Prokletí ministerstva kultury

Poslední léta je však výběr ministrů kultury tak nešťastný, že už na ni zanevřeli i ti největší srdcaři. Topkaři v roce 2011 navrhli na ministryni kultury do té doby neznámou Alenu Hanákovou, jejíž jméno dnes už téměř nikomu asi nic neřekne. A pokud si někdo přece jen vzpomene, vybaví se mu spíše její ´nastavování procesů´. Po dvou letech ji nahradil nestraník Jiří Balvín, který ve své funkci zanechal nesmazatelnou stopu. Letos v březnu se totiž stal prvním ministrem kultury, který byl pravomocně odsouzen. Osudnou se mu stala korupce provázející dlouho plánovaný prodej zámku v Přerově nad Labem.

Kdo říkal, že nemůže být hůř, a přiznávám, že jsem jím byl i já, mýlil se. Před třemi lety lidovci instalovali v tomto jinak romantickém ministerstvu svého zástupce. Byl jím Daniel Herman. Část veřejnosti v něm viděla člověka, který má blízko ke kultuře a očekávali, že se blýská na lepší časy. Jenže v Čechách je vždy všechno přesně naopak.

Herman v podstatě okamžitě začal instalovat své lidi z ÚSTRu do nejvyšších pozic ministerstva. Prvním náměstkem ministra je dnes Patrik Košický, náměstkem pro ekonomiku se stal další jeho bývalý spolupracovník René Schreier. Jenže ministerstvo kultury není tak nudné a rozpočtově suché, jak by se mohlo zdát. Peníze se tam dají „vařit“ stejně dobře, jako jinde. Považte sami.

Resort hospodaří s ročním rozpočtem 12,6 miliardy korun. Například náklady na rekonstrukci Státní opery byly původně odhadovány na 300 milionů korun, potom na 665 milionů korun a poslední vysoutěžená cena je 857,6 milionu korun. Ta však jistě nebude konečná. A takových příkladů by bylo možno uvést více. Co však veřejnost vidí více, je výkon památkové péče v praxi. Jestli měla Alena Hanáková upřímnou, avšak marnou snahu o stabilizaci rezortu, Daniel Herman na tuto snahu zcela rezignoval. Čím dál častěji se totiž v médiích objevují podivná rozhodnutí úředníků ministerstva, která jsou v přímém rozporu se stanovisky odborníků. Poslanci se začínají zaměřovat na činnosti Památkové inspekce, která za celý rok provede v celé ČR v průměru jednu až dvě kontroly vlastníků.

Před památkovou péčí stojí velká výzva – vyrovnat se se zajímavými stavbami postavenými za socialismu, které se postupně stávají stavbami historickými. Z posledních let v mediálním prostoru rezonovaly kauzy vlakového nádraží v Havířově nebo budova Transgasu v Praze. A mnoho dalších bude časem přibývat. Touto problematikou byla pověřena generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková, která jasnou metodiku, jak při posuzování jednotlivých staveb postupovat, dodnes nepřinesla. Personální rozklad na NPÚ pod vedením jeho generální ředitelky se začíná promítat i do kvality vydaných odborných stanovisek a je na samostatný článek. K její cti je třeba přiznat, že sehrála v rámci doporučujících stanovisek pozitivní roli v obou zmíněných kauzách. Jenže s Danielem Hermanem to nemá jednoduché téměř nikdo. Ale nejdřív trošku odbočím.

O Danielu Hermanovi se ví, že ministerstvo v podstatě neřídí, problematice nerozumí a některé parlamentní strany, a to nejen opoziční, několikrát vyzývaly premiéra k Hermanovu odvolání. Z celé současné vlády je dlouhodobě nejslabším ministrem, což je obecně známo a v samotné sněmovně jej nebere v podstatě nikdo vážně. Premiér opakované výzvy s ohledem na koaliční smlouvu, podle které bez souhlasu předsedy dané strany nemůže ministra odvolat, nevyslyšel. Lidovcům se samozřejmě takový ministr hodí. A nejen jim. O známém developerovi a bohatém sponzorovi KDU-ČSL Luďku Sekyrovi se povídá, že je na ministerstvu víc než doma. A na kultuře, která je pro něj důležitá nejen s ohledem na projekt Nákladového nádraží Žižkov, má tento magnát svého dalšího člověka. Je jím pražský radní pro kulturu Jan Wolf, který je zároveň poradcem Daniela Hermana. Občas má z této vazby něco i Hlavní město Praha. To třeba když ministerstvo rozhodovalo, zda Praha může Slovanskou epopej vyvézt do zahraničí. Ministr několikrát přiznal, že byl pod extrémním tlakem. Koho, to se můžeme jen domýšlet.

Ale zpět k památkové péči. Tak jako před lety stála před důležitou otázkou, jak se postavit k industriálnímu dědictví, musí dnes řešit otázku, jak se postavit k tzv. bruselskému stylu nebo k brutalismu, jehož reprezentantem budova Transgasu v Praze nepochybně je. Tato kauza je ukázkovým příkladem nefunkčnosti stávající památkové péče, prorůstání zájmů investorů a politického alibismu, který po nástupu Daniela Hermana ovládl i zbylé „nezkažené“ části ministerstva.

Předtím, než ministerstvo kultury rozhodne o prohlášení objektu za kulturní památku, vždy si musí vyžádat stanovisko nejen výkonných úředníků na odboru památkové péče místně příslušného úřadu, ale musí si mj. vyžádat i odborné stanovisko Národního památkového ústavu. Ten v tomto případě jednoznačně, a za podpory obecně uznávaných autorit, doporučil prohlášení objektu za kulturní památku. A s jednotlivými argumenty pro a proti se muselo vypořádat. Jenže významný developer HB Reavis má s budovou jiné plány. Spustil se obrovský poprask. Zejména odborná veřejnost se stmelila, demonstrovala a intervenovala u ministra. Nepomohlo to. Ministerstvo nakonec vyhovělo developerovi a budovu Transgasu v listopadu minulého roku za památku neprohlásilo. Aby mohlo vyhovět developerovi, muselo doslova zahodit několik stanovisek slovutných pánů profesorů a mnohých odborných institucí. A tak se s jejich argumenty ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádalo. A toho NPÚ využil a podal žádost o zahájení přezkumného řízení. Jenže ministerstvo jej zahájit nemuselo, mohlo nechat uplynout správní lhůty, tak jak se tomu stalo v případě prohlášení vlakového nádraží v Havířově, a bylo by. Daniel Herman si však proti sobě nechce poštvat ani významné developery s ohledem na blížící se volby, ani odbornou veřejnost. A tak podepsal zahájení přezkumného řízení, přičemž prostřednictvím své tiskové mluvčí sdělil, že výsledek bude znám až na podzim. Co je na přezkumném řízení, které obvykle trvá tři měsíce tak náročného, že musí trvat více jak půl roku, jsme se nedozvěděli.

Dalším ožehavým a mediálně propíraným tématem je příprava nového památkového zákona. Jejich tvůrci jsou ředitel Památkové inspekce MKČR Martin Zídek, ředitel Odboru památkové péče MKČR Jiří Vajčner a dlouholetá náměstkyně několika ministrů Anna Matoušková. Příprava zákona trvá několik let a zejména jeho poslední verze, kterou sněmovna v úterý 16. května poslala do třetího čtení, vyvolává obrovskou vlnu diskuse a oprávněnou nevoli. Návrh zákona se obsahově ztrojnásobil, zachovává nefunkční dvojkolejnost památkové péče, nezná termín nehmotné kulturní dědictví (např. masopustní průvody, sokolnictví apod.), umožňuje v památkové rezervaci vyjmout parcelu, na kterou se nebudou vztahovat požadavky památkové péče. Uprostřed historických měst tak bude moct v proluce vyrůst vysoký skleněný hotel, na což developeři čekali osmadvacet let. Zákon tak kritizují nejen praktikující památkáři, ale dokonce i Česká komora architektů nebo několik tisíc vlastníků domů sdružených v Občanském sdružení majitelů domů v ČR.

Ministr Herman nastoupil do funkce v době, kdy bylo ještě časově možné památkový zákon opravit. Tuto šanci trestuhodně promarnil a projevuje se to i v obrovském množství pozměňovacích návrhů, které se dotýkají 118ti ze 140ti paragrafů. Kritika návrhu zákona zaznívá nejen z úst opozičních poslanců, ale dokonce i od těch koaličních. Například Jana Lorencová (ANO) navrhla, aby byl zákon ve třetím čtení odmítnut jako celek. A přidali se k ní i další poslanci.
Rozklad resortu pokračuje

Po třech letech, kdy je Daniel Herman ve funkci ministra se ukazuje, že rezort kultury nejen nestabilizoval, ale ještě více jej rozložil. I přesto, že jsou mu známy nedostatky zákona, které jsou dokonce hrozbou pro zachování bohatého českého kulturního dědictví, tento zákon sveřepě prosazuje jako ten, který je kompromisní vůči všem. A jak s oblibou říká, pokud tento zákon, který není dokonalý nebude přijat, může přijít jiná vláda a ta navrhne zákon, který bude ještě horší.

Takového ministra bych nepřál žádnému resortu. Ale možná, že se kultuře brzy uleví. Daniel Herman prý Andreji Babišovi řekl, že ho to na kultuře nebaví a že by radši vykonával funkci ministra zahraničních věcí.

Jestli bude prokletí ministerstva kultury pokračovat, to se dozvíme již na podzim.