Květa Pohlhammer Lauterbachová
31.5. 2017 E-republika
Pro nás, kterým se stav Evropy a světa nelíbí, nakonec platí: „Jste nahraditelní! Zástupy statisíců mladých mužů z Afriky čekají na svou příležitost u břehů Středozemního moře“. A příjemci sociálních dávek, kvůli kterým budou muset státy zvyšovat svou zadluženost, jsou přece také těmi, kteří budou přispívat k vyššímu inkasu DPH. Kruh se uzavírá: stát a bankéři solidárně na jedné lodi.
Pan Ing. Jaroslav Ungermann analyzuje v časopise Argument dopady EET do výběru daně z přidané hodnoty ZDE.
Jistě, fiskální represe zejména vůči malým a středním podnikatelům přinese své výsledky. Krácení tržeb bylo prostředkem, jak v prostředí nízkých mezd a vysokých odvodů umožnit udržet ceny, zejména v pohostinství, na takové úrovni, aby si lidé mohli dovolit občas do restaurace zajít. Nemluvím o Praze, zde je situace specifická.
Je v pořádku, že chceme vytvořit podnikatelské prostředí, ve kterém se bude hrát fair play. Jenomže pak by měl stát v daňové politice nastavit takové podmínky, aby dopady daňové zátěže nenesli na bedrech ti, které by stát měl v zájmu zachování existence národa chránit nejvíc – totiž rodiny s dětmi. Daňový mix tak, jak je nastaven, je především nespravedlivý a z dlouhodobého hlediska pro český národ likvidační.
Ilona Švihlíková rozebrala již kdysi dávno v článku Degresívní daně jako záchrana zbytku sociálního státu na Britských listech ZDE neblahé sociální důsledky růstu podílu daně z přidané hodnoty na celkovém koláči vybraných daní. Nebudu opakovat její argumenty, ale domnívám se, že by Jaroslav Ungerman se svým nadšením pro úspěchy pana ministra financí Babiše měl brzdit. Společnost řízená psychopaty a sociopaty nemá totiž šanci přežít. V české politice se zdá, že se už žádný průměrně charakterní typ politika nevyskytuje.
Každý kvalifikovaný učitel ekonomiky na střední škole studentům vysvětlí, proč je pro stát nejsnazší cestou, jak sebrat již jednou zdaněné peníze lidem, kteří už platí daň z příjmu a odvody na sociální a zdravotní pojištění, právě prostřednictvím DPH a spotřební daně. Zlatý středověk se svými desátky!
U spotřební daně jde především o pohonné hmoty. Bez cigaret a alkoholu se lze obejít. Bez jídla, bydlení a dopravy do práce nikoliv. Zatímco si podnikatel může snadno odečíst náklady na dopravu z nákladů a často odečíst i DPH z šikovně modifikovaného osobního auta, těm, kteří za prací musí dojíždět, a těchto lidí je většina, žádný odpočet jako u našich sousedů, tzv. „pendlovací paušál“, umožněn není.
Stát se stává největším ochráncem zájmů bohatých a organizuje proces, ve kterém se na ně chudí skládají.
Ti chudí, to jsou dnešní důchodci, rodiny s dětmi, ti, co pobírají sociální dávky, ale zejména „neodpovědné matky samoživitelky“, které si slovy některých politiků ZDE, neuměly vybrat správně chlapa. Protože to jsou především ony, které jsou za to, že mají děti, řádně potrestány.
Žádné děti, žádné starosti. Jak jednoduché, Watsone!
V roce 2015 se vybralo na DPH 331,8 miliard korun. Na spotřební dani to bylo 150,3 miliard. Celkový příjem do státního rozpočtu z vybraných daní činil 670,4 miliard bez spotřebních daní. Podíl DPH na vybraných daních činil 49,5 %, započítáme-li spotřební daň, pak činí podíl nepřímých daní 58 %.
Vývoj sazby daně po Velké sametové revoluci:
Období základní sazba snížená sazba druhá snížená sazba
1. 1. 1993 – 31. 12. 1994 23 % 5 % –
1. 1. 1995 – 30. 4. 2004 22% 5% –
1. 5. 2004 – 31. 12. 2007 19 % 5 % –
1. 1. 2008 – 31. 12. 2009 19 % 9 % –
1. 1. 2010 – 31. 12. 2011 20 % 10 % –
1. 1. 2012 – 31. 12. 2012 20 % 14 % –
1. 1. 2013 – 31. 12. 2014 21 % 15 % –
1. 1. 2015 – 21 % 15 % 10 %
Až do roku 2007 se vlády neodvážily sáhnout na nižší sazbu na základní životní potřeby, obsažené ve spotřebním koši. A to včetně vlády Václava Klause, jehož politiku rozhodně není možné hodnotit jako sociálně-tržní.
První výrazné navýšení snížené daně z přidané hodnoty se odehrálo za vlády Mirka Topolánka v čele s nejlepším ministrem financí Kalouskem (vládla 18 měsíců v letech 2007-2009), další za premiéra Nečase postupně až na 14 % a navýšení na 15 % sazby v roce 2013 můžeme přičíst na vrub sociálním demokratům, resp. Jiřímu Rusnokovi jako premiérovi úřednické vlády. Bohuslav Sobotka se svou pravicovou partou „BUDE LÍP“ a křesťanskými demokraty, kteří nemají s křesťanstvím nic společného, vůbec nic proti vyprazdňování kapes většiny českého obyvatelstva, neučinil. Doufám, že to voliči při volbách do sněmovny na podzim náležitě ocení.
Uvědomíme-li si navíc, že od roku 2013 ČNB svou destruktivní kurzovou politikou v neprospěch většiny obyvatel ČR způsobila podstatné zdražení potravin, poněvadž většina řetězců přiváží potraviny z eurozóny, napomohla ČNB zákonitě i vlivem těchto intervencí zaměřených proti posilování koruny k vyššímu výběru DPH.
Krátce z historie daně z přidané hodnoty (původně daň z obratu, než byla zavedena DPH)
Původní daň, nazývaná daň z obratu, byla zavedena v Německu v r. 1917 jako nutný příspěvek k financování války a činila 0,5 %. V roce 1935 byla zvýšena na 2 %, v roce 1946 na 3 % a v letech 1951-1967 se držela na 4% úrovni. Dnes je nízká sazba na základní potraviny 7 %, ve Velké Británii 5 %. Tabulka sazeb daně z přidané hodnoty v EU je ZDE.
Podívejme se na strukturu daní v Německu. Němci platí daně jako mourovatí. Také jim sice není co závidět, ale …
Podíl daně z obratu (DPH) však činí 23,7 %. K ní patří ještě daň z obratu na dovozy ve výši 8,7 %. Takže celkem jde o třetinový podíl na vybraných daních.
Podíl vybrané daně z mezd, kde je ovšem minimální mzda trojnásobná proti české minimální mzdě, činí 24,8 %. Němci platí ještě solidární daň, přechod na zelené energie a spoustu dalších daní, které v Čechách vybrat neumíme, avšak stupeň asociálnosti české daňové politiky je do nebe volající. A tato politika je plně v rukou českých politiků a nelze se vymlouvat na zahraničí.
Co je druhou stranou mince?
Raketové zadlužování domácností. Už nikoliv jenom z titulu hypotečních úvěrů na bydlení, nýbrž i úvěrů na spotřebu, která byla dříve pokryta z úspor nebo mezd.
Poměrně velká část domácností nemá zdroje, aby mohla překrýt náhlou větší opravu, nebo si koupit novou pračku. Takže podíl spotřebitelských úvěrů na celkovém zadlužení stále roste. Jde o trend převzatý z USA, kde 40 % obyvatel není schopno pokrýt mimořádný výdaj ve výši 400 dolarů. Lidem zůstává zkrátka v peněženkách stále méně, spotřeba domácností sice roste, ale na dluh. Zadlužení domácností dosahuje již 1,4 bilionu korun.
Takže byla vláda Bohuslava Sobotky a ministra financí Babiše opravdu tak úspěšná, jak se v souvislosti se současnou vládní krizí tvrdí zejména v zahraničí?
Úspěšná byla, ale jak pro koho. Občané ČR opět zchudli, přestože ekonomika vykazovala růst. K čemu je hospodářský růst, když z něho profituje zahraničí?
Koho dotují občané České republiky, je jasně vidět ze struktury zdanění právnických osob
Závěr
V Německu činí podíl DPH v r. 2013 z celkových daní 31,3 %. V ČR v témže roce 41,9 %. V roce 2015 to bylo již 49,5 %. Německý daňový mix je na rozdíl od českého poměrně složitý.
Stručně řečeno: To, co se u nás nevybere na daních korporací a dalších přímých daních, jako je zdanění kapitálových výnosů, si vybere stát efektivněji a rychleji tam, kde není možné si DPH odečíst z výdajů jako u většiny podnikatelů – plátců DPH.
Poněvadž výchova dětí není pro stát „investicí“ a stát se stává největším parazitem na příjmech rodin prostřednictvím nepřímých daní, není racionální důvod děti v Česku vůbec mít.
Nakonec nám to nový pan ministr financí pan Pilný pěkně vysvětlil: Žádné důchody nebudou, proto také není ani důvod investovat do potomků, ale soustředit veškerou energii na zabezpečení své existence v době, kdy už síly prostě stačit nebudou.
Když budeme hodní, tak nám po odstranění hotovostních peněz dají poukaz na nákup potravin na měsíc a sekačku do ruky. Po nás potopa!
Je neuvěřitelné, jaké kreatury se dostávají k moci. Vlády v Evropě se zmocnili – a v současné době tento trend sílí, jak vidíme i v současném Rakousku, bezdětní politici. A často lidé velmi mladí a nezkušení, o to více ctižádostiví, snadno zneužitelní pro špinavou práci dle zadání globalistů.
Pro nás, kterým se stav Evropy a světa nelíbí, nakonec platí: „Jste nahraditelní! Zástupy statisíců mladých mužů z Afriky čekají na svou příležitost u břehů Středozemního moře“. A příjemci sociálních dávek, kvůli kterým budou muset státy zvyšovat svou zadluženost, jsou přece také těmi, kteří budou přispívat k vyššímu inkasu DPH.
Kruh se uzavírá: stát a bankéři solidárně na jedné lodi. Dokonalá symbióza parazitů!
