Karel Sýs
16.6.2017
Je 28 let po Velkém Listopadu a komunismus nepřestává strašit přehřáté české palice. Je to ještě obsedantní neuróza, nebo už totální zblbnutí?
Ať otevřeme kterékoli režimní noviny či televizní kanál, najdeme dostatek klinických příznaků. Společnost je totalitně vymatlaná. Na jedné straně zteplalá mládež pokládající svůj intelekt na oltář polovodičovým bohům, na druhé straně dědkové a báby, pamětníci socialismu s nejrůznějšími zkušenostmi, kteří si nevědí rady, na koho dřív nadávat, a jediné, k čemu by je mlaďoši měli přemluvit je, aby nadávali sami na sebe.
Frustrace je všudypřítomná a týká se každé životní situace. Nemá ani smyslu je vypočítávat, pro hnůj není kam hodit vidle.
V takovém stadiu postiženým nezbývá než neúnavně mlít o banánech, trabantech a komoušských koncentračních táborech. Skloňovat Bory, doly a er-o-háky zdevastované hory.
A litovat, že komanči nepřivázali k mučednickému kůlu Baťu, že nechali pláchnout tu či onu drtinu nebo peroutku; měli by více meliva.
Takový národ si ovšem zaslouží, ne aby ho někdo osvobozoval, ale naopak pořádně vzal u huby a na řetěz, k čemuž není daleko, nýbrž sakramentsky blízko.
Stačilo by – a o Závěrečném elektronickém soudu se tak stane – aby Nejvyšší Někdo rozpáral všechny ty sítě, jimiž jsou rabové připoutáni k uchu Velkého Bratra i bude pusto a prázdno. Ovečky, co teď? I bude vytrouben poslední rozkaz zástupům: skočit do jámy a nechat se posypat nehašeným vápnem.
„Ta z Dejvic má toho nejvíc…“ Jako kdyby to pamětnice vystoupivší na stránkách Deníku.cz chtěla potvrdit. „‘To byla tehdy čtvrť, o které se říkalo, že kdo se tam narodil, tak má stříbrnou lžičku v ústech,‘“ říká hrdě na první pohled noblesní dáma a hrdá patriotka, která sice své děti vychovala tak, aby v komunismu žít nemusely, ale ona sama by Čechy nikdy nedokázala opustit.“
„Bubeneč a Dejvice byly báječné. Perfektní bydlení. Bylo tam ministerstvo obrany, tím pádem se kolem pohybovalo hodně důstojníků. I kadeti chodili v uniformách. Bylo to překrásné,“ vypráví obdivovatelka zeleného sukna buranům ze Žižkova a Hrdlořez, co se narodili se lžičkou aluminiovou či dokonce s prázdnou hubou.
Na otázku, kdy se to noblesní kouzlo z Dejvic ztratilo, má pohotovou odpověď:
„Všechno změnily režimy. Hlavně komunismus. V Dejvicích se pěkně bydlelo, byla to dobrá adresa, a tak se snažili do tamních bytů nastěhovat samí komunisté.“
Komunisté se jí neustále míhají před očima, snad ještě hustěji než kadeti.
„Máte na mysli obsazování bytů?“, zní návodná otázka.
A už zas jede ideologický průjem:
„Ano. Proti nám léta bydleli Němci. Oba mluvili perfektně česky. Pán pracoval v bance a jejich dcera byla provdaná za důstojníka československé armády. Když se maminka zdržela v práci nebo na nákupech, tak jsem byla u nich. V pětačtyřicátém je najednou odvezli pryč. Mohlo mi to srdce utrhnout.“
A že měla srdce pevné, když jí je neutrhla ani heydrichiáda ani Lidice. A to se v Dejvicích na dobrých adresách skrývalo několik atentátníků na lidumilného zastupujícího protektora.
„Odvezli je někam do Slezska. Místo nich se pak nastěhovali nějací soudruzi.“ K nim už nechodila, asi to nebyli takoví vydrilovaní fešáci.
Teutonsky dojemný příběh pokračuje:
„Asi půl roku nato, co je komunisté násilím vystěhovali, se najednou ve schránce na dveřích objevil malý kousek papíru odtržený z nějakého pytlíku.“ Že neuhodnete, co bylo v pytlíku, vlastně na pytlíku: „Pane inženýre, pomozte nám. My jsme ve Slezsku.“
Jeden by myslel, že zahynuli v Osvětimi nebo v Sobiboru, a oni jsou mučeni ve Slezsku!
A představte si, že lidi pod komunistickou knutu lezli sami, neposlouchajíce varování:
„Jeden známý nám nabízel, že bychom mohli odjet do Peru, protože moc komunistů stále sílila.“
Neodjeli, litovali. „V roce 1947 se vrátili lidé kolem Gottwalda. Předtím to bylo vše takové snové (sic!). Všichni si říkali, že horší než nemilosrdní Němci být nemohou.“
Ještě že zachránila aspoň děti. Jistě uhodnete, že žijí v USA. „Jeden odjel v osmašedesátém a druhý o deset let později, protože ještě studoval,“ přiznává bezelstně. Odpromoval, možná s rudým diplomem (fuj!) a hurá za kopečky. Když dítky přijedou, moc se jim tu líbí: „Všude je zeleň a příroda. V Miami je to totiž samý beton.“ Snad jí tuto perfidní pomluvu Výbor pro neamerickou činnost odpustí.
Tak daleko jsme už došli. Ještě že nám zbyla zeleň, jestli už i ona není prodaná. Anebo jestli už totálně nezhnědla.
