Co mám na mysli, když pravím dobývání protektorátní renty?
Je to nabývání užitků z obrovských majetků zabavených republikou podle dekretů po osvobození roku 1945.
Po více než padesáti letech od konce II. světové války se v Česku rozhořely znovu jak osobnostní tak restituční spory, jejichž alfou a omegou je nabývání vlastnictví těchto mnohdy obrovským majetků, dosud spravovaných přímo státem či samosprávou. Některé spory pak trvají dokonce i přes dvacet let bez výsledku a za poškozování zájmu státu a širokého občanstva, uváděného trvale do stavu právní nejistoty.
Velkým pomocníkem tzv. restituentů, buďto ještě přímých aktérů protektorátu, nebo jejich nástupníků, mají být tzv. osobnostní soudy o očištění těchto aktérů, včetně aktérů zesnulých (!). Věci došly již tak daleko, že v jednom případě se úhelným kamenem sporu mezi znesvářenými restituenty stala i hrobka (!!). Veřejnost velmi dobře ví, kterou hrobku v jistém jihočeském městě mám na mysli, a kdo jsou ti dva restituenti, z nichž jeden se veřejně prohlašuje za Böhmische a druhá žije v Rakousku, takže citace netřeba. Tam došlo k největšímu paradoxu naší justice, která aby nepozlobila žádnou ze stran sporu, přiřkla nakonec hrobku zesnulému, čímž vznikl takový právní galimatyáš, o kterém se “ani socijálistům nezdálo”. Ale to vše je již notoricky známo.
Na tomto místě však mi jde o poukaz na jiný aspekt tzv. osobnostních sporů restituentů – ne nepodobných sporu vnučky spisovatele Peroutky proti presidentu republiky alias státu. Údajně tyto spory mají sloužit očištění “dobrých jmen” a cti zesnulých aktérů protektorátu. Přitom na druhé straně výsledky čili rozsudky těchto sporů pak bývají předkládány jako podpůrné důkazy v tzv.restitučních řízeních a restitučních sporech k nabývání obrovských konfiskátů státu.
O co tu tedy jde? Je jasné, že kdyby šlo jen a jen o očištění dobrého jména různých předků restituentů, pak by se museli jejich potomci snažit o toto očištěni nikoli až po politickém převratu roku 1989, nýbrž již daleko dříve. Zhola nic na tom nemění ani zavádějící a nepřípustně zjednodušující poukaz na “nemožnost soudit se s tzv. komunistickým státem”. Tuto domněnku musíme odmítnout jako naprosto neprůkaznou a bludnou. Tito potomci totiž (na rozdíl například od vnučky spisovatele Peroutky) žili mimo území socialistického státu, a tudíž v tzv. “svobodném světě, kde platila lidská práva kontinuálně” (jak se nám neustále zdůrazňuje!), se mohli obrátit na mezinárodní soudy a žalovat tehdejší československý stát pro poškození cti a dobrého jména svých předků jejich označením za kolaboranty s reichem a konfiskaci majetků! Nikdo z nich to však celé půlstoletí neučinil! Učinili to až poté, co nabyli v popřevratovém státě diplomatické, veřejnoprávní – a dokonce v jistých případech i ministerské podpory (viz například podporu ministra Jana Rumla a politika Bratinky madam Schoellerové, manželce veřejně profláknutého nacistického důstojníka wehrmachtu, vyznamenaného hitlerovskými válečnými kříži a mnohými nacistickými metály (viz například mé studie a zveřejněné fotografie ve Sborníku Muzea Blansko 2014, dopisy citovány dle knihy P.Stehlíka, Brno 2003.) Zlé jazyky by mohly říci, že šlo o obrovskou protekci.
Takže, když proběhly a probíhají (!) osobnostní soudy na postmortální ochranu aktéra protektorátu, které se pak využijí v dalších, tentokráte restitučních sporech se státem ( s ministerstvem vnitra o nabytí občanství zesnulého aktéra protektorátu 70 let po válce (!!) – pak lze doslova marxisticky definovat všechny tyto spory jednou větou – jako dobývání protektorátní renty pomocí soudů.
Co udělá republika – právní nástupník ČSR a dekretálního práva?
Vyhoví aktérům protektorátu a jejich následníkům,vrátí jim čs.občanství odňaté dle dekretů, a uzme svůj právoplatný majetek – nebo jej ochrání podle Ústavy a právního pořádku státu??
To je problém a odpovědnost našich kompetentů, nikoli těch, kdož na to poukazují v osobnostních sporech a jsou za to jménem republiky souzeni.
Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice
