Jaromír Habr
1. 5. 2017
i diskuse pod článkem Radima Valenčíka k oné dřívější diskusi byla velmi podnětná. Je to podle mne přesně to, co ve veřejném prostoru nejvíc schází. A ani troll s tím nic nenadělá, i když se nepřestává snažit. Formuluji své stanovisko.
Svět, jenž je aktuálně uspořádán jako obrácená morální hierarchie, tedy taková, ve které rozhodují ti morálně nejhorší, bude možné změnit teprve, až nezbytná většina z nás dole:

1. přestane považovat amorálnost menšiny nahoře za inspirativní následováníhodný příklad mimořádných schopností, honorovaných zaslouženými bonusy.
2. pochopí, že dodržování morálky není projevem slabosti, nýbrž skutečné, tedy reciproční svobody (totéž, co si nárokuji, přiznávám všem, v ideálním případě nikoli vynuceně, nýbrž zcela spontánně) a že svoboda, pojatá jednostranně, není svobodou, ale maskovaným egoismem.
3. pochopí a přijme, že štěstí vyžaduje úsilí a že žádný pokus toto obejít finálně nevede ke štěstí, ale nanejvýš k jeho náhražkám, které nás neuspokojí v jakémkoli, ani sebevětším množství.
4. přestane zaměňovat štěstí za pouhé pohodlí.

Do té doby může dle mého názoru jít nanejvýš o změny nepodstatné či krátkodobé/nestabilní.

Abych nepůsobil jako pouhý teoretický žvanil, kterých už je i tak dost, uvedu jako příklad ten mi nejbližší – vlastní: protože jsem nezaměstnatelným invalidou v systému, kde solidarita skomírá na hranici někde mezi přijatelností a zrůdností, téměř nic nevlastním a podle běžných měřítek jsem hluboko pod hranicí chudoby. Přesto se považuji za mimořádně vnitřně svobodného a šťastného (věř nebo ne, vážený čtenáři – nejde o „z nouze ctnost“). A, paradoxně, nejvíce mne trápí, jak je obtížné předat dál vlastní pozitivní poznatky či zkušenosti. Nehodlám však rezignovat, naopak: zkus, vážený čtenáři, napsat pár řádků toho, co sis dosud jen skrytě myslel, třeba tady do diskuse pod články, a neanonymně. Pokud se poté nebudeš cítit alespoň na chvíli trochu svobodnějším, sním svůj klobouk. Nebo třeba v zaměstnání seber odvahu a řekni šéfovi, že s přesčasy zadarmo končíš, hned poté, co si zajistíš důkazy, že firma si takto dlouhodobě počíná. Ten spor samozřejmě nebude příjemný ani snadný a navíc bude bez záruky, že jej vyhraješ, takže možná se pak budeme nějaký čas potkávat na úřadu práce. Stejně tak se můžeš zkusit postavit kterémukoli jinému šmejdovi, který Tě bude využívat k osobnímu prospěchu. Možností je bezpočet. Pokud si však myslíš, že své potomky zajistíš lépe, když budeš dál ohýbat záda, pak zvaž, zda jim ve skutečnosti, byť v nejlepším úmyslu, nepřipravuješ mnohem horší alternativu – roli otroků. A zda Tvá rodina, ať jakkoli materiálně zabezpečená, má šanci selektivně přežít globální katastrofu, ke které je, právě kvůli rezignaci na občanskou roli či na morálku obecně, naše lidská společnost každým dnem blíže.