zajoch
2. 4. 2017 Outsidermedia
Na Západě dupou nožkami a hrozí Lukašenkovi prstíkem
Arina Cukanova
27. března 2017
Hned po událostech v Minsku dne 25. března se ozývali evropští úředníci, velvyslanec USA v Bělorusku, ministerstvo zahraničí Polska, senátor McCain a všichni se udatně bili za záchranu běloruské demokracie.
Evropská služba pro zahraniční činnost (EEAS) uvedla prostřednictvím své mluvčí Maji Kocijancicové, že EU považuje preventivní zatčení a zadržení před Dnem svobody za potlačení svobody projevu a shromažďování, což je „v rozporu s Běloruskem vyhlášenou politikou demokratizace a jeho mezinárodními závazky“. EU prohlásila akce běloruských ochránců zákona za „nevhodné a nepřiměřené“. Prý nemůže být použití síly proti pokojným demonstrantům odůvodněné za žádných okolností. Všichni zadržení musejí být propuštěni. Tisková mluvčí také vyhrožovala, že „otázky dodržování základních univerzálních svobod, nedotknutelnosti zákona a lidských práv v Bělorusku budou klíčem k formování jeho vztahu s EU“.
Znamená to tedy, že chce-li se Lukašenko široce přátelit s Evropou, nesmí vzdorovat snahám milovníků majdanů o podžehnutí situace ve státu, který vede.
Jak je tedy možné, že v Rotterdamu se zcela nedávno policie nijak nepárala s mírumilovně demonstrujícími Turky: zaútočila na ně se psy a použila vodní děla. Kdepak byla EEAS se svými mravokárnými řečmi o lidských právech?
V USA se také silně znepokojili ohledně odporu běloruské vlády proti pokojným demonstrantům. Americké velvyslanectví v Minsku vyhlásilo, že bude pozorně sledovat tamní situaci a vyzývat vládu Běloruska k okamžitému osvobození ubohých pokojných demonstrantů, ochránců práva a novinářů a k dodržování práva občanů na klidné shromažďování a svobodu slova. To má být zajištěna také svoboda shromažďování v případě, že běloruská opozice řeční o „začátku revoluce a právu na povstání“?
K podpoře událostí 25. a 26. března přijelo do Běloruska mnoho představitelů „svobody slova“, takže to navodilo otázku, zda je možné, aby se veřejnost britská, ukrajinská, polská a francouzská tolik zajímala o běloruský dekret „o příživnících“, jehož potírání opozice zahrnula do oslav Dne svobody. Lukašenko tyto oslavy odložil na konec roku. V zemi se objevují tlupy Evropanů, čtoucích na prvních stranách světového tisku články zabývající se „dekrety o příživnících“. Velvyslanectví USA v takovém jednání nic zvláštního nevidí. Ovšem když v Severní Dakotě rozháněli tábor protestujících proti stavbě ropovodu těžkou technikou a buldozery, považovali to američtí ochránci lidských práv za správné. Ale ramena v Bělorusku dělat chtějí.
Pozadu nezůstalo ani Polsko, pro které je Bělorusko životně důležité. Jeho ministerstvo zahraničí na svých stránkách zveřejnilo požadavek „ukončit použití násilí složkami práva a okamžitě propustit zadržené“. V prohlášení se hovoří o respektu k lidským právům a základním svobodám, právu na sdružování a shromažďování a splnění politických práv všech veřejných hnutí podle mezinárodních standardů a závazků. Znamená to, že Evropané chtějí budovat vztahy s Běloruskem tak, že Lukašenko musí plnit jejich příkazy. Poslanec EP Daul pohrozil obnovením sankcí proti Bělorusku.
Polská TV stanice Belsat soustavně vytrubuje cosi o „represích“, ale nedaří se jí dosáhnout potřebnou šíři. I kritici vlády přiznávají, že na opoziční mítink přišlo zoufale málo lidí, milici mohlo stačit zaměřit se na náhodné kolemjdoucí. Kde jsou tisíce občanů s hesly „Basta!“ a „Odstupte!“?
Washington Post potvrzuje, že se opozici nepodařilo shromáždit „lidový protest“. „Neobvyklý pohled na Minsk: asi tisíc lidí vyšlo protestovat proti autoritativní vládě. … Pochod nebyl povolený a úředníci doporučovali, aby lidé raději zůstali doma. Vyšli a čekali je milice ozbrojené štíty a obušky. Tanky a vojáci byli v okolí.“ Zřejmě novináři Washington Post považovali vodní děla za tanky. Tanky, ani vojsko nedokumentovali. Samozřejmě jsou články s tanky zajímavější než bez nich.
The Guardian použil pro vyložení situace detektivku: Násilí bylo sporadické, maskovaní milicionáři zablokovali hlavní cesty a vtrhli na demonstranty, aby znemožnili vytvoření shromáždění. Měli nápisy OMON a Milice, ale britský novinář to těžko chápal. Ti, co blokovali cesty, se schovávali za štíty. Guardian uzavřel informaci tím, že protest v Minsku byl proti „vedení sovětského stylu“ a za lidská práva.
Francouzský Le Monde napsal, že shromáždění mělo vcelku sociální podtext. Washington Post vidí příčinu v „autoritářském vedení“.
Otec ukrajinské „revoluce důstojnosti“ McCain akci nazval „jasným projevem demokratických snah běloruského lidu“. Neuviděl rozdíl mezi tisícem protestujících a desetimilionovým národem. Je to typické pro západní pohled na druhé země: „národ“, to není veškeré obyvatelstvo, ale skupina osob vyjadřujících zájmy západních pánů. Ve světě se stalo normou vměšovat se do vnitřních záležitostí druhých států, proto americký senátor tak čiperně vypočetl „povinnosti“ běloruského prezidenta a rozumuje o budoucnosti běloruského národa – té menšiny, která podle amerických zvyklostí má určovat život většině. Na Ukrajině mu to vyšlo, nejdřív „ukrajinský lid“ udělal státní převrat a potom začal bojovat s obyvateli Ukrajiny: upálil Oděsany, pustil se do války na Donbasu a ničí tisíce ukrajinských obyvatel.
Hned po událostech 25. března byl „svobodným“ běloruským sdělovadlům dán signál k rozpitvávání tématu zadržení. Počty zadržených se doslova měnily před očima. Došlo se až k tisícům obětí Lukašenkových represí. Přitom záběry z výšky ukázaly, že protestujících bylo sotva tisíc. Jenže EEAS a McCainovi to nevadí. Aby tito zastánci demokracie mohli ukázat to, co se jim hodí, musejí předvést patřičný rozsah.
K velkému znechucení iniciátorů minského majdanu nepoužila policie ani rozestavěná vodní děla, nemluvě už o zbraních. Zůstalo jen jediné – ohromovat světovou veřejnost počtem zadržených. K ránu 25. března „svobodný tisk“ s odkazem na neznámé ochránce práva uvedl počet 700. To je zřetelně vycucané z prstu. Je to v rozporu se zdrojem z centra „Vjasna“, v jehož hlavním stanu bylo zachyceno 57 osob (všichni propuštěni). Na webu Vjasny byl uveden seznam zadržených v Minsku 25. až 26. března v počtu 37 osob, u většiny jmen stojí buď „propuštěn“, nebo „propuštěn bez protokolu“. V seznamu jsou i ti, kteří se nedostali do záchytného střediska, například osmdesátiletý děda o holi, jehož snímek v obležení milice předvedlo „Radio Svoboda“ celému světu, dokázal pláchnout.
Jan Grib, starý přítel „Radia Svoboda“ se sám označuje za militantního nacionalistu a sní o návratu Běloruska do lůna Velkého knížectví litevského. Je vytrvalým účastníkem nacionalistických slezin. Podle Vjasny dostali zadržení jednotlivci po dvanácti dnech vězení a ještě několik lidí čeká na soud. Žádné stovky a tisíce není možné vidět.
Paralelně s minskými událostmi protestovali oponenti, ale i příznivci EU v Římě. Policie zadržela 112 lidí, avšak McCain je potichu a stejně tak další západní zpravodajové.
Převzato z Fondsk.ru
***
Varšava hodlá nepozorovaně „polonizovat“ Bělorusko
Sergej Strelcov
30. března 2017
Poláci sázejí na různé karty a připravují barevnou revoluci.
V noci na 25. března byl v Brestu vysazen z vlaku a zadržen jeden z vůdců běloruské opozice, bývalý kandidát na prezidenta Běloruska Vladimir Někljajev. Vracel se z Varšavy, kde určitou dobu přebýval. On a mnozí aktivisté běloruské opozice uspořádali týden před vyhlášeným Dnem svobody v Polsku protestní akce. Ukrývali se tam před justicí Běloruska a setkávali se se svými zahraničními kolegy ke koordinaci dalších akcí.
Současné Polsko je aktivní nejen v životě ukrajinského politika, ale podobně i v sousedním Bělorusku. Jedinečná poloha umožňuje Varšavě využít ve svůj prospěch prakticky jakoukoliv konfrontaci běloruské vlády a opozice. Varšava vystupuje jako mírotvorce, jako ten, který smiřuje všechny se všemi. Běloruská opozice může tvrdit, že se Varšava stará o její život a osud. Lukašenkovi může poukazovat na to, že dokázala zachovat pokojný proces, bez revolucí a majdanů. On bude muset ustupovat podle požadavků Poláků a Západu.
Pokud se situace opět vyostří a ukáží se další barevné revoluce, budou z toho mít Poláci opět užitek s tím, že všemi prostředky podporovali opozici, zejména že zkrotili běloruského prezidenta a znemožnili mu použít hrubou sílu.
Obě varianty mají totožné argumenty. Chce-li mít Minsk dobré vztahy s Evropou, musí se běloruská vláda starat o svůj imidž a nesmí problémy řešit silou, musí mít na zřeteli, že v tuto chvíli prochází zkouškou na zachování demokratických hodnot a standardů svobody občanů na projev vůle a na svobodu shromažďování.
Zároveň se pracuje na polonizaci Běloruska prostřednictvím řady nadací, jako je Polsko-americký fond svobody, Pomoc Polákům na Východě, Přes hranice a mnoho dalších, dále prostřednictvím TV stanice Belsat a Radio Polonia. Prostřednictvím internetových portálů Běloruský partyzán a Historická pravda se běloruská veřejnost očkuje idejemi společné evropské minulosti, propagandou společných historických kořenů a podobnými stereotypy, narušujícími základy běloruské státnosti.
Ministerstvo zahraničí Polska opět provádí za použití podřízených neziskových organizací, například Svazu Poláků v Bělorusku rozvratnou činnost. Polská menšina v Bělorusku je Varšavou považována za taran proti Lukašenkovi. Přitom většina běloruských opozičních organizací má ústředí v Polsku. V jejich čele jsou etničtí Poláci.
Skutečné snahy polské vlády jsou zřejmé z příkladu. Krom opozičních neziskovek, nadací a jiných struktur jsou v Bělorusku i takové, které vykonávají protivládní činnost. Třeba Svaz Poláků, jemuž šéfuje Mečislav Lysý. Tady by se dalo říci, že jsou Poláci a Poláci. Jeho členům nevydává generální konzulát Polska „průkaz Poláka“, na rozdíl od členů opozičních struktur a polští diplomaté se vždy vyhýbají setkání s nimi a ignorují jejich akce.
Velkodušná a mírová Varšava je skrytě zaměřená na jiné než oficiálně deklarované cíle.
Převzato z Kp.ru
Chruščovovský mýtus o „geniálním“ maršálu Tuchačevském
Všechna rukojmí budou zastřelena
Maxim Kupinov
4. března 2017
V červnu 1937 byl sovětský lid informován, jak se vyjádřil tehdejší tisk, o „ohromné zradě bandy Tuchačevského“. Speciální soud šesti vysokých vojenských velitelů odsoudil maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského a „skupinu zrádců“ k nejvyššímu trestu.
Po 20. sjezdu KSSS v Sovětském svazu vznikl a narůstal v rámci Chruščovovy kritiky kultu osobnosti Stalina mýtus o geniálním vojevůdci. Rasul Gamzatov na přání Chruščova vytvořil podstatu legendy o Tuchačevském. Podle toho byl tento geniální vojevůdce zastřelen a bez jeho strategických schopností utrpěla „osiřelá vojska“ v roce 1941 „nenahraditelné ztráty“.
Zůstala otázka, kde osobně a kdy zářil génius Tuchačevského, omračující „ohromený svět“. Možná byla znakem jeho geniality následující záležitost. „Berou se nejvýznamnější osoby jako rukojmí – duchovní, učitelé, felčaři, atd. Nato se připraví místní shromáždění, na kterém se čtou nařízení č. 130 a 171 a také ortel pro toto shromáždění. Všem obyvatelům se dávají 2 hodiny na odevzdání zbraní a ukrývaných banditů a jejich rodin. Místní obyvatelstvo je seznámeno s tím, že odmítnou-li nařízení splnit, budou všechna rukojmí postřílena. Nebude-li nařízení splněno, opět se budou muset lidé shromáždit a před jejich očima budou rukojmí postřílena. To všechno je začátek.“
Ustanovení č. 116 podepsali a zavedli 23. června 1921 Tuchačevskij a Antonov-Ovsejenko, vojenský a politický vůdce pro potlačení povstání tambovských rolníků. Tuchačevskij byl natolik geniální vojevůdce, že pro boj proti rolnickým povstalcům jedné gubernie potřeboval nejlepší složky Rudé armády, terénní auta, obrněnce, tanky, letectvo, obrněné vlaky a dělostřelectvo. Pochopitelně se v první řadě měli zlikvidovat duchovní. Ale vesničtí učitelé a felčaři – čím mu vadili? Jeho morální hodnocení nechť zůstane stranou, ale tento zrádce se stal katem v krvavém zkrocení povstání v Kronštadtu a tambovského povstání. Zkusme pochopit legendu o geniálním vůdci, vytvořenou ve druhé polovině padesátých a počátkem šedesátých let, jehož poprava prý byla těžkou ranou pro Rudou armádu.
V srpnu 1920 skončil katastrofou útok Západního frontu na Varšavu, kterému velel Tuchačevskij. Samozřejmě svoji roli sehrálo také zpoždění přesunu 1. jezdecké armády Buďonného na západní frontu. Ale nebylo to jen v tom. Tím, že chtěl být „svatější než papež“, nebo obdobně rudější než Trockij, rozhodl se nahradit strategickou zálohu revolučním nadšením mas. Poláci mu v roce 1920 dali velmi názorně na srozuměnou, že pro rozhodující moment jsou potřebné zálohy a revoluční nadšení je nenahradí.
Za Chruščova se podtrhovala jeho role v technickém vybavení Rudé armády, mechanizace a motorizace vojska. Byla stvořena báje o tom, že Stalin se svými hloupými koňáky Buďonným, Vorošilovem a Timošenkem nechápali úlohu motorů v budoucí válce a sázeli hlavně na koně. Pouze vzdělaný Tuchačevskij prozíravě protlačil moderní techniku. Bližším prozkoumáním tato báje padla.
Je dost známo, jaký ohromný význam přisuzoval Stalin rozvoji leteckých a tankových vojsk, jak osobně kontroloval volbu techniky pro výrobu a zavádění do užívání. Hodí se vzpomenout diskusi na počátku třicátých let, kdy byla pozornost sovětského vojenského a politického vedení věnována americkém tanku Christie. Tuchačevskij zcela vážně trval na nákupu 50 tisíc těchto tanků. K šílenému obnosu za nákup by se musely ještě připočítat ohromné náklady na údržbu, přičemž nebylo jasné, kdo s nimi bude schopen zacházet. Technická revoluce v Sovětském svazu teprve začínala. Tanky během pár let morálně zastaraly a rychle se přeměnily na přebytečný šrot. Ve třicátých letech se válečná technika překotně vyvíjela. Letadla z roku 1930 byla v roce 1940 zastaralá. Totéž bylo i u dalších zbraní.
Sovětské vedení neakceptovalo návrh Tuchačevského, ale koupilo vzorky tehdy moderních strojů americké konstrukce a na jejich základě vytvořilo sérii tanků BT. Západ je nazýval ruské Christie. Peníze, které by se utratily za 50 tisíc amerických tanků se daly na výstavbu traktorových (t.j. tankových) závodů. Historici dělostřeleckých zbraní ve špatném vzpomínají na nadšení Tuchačevského pro „univerzální dělo“. Konstruktéři dostali vědomě nesplnitelný úkol, připravit dělo pro veškeré válečné úkoly, které může ničit zákopy, tanky i letadla. Konstruktér Grabin ve svých memoárech popsal ukončení celého podniku: „Stalinův zvyk mluvit tiše a pomalu byl mnohokrát popsán. Zdálo se, že každé slovo váží a teprve potom je vyřkne. Řekl, že se musí ukončit univerzalismus. A dodal: je to škodlivé“. Univerzální dělo nemůže být dobré na všechno najednou. Jsou potřeba děla na jednotlivé účely. Grabin dostal za úkol práci na dělech a Machanov na protileteckých zbraních. Vždyť v žádné armádě světa nebyly univerzální zbraně.
Tuchačevský měl mnoho utopického nadšení, které svědčilo bůhví o čem, ale rozhodně ne o genialitě.
Převzato z Vpk-news.ru
Rusko – Írán: delikátnosti východní diplomacie
Dmitrij Něrsesov
30. března 2017
Vztahy mezi Ruskem a Íránem nikdy nebyly hladké a jednoznačné. Pracovat s jednou z nejstarších civilizací, která hrála globální roli ve světové politice ještě za doby starověkého Řecka, není jednoduché. Írán má vlastní zájmy, které nejsou často totožné s Ruskými a Teherán bude vždy jednat podle svých vlastních zájmů.
Nedávné jednání mezi ruským prezidentem a prezidentem Íránu při jeho návštěvě v Moskvě již při uvítacích projevech ukázalo specifika přístupů obou státníků. Putin, krom jiného, poukázal na nejméně 500 let diplomatické spolupráce. Rúhání byl v odpovědi mnohem zdrženlivější, když promluvil o tři a půl roku trvajících diplomatických vztazích: „Za posledních 3,5 roku se vztahy mezi oběma zeměmi krok za krokem vyvíjely pozitivně. Není to naše první setkání a když se podívám zpět na to, jaké jsme měli úspěchy po každém setkání, vidím značné pokroky.“
Ty 3,5 roku, to je doba Rúháního prezidentství. Nové prezidentské volby zažije letos v květnu a není jisté, že bude opět zvolen. Proto se zřejmě v projevu neoháněl staletími, ale soustředil se na konkrétní krátké období, což mluví o mnohém. Třeba jen o tom, že podle něho je současný vztah mezi Ruskem a Íránem zcela jeho věcí a že se po volbách může vše změnit. Naznačeno jemně.
Podle informací se jednalo o ropě a plynu, atomové energetice, transportních a logistických koridorech a vzájemném obchodu. V těchto otázkách se země dohodly.
V mezinárodně-politickém bloku se jednalo o boji s terorismem, o Sýrii, Afghánistánu, Kaspiku a Zakavkazí. Tady bylo shody mnohem méně, bylo více rozdílů ve formulacích. K boji s terorismem se vyjádřil Putin: „Považujeme za důležité nadále upevňovat spolupráci v boji s mezinárodním terorismem. Rusko a Írán své kroky k likvidaci IS a an-Nusrá koordinují a napomáhají k urovnání situace v Sýrii.“ Slova Rúháního: „Posuzovali jsme obavu ohledně Sýrie a Jemenu a dalších zemí v regionu a také spolupráci ohledně boje s terorismem. Tento boj bude pokračovat až do ukončení teroristických akcí v celé oblasti.“
Rozdíl je v tom, že ruský vůdce postavil jasné hranice a cíle – IS, an-Nusrá. Íránský vůdce mluví také o Jemenu a dalších zemích regionu a hlavně vyzývá Rusko, aby pokračovalo v boji „do ukončení“ teroristických akcí v celé oblasti. Odkaz na další země může naznačovat Izrael a Saúdskou Arábii, které Teherán obviňuje z terorismu. Mohlo by to znamenat, že chce Rusko zatáhnout do realizování vlastní strategie, když se Moskva přidržuje jiných, mnohem jasnějších konečných cílů.
Íránci mají očividnou snahu navnadit Rusko: těsně před návštěvou Rúháního uvedl íránský ministr zahraničí Zaríf, že v případě nutnosti může Rusko využít íránské vojenské základny pro boj s teroristy v Sýrii. Tento slib má vymazat nepříjemný dojem po události s leteckou základnou v Hamadánu. Za aktivizace akcí USA v Sýrii a počátku závodu mezi konkurenty v obsazení hlavního města teroristů Rakky i dalších strategicky důležitých bodů je tento Zarífův návrh lákavý. Musí se ale očekávat, že Írán si stanoví podmínky pro využívání základen ruským letectvem. Může například žádat odsouhlasení cílů útoku. To by zbavilo ruské vojáky samostatnosti a v případě, že přání Íránců, co a kdy by mělo být bombardováno, nebylo splněno, došlo by ke skandálu a ruské letectvo by muselo základnu opustit.
Záležitost Zakavkazska. Vladimir Putin ve svém projevu toto území nepřipomněl. Avšak Rúhání promluvil o přípravě druhé třístranné schůzky Ruska, Íránu a Ázerbájdžánu. Je to důležitý detail vzhledem k Arménii a Náhornímu Karabachu. Putin si o uvedeném trojúhelníku nepřeje hovořit už jen kvůli Arménii. Jerevan je velmi nervózní ze všeho, o čem si myslí, že by to mohlo narušit územní rovnováhu ve prospěch Baku. Nervozita se silně násobí právě nyní před referendem o reformě ústavy země. A právě proto o tom Rúhání hovořil. Zřejmě by mu vyhovovalo, aby Arménie podezřívala Moskvu z dvojí hry. Teherán by se potom mohl postavit do role „silného přítele“, ochotného pomoci Arménům ve věci bezpečnosti i v ekonomice a nahradit zde Rusko.
Uvedené příklady mohou dostatečně ilustrovat složité jednání s Íránci. Příklady jsou zřejmé na první pohled, ale dá se předpokládat, že podobných rozdílů v cílech, postojích a pohledech je mezi Ruskem a Íránem mnohem víc. Neznamená to však, že se vztahy mezi nimi nemohou rozvíjet. Čím bude ruský přístup střízlivější a pragmatičtější, tím bude více naděje na úspěšnou a vzájemně výhodnou dlouhodobou spolupráci. Hlavní je – neopájet se iluzemi.
Převzato z Pravda.ru
