Zbyněk Fiala
4.3.2017 Vaše věc

Progresívní zdanění asi nebude tak špatný nápad, když se proti němu zvedá takový odpor v horních patrech. Nejlepší je argument- nic neměnit, všechno je v pořádku, protože máme málo chudých. Málo? Zdá se, že chudí v naší zemi nejsou jen ti, kdo nám všem vysvětlují, že chudí nejsme ani my ostatní.

Ó, jak hluboko jsem klesla, musí vzdychat Česká republika, když obnova progresívního zdanění přerůstá v jedno z hlavních volebních témat. Nejde snad o to, že by téma bylo ponižující. Je však trapné, když se tu musí s takovým nasazením prosazovat něco, co je banální součástí daňových systémů všech vyspělých zemí. Obzvláštním kouskem demagogie je pak tvrzení, že český daňový systém není asociální, neboť míra ohrožení chudobou je nejnižší z EU. Tak alespoň vyzněla anketa, kterou podnikly Novinky.cz.

Vzduje tedy také bitva o chudobu. Nebylo by lepší, kdyby se před volbami probíraly raději strategie, nějaký velký obraz, ve kterém se rýsuje budoucnost země? Svět se hrozně rychle mění. Jak si poradíme s trendy, jako je nástup umělé inteligence, decentralizace, rozklad stávajícího globalizačního rámce? Jenže na každém kroku do této budoucnosti se budeme přerážet o chudobu, kterou nikdo nechce vidět.

První údaj, který napoví, jaký je český vztah k sociální rovnosti, nabízí nahlédnutí do tabulek minimálních mezd. V čerstvé populární ročence Evropského statistického úřadu najdeme porovnání minimálních mezd se mzdami průměrnými. ČR byla roku 2014 v tomto srovnání v EU spolehlivě poslední. V Nizozemí nebo Belgii jsou minimální mzdy podstatně blíže průměru – my jsme nad 30 procenty, oni vysoko nad 40 procenty.

Lze to tlumočit tak, že česká ekonomická nadtřída (vlastníci, manažeři, úředníci, analytici, poslanci, všichni ti, kdo mají v této věci rozhodující slovo) je nejméně solidární z celé EU. To je také docela dobré měřítko míry asociálnosti v naší zemi. Už to je důvod, aby stát, jako obránce slabší smluvní strany, rozhodně zasáhl: dole přidával (zvyšoval minimální mzdu) a nahoře ubíral (zvyšoval progresivitu daní a její solidární příspěvek do redistributivního systému rozpočtů).

Bídologie, jak bych nazval vědu o chudobě, má dnes dokonalé nástroje, jak ohrožení chudobou vyjádřit, aniž by polekala tím, že se v tom někdo vyzná. V evropských tabulkách, porovnávajících podíl osob ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením, jsou zařazeny osoby, jejichž upravený disponibilní příjem je pod 60 procenty střední hodnoty v zemi (polovina obyvatel má víc, polovina míň). Obvykle uváděný údaj, že chudobou nebo sociálním vyloučením tak bylo v roce 2015 v České republice ohroženo 14,0 procenta osob, je oblíbeným způsobem, jak uchlácholit veřejnost.

Život ale není statistika. Za prvé jde o průměrné číslo, které analytici z centra pociťují přes poměry v Praze, kde je jen 10,6 procenta osob ohrožených chudobou (ve Středních Čechách dokonce jen 10,0 procent). Za druhé jde o výpočet, který se opírá o poměry v domácnosti, takže příjmy jednotlivce jsou v tom hodně nadsazeny. A nakonec je třeba uvážit, že v mezinárodním srovnání se zamotáme i do samotného základu, neboť takové statistiky se nepočítají v pevných korunách nebo v euro, ale v pohyblivém indikátoru parity kupní síly, závislém na domácí cenové hladině. Ten vykazuje české příjmy ve srovnání se zahraničím zhruba dvakrát větší, než by se jevily, kdybychom porovnávali skutečné příjmy podle kurzu ve směnárnách.

Podívejme se tedy na těch průměrných 14 procent podrobněji. Ošidnost průměrných příjmů je známá. Praha je plná bankéřů, manažerů, rentiérů a vyšších úředníků, Střední Čechy zase zdobí vedle automobilek také sídelní kaše zlatých klecí, kam přesouvají své rodiny milionáři, aby od nich měli pokoj, aspoň když sedí ráno a večer hodiny v autě. Tam se žije nad průměrné poměry.

Jinde v republice je to slabší. Evropské statistiky nepočítají s kraji, dělí Česko jen do sedmi regionů (NUTS 2), které jsou tedy větší. V Moravskoslezském regionu na vás vybafne chudoba hrozící pětině populace (21,7 procenta), podobně je tomu v regionu Severozápad (21,7). Neliší se tak třeba od regionů Španělska, země, která patří k nejtvrději postiženým finanční krizí. Ale sousední Poláci jsou na tom ještě hůř.

Řekli jsme dále, že se posuzuje příjem na člena domácnosti. V pozadí je celkem logická úvaha, že když se vaří pro tři, vyjde to levněji, než když se vaří třikrát pro jednoho. V domácnosti si tak žijeme, jako bychom měli příjem o něco vyšší. Statistika pak pracuje s tímto vyšším, přepočteným číslem.

Vedle toho lze bídu vyjádřit i jinak. Existují indikátory hmotné nouze, kdy mají lidé problémy s placením nájmu, trpí energetickou chudobou, neustojí menší nečekaný výdaj, nemohou si dopřát masitou stravu ani každý druhý den, i týden dovolené mimo domov je pro ně drahý nebo se musí obejit bez pračky, barevné televize nebo telefonu. Nemusí to být hned všechno najednou, ale pokud má někdo problém se čtyřmi z uvedených devíti položek, padá pod čáru. Pokud tedy jsou v Česku velké regiony, kde má pětina obyvatel tak zásadní existenční problémy, nelze nad tím mávnout rukou.

Když zkoušíme české chudé regiony porovnávat s EU, je tu otázka, co je bída v Evropě a co je bída u nás. Hranice bídy vyjádřená jen příjmově je v Česku pod 7 tisíci euro ročně. Nejsou to skutečná eura, jen přepočet podle parity kupní síly (PPI). Bere do úvahy domácí cenovou hladinu, tedy co lze v domácí zemi za ty peníze koupit.

Jaký má PPI vztah ke koruně? Zkusme to zjistit.

Mezinárodní měnový fond pracuje s dolary PPI. ČR tak měla podle tohoto zdroje roku 2015 HDP ve výši 32 759 přepočtených dolarů na obyvatele. Známe i údaj v korunách. Český statistický úřad uvádí pro stejný rok HDP na obyvatele v běžných cenách ve výši 432 006 korun. Přepočtený dolar nás tak vyjde na méně než 13,20 Kč. Průměrný hrubý domácí produkt 32 759 dolarů na osobu bychom tedy mohli brát vážně jen v případě, kdyby byl dolar za 13,20 Kč. Aspoň víte, co si přát.

Pokud nás zajímá i euro, můžeme vyjít z toho, že bylo v Česku – taky díky intervencím – o 11 procent dražší, takže by to dalo 14,62 korun na euro.

Skutečný dolar měl ve stejném roce podle ČNB průměrnou hodnotu 24,60 Kč, takže naše příjmy v PPI jsou nadsazeny s koeficientem 1,86, tedy skoro dvakrát. Máme-li je brát vážně, musíme je tedy vynásobit zlomkem 0,53, přes palec asi na polovinu.

Také když porovnáme životní úroveň v Německu, v PPI to dá 47 377 USD, vyjde nám, že máme dvě třetiny německé úrovně. Když však vezmeme do úvahy nadsazení PPI, musíme se smířit s jednou třetinou. Také průměrné hodinové pracovní náklady (mzdové i ty nemzdové, jak jsou stravenky, různé příspěvky zaměstnavatele, rekvalifikace apod.), které byly onoho roku podle ESA v ČR do 10 euro, byly v Německu více než třikrát vyšší, nad 30 euro.

PPI je tedy milosrdný závoj přes nevábnou realitu chudoby. Proto srovnání ve směnném kurzu s výjimkou HDP (běžné ceny přepočtené v kurzu) prakticky nenajdete. Ani přímý údaj o tom, kolik PPI činí. S trochou nadsázky lze říci, že mezinárodní statistiky tak dlouho pracovaly na srovnatelnosti údajů, až se staly dokonale nesrovnatelnými.

Není proto od věci porovnat taky průměrné hrubé mzdy, které najdeme v evropských statistikách. Průměrná roční mzda v Bulharsku činila 4 599 EUR, v Dánsku 56 299 EUR, v Německu 42 900 EUR a ve Španělsku 27 447 EUR, v ČR asi 12 378 EUR. Německá tedy byla 3,5 krát vyšší a blížila by se 100 tisíci korun měsíčně. Dánská průměrná mzda, tedy mzda v zemi s nejvyšší mírou zdanění v Evropě, by dosáhla dokonce téměř 130 tisíc korun měsíčně.

Abychom nebyli chudí v Německu, museli bychom mít příjmy nad 60 procenty jejich příjmového mediánu. Medián je něco jiného než průměr, kde sesypou všechny (i ty absurdně nejvyšší) mzdy do jednoho pytle, a pak se vydělí počtem vyplácených. Medián je střed, půlka bere víc, půlka míň. U nás je mediánová mzda asi 4,5 tisíce korun pod průměrnou mzdou, činí tedy jen asi 85 procent průměru.

Řekněme, že v Německu je to stejně. Kdo tedy nechce být považován za chudého a materiálně deprivovaného v Německu, měl by brát aspoň 60 procent z nějakých 85 tisíc měsíčně hrubého. Vyšlo mi to na 50 tisíc. A to je taky příjem, který byl nyní navržen jako podlaha progresívního zdanění. Mělo by se vztahovat na všechny, kdo jsou nad pásmem chudoby. Pod pásmem chudoby se bude zdanění snižovat.

Podle ČSSD by na tomto zdanění příjmů vydělalo 90 procent zaměstnanců. Beru to jako zprávu, že z německého pohledu je 90 procent českého obyvatelstva pod pásmem chudoby.

Zdá se, že chudí v naší zemi nejsou jen ti, kdo nám všem vysvětlují, že chudí nejsme ani my ostatní.