Specifické hodnocení (12024)
12. 5. 2017 Exanpro
V době, kdy se všichni politici přiživují na úpadku české vlády, se jaksi zapomnělo na mnohem závažnější a dosud úmyslně nevyšetřenou kauzu, kdy byl porušen zákon o zpravodajských službách1 a bylo hazardováno se životy několika českých občanů jejich záměrným vtažením do státní zahraniční operace (pokud tak lze vůbec nazvat tuto podloudnost, či naopak diletantství). Vše začíná od vládního kabinetu, který je ze zákona jako celek odpovědný za řízení a koordinaci zpravodajských služeb.
Příslušnou záležitostí jsme se již zabývali v produktu 12006 „Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou“, kde je možné nalézt podpůrné argumenty o porušení zákona a spáchání trestného činu.
V celé tzv. „libanonské aféře“ oba vicepremiéři podivně mlčeli, jako by se jich tato záležitost na jejich postech ve vládním kabinetu netýkala. A předseda vlády buď o své nevědomosti lhal, anebo ho ředitelé zpravodajských služeb* včetně ministrů obrany a vnitra obcházeli, což by však vypovídalo o absolutní neschopnosti premiéra řídit společně s ostatními ministry příslušné služby a orientovat se v situaci před únosem, během únosu (doba téměř sedmi měsíců) a po únosu. Zákonodárný sbor poslanců a senátorů v čele se Stálou parlamentní komisí pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství* (VZ) nic negativního neshledal. Neozval se ani prezident Miloš Zeman. A novináři se jako vždy nikoho dostatečně neptali na vysvětlení celé řady pochybení. „Poklidnou“ atmosféru v celém případu uzavírá Policie ČR, která dosud z této kauzy nic nevyvodila a zřejmě již nevyvodí. Do její činnosti jako naschvál totiž zasáhla organizační změna v její struktuře, kdy se Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) – původně odpovědný za vyšetřování „libanonské aféry“ – za podivných okolností transformoval do nové policejní složky s názvem „Národní centrála proti organizovanému zločinu“ (NCOZ). Blíže je tato podezřelá přeměna analyzována ve dvou zveřejněných dokumentech počínaje produktem 11044 „Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl“.
Ředitelé zpravodajských služeb museli o zmíněné nabídce informovat vládu prostřednictvím svých nejbližších přímých nadřízených, tedy ministrů dotčených resortů (obrana a vnitro). Museli je informovat už jenom proto, že hlavní podstatou nabídky mělo být zprostředkování schůzky v Libanonu se zdrojem, který měl mít informace o Čechovi Pavlu Hrůzovi, jenž byl v březnu 2015 unesen v Libyi (z laického provedení celé akce, což bylo zřejmě záměrné, hodnotíme, že tento důvod byl jen pozdější krycí legendou pro média). Oním zdrojem měl být dokonce někdo z libanonské zpravodajské služby. V takovéto situaci to musela být tedy prvořadě vláda, která měla schválit další postup v této věci. K tomu uvádíme výpis textu příslušného zákona1:
§ 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
§ 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů…
§ 10 – Spolupráci se zpravodajskými službami cizí moci mohou zpravodajské služby uskutečňovat pouze se souhlasem vlády.
Pokud by ředitelé zpravodajských služeb neinformovali o nabídce vládu, dopustili by se pochybení. Pokud by ředitel VZ Jan Beroun bez vědomí vlády v této věci organizoval vyslání svého příslušníka do takové země jakou je Libanon a ještě ve společnosti nevědomých osob, velmi závažně by se provinil. Je však nepravděpodobné, že by ani jeden z obou ředitelů neinformoval o nabídce vládu, čímž je rovněž nepravděpodobné, že by vláda či alespoň část vlády o celé situaci nevěděla a nepodílela se v rámci své odpovědnosti na dalším postupu zpravodajských služeb. To ostatně podporuje i skutečnost, že plukovník Beroun stále zastává funkci ředitele VZ (on sám navíc nejlépe ví, kdo z vlády o této akci předem věděl).
Dostáváme se k otázce, jak to bylo se schválením oné „zpravodajské operace“ a proč byla schválena s tak špatným plánem jejího provedení: proč to podvolení se ke schůzce přímo v Libanonu a nikoli ve třetí bezpečné zemi, proč cestování a pobyt v tak viditelné a zranitelné skupině novinářů a ještě k tomu s exponovanou osobou advokátem Švarcem, jenž cestoval do Libanonu opakovaně a spojení s Fajádem tak bylo známou věcí, zvláště když se v Libanonu setkával s Fajádovým bratrem, což se stalo i během kritické návštěvy, a tak dále a tak dále.
Co se týče schválení, tak někdo musel schválit, že zpravodajský důstojník pojede do Libanonu, a někdo musel rovněž schválit, že tam pojede ve společnosti nevědomých „civilistů“ a „exponovaného“ Švarce (to nemohlo být žádné vylepšené krytí, ale naopak nebezpečné upoutání pozornosti). Pokud se tedy jednalo o zahraniční cestu s účastí příslušníka státní zpravodajské služby, tak se také jednalo o státní operaci, čímž je přirozené, že operaci posvětil a řídil stát. A nejvyšší odpovědnou institucí je v této záležitosti vláda. Jenomže to vůbec neodpovídá chování premiéra, který po celou dobu únosu mlčel a až po propuštění Čechů pronesl: „Je myslím velmi důležité zjistit, proč tam vůbec ti lidé jeli, do Libanonu. Je důležité zjistit, proč tam jeli právě v tom složení, v jakém tam jeli.” Jeho slova skrývají dvě podivnosti. První podivností je to, že svým tvrzením vlastně říká, že on o ničem nevěděl. Potom je ale zvláštní, že ředitel Beroun stále zastává funkci ředitele VZ (to se vztahuje i na další funkcionáře). Druhou podivností je pak to, že s tímto prohlášením přichází, jako kdyby teprve po propuštění Čechů začal iniciovat nějaké šetření (únor 2016). Jak je možné, že šetření, byť by to bylo po vnitřní linii, nezačal organizovat ihned po uskutečnění únosu, tedy v červenci 2015?
Vůbec nejhorším a nevyšetřeným bodem (de facto nebylo vyšetřeno nic) je to, že informace o údajném libanonském zdroji a předmětu jeho poznatků pocházela od samotného Fajáda, klienta advokáta Švarce. Sám Jan Švarc to takto vypověděl. Jenže to pak vypadá, jako by Fajád působil v roli spolutvůrce celé operace. Je opravdu možné, aby Libanonec držený v české vazbě takto řídil českou zpravodajskou službu ve svůj prospěch a ve prospěch cizí mocnosti?
Nepoctivě se zachoval i předseda Stálé parlamentní komise pro kontrolu činnosti VZ Bohuslav Chalupa, který v únoru 2016 veřejně sdělil, že podle poznatků získaných v rámci komise postupovalo Vojenské zpravodajství v souladu s legislativou a s úkoly, které jsou na jeho příslušníky kladeny. Co tohle bylo za prapodivně obecný a mimo celou záležitost učiněný závěr? Vypovídal tak snad proto, aby podpořil své kolegy z hnutí ANO vicepremiéra Babiše a ministra obrany Stropnického, který si do svého resortu přivedl právě Jana Berouna, jenž se posléze stal ředitelem VZ? Členové komise se zde zpronevěřili své poslanecké povinnosti hájit zákony této země a řádně kontrolovat výkon státních institucí.
Zvláštně se zachoval také ministr vnitra Milan Chovanec, který při pozdější žádosti unesených o odškodnění reagoval v tom smyslu, že stát udělal pro návrat unesených Čechů maximum, za což mu podle něj patří poděkování. Svoji reakci doplnil slovy: „Pokud si zachránění myslí, že mají nárok na peníze, ať se obrátí na ty, kteří zorganizovali jejich dobrovolnou cestu. Určitě to nebyl stát, to je nesmysl.“ Takže podle ministra Chovance se vojenský zpravodajec vetřel do jejich přízně z osobní iniciativy a cestu a pobyt v jejich společnosti si organizoval a hradil sám? Stát ho v té době neřídil? Tohle je skutečně špatně podchycená a úmyslně nevyšetřená kauza. Unesení nebyli navíc zachráněni, jak tvrdí ministr Chovanec, ale propuštěni. A pokud k propuštění pomohl český stát, tak by měl ministr sdělit jakým způsobem (výměnou za co?), když si myslí, že si stát zaslouží poděkování. Avšak nutno dodat, že unesení novináři nepostupují v soudní žalobě správným směrem a stávají se už podruhé jen nutným doplňkem k dosažení cíle. Nejprve by měli rozkrýt skutečnou úlohu advokáta Švarce v celé události a tím i její pozadí, neboť soudní pravda nebude nikdy úplná a často bývá svedena do úzkého postranního směru, a to především v soudních sporech ve spojení se zpravodajskými službami (to jsme ostatně viděli již v jiném případu Vojenského zpravodajství, jež není stále u konce).
Pro vyšetřování je zde mnoho záměrně nezodpovězených otázek. Pro ilustraci uvádíme některé z nich:
- Kdo byl nejvyšším funkcionářem, který schválil tuto k nezdaru odsouzenou operaci?
- Věděl o akci premiér a příslušní ministři? Pokud ano, tak proč premiér ve svém prohlášení lhal? Pokud ne, tak proč nebylo provedeno ve Vojenském zpravodajství personální opatření?
- Proč vláda ihned po únosu neiniciovala vyšetřování?
- Z jakého důvodu nebyla zvolena schůzka ve třetí bezpečné zemi?
- Proč se vojenský zpravodajec pohyboval při své nezajištěné zahraniční služební cestě po celou dobu ve společnosti nevědomých osob z ČR?
- Jak byl advokát Švarc vzhledem ke své iniciativě v celém případu vyslechnut a jak vše vysvětlil?
- Vyslechl někdo Fajáda v této věci ještě před odjezdem skupiny do Libanonu? Pokud ano, tak s jakým výsledkem? A pokud ho nikdo nevyslechl, tak z jakého důvodu?
V celé kauze je mnohem více pochybných a zákulisních věcí, než jsme mohli zmínit (např. co se dělo v Libanonu a jak se odehrál samotný únos apod.). Tyto položky jsme společně s uvedenými věcmi zahrnuli do příkladů státní manipulace a vztahu politiků se zpravodajskými službami, z čehož vychází i ponaučení (lessons learned) do zpravodajské nauky.
Celá libanonská aféra je ukázkou politické činnosti v nejvyšším patře zemské politiky, kde již chybí odpovědnost vyššímu orgánu, a tak se nejvyšší politici dopouštějí prohřešků a páchání trestných činů s vědomím, že státní instituce, jež by mohly něco vyšetřovat, jsou právě pod jejich kontrolou, kterou si ještě více upevňují (viz produkt 11044). Jedinou pojistkou je zákonodárný sbor, jenž však v tomto případě nekonal, i když byl porušen buď zákon o zpravodajských službách, anebo překročena pravomoc vládních činitelů, a to v obou bodech s výsledkem spáchání trestného činu vůči nezúčastněným osobám. Jednalo se taktéž o významný podnět vyslovit vládě nedůvěru a zahájit trestní řízení.
Bezpečnost občanů je na prvním místě a tato bezpečnost a obecně národní bezpečnost* nebyla porušena a narušena jen v této záležitosti, nýbrž v celé řadě nepoctivých a zbabělých rozhodnutí či nekonání jako projevu podřízené politiky vůči cizím mocnostem a zájmům nadnárodních organizací.
Produkty s tematikou zpravodajských služeb:
Produkt 12001 „Omezené schopnosti státních zpravodajských služeb“
Produkt 12002 „Analýza klamného vyjádření českého premiéra“
Produkt 12003 „Zpravodajské služby jako statistický úřad?“
Produkt 12004 „Význam veřejných výročních zpráv zpravodajských služeb“
Produkt 12010 „NATO a EU jako krycí organizace?“
Produkt 12014 „Prvotní hodnocení výroční zprávy BIS za rok 2015“
Produkt 12022 „Američtí funkcionáři se usvědčili ze zpravodajské fabulace“
Produkt 12023 „Průkazné důkazy o zpravodajské fabulaci made in USA”
1 Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
* Definice termínů a stručný popis zpravodajských služeb jsou uvedeny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
