Zdeněk Hrabica
11. 6. 2017
Představme si – jako by to bylo ve snu, že by z české televizní obrazovky promluvíli k současným divákům Pavel Bělobrádek a Daniel Herman. Oba nyní z KDÚ – ČSL by ve svých projevech překvapeně odmítli hysterický ryk dlouhodobě pěstované nenávisti vůči Rusku a podpořili zrušení sankcí proti zatím, pořád jedné ze světových velmocí – proti Rusku.
Oba dva nás totiž přeneseně v minulých dnech vyzvali, nyní opět jakoby ve stejně neskutečném snu, abychom odsun Němců začali, stejně jako oni a sudetští Němci – nazývat shodně – tedy vyhnáním. Nikoliv odsunem.
Jak zvláštní příkaz, který prý má beze zbytku česká veřejnost nejen pochopit, ale i spolknout s navijákem?
Kdo s myšlenkou odsunu Němců kdy začal vlastně koketoval?
Nejprve to byl Winston Churchill, připojil se k němu i Jan Masaryk; samozřejmě, že v dalším i Josef Vissarionovič Stalin. Shodně pak rozhodli vítězné velmoci.
Nikoliv československý prezident Edvard Benše.
Jan Masaryk však byl oproti předchůdcům ještě krutější. Na nacistické zločiny v Protektorátu Čechy a Morava reagoval dokonce na vlnách rozhlasu – v relaci „Volá Londýn“ – krutým požadavkem – vykastrovat po válce všechny německé muže.
Nyní vyšla kniha Evy Hánové s titulkem „Dlouhé stíny předsudků“ v nakladatelství Academia; zvěděl jsem, že se po ní jenom zaprášilo. V knihovnách je rezervována na mnoho měsíců dopředu.
Autorka boří stejné, co jsem nyní letmo připomněl v několika řádcích.
Rozčleňuje a dělí strukturu odsunutých Němců od těch, kteří tu po generace žili a volali „Chceme do Říše“ – od těch, kteří na naše území byli říšským transférem deportováni jako říšští Němci po 15.březnu 1939.
Šlo veskrze o příslušníky gestapa a dalšího potlačovacího aparátu, jenž měl na našem území v příštích tisíciletích vládnout a konečně a v konečném vyvraždit nebo vystěhovat český živel.
Těchto přivandrovalců zde na našem území bylo skoro milión.
K tomu účelu byla ve všech určených městech v Protektorátu Čechy a Morava, ale i v zabraných pohraničních oblastech vybudována speciání sídliště pro příslušníky nejčistší rasy, o jejichž vytvoření se příliš u nás nemluví.
Myslím, že za to, co během pouhých šesti let tito bytostní zločinci u nás napáchali – si nezasloužili ani odsun, ani vyhnáni – ale jednotlivci – nejsilnější vypráskání bičíky s olůvky, kterými nás po šest let trýznili a pokořovali.
Jeden ten bičík z nacistické Jihlavy – Iglau si uchovávám pro vlastní Paměť národa, nikoliv pro tu Paměť národa, kterou tento náš režim institucionalizoval a otevírá jí, svou propagandou i dveře škol a kulturních zařízení.
Tím bičikem němečtí najatí zločinci hnali přes protektorát nejenom dobytek z dobytých území SSSR, ale i zajatce Rudé armády, používali jej při tzv. Transportech smrti na smrt vyhladovělých otroků, které hnali do své Velkoněmecké říše.
Snad bychom neměli nikdy zapomenout.
A stejně dbát, abychom již nikdy nikomu nenaletěli.
Ani Bělobrádkovi, ani Hermanovi. V konečném ani těm, co si je přizvali ke koaličnímu vládnutí nad námi všemi.
