Luděk Prokop
6. 5. 2017
Puče jak přes kopírák a ČSSD se opět semkla kolem svého předsedy. Není těžké vybádat, že chronologie krizí ČSSD, nejen těch vrcholících pučem, je úzce závislá na volebních preferencích. Od tohoto ukazatele se odvíjí počty koryt a korýtek souvěrců věrných předsedovi. Při propadu volebních hlasů vůči předvolebním preferencím obvykle nastává zmatek, chaos a vyděšené kvokání před hrozbou pádu zodpovědného předsedy, mezi jeho věrnými v blízkém okolí.
Pokud má předseda ego značně přerostlé přes jeho pud politické sebezáchovy, reaguje neadekvátně a teatrálně sekne s předsedováním, jako Paroubek. Pokud však v egu předsedy pud sebezáchovy dominuje natolik, že zcela utlumí a potlačí jakýkoli náznak hrdosti, má, co se předsedování týče, vystaráno na dlouhou dobu. Musí být mistrem, (ne-li velmistrem), ve lhaní a ve slibování slibů, které nehodlá plnit.
A když začne hořet koudel u zadku, měl by mít připravenou záchranou finesu. Ta finta spočívá v puči namířeném proti předsedovi. Takový puč má nejsilnější výhodu v tom, že pád předsedy sebou obvykle strhne jeho věrné blízké. A ti mají své věrné blízké. Ti i ti jsou zakotveni v pozicích ovládajících chod strany s jejími posty, přes které lze přešplhat výš. Tím se stává post předsedy prakticky neohrozitelný, pokud jeho ego nepřerůstá až nezdravě pud politické sebezáchovy, nebo pokud má tento pud sebezáchovy natolik silný, že potlačí i zbylou špetku normální, běžné lidské hrdosti. Takový předseda se dokáže vykroutit z jakékoli situace. A sice až do doby, než voliči s pudem sebezáchovy pochopí, že stranu s takovým předsedou nelze z řady důvodů volit.
V daném případě lze zmínit puč proti předsedovi, který před volbami, kdy preference byly velice slibné, se dušoval osobní zodpovědností za výsledek voleb. Výsledek byl propadem a z usnesení předsednictva strany o realizaci slibovaného převzetí osobní zodpovědnosti, byl vyroben puč proti předsedovi. Strana se semkla kolem svého předsedy a očistou od pučistů a opozičníků v pozicích vyšších úrovní, semkla se takřka totalitně.
Strana očištěná od opozičního vlivu pod jednotným vedením svého předsedy se lehčeji a snáze odchylovala od svých slibů i od svých idejí. Bez odporu pokračovala ve vleku ideových odpůrců, kdy v důsledku toho – svými postoji, jednáním a konáním, se zařadila mezi podporovatele ukrajinského fašismu, mezi odpůrce slovanské vzájemnosti, mezi odpůrce přímo voleného prezidenta, potažmo mezi odpůrce svých voličů. A sice jak ve věci církevních restitucí, tak ve věci akutního nebezpečí imigrantského zaplevelení Evropy, se vznikem stále rostoucího počtu nepřístupných zón v evropských vyspělých státech, proti kterému jsou tyto státy bezmocné a drze požadují, abychom se na jejich bezmoci podíleli.
Následoval značný propad a neúspěch ČSSD v krajských a senátních volbách. Výroba vnitrostranického puče už tady byla, takže musela přijít jiná finta s nastíněním ohrožení věrných blízkých, podobného typu, jako při svržení předsedy. Místo vnitrostranického puče premiér Bohuslav Sobotka sdělil spolustraníkům razantním dopisem pohrůžku s tím, že neúspěch ČSSD v krajských a senátních volbách se odrazí ve složení vedení strany i ministrů za ČSSD. Takže jak jinak? Opětovné semknutí kolem svého předsedy po značně neúspěšných volbách. Ani náznak ohledně jakékoli možnosti vnitrostranického puče. Odpovědnost předsedy jednoznačně přenesena na druhé.
Jak vidno, po průzkumu preferencí s 30 procenty Hnutí ANO a 12 procenty pro ČSSD se začaly dít věci. Vše nasvědčuje tomu, že přímo navazují na dění výše popisované, jsoucí s ním dokonale konzistentní.
Tentokrát je ale puč proti předsedovi vyráběn samotným předsedou, který veřejně ohlašuje, že podá ještě ten samý týden demisi vlády. Obrovský údiv je oprávněný, neboť to neočekával snad vůbec nikdo, s výjimkou znalců charakteru a myšlení páně Sobotky. Čili s výjimkou pana prezidenta, který lživému ohlášení demise vyšel dokonale vstříc, jakoby bylo vyřčeno zcela vážně. Demise vlády byla ohlášena bez vědomí této vlády, bez projednání s jejími členy, takže bez přijetí příslušného usnesení vlády. Jsem přesvědčen, že v takovém případě jakékoli hlubokomyslné úvahy o tom, že za těchto okolností jde o demisi celé vlády a nikoli pouze jejího předsedy, jsou mimo mísu a daleko za hranicemi jakékoli logiky. A pokud znalci ústavy nás přesvědčují, že demise předsedy vlády bez vědomí této vlády, bez projednání s jejími členy, takže bez přijetí příslušného usnesení vlády je proti ústavním zvyklostem, pak budiž.
Pokud to však má být přímo protiústavní, pak je třeba zamyslet se nad takovým ústavním nelogickým paskvilem. Co napsat závěrem? Nejen Babiš je ten kdo stále lže, ale náš premiér nám předvedl několikeré lži v přímém přenosu. A na to bychom zapomínat neměli. Stejně tak nezapomínejme, že tahle strana – ČSSD, se vždy, po jakémkoli průšvihu, po jakékoli ostudě, semkne kolem svého předsedy. Ať se děje co se děje. Berme na vědomí, že tahle poslední ostuda není ostudou našeho prezidenta, (jakkoli se média usilovně pinoží, aby to tak vyznělo), nýbrž ostudou vzešlou ze lhaní našeho premiéra, a sice v přímém přenosu vícekrát opakovaném, než v „případě Hašek“.
