Jiří Baťa
11. 4. 2017
Jak veřejně oznámil prezident republiky Miloš Zeman, vážně uvažuje o milosti pro vězněného Jiřího Kájínka, údajného vraha dvou lidí. Uvažuje o tom prý proto, že si Kájínek „odseděl“ víc jak dvacet let v žaláři a také proto, že se nedomnívá, že soud s ním byl spravedlivý. Tento názor, sdílí také velká většina občanů, kteří mají rovněž pochybnosti o tom, že se události staly tak, jak byly soudem projednávány. Značnou pochybnost do toho vznesl přeživší svědek jistý Vojtěch Pokoš, rovněž těžce zraněn údajně střelbou J. Kájínka. protože jak sám přiznává je Cikán a (v tu dobu byl) recividista.
Na skutečnost, že prezident republiky uvažuje o milosti pro Kájínka zareagoval V. Pokoš značnou nedůvěrou a obavami, že „vrah“ Kájínek, jak jej Pokoš nazývá, se bude chtít mstít a že se cítí ohrožený. A nejenom on, ale i jeho rodina. Jestli se stane, že ho pustí, tak prý u takového člověka nikdy nemůžete vědět, co udělá, jestli se bude mstít, je to prý chladnokrevný vrah, konstatuje Pokoš.
Dovolím si k této záležitosti vyslovit svůj názor. Předně nemám k Jiřímu Kájínkovi žádný vztah, který by mne stavěl do role jeho obhájce. Nicméně celý případ jsem sledoval se zájmem a mohu jen konstatovat, že jakkoli byla kauza s Kájínkem velmi složitá, rozhodnutí soudu nebylo jednoznačné, resp. nebylo přesvědčivě spravedlivé. Ostatně o Kájínkově případu vyprávěla i reportáž investigativních novinářů Josefa Klímy a Janka Kroupy v ČT, ze které vyplynula řada nejasností. Přes existenci celé řady problematických nejasností byl Jiří Kájínek odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Stalo se, Kájínek byl odsouzen a ve vězení již strávil 24 let. Neznám všechny okolnosti jeho pobytu ve vězení, jeho útěky nebo jiné problémy, ale je fakt, že pokud se veřejně v TV jednalo ve věci Kájínek, vždy se choval slušně, klidně, bez vzdoru, násilnických či mstivých sklonů, z čehož lze vyvodit, že i jeho pobyt ve vězení byl víceméně odevzdaný osudu, bezproblematický, v řeči vězeňských řádů vzorný.
Pozoruhodné a stejně jako nepřesvědčivé je však vyjádření či tvrzení zmíněného Vojtěcha Pokoše, který se i dnes k celému případu vyjadřuje jednoznačně s osobním přesvědčením, že vrahem jeho bratra Juliána a Štefana Jandy je právě Kájínek. „Vím, kdo střílel. Byl to Kajínek. Nemám důvod lhát po těch letech a neměl jsem ho ani před tím. Jenže já jsem Cikán a recidivista, takže podle všech lžu,“ řekl v telefonním rozhovoru Právu. „Není pravda, že vraždu nikdo neviděl. Očití svědkové byli totiž tři a všichni ještě žijí a určitě si na vraha dobře pamatují…“ dodává V. Pokoš. Na jeho slovech se však spravedlnost a pravda nedá stavět, protože jsou vyslovována ve smyslu vlastní obhajoby, obav či strachu, když i jeho přítomnost na místě činu obnáší celou řadu nepřesností. Podle mého názoru už jenom skutečnost, že dva bratři, Cikáni, v tu dobu známí recidivisté se ocitají na inkriminovaném místě, kde došlo ke střelbě a k vraždám, je samo o sobě více než podezřelé. Na tom se však už nedá nic změnit, a když, tak pouze za předpokladu, že by bylo obnoveno soudní řízení, o které Kájínek (neúspěšně) několikrát žádal.
Kauza Kájínek je z hlediska dokazování jeden z našich nejsložitějších a současně nejsledovanějších případů českého soudnictví. Případ např. obnáší více jak deset věcí, které jednoznačně mluví ve prospěch Jiřího Kajínka a více jak dvacet pokusů a snažení na různých stupních či úrovních české jurisdikce o zvrat, nápravu či změnu rozsudku, jímž byl Kájínek odsouzen na doživotí. Tyto skutečnosti jasně svědčí o různých nedostatečnostech, nesprávnostech, neochotě, nezájmu, obecně vzato o nespravedlivém projednávání a rozhodování soudů a soudců, což jen o to více podporuje názor, že Kájínek byl odsouzen nespravedlivě.
Bez zajímavosti však není ani konstatování Vojtěcha Pokoše, že v případě omilostnění Kájínka se bojí především o své rodiče a příbuzné v Česku. Těmito prohlášeními Vojtěch Pokoš neúměrně zvětšuje Kájinkovu nebezpečnost v jeho případném propuštění a to přesto, že on sám se již před několika lety i s manželkou a dětmi odstěhovali z Plzně do Rakouska, kde nyní žijí. Případnou milost pro Kajínka označil za „tanec na hrobě bratra a další oběti“. Pokoš dále říká, že „Má-li prý prezident o Kájinkově vině pochybnosti, měl by si nejprve promluvit osobně se svědky, kteří na vlastní oči viděli, jak Kájínek střílel“, míní přeživší Pokoš. To by sice mohl, ale ani Pokoš se svými argumenty není a ani nemůže být ve svých „důkazech“, či spíše tvrzeních byť jako očitý svědek věrohodný a přesvědčivý. Jeho případné obavy z možné Kájínkovy msty mohou také vyplývat jak z nečistého svědomí, nebo i z možné viny ze spoluúčasti na těchto vraždách. Osobně si nemyslím, že by Kájínek byl schopen nějaké osobní msty či vendety a to i v případě, že on sám je bytostně přesvědčen o své nevině, o nespravedlivě vedeném soudu a rozsudku, který jej poslal na doživotí do kriminálu.
Pokud by prezident Zeman udělil Jiřímu Kájinkovi milost, neučinil by rozhodně nic nepřístojného. Srovnáme-li totiž amnestie či milosti, které udělili předchozí prezidenti, pak by Kájinkova milost nebyla nejen ničím výjimečná, ale možná pro společnost i méně problematická a škodlivá ve svých důsledcích, než amnestiemi omilostnění polistopadoví grázlové, kteří naší společnosti způsobili daleko větší jak morální, tak i ekonomické škody, než které údajně spáchal Kájínek. Na základě všech dostupných skutečností si dovoluji tvrdit, že Jiří Kájínek je neviný. Tak to alespoň vidím já.
