Zdeněk Hrabica
31. 5. 2017
Už skoro čtvrt století nemáme fungující zastupitelský úřad v Havaně, snad ne proto, že nám Kuba tolik dluží a rum ani doutníky jako dlužné splátky od Kuby nechceme. Není mi jasné, proč máme zastupitelský úřad v Kábulu. I tam nám leccos dluží ze starého spolužití – a teď tam máme dokonce budovu zastupitelského úřadu, poničenou výbuchem pumy.
A to i v době, když už tam dávno nemáme co dělat.
Mýlím se, snad se v Kábulu v danou chvíli bojuje i za Prahu, jako se kdysi bojovalo za Prahu u Madridu? Silně o tom pochybuji.
V obou metropolích obou zemí jsem měl štěstí pobývat; mnohem bezpečněji jsem se cítil pokaždé na Kubě, nežli v Afghánistánu. Kubánci neskrývají své prapůvodní jižanství, mají svůj pověstnou siestu, roztančí je zvuk melodie, vědí, co je maňana. Vytýkáme jim porušování lidských práv, vytýkáme jim skoro všechno, lhostejní jsme však k lidským právům v Afghánistánu.
V Afghánistánu člověk nikdy neví, odkud příjde z afghánské strany smrtelný zásah. Kde vybuchne nastražená bomba nebo poletí střela z tarasnice. I tam žijí lidé dobří a zlí lidé; na rozdíl od Kuby a Kubánců na nás Afghánci podezřele už po desetiletí nevraživě pohlížejí. Většinou se na nás dívají jako na žoldáky, kterým však doma říkáme, legionáři v misích.
Podobné konání a přítomnost se nevyplatila ve XX.století sovětskému vpádu do této země; tisíce sovětských chlapců, zejména z někdejších středoasijských republik, se vracelo do vlasti v cínových rakvích. Vladimír Vysocký a Bulat Okudžava zpívali na jejich památku protestsongy. Na Vernadském hřbitově v Moskvě se pohřbívali za tmy a v hluboké noci.
Neznám jediného českého zpěváka, který by pěl protestní songy v posledních letech k památce padlých Evropanů i Čechů v Afghánistánu. Znám mnoho současných politiků – mezi nimi i Petra Pitharta, Jana Rumla a desítky dalších, kteří tajtrlíkovali k klecích na Václavském náměstí, solidární s kubánskými dizidenty. Neznám jediného, kdo by pozvedl hlas proti mučení na základně USA v Quantanámu.
Padni komu padni? Houbelec, pravdu mají zase jenom vítězové.
Radomír Dvořák: Modlící se Panna Marie
