila skoro nic. Poslanec Luzar se pozastavuje, proč naši představitelé věc nekonzultovali se svými zástupci v europarlamentu:
„To byla půda, kdy se tato smlouva docela obšírně ve výborech Evropského parlamentu diskutovala a docela podrobně se probíraly výhrady. A mnohé, které jsou v těchto výjimkách, znovu zdůrazňuji, je to obsáhlá bichle, vznikaly právě z podnětů, které vzešly z evropských komisí a z projednávání v europarlamentu, jeho výborech a orgánech. Je docela zajímavé, že po prostudování těchto materiálů dospěli levicoví europoslanci napříč frakcemi Evropské unie k názoru, že CETA ne. Že je to proti sociální chartě levice, že je to proti sociálnímu vnímání světa tak, jak je levice vidí. A Česká republika má přece nejsilnější levicovou stranu ve vládě!“
Výhrady europoslanců, včetně těch českých, prezentovala ve sněmovně další poslankyně KSČM Hana Aulická Jírovcová. Konkrétně uvedla:
„Když se projednávala schvalovala CETA v Evropském parlamentu, tak především naši europoslanci za KSČM, ale také europoslanci za ČSSD, jak už tady zmiňoval můj kolega Leo Luzar, hlasovali proti této smlouvě. Jmenovitě mohu říkat: Keller Jan, Kohlíček Jaromír, Konečná Kateřina, Maštálka Jiří, Poc Pavel, Poche Miroslav a Sehnalová Olga – europoslanci za KSČM a ČSSD. Proto mi nebylo moc jasné, proč především zástupci koaliční strany ČSSD zde na půdě Poslanecké sněmovny jsou – mohu říci – lobisty za schválení této smlouvy nebo dohody, když jejich vlastní lidé zaujali opačné stanovisko.“
Uvedu alespoň tu část výhrad europarlamentu, tlumočených ve sněmovně komunistickou poslankyní, které jsem před časem detailně studoval, když jsem je zpracovával pro televizní pořad:
„Primárním cílem dohody CETA je odstranit překážky obchodu. Jelikož celní sazby mezi Evropskou unií a Kanadou jsou relativně nízké, dohoda CETA se týká především necelních překážek, to je rozdílných právních předpisů a norem v oblasti ochrany zdraví a životního prostředí a bezpečnosti potravin. Komise již řadu těchto norem obětovala ve prospěch obchodních zájmů mimo jiné Kanady. Oslabila směrnici Evropské unie o jakosti paliv, aby Kanadě umožnila vyvážet paliva z nečistých dehtových písků a nyní dokonce navrhuje protiprávní změnu ustanovení o endokrinních disruptorech v právních předpisech o pesticidech. Komise jednala v zájmu kanadských společností tím, že nezakázala používání kyanidu při těžbě, ačkoli Evropský parlament takový zákaz požadoval, a tím, že před nedávnem povolila používání karcinogenních látek v barvách (chromany olovnaté), přestože podniky z Evropské unie používají bezpečnější alternativy.“
Vřele doporučuji toto vystoupení přečíst na stenozáznamech ze sněmovny, shrnuje obsáhlou a složitou argumentaci, která ospravedlňuje závěr, že kdo hlasuje pro tuto smlouvu, opravdu hlasuje proti zájmům ČR. Jenže v koloniálním parlamentu nejsou zájmy občanů to hlavní. Navíc se daly výklady komunistických poslanců odkopnout s osvědčeným argumentem, že jsou komunistické, a tudíž nestojí za pozornost.
Když debata skončila, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se vtělil do role lidového vypravěče, někdejšího postrachu televizních estrád, a s pobaveným výrazem přistoupil ke svým europoslaneckým kolegům prof. Janu Kellerovi či Pavlu Pocovi jako k neiformovaným troubům. Úsilí svých pracovitých, leč pomýlených kolegů snadno vyvrátil, neboť v Kanadě potkal jednu naši občanku, která tam dlouze žije:
„A když jsem se ptal jedné děvčice tam v tom Vancouveru (pobavení v sále), jestli se někdy třeba chce vrátit domů, tak mi říkala, ani ne. A já jsem jí říkal, proč, přece u nás je pěkně. A ona říkala, tady je to takové čistší a zdravější. A tak jenom vám chci říci, že skutečně větší pohroma nás nemůže potkat, než to, že by ty kanadské standardy na nás dopadly v oblasti životního prostředí, hygieny a podobně,“ řekl pobaveně ministr. Nezabýval se tím, co budou jíst oni, a co se k nám bude vyvážet.
Vtipné bylo také to, že sněmovna sice přikázala projednat smlouvu CETA v zahraničním výboru, ale zároveň měla na návrh předsedy poslaneckého klubu ČSSD Romana Sklenáka zkrátit lhůtu k projednání o 30 dnů. To znamená, jak upozornil Leo Luzar (KSČM), že na jediné hodinové schůzi zahraničního výboru, která proběhne zrovna téhož dne, by nebylo možné návrh seriózně projednat.
Nepochopil, že o to šlo. Nakonec sice tento absurdní návrh neprošel a projednání se zkrátilo jen o 10 dnů, aby měl výbor více příležitostí se tím zabývat. Ale samozřejmě, že dostal čas o prázdninách, kdy je jistota, že si tím nikdo nebude lámat hlavu. Tím se zachovalo pravidlo, že když se má něco protlačit silou, zařadí se to na letní dovolené nebo na vánoce.
Znovu proto opakuju, zaplať pámbu, že se volby do sněmovny blíží. Nevím, kdo se tam dostane, ale vím, koho tam nechci. Pořád přitom přemýšlím o tom, zda se dá sociální demokracie ještě zachránit. Je to strana, kterou naši pradědové vytvořily jako mocnou zbraň pro obhajobu zájmů těch, kdo nemají žádnou rentu a mohou žít jen z vlastní práce. Proto si vytvořila i odbory. A stala se opravdu masovou, přestože jí veřejná moc pochopitelně nepřála. Byla skutečným průkopníkem demokracie.
Tuto stranu bych si ve sněmovně přál, ale bez jejích dnešních hrobařů.
