Bohumil Svoboda
22. 6. 2017
Vznik a cíle NATO
Rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce Hitlerovského Německa vyvolalo rozpory mezi vítěznými mocnostmi ještě před ukončením druhé světové války.
Vzniku NATO předcházelo vyhlášení tzv. „Studené války“ kterou odstartoval Fultonský projev, přednesený bývalým britským premiérem Winstonem Churchillem 5. března 1946 na univerzitě ve Fultonu v USA. Vyzval v něm k úzké spolupráci USA a Velké Británie. a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím východní Evropy. Následně byla uzavřena ve dvou etapách tzv. Severoatlantická smlouva.
První etapou bylo rozhodnutí pěti západoevropských států – Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Spojeného království – vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti, které bylo stvrzeno podpisem tzv. „Bruselské smlouvy“ v březnu 1948.
Druhá etapa byla zahájena podpisem tzv. Severoatlantické smlouvy dne 4. Dubna 1949 ve Waschingtonu. Podle této smlouvy se aliance rozšířila o další země (Belgií, Dánsko, Francií, Island, Itálií, Kanadu, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velkou Británií) a tedy v den jejího podpisu mělo společenství 12 členů. Vznikla tak Severoatlantická aliance NATO(North Atlantic Treaty Organization,) Plné znění výše uvedených zakládajících smluv nebudu uvádět, protože jsou uvedeny i na internetových stránkách. V obou těchto smlouvách je použita mírová a mírotvorná rétorika, se kterou v podstatě může souhlasit každý mírumilovný člověk. Jak ukázaly další události, skutečnost je úplně jiná.
Od té doby proběhlo, podle článku 10 Washingtonské smlouvy, celkem šest kol rozšíření, bez ohledu na skutečnost, že Varšavská smlouva neexistovala. Během ní se Severoatlantická aliance rozrostla na současných 28 členů. Od 6. května 1955 se NATO rozšířilo oSpolkovou republiku Německo. V reakci na to vytvořil Sovětský svaz a jeho spojenci v 14.5.1955 ve Varšavě Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, tzv. Varšavskou smlouvu a to po šesti létech od vytvoření NATO. Od 12. Března 1999 došlo k přistoupení České republiky, Maďarska a Polska. Tak došlo o první rozšíření NATO po studené válce, kdy se k alianci připojili bývalí členové Varšavské smlouvy, v rozporu s hlasitými proklamacemi jejich tehdejších vlád, že do žádné vojenské aliance nevstoupí.
Proč tedy bylo NATO ve skutečnosti založeno. Stručně řečeno – příčiny spočívají podle mého názoru ve třech oblastech rozpínavosti – ekonomické, nacionální a vojenské. Myslím si ale, že kořeny vzniku aliance sahají do období před první a mezi oběma světovými válkami a samozřejmě byly ovlivněny i průběhem druhé světové války. Tyto úvahy nebudu ale rozebírat.
Tak se tedy zrodilo NATO i se svými proklamovanými cíli a jejich realitou v následujících létech. Přijetím Západního Německa do NATO 5. května 1955 bylo bezprecedentním způsobem porušeno rozhodnutí vítězných mocností z postupimské konference a její dohody o demilitarizaci, denacifikaci, demokratizaci a demonopolizaci, známé také jako program 4D.
Poválečná a současná činnost NATO.
Vojenské agresivní aktivity NATO byly z počátku, už od r. 1949 vedeny navenek samostatně jednotlivými velmocemi především Francií, Anglií a Spojenými státy. V posledních létech po rozpadu bipolárního rozdělení světa je stav úplně jiný. Ve světě permanentních krizí a válek v různých regionech pod různými i smyšlenými záminkami, je soustavně udržována psychóza strachu z „nových rizik, hrozeb a výzev“, jak jsou účelově presentovány USA. To vše včetně fenoménu terorismu má posloužit zejména USA k ospravedlnění trvalého zvyšování jejich vojenské síly, vývoje, modernizace a hromadění stále ničivějších zbrojních systémů. Totéž je požadováno od spojenců v NATO. Požadavek na účast v ozbrojených intervencích vůči suverénním státům není z vojenského hlediska podstatný ani významný a má de facto ve vojenských dobrodružstvích, prosazovaných USA, jenom podřadnou úlohu. Co však je důležité, že Spojené státy tak přenáší politickou odpovědnost za své zločinecké akce, které jsou v rozporu s mezinárodním právem nejen na všechny účastnické státy, ale na všechny členy NATO, tedy i Českou republiku. To má svůj velký politický význam. Dnes je zřejmé, že členové NATO jsou využíváni k operacím, jejichž obranný charakter je jim cizí..
Za dobu své existence NATO uskutečnilo řádově stovky operací, jejichž charakter měl téměř vždy agresivní podstatu. Uvedu jenom některé z nich.
Válka ve Vietnamu byla ve skutečnosti vedena od r. 1945 až do r. 1975 nejprve Francií jako nejsilnější koloniální mocností po velké Británii a po jejich drtivé porážce se iniciativy ujala největší vůdčí mocnost NATO USA.
Krátce po ukončení Druhé světové válkybyla politická situace v celém Tichomoří značně nestabilní. Tehdy už začala snaha koloniálních velmocí o navrácení původních území, které bezostyšně ovládala v době předválečné. Krvavá válka ale porodila své hrdiny, kteří se již nebyli ochotni podřizovat světovým velmocím a postavili se tak do čela odbojových organizací a sjednotili lid pro společný zájem. I přes nespornou vojenskou převahu nedosáhli Francouzi nikdy výraznějších úspěchů. Naopak, jejich ztráty na vojenském poli byly den ode dne vyšší. Měli tehdy v podstatě dvě možnosti. Vzdát se svých kolonialistických choutek nebo se soustředit na rozhodující bitvu o základnu Dien Bien Phu. Boj tehdy trval několik týdnů. Zde Francouzi utrpěli ostudnou a rozhodující porážku. Ztráty na životech byly obrovské. Za deset let války (1945 – 1954) ve Vietnamu ztratili Francouzi 58 tisíc mrtvých, zahynulo také 250 tisíc jižních a přes milion severních Vietnamců.
V roce 1954 – po deseti létech Francouzi Vietnam vyklidili a jejich zločinecký „odkaz“ převzali Američané. To už byla v pravém slova smyslu válka NATO, protože vedle Amerických agresorů bojovali nebo se jí zúčastnili také Australané, Jižní Korejci, Novozélanďané a Filipínci.
V červenci roku 1969 vyhlásil Nixon proces Vietnamizace. Jeho cílem bylo, aby armáda jižního Vietnamu vzala obranu země na svá bedra, zatímco američtí vojáci by se postupně stahovali. Američané svrhli na Vietnam za necelých 20 let 45 milionů tun bomb, vyvraždili a zničili mnoho měst a vesnic, z nichž nejznámější je masakr malé vesnice My Lay. Její téměř 600 civilních obyvatel převážně žen, starců a dětí překonalo vyvraždění Lidic Německými nacisty. Z území Vietnamu vytvořili „laboratoř“, která otestovala účinky 72 milionů litrů herbicidů. Nejznámějšího z nich Agent Oranž rozprášili téměř 42 milionů litrů. Tím zničily vegetaci v rozsáhlých oblastech a na řadu desetiletí je zamořily. V důsledku toho se rodily degenerované děti. Rovněž nevybuchlé miny a bomby zabíjí a mrzačí Vietnamce dodnes. Podle studie nadace amerických vietnamských veteránů a vietnamského ministerstva obrany zabily tyto „zapomenuté“ miny a bomby od roku 1975 více než 42 000 lidí.
Třicetiletá válka ve Vietnamu skončila. Americká přítomnost se počítá cca na 20 let. Čísla demonstrující vojenskou sílu USA ve Vietnamu jsou ohromující:
– 8 762 000 Američanů vykonalo ve Vietnamu vojenskou službu
– 4,3 mil v pozemních silách, 1,8 mil. u námořnictva, 1,7 mil.u letectva a necelý milion u námořní pěchoty – 47 244 Američanů padlo (Jiné údaje uvádějí 85 325 mužů padlých, 2539 pohřešovaných, 305 000 se jich vrátilo domů s velmi těžkými zraněními,
– 150 000 jich bylo zraněno lehce, 150 000 skončilo v nemocnici a asi 2 500 jich je stále nezvěstných.
Síla intervence ve Vietnamu byla ničivá. Armáda USA provedla 527 000 bombových náletů, při kterých použila přes 6 milionů tun trhavin, což je až třikrát více než během celé druhé světové války.
Sami Američané uvádějí ztráty „nepřítele“ zhruba na 900 000 zabitých vietnamských vojáků, přitom zahynulo pře 360 000 civilistů. Jiné převážně Vietnamské statistiky uvádějí ztráty 1,5 milionů vojáků a přes dva miliony civilistů převážně žen, starců a dětí. Celá jedna generace vyrůstala ve stínu vietnamské války.
Agrese proti Jugoslávii – byla nazvána jako „Operace Spojenecká síla“ – měla údajně za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statutu Kosova na základě dohod z Rambouillet, prosazených Američany i jejich satelity a zastavit opakované porušování příměří ze strany Srbska a napadání „mezinárodních mírových sil“ NATO. Vojenský zájem Američanů o Kosovo je na rozdíl od jejich Goebelsovské propagandy zaměřen ryze proti Rusku. Agrese má za účel posílit také kontrolu dopravy ropy z Kaspického moře a Blízkého východu do Evropy. Dodnes je na základně v Kosovu dislokováno okolo desetitisíc Američanů a patří k jejich největším vojenským zahraničním základnám na světě.
24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle Svazové republiky Jugoslávie. Během konfliktu odstartovala letadla NATO celkem 37 000 bojových misí a při čtvrtině z nich bombardovala. Pro Německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války. Cíle tzv. „dvojího použiti“, používané armádou i civilisty, zahrnovaly ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice a pod. Během bombardování bylo zasaženo také 9 nemocnic a 300 základních nebo středních škol. Dne 23. a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody Sremské Mitrovice.
Uvádí se, že v průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch okolo pěti set civilistů veskrze srbskéči albánskénárodnosti. Ve skutečnosti tam bylo usmrceno téměř 4000 a zraněno více jak 10 000 v převážné míře civilních osob. Při tom ještě v současné době značné množství osob trpí zdravotními problémy, způsobenými použitím munice s ochuzeným uranem. Materiální škody této „NATO války“ přesáhly 100 miliardy dolarů. Ztráty NATO byly ve srovnání s Jugoslávskými zanedbatelné.
Agrese NATO v Afghánistánu–je probíhající konflikt, který začal 7. října 2001jako součást Operace Trvalá svoboda. Ta byla odpovědí Spojených státůa Spojeného královstvína teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládinaa dalších členů Al-Káidy. Usáma bin Ládin, hlavní sponzor sítě Al-Kaida, žil v Afghánistánu ovládaném hnutím Taliban, kde vedl výcvikové tábory teroristů. Byl zabit 2. Května 2011. Jeho mrtvola byla tak zohavena, že nemohla být vystavena, aby to nevyvolalo bouři místního obyvatelstva. Skutečným cílem však, jako vždy, bylo ovládnutí nesmírného přírodního bohatství této země.
V současnosti probíhají v Afghánistánu dvě paralelní vojenské operace:
Operace Trvalá svoboda je americkou operací, které se účastní také několik koaličních partnerů.
ISAF – International Security Assistance Force. Ta vznikla koncem prosince 2001 z pověření Rady bezpečnosti OSN s cílem zajistit Kábul a okolní území. V roce 2003kontrolu nad ISAF převzalo NATO. V roce 2009 působilo v rámci ISAF 64 500 vojáků ze 42 zemí. V ISAF mají Spojené státy 29 950 vojáků. Spojencům se sice podařilo svrhnout vládu Talibanu, ale ten později opět nabrat síly. Agrese tedy byla oproti původnímu očekávání neúspěšná a nedosáhla proklamovaného cíle – omezit působení Al-Kaidy.
Afghánské agrese se z České republiky účastnilo 300 vojáků. Při posledním velkém útoku na Českou vojenskou základnu 8. července 2014 padlo 5 vojáků (David Beneš, Ivo Klusák, Jaroslav Lieskovan, Libor Ligač a Jan Šenkýř). Třetí jmenovaný zemřel při transportu do nemocnice. Všichni byli vyznamenáni.
Agrese NATO v Iráku – jejím hnacím motorem byly americké výpravy proti Saddámovi. Nebyl to ani tak charakter jeho režimu či utrpení iráckého obyvatelstva jako spíše Saddámovo úsilí o dosažení nezávislosti a ukončení jakékoli podřízenosti cizí mocnosti. Mnozí analytici včetně Amerických, poukazují na snahu USA o upevnění vojenské pozice v regionu i o obsazení, nerušený přístup a kontrolu ropných zdrojů země. Za nejsnadnější cestu ke svým cílům zvolili zajetí a zavraždění Iráckého prezidenta, který jim odpíral poslušnost. Své skutečné úmysly zakrýval prezident Bush existencí zbraní hromadného ničení, kterými údajně Irácký prezident Sadam Husaindisponoval. Tento nesmysl, považuje např. i Noam Chomsky a světová veřejnost za „náhradní“ argument ve prospěch americké invaze poté, co se existence zbraní hromadného ničení, začala jevit jako uměle vykonstruovaná dezinformace bez jasného důkazu o jejich existenci na území Iráku. To však americké agresory nezastavilo
Ztráty na životech Američanů jsou utajovány, protože podněcovaly odpor a demonstrace amerických občanů proti válce. Prezident Bush je mimo jiné zakázal zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích.
Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů. Podle Pentagonu bylo ukradeno 250 tis. tun (z celkem 650 tis. tun) munice, což značně pomohlo iráckým povstalcům. Americká soldateska se, mimo jiné na rozdíl od jiných zemí intenzivně, věnovala systematickému rozkrádání historických památek. Odvezli si tehdy domů sbírky nevyčíslitelné historické ceny. Jenom velmi malá část byla překupníkům zabavena a vrácena.
Válka v Sýrii – je svým rozsahem a důsledky jedním z nejkrvavějších a nejničivějších konfliktů, který se kdy Američanům a jejich satelitům, podařilo vyvolat.
Konflikt začal 15. března 2011 poklidnými demonstracemi v rámci tzv. arabského jara, importovaného západními mocnostmi do řady zemí severní Afriky, blízkého a středního východu. (Egypta, Alžírska, Tuniska, Maroka, Sýrie, Iránu, Iráku, Palestiny, Jordánska a dalších.) Demonstrace, které v té době začaly probíhat, proti režimům v těchto zemích, mají opět své kořeny v minulosti.
Po porážce v první světové válce se rozpadla Osmanská říše a oblast byla rozdělena mezi Velkou Británii a Francii. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Mnohem později to vedlo v některých státech ke „svobodným“ volbám, jejichž výsledkem byly mnohdy diktátorské režimy podporované Americkou vládou a jejich satelity. Jakmile se ale pokusili o nezávislou politiku, například Muamar Kadáffi v Libyi, Sadam Husain v Iráku a vůdcové v dalších zemích, do té doby američtí spojenci a poslušní vykonavatelé americké politiky, byli bez skrupulí zavražděni. O totéž dlouhá léta usilují také v Sýrii, kde by chtěli odstranit demokraticky zvoleného prezidenta Asada. Na jeho straně bojuje drtivá většina alávitů a ze zahraničí dostává podporu především od Ruska, Iráku a hlavně Íránu, který mu dle některých zdrojů dodává zbraně a finančně jej dotuje.
Západní oblast Sýrie je cílovou oblastí bombardování Americkým letectvem, soustředěným na úsek od Damašku až po Alepo na severu země, kde se neštítí bombardovat i nemocnice a školy. Toto území po „humanitární pomoci“ NATO pod vedením Američanů připomínají měsíční krajinu a města jako území po nejsilnějším zemětřesení. Aby „osvoboditelé od terorizmu“ zdůvodnili své řádění, vymýšlí si různé dezinformace, jako např. použití chemických zbraní syrskou armádou, přičemž na podporu svého obviňování nepřinesli dosud jediný důkaz. Naopak řada západních komentátorů připouští jejich použití krajní opozicí za podpory svých západních spojenců. Celá trasa od Damašku po Alepo prochází oblastí úžasných kulturních památek a ve městech jich byla spousta soustředěna v muzeích. Pokud se dnes dívám na záběry oněch oblastí a měst, které jsem dosti důvěrně znal z mých krátkých pobytů v této zemi, nemohu uvěřit té zrůdné barbarské proměně, kterou protivládní odpůrci dokázali za podpory Američanů a západních velmocí způsobit.
Uzavření vzdušného prostoru nad zeměmi severní Afriky, blízkého a středního východu.
Relativně samostatnou kapitolou bezprecedentního vměšování NATO a jejich satelitů do života zemí severní Afriky, blízkého a středního východu jsou události kolem tzv. „uzavření vzdušného prostoru“ nad těmito suverénními zeměmi. Sestřelení letadla nad Lockerbie, navzdory stovkám mrtvých, nebylo příčinou agresivní politiky NATO, ale zejména pomoc Američanů Libyjské opozici, která údajně trpěla Kaddáfiho terorismem. Přerod Kaddáfiho jako „sponzora terorismu“ zpečetila tehdejší americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová svoji návštěvou Libye. Riceová tam tehdy potvrdila, že Kaddáfí se napravil a byl Washingtonem vydáván za příklad pro ostatní země. Zdá se, že ze strany ministerstva zahraničí USA šlo už tehdy o pokryteckou misi. Dnes je naprosto jasné, že příčinou agrese vedoucích mocností NATO pod rouškou „uzavření vzdušného prostoru“, byla především Kadáfiho politika ve prospěch svého lidu. To byl nakonec i dostatečný důvod proč ho zavraždit.
Na jaké úrovni byla tehdy Libye? V době, kdy Kaddáfí přebíral v roce 1969 vládu, patřila k nejchudším zemím světa, ale v roce 2011 už měla jako nejbohatší africká země nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 na 88 procent. Vytvořil zdravotnickou síť na velmi dobré úrovni. Průměrný věk dožití byl nejvyšší na kontinentě – muži se v průměru dožívali 75 let, ženy 80 let, tedy vyššího věku než v České republice. Veřejný dluh byl druhý nejnižší na světě. V roce 2002 stál Kaddáfí u zrodu Africké unie, jejíž snahou byla postupná integrace afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických, což se samozřejmě zemím těžícím z africké chudoby vůbec nelíbilo. Libyjská centrální banka, která byla pod přímou Kaddáfího kontrolou, měla téměř 144 tun zlata. Libye tak byla mezi 25 zeměmi světa s největší zásobou drahého kovu za 6,5 miliardy USD.
Můžeme se potom divit, že libyjské obyvatelstvo mělo nejvyšší životní úroveň v Africe? Že produkovalo nejvíc ropy na černém kontinentu? A že HDP na obyvatele činilo přes 16 600 USD. Pokud jde o vzdělání, byla Libye v roce 2010, jako vedoucí africká země na 53. místě na světě, další africký stát byl Tunis až osmdesátý první.
Po zavraždění a mučednické smrti Kadáfiho došlo k rychlému rozvrácení Libyjské infrastruktury, velké anarchii v řízení země, která se rozpadla tak jako v Sýrii na řadu oblastí a měst, kde se rychle zformulovaly a chopily moci skupiny násilníků a bezcharakterní spodiny společnosti, kterým se dostalo nezištné pomoci NATO a jeho satelitů. A co oběti?
Amnesty International zveřejnila rozsáhlé množství důkazů o masových únosech, věznění, bití, mučení, zabíjení a zvěrstvech, páchaných tzv. rebely, kterým NATO svěřila moc v zemi. Ve věznicích a na uzavřených vojenských základnách byli, podle informací organizace Lékaři bez hranic, stoupenci Kaddáfího mučeni. V době, kdy NATO zahájilo válku proti Libyi pod záminkou ochrany civilistů, se podle odhadů OSN uvádí až 50.000 obětí tohoto „dobrodružství“. Mezi desetitisíci mrtvých jich nezanedbatelnou část tvořili civilisté – ženy, děti a starci. K největšímu krveprolití došlo po dvouměsíčním obléhání, intenzivním bombardování a následném rabování města Syrta. Počet obětí až desetinásobně převyšuje udávaný počet mrtvých v Sýrii. Proč to všechno? Samozřejmě, prim hrály zájmy zbrojařů, aby jim nerezivěly zbraně páté generace. To vše hlavně proto, že v Libyi se přece nachází 33%? údajně prokázaných světových zásob ropy a ve státní pokladně na 140 tun zlata.Američané a jejich spojenci v NATO věděli, že vítěz války o Libyi může přerozdělit těžební koncese a případně upravit vývozní daň za ropu. Proto se v těchto místech snažili „opevnit“. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států na několika desítkách základen. Vojáci USA jsou asi ve 150 zemích světa, ale do zavraždění Kadáfiho nebyli v Libyi a to museli svou zločineckou agresí napravit.
Nelze se divit, že důsledkem jejich zvěrstev byl exodus milionů obyvatel nejen Libye ale i dalších zmiňovaných zemí. Ten si vyžádal desetittisíce mrtvých uprchlíků, kteří se na území Evropy už nestačili dostat. Celkem se utopilo asi 1 200 lidí. Tehdy se začalo uvažovat o zavedení systému přerozdělování uprchlíků. Za celý rok 2015 členské státy EU přijaly dle údajů Eurostatu celkem 1 256 000 žádostí o azyl. To byl podle mého názoru mimo jiné důsledek nesmyslného a neuváženého prohlášení Německé kancléřky Merkelové, že Německo přijme na svém území libovolný počet uprchlíků. Od okamžiku, kdy si uvědomila, že jimi je Německo zahlceno tak se snaží tíhu tohoto nesmyslu přehodit na ostatní státy evropské unie a docela vážně se touto myšlenkou zabývá a prosazuje ji sveřepě dodnes.
Je zcela zřejmé, že mezi miliony migrantů proniká do Evropy také řada teroristů velmi dobře vycvičených pro své poslání. Mnozí z nich byli školeni Americkými specialisty. První teroristické útoky uskutečnili tito zločinci v Paříži v listopadu 2015 a následně také v Bruselu v březnu 2016. O silvestrovských oslavách 2015/2016 došlo, ve vícero velkých německých městech, k hromadným sexuálním útokům a okrádání žen, které podle svědků či poškozených páchaly skupiny mužů arabského a severoafrického vzhledu. Teprve tehdy se začalo uvažovat vážně o bezpečnostních rizicích, které s masovou migrací souvisí.
Naše účast a propojeni s NATO
Vstupem do Severoatlantické aliance a do Evropské unie na sebe Česká republika převzala závazek, že se její armáda bude v zájmu udržení mezinárodní bezpečnosti zúčastňovat zahraničních misí. O tom, že by se jednalo o některou z misí mající přímou souvislost s obranou a bezpečností republiky nemůže být samozřejmě ani zmínka, protože nás ani nikdo neohrožuje. Náš potenciální nepřítel nebyl nikdy definován. Naše vlády vazalsky opakují to, jak a koho za nepřítele označují jejich „přátelé“ a velmocenští souputníci v NATO. Ti kdo se o mezinárodní politiku, alespoň okrajově zajímají vědí, že Amerika ke své existenci potřebuje nepřítele, a často si ho musí vymyslet. Takto uměle vytvořená atmosféra je nejvhodnější sociálně psychologickou půdou, na které se snadno ujímá válečnická propaganda, zdůvodňující agresi proti kterékoli zemi Afriky, středního a dálného východu. Tak snadno Americké militantní kruhy a NATO pod jejich diktátem zdůvodňují preventivní údery proti ohniskům mezinárodního terorismu, darebáckým zemím, rozšiřování NATO, obkličování Ruska a Číny vojenskými základnami, a rostoucí zbrojení i četnickou roli USA ve světě. Naše účast v zahraničních vojenských misích v rámci NATO pod vedením USA je naší vládou a hromadnými sdělovacími prostředky bagatelizována a je v rozporu s realitou. Především je zdůrazňována účast Československa v misích pod patronací OSN, kterých bylo od r. 1945 okolo dvaceti.
Česká republika od svého vzniku v lednu 1993 navázala ve vysílání příslušníků armády do mírových operací OSN na aktivní účast bývalého Československa. Do současné doby působilo přibližně 3000 příslušníků Armády České republiky ve více než 30 takových misích. Rovněž ministerstvo vnitra se postupně zapojilo do mírových operací omezeným počtem civilních policistů. Nyní působí v různých částech světa asi 16 mírových operací OSN.
K 1. září 2016 je ČR zapojena do mírových operací OSN na Golanských výšinách, ve Středoafrické republice, v Demokratické republice Kongo, v Afghánistánu a v Kosovu.
Za nejvýznamnější naše „mírové“ mise je vlastně považováno několik misí AČR v Afghánistánu v souladu s celkovou strategií Severoatlantické aliance, která chce zodpovědnost za bezpečnost Afghánistánu přenechat zcela na tamních obyvatelích a svých satelitech. Zde mělo působit maximálně 150 vojáků. Kolik jich ve skutečnosti je, s ohledem na časté změny, utajování a cílené dezinformace je těžké uvádět. Účast našich „misí“ se uvádí také v Kosovu, Bosně a Hercegovině.
– v rámci mise KFOR působí údajně na jejím velitelství šest českých vojáků. Zanedbatelná je i naše účast v Somálsku.
Statistiky uvádí, že v letech 1990 až 2009 uskutečnila naše armáda 28 nejdůležitějších operací, kterých se v různých místech světa zúčastnilo (bez rotací) více než 8100 osob. Jiné prameny uvádí, že od r. 1990 prošlo těmito misemi a zúčastnilo se válečných operací, pod taktovkou NATO v čele s USA, celkově 24171 českých vojáků.
Vstup naší republiky do NATO byl cílevědomě připravován americkými stratégy velmi důmyslně. Proto do Spojených států jezdila řada potenciálních kolaborantů, počínaje V. Havlem, Klausem a řadou dalších na „školení“. Podobným „školením“ nedávno prošli i naši ministři, mezi které patři např. Stropnický, Bělobrádek, Babiš, Chovanec a řada dalších. Každý je „školen“ v oboru za který na svém ministerstvu zodpovídá, včetně předsedy vlády Sobotky.
Prvním úkolem naší popřevratové reakce bylo armádu Československé republiky rozložit a podstatně zredukovat. Cílem tohoto snažení bylo
Ø zlikvidovat ji tak, aby se nemohla vzepřít novým pánům a pořádkům a nestala se překážkou pro záměry NATO,
Ø dosáhnout její naprosté neschopnosti republiku bránit v případných konfliktech
Ø připravit půdu k následnému budování nové armády poslušné plnit pokyny nového tentokrát Amerického spojence.
K tomu byla použita strategie reformy s širokým využitím tzv. Lustračního zákona a přímé pomoci Amerických poradců. V rámci „reformy“ došlo k rozsáhlým personálním čistkám, které v historii naší armády nemají obdoby. Postupně byla omezena i základní služba a od r. 2004 byla v podstatě zrušena. Po dokončení tzv. reformy mělo českou armádu tvořit zhruba 26 000 profesionálních vojáků a 9 000 civilních zaměstnanců. Tím naše armáda ztratila zcela svoji bojeschopnost a je na uvážení občanů, zda to byl důsledek neschopnosti nebo promyšleného zločinu. V každém případě si pravice připravila půdu pro hledání, ale hlavně zdůvodnění nezbytnosti nového „strategického“ partnera pro „zabezpečení obrany a bezpečnosti státu“. Už se nemluvilo o zrušení NATO ale o nezbytnosti vstupu ČR do tohoto zločineckého paktu. Tento záměr byl už dávno promyšlený, jak jsem výše naznačil, za zády národa a bylo to v zájmu nejen české pravice a jejích popřevratových vlád od samého začátku ale i NATO.
Jaké finanční prostředky jsou spojeny s našim vstupem do NATO?
Už likvidační etapa naší armády si vyžádala náklady v řádu desítek miliard Kč., které nebyly nikde publikovány a kterými se naše pravicové vlády nikdy nechlubily. Navíc byli naši vojáci a civilní občané zapojeni velmi brzy do zahraničních misí a operací ve prospěch NATO. Je třeba zdůraznit, že všechny vojenské mise jsou placeny z daní českých občanů a ne Americkými válečnými zločinci, v jejichž prospěch se uskutečňují. Všechny výdaje byly a jsou schvalovány vládami a parlamentem, který si naivní národ volí jedenkrát za 4 roky ale který své sliby a vůli národa mezi volbami neplní.
Výdaje „na obranu“ ve státním rozpočtu byly v r.1993 24 miliard (mld) Kč. Do roku 1998 se každoročně zvyšovaly v průměru o 2 mld. a v r. 1998 dosáhly výše 34,06 mld.Kč.
Rokem 1999 kdy jsme se stali členy NATO se výdaje na „obranu“ okamžitě „skokově“ zvýšily o více než 10 mld. (tj. téměř o 30%), takže v roce 2000 dosáhly hodnoty 44,9mld Kč. Na této výši se náklady na obranu nezastavily, jak by se dalo očekávat, ale naopak se zvýšily o dalších více než 10 mld. Kč. V těchto nákladech není započten finanční příspěvek do NATO v každoroční průměrné výši 365 milionů Kč a to je za posledních 10 let více než 3,65 mld. Statistickou analýzou nákladů na obranu by se dalo dokázat, že vstup do NATO naši republiku stál za posledních 10 let zhruba 23 – 25 miliard korun nad běžný rozpočet pro armádu. To není demagogie. Stačí se podívat podrobněji na toky peněz a pokusit se vyčíslit kolik stojí vojenská dobrodružství, do kterých jsme byli zatažení. Nikdy žádná vláda neuvedla, že všechny vojenské zahraniční mise neřeší obranu vlasti a že všechny jsou vedeny v zájmu USA. Náklady na ně však jdou na vrub občanů České republiky a každoročně nás stály více než 8 miliard korun. Vyplývá to ze statistických, dobře skrytých údajů na http: // www.army.cz/ Není to však stále dost. Všichni víme, že prezident USA dnes požaduje po každé členské zemi v NATO zvýšit výdaje na obranu minimálně na 2%HDP.
Domnívají se snad občané, že tato politika je v našem zájmu? Nebylo by účelnější těmito penězi přispět na výstavbu bytů, zdravotního zabezpečení, školství, vědu nebo důchody? Dalo by se očekávat, že za vyšší finanční náklady se úměrně tomu zvýší i kvalita naší armády a úměrně s tím i bezpečnost republiky. Odpovězme si nyní na zásadní otázku: Je naše členství v NATO zárukou naší bezpečnosti? Není těžké odpovědět. Není a nikdy nebude! Stačí si uvědomit některé skutečnosti a paralely. Včele NATO stojí stejné mocnosti, které nás prodaly Hitlerovi, když podepsaly Mnichovskou zrádnou dohodu s pokryteckým zdůvodněním, že tak učinily proto, aby zabránily druhé světové válce a zachránili mír. Tím zcela uvolnili ruce Hitlerovi a dovolili, aby nás šest let fašistické Německo okupovalo a zdecimovalo celý národ. S čím se však zrádné mocnosti nechlubily, bylo to, že Německé rozpínavosti uvolnily záměrně cestu proti Sovětskému svazu. To, že budou jedny z prvních obětí fašistické rozpínavosti snad ani ve snu netušily.
Dnes je situace jiná s tím rozdílem, že naší bezpečnost a suverenitu cílevědomě likvidují naši vlastní zrádci a kolaboranti. Tento proces je před národem pečlivě utajován a lidem postupně servírován „post faktum“, kdy už jsou tajné smlouvy v podstatě neodvolatelné.
Před šesti léty jsem napsal článek nazvaný „V Pardubickém regionu nám roste zahraniční vojenská základna.“ Tehdy se k tomuto záměru Nečasova vláda nehlásila. Nyní tam existuje dosti rozsáhlá základna cizích vojsk pod kuratelou USA a NATO, která se historicky a plíživě vyvíjí už více než patnáct let.
V říjnu 2011 se tehdejší premiér Nečas na pozvání Bílého domu setkal s prezidentem Obamou. Při této příležitosti nabídl Nečas Spojeným státům možnost cvičit jejich vojenské piloty na vrtulnících Mi-17 ve prospěch tzv. mírových misí zejména v Afghánistánu, ve školicím středisku na území ČR. Z uvedených informací jednoznačně vyplynulo, že jednání o této nabídce byla rozjeta už dávno před vrcholnou schůzkou obou státníků. Je tedy otázkou, jestli k takovému záměru a jednání dal souhlas parlament, zvláště když už vlastně na našem území probíhal výcvik Afghánských pilotů a proč byl takový záměr před národem utajován.
31. srpna 2016 se uskutečnila návštěva zahraničních vojenských představitelů na pardubickém letištiza účasti velvyslance USA v ČR Andrew Schapira. Hlavním důvodem návštěvy byla společná cvičení našich a zahraničních vojáků, která se tehdy na letišti uskutečnila. Nešlo tedy o nevinnou exkurzi ale spíš o důslednou inspekci a prověření stupně vycvičenosti a součinnosti našich i zahraničních útvarů a jednotek v centru leteckého výcviku, kde probíhalo společné cvičení příslušníků českého letectva, pilotů texaské národní gardy a řídících radarového navedení.
Ve skutečnosti je rozsah kolaborace naší vlády s USA a špičkami NATO mnohem závažnější. Jak zjistili reportéři časopisu TÝDEN, obě země podepsaly tajnou dohodu, která Američanům de facto darovala výcvikový prostor Brdy. V Česku podle ní vznikne první americká vojenská základna velká jak okresní město. Z Německa a přímo z USA sem má být převeleno na 12 tisíc vojáků. Na území, které česká armáda pro nadbytečnost opustila, vybudují Američané plnohodnotnou vojenskou základnu pod přímou správou amerického vojenského velení, a území bude vlastně také americké. Tuto informaci by rád pan Sobotka dementoval, ale není důvěryhodný. „Šéf kriminálky Anděl, toho času ve funkci ministra obrany, to však nevidí jako problematické a řekl TÝDNU, cituji: „Já bych zaprvé rád mírnil emoce. Nejde o nic jiného, než že jsme dali našim spojencům k dispozici území, které dlouhodobě nepotřebujeme a které má navíc bohatou vojenskou minulost a velmi složitě by se adaptovalo na jiné využití. Nenazýval bych to určitě podpisem nějaké tajné dohody za zády veřejnosti, je to jen potvrzení naší příslušnosti k NATO a já jsem za to rád.“ Konec citátu. Hle, ministr obrany místo toho, aby zajistil nedotknutelnost naší vlasti před cizími vojenskými hordami, jim otevírá brány dokořán a zakrývá to našim členstvím a spojenectvím v NATO.
Podívejme se, kam až dospěl pan ministr obrany Stropnický a potenciální kandidát na vrchního velitele armády ČR. Pravděpodobně chce naši armádu redukovat na „malý pitaval“ a obranu republiky delegovat na cizí mocnost. Je to ironie ale velmi blízká pravdě. Podívejme se na jeho další „strategické kroky“.
V únoru 2017 přinesl Německý list Frankfurter Allgemaine Zeitung článek o chystané nové dohodě, kterou podepsali ministři obrany jednotlivých zemí NATO v Bruselu. Německo by se tak mělo stát hlavní armádou v NATO jako reflexe na demisi amerických pozic v obranné politice Evropy. Tomu odpovídají i kroky našeho ministra obrany, který jednal s Německým velením, podle kterého bude přidělena celá česká 4. Brigád rychlého nasazení ze Žatce pod centrální velení divizí německého Bundeswehru. Z hlediska národní obrany jde o krok, který balancuje na pokraji zrady národních mechanismů velení obrany, protože v případě jakéhokoliv konfliktu na evropském území by tato česká brigáda spadala pod vrchní velení spolkových vojsk německého Bundeswehru, kde vrchním velitelem je německý prezident.Dochází tak k absurdní a nebezpečné situaci, kdy generální štáb AČR předává „klíčky“ od velení brigády cizí mocnosti, která nereprezentuje alianční svazek NATO, ale pouze německý Bundeswehr. Nepůjde tedy o zahraniční mise v nichž AČR působí v rámci NATO ale o převedení velení nad českou brigádou doma.
Je tedy zřejmé, že Berlín začal přebírat v Evropě iniciativu a odstavuje americké velení v Evropě od rozhodovacích procesů uvnitř NATO. Situace je kritická! Nelíbí se to především americkému Pentagonu, který začal v obavách narychlo stahovat své tanky a transportéry z Polska do „labilních zemí“ (Maďarska, Rumunska a Bulharska) náchylných k tomu, že by se mohly (kvůli Trumpovi) místo na USA začít více orientovat na Německo a jeho Bundeswehr, a to i přes protesty polských politiků, že se tím oslabuje americký závazek k obraně Polska před „zlým Ruskem“. Obrovské vlakové transporty byly v minulých týdnech spatřeny na východě Slovenska v Prešově a Sabinově. Tímto záchranným mechanismem chce Pentagon urychleně zastavit sbližování zmíněných zemí východní Evropy s německým Bundeswehrem. Američanům hrozí ztráta kontroly nad Severoatlantickou aliancí a to nechce Pentagon dopustit. Náhle zjišťují, že Polsku ze strany Ruska nic nehrozí. Vědí, že „tato pro-americká kolonie“ je s nimi natolik spjatá, že odsunutím zbraní Pentagon o vliv nad Varšavou rozhodně nepřijde. Za pro-americkou považuje Pentagon i Prahu. Přesto už v prosinci nabádal Trumpa, že USA by měly v ČR postavit ad-hoc radar a otevřít při něm US základnu, alespoň symbolickou, jinak hrozí nebezpečí, že ČR spadne v příštích 10 letech vojensky do mocenského vlivu Bundeswehru, nu a zdá se, že není ve svých úvahách daleko od pravdy. To se právě děje teď. Je tedy vidět, že z Německé vojenské rozpínavosti, její snahy o vznik Evropské armády a Evropské federace už americké velení dostává „kopřivku“. Dá se proto očekávat, že generálové amerického Pentagonu budou brzy organizovat a uskutečňovat stále rozsáhlejší přesuny svých vojsk a cvičení přes a na naše území i vzdušný prostor. Jejich cílem nebude nás chránit, ale okupovat. Z toho všeho je naprosto evidentní, že se dostáváme mezi dva mlýnské kameny velmocenských zájmů – Německa versus USA.
Bezpečnost republiky se díky našim všehoschopným politikům dostává na katastrofální úroveň a zdá se, že předválečná situace, s tou dnešní, má svou analogii s novými tvářemi našich prodejných politiků. Závažné rozpory v nejvyšším vedení NATO jsou toho výmluvným důkazem.
Co dělat, abychom předešli naprosté ztrátě suverenity a bezpečnosti republiky
V závěru svého článku se pokusím formulovat především to co proti cílevědomé expanzi a našemu členství v NATO, pod kuratelou amerických jestřábů je třeba dělat. Uvedu jenom v několika bodech náměty, které nebudu široce rozvíjet, protože to je téma, které by mělo být podkladem k diskusi, která by měla alespoň naznačit jak je realizovat aby bylo dosažen efektivního boje proti válce a za naší bezpečnost, což bude mnohem obtížnější. Podle mého názoru bychom se měli zaměřit na naznačené problémy a prosazovat vždy demokratické formy protestů. Cestou k uskutečnění protiválečných cílů budou výsledky demokratických voleb, v nichž většinu by měli získat ti poslanci a zastupitelé, kteří budou plnit vůli svých voličů a nezpronevěří se svým předvolebním slibům. Aby toho bylo možno dosáhnout je třeba:
1. Soustředit se už před volbami na pečlivý výběr kvalitních kandidátů z řad spolehlivých a čestných občanů
2. Po svých kandidátech požadovat prosazení odvolatelnosti ze svých funkcí v případě, že se svým předvolebním slibům zpronevěří
3. Po všech kandidátech požadovat závazek, že po svém zvolení budou žádat uzákonění všeobecného referenda o závažných problémech, jako rozhodujícího nástroje demokratického řízení společnosti
4. Po všech kandidátech požadovat přijetí zákona o sdělovacích prostředcích, který by činil odpovědným za lživé informace a pomluvy redaktory a netolerovat jim výmluvu na utajované informátory
5. Za hlavní cíl naší zahraniční politiky požadovat takovou, která povede k ukončení naší účasti v NATO a stanovit postupné kroky jak toho dosáhnout i přesto, že Američané pro svou válečnou politiku udělají vše, aby takové úsilí znemožnili. Těmto krokům je možno přiřadit optimální časovou následnost i obsah, což by mělo být obsahem kolektivní práce kvalifikovaných odborníků.
6. Požadovat stažení našich vojáků ze všech zahraničních misí a nedovolit jejich účast na podobných provokacích jako je např. mise našich letců s Gripeny v pobaltských republikách nebo jejich působení na Islandu a jinde. Jejich účast v pobaltských republikách a podobných misích považovat za hrubou a nebezpečnou provokaci proti Rusku, protože neexistují žádné důkazy o tom, že by tyto republiky Rusko vojensky ohrožovalo. (Naši letci by si snad také mohli uvědomit, že by v případě konfliktu v této oblasti byli zničeni, aniž by jediný Ruský pilot přelétl do jejich vzdušného prostoru.)
7. Od poslanců žádat aby proti účasti naší země v podobných akcích důrazně protestovali na půdě poslanecké sněmovny a v senátu. Dobře si pamatovat jaké stanovisko ten který zástupce lidu zaujímá
8. Vyzývat občany na účasti v protestních akcích podobného druhu. Využít k tomu všech zákonných prostředků. i předvolebních kampaní do všech zastupitelských sborů a požádat občany aby nedávali svůj hlas těm stranám a kandidátům, kteří tuto válečnou politiku podporují nebo s ní souhlasí.
9. Sjednotit všechny mírové síly a organizace, k přípravě a realizaci rozsáhlých protestů proti válce před i v průběhu průjezdu cizích vojsk našim územím a leteckým cvičením v našem vzdušném prostoru tak, aby jejich mírové aktivity a úsilí měly podstatně vyšší účinnost. Dosud jsou tyto síly rozptýlené do celé řady organizací a iniciativ i přesto, že jejich cíle jsou si velmi blízké nebo totožné. (Podle mého názoru sjednocení úsilí a aktivit těchto organizací brání mnozí ambiciózní lidé v jejich vedoucích funkcích, kteří mají patologickou touhu i po bezvýznamných vedoucích postech.)
10. Navázat a orientovat se na úzkou spolupráci s „Klubem českého pohraničí“.
11. Bojovat za rovnoprávný přístup levicových poslanců a zastupitelů všech stupňů do televizního vysílání
12. Zvýšit účinnost protiválečné agitace a propagace. Využít k tomu všech dostupných zákonných metod a levicových informačních prostředků. Doporučuji, aby protiválečně zaměření novináři a analytici využívali k šíření protiválečných informací a článků širší prostor v Nové republice, Naší pravdě, Halo novinách a nebáli se v těchto zatím velmi omezovaných prostředcích vystupovat i psát a to kdykoliv bude hodnotný protiválečný článek nebo projev připraven.
13. Vyzývat všechny mírově orientované vojenské odborníky a vysokoškolské pedagogy, aby nestáli stranou mírového úsilí a bez ohledu na stranickou příslušnost využili možnost publikovat své protiválečné přesvědčení v levicových sdělovacích prostředcích, které jim jako jediné mohou poskytnout prostor.
14. Prosazovat a zabezpečovat aby se pravdivé informace o nebezpečí válečné propagandy dostaly včas k co největšímu počtu občanů, včetně středoškolských a vysokoškolských studentů, kteří jsou lživou propagandou nejvíce zasaženi.
15. Vyzývat občany aby své stanovisko zřetelně vyjádřit především ve volbách, aby se do zastupitelstev všech stupňů nedostali lidé, kteří tuto republiku nechají cizími vojenskými základnami obsadit.
16. Trpělivě vyzývat občany, aby konečně procitli a důsledně se proti válečné propagandě dokázali postavit, protože brzy může být už více než pět minut po dvanácté.
Na závěr chci zdůraznit, že ve svém vystoupení jsem uvedl pouze kompilaci informací uvedených v řadě článků, často protichůdných, jejichž obsah jsem se pokusil porovnat s realitou a vlastním názorem na stupňování mezinárodního napětí a jejich příčiny. Jejich autory neuvádím, protože mi většinou nejsou známi.
Plk.v.v. Prof. Ing. Bohumil SVOBODA, DrSc. je členem asociace Vojáci proti válce.
