Zbyněk Fiala
23.4.2017 Vaše věc
Zahraniční společnosti vyberou v naší zemi třetinu toho, co státní rozpočet ČR.
Reálné příjmy domácností rostly rychleji než HDP, informuje Český statistický úřad. Klidně mohl doplnit, že konečně lidi z růstu ekonomiky něco mají. Zahraniční vlastníci české ekonomiky jsou však na tom nesrovnatelně líp.
Růst ekonomiky sice zpomaluje, v posledním čtvrtletí vzrostl HDP jen o 1,9 procenta, což bude méně než celoroční průměr. Připomeňme si, že předloňský růst byl dvakrát vyšší, mohutně povzbuzen křečovitým ždímáním zbývajících evropských fondů. Nicméně reálné příjmy domácností za rok 2016 rostly rychleji a byly o 3,1 procenta vyšší než rok předtím. To je rozhodně dobrá zpráva.
Ale jen předtím, než se dozvíme tu špatnou. Do zahraničí odteklo skoro 400 miliard korun na dividendách, úrocích a dalších podílech na zisku. Zhruba dvanáctina HDP. Zahraniční vlastníci jsou tedy slušně hltaví. Stále ještě nejsou tak hrozní jako církev, té se platil ve středověku desátek, ale jinou věcí je, že budou, jestli to necháme běžet dosavadním tempem.
Porovnání s HDP nám však zastírá rozsah problému. Kdybychom chtěli porovnat ekonomickou moc státu a zahraničních korporací, museli bychom odevzdaných 389 miliard korun porovnat se státním rozpočtem ČR. Ten disponoval do konce roku 1282 miliardami korun. Odevzdáváme tedy do zahraničí částku, která je srovnatelná s třetinou státního rozpočtu.
Jak jsme se dostali do takové zoufalé situace? Jděme jen po hlavních událostech, nemá smysl sepisovat sáhodlouhé seznamy nesmyslů, za kterými se skrývala hrabivost nejrůznějších zájmových skupin. To nejhorší obvykle přinesl jiný smrtelný hřích, nadutost, představa, že je mi moře po kolena. Samolibá představa, že všichni čekají na jednu moji holou větu, kterou rozlousknu všechny složitosti.
Tou první byl Klausův kapitalismus bez kapitálu, prostřednictvím kuponovky, se kterou bylo spojeno povolení zabíjet podniky. Agenti 007 českého hospodářského modelu objevili zázračnou metodu, jak proces dotáhnout do konce i bez kuponů – podniky odkrvím, aby ztratily cenu (soutěžilo se v mistrovství krachu), a pak je dostanu zadara. Zbývá otevřít podnikovou kasu, prodat zásoby, budovy a pozemky a vyrazit zalehnout na Seychelly. Byla to etapa neekonomiky.
Na to zareagoval navazující premiér Miloš Zeman, označil toto bezmezné rozkrádání za českou cestu, okamžitě ji zrušil a našel jednoduchý recept jak zkrotit českou mafii – udělá to prostřednictvím zahraničních vlastníků bank. Čili prostřednictvím privatizace bankovního sektoru, samozřejmě potom, co mu doplníme kapitál z vlastní kapsy. To se podařilo. Od té doby už lidé nepřicházejí o největší část národního bohatství nezákonně, ale zákonně. Peníze se vyplácejí v klidu a podle pravidel. Navázala tedy etapa nevlastnictví.
Samozřejmě, že teď vyplácíme daleko větší peníze. Když se kdysivá vyčíslovalo, kolik jsme za sanaci krachujících bank zaplatili a kolik ještě může stát případná úhrada dalších podmíněných závazků (vládní garance, bankovní záruky či sliby dřívějších vlastníků), číslo se přehouplo přes půl bilionu korun. To bylo tenkrát, na konci 90. let. Nebylo to málo, ale z dnešního pohledu je to sranda. Dnes vyplácíme skoro stejnou sumu ročně.
Doufejme, že všichni, kdo nad touto částkou dneska omdlévají, si ji připomenou i za pár měsíců, až půjdeme k volbám. Není většího volebního tématu, než jak snížit českou závislost na zahraničním kapitálu. Bláznovstvím – a to je výraz, který lze použít jen při nasazení té nejvyšší umírněnosti – je nápad, že bychom měli dále rozvíjet investiční pobídky a obnovit uvadající proud přímých zahraničních investic. Co je naopak třeba oživit, to jsou investice domácích úspor do domácí produkce pro domácí spotřebu.
Není výhodou, že jsme nejotevřenější ekonomikou světa. Respektive, že se za ni vydáváme, protože vývozy mají hodnotu 80 procent HDP, ale dovozy prakticky také. Něco se přiveze, sáhneme na to, odejde to zpátky do zahraničí, a tam to zahraniční dodavatel prodá za cenu, do které nám nic není. Dokonalé nahlédnutí do našeho postavení v rámci tohoto systému umožnil spor o mzdy a diety českých řidičů kamionů, které tuto produkci vyvážejí. Na požadavek západních sousedů a Evropské komise, aby dostávali alespoň minimální mzdu zemí, jejichž dálnice brázdí, zazněla odpověď majitelů českých dopravních společností, že by je to položilo.
Možná kecají, možná by jenom nemohli získávat zakázky nekřesťanským cenovým podbízením. Ale možná si bez toho podbízení skutečně neškrtnou. Ať to tedy nedělají, jsou-li v tom sami. Ale co když je to obraz, který vypovídá o mnohem širší škále českých ekonomických aktivit a jejich srovnání se světem?
Když mluvíme o Česku jako exportní velmoci, zamlčujeme podstatný fakt, že vyvážejí hlavně zahraniční společnosti. Část českých se toho účastní také, a klobouk dolů před každým, kdo prorazil tímto podnikatelsky nepřátelským prostředím, ale běžné to není. Ostatně není to ani nutné, vždyť spotřeba domácností tvoří zhruba polo vinu HDP. To není malý trh! Řekněme, že pětinu z toho je nutné nebo dobré pokrýt dovozem, ale je nesmysl, aby v obchodech dominovaly zahraniční potraviny a spousta dalších výrobků běžné potřeby.
Za týden bude v Praze jednat odborná skupina OECD zaměřená na ekologickou lokální ekonomiku (LEED). Ono to jde dohromady. Spousta nezbytných nákladů pro ozdravění krajiny, do které je třeba vrátit vláhu a obnovit schopnost zmírňovat klimatické výkyvy, může být podniknuta souběžně s rozvojem ekologického zemědělství. Často je to dokonce nezbytné, protože vláhu zadrží jen půda, ve které je humus.
Rozumná zemědělská politika to může posílit nejen úpravami dotační politiky, ale zejména v informační oblasti, když se soustředí na porovnávání výživových a zdravotních rozdílů mezi ekologickými a konvenčními potravinami. Potraviny zblízka jsou dobře kontrolovatelné a v konkurenčním boji mohou využít důvěry spotřebitelů a nižší náklady na distribuci. Především však potřebujeme, aby se vláda chovala jinak než vláda zastoupení cizích zájmů.
Nechci se zapojit do vlasteneckého řevu, který odvádí pozornost od reálných problémů strašením uprchlíky. Tohle je skutečný problém národní bezpečnosti, před kterým nelze zavírat oči. Jestliže zahraniční společnosti vyberou v naší zemi třetinu toho, co státní rozpočet, chci vidět vlastence, který se s tím utká.
Můžeme to samozřejmě zmírnit vyšším zdaněním korporací, které beztak bude nutné, abychom nahradili vysýchající evropské fondy. Ale ještě lepší by bylo, kdyby vznikl důstojnější poměr domácí a zahraniční ekonomiky v domácí spotřebě. A kdybychom té příležitosti využili i tomu, že se soustředíme na hlavní úkol hospodaření. To má vlast zvelebovat, nikoliv devastovat.
