Jozef B. Ftorek
19. 3. 2017 Argument
Mediální odborník Jozef B. Ftorek analyzuje současný stav tradičních médií, důsledky internetové komunikace, zpravodajství a vlivu sociálních sítí na autoritu a důvěru v média hlavního proudu.
V březnu 2004 odpověděly agentuře CVVM dvě třetiny dotázaných: ano, věříme tomu, co vidíme a slyšíme v televizních zprávách. Loni v říjnu už na stejnou otázku odpověděla kladně jen třetina respondentů.[1] Důvěryhodnost médií hlavního proudu významně klesá. Tradiční publikum odchází. Noví diváci už ani pravděpodobně nedorazí. Jak se to stalo? Co to znamená pro budoucnost komerčních i veřejnoprávních médií hlavního proudu?
Zřetelným faktem je, že kritické publikum, které sleduje i referování tradičních médií, má v důsledku rostoucí alternativy v prostředí sítě sítí možnost získat zcela jiný pohled na domácí a světové události, než ten, který mu po desetiletí předkládala média hlavního proudu, mainstreamu. Nástup internetu zásadně změnil způsob konzumace mediálního obsahu. Odstranil časoprostorové bariéry i dosavadní způsob regulace obsahu vlastníky médií. Tedy schopnost mocenské elity kontrolovat charakter a kvalitu informací ve veřejném prostoru. Alternativní média v prostředí internetu zřetelně i efektivně ničí informační monopol a často i důvěryhodnost médií tradičních. Tisku, rozhlasu a televize.
Nástup internetu v polovině 90. let 20. století zásadním způsobem změnil po desetiletí zažité a fungující mechanismy informační kontroly. Vlastníci médií do té doby uplatňovali kontrolu nad redakčním obsahem primárně řízením personální politiky. Každý redaktor prostě věděl, že ten kdo platí kapelu, určuje i muziku. Jinak řečeno, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Zmíněnou skutečnost nemohlo popřít ani tradiční liberální šidítko formulované postulátem médií a novinářů jako tzv. hlídacích psů demokracie, kteří uplatňují veřejnou kontrolu kritickým referováním o společensky nepřijatelném počínání mocných.
Vděčným příkladem liberálního paradigmatu fungování médií je jeho obhájci tradičně zmiňovaná aféra Watergate (1972) a investigativní práce novinářů deníku Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina (Pullitzerova cena 1973). Skvrnou na kráse celého příběhu je přiznání, které krátce před smrtí v roce 2005 učinil tajný informátor legendárních žurnalistů. Byl jím Mark Felt, počátkem sedmdesátých let zástupce ředitele FBI. Vynášením tajných informací médiím se pomstil tehdejšímu prezidentovi USA Nixonovi za to, že jej nejmenoval do úřadu šéfa FBI po zesnulém J. E. Hooverovi.
Dalším tradičním učebnicovým příkladem, který má dokumentovat hlídací úlohu médií a novinářů na svobodném trhu informací, je referování médií v USA o válce ve Vietnamu v šedesátých a začátkem sedmdesátých let dvacátého století. Některé snímky z vietnamské války jsou dodnes ikonickou záležitostí. Je to proto, že tehdejší redakce takové informace zveřejnily, a to i proti vůli tehdejší vlády USA prezidenta Nixona. Faktem je, že se tak většinou dělo až po zdrcující ofenzívě vietnamských partyzánů Národní fronty osvobození, Američany označované jako Vietkong v roce 1968 (Ofenzíva Tet). Do té doby válka a válečné zločiny v Indočíně nikoho příliš nezajímaly a nevzrušovaly. V okamžiku, kdy válka nevedla k rychlému a přesvědčivému výsledku, bylo nutné ji ukončit. Už proto, že domácí veřejnost začala být neklidná. Formulovala do té doby netradiční otázky. Nekompromisně žádala odpovědi. Situace podlamovala soudržnost americké společnosti i schopnost elity řídit veřejné mínění.
V případě první irácké kampaně operace Pouštní bouře (Desert Storm,1991), pod taktovkou armády a vlády USA, už se nic podobného neopakovalo. Média a novináři přijali opatření armády a vlády. Poslušně se zařadili k jednotkám druhého sledu a referovali jen o událostech, které jim připravila a představila armáda a její odbor pro vztahy s veřejností, PR. Média a novináři se tak stali nástrojem oficiální interpretace vlády a její zahraniční politiky. Zcela zřetelně se proměnili v informační zdroj public relations. Hlídací pes, pokud kdy existoval, se poslušně proměnil ve vděčného sluhu svého pána.
Postuláty tzv. liberálního paradigmatu konkurence, hlídací role novinářů a médií, které si na svobodném trhu konkurují, a tak zabezpečují názorovou pluralitu, jsou i přes zřetelné mezery v přesvědčivosti výkladu častým argumentem novinářů k potvrzení vlastního významu a postavení ve společnosti. Liberální paradigma je pochopitelně i zavedenou součástí výuky v příslušných oborech vysokých škol a univerzit. Předmětem studia a debaty je i opoziční paradigma hegemonie, formulované zejména A. Gramscim a frankfurtskou školou. Důraz na tzv. kritické paradigma je ovšem často spíše upozaděn. Jedná se o doplňkovou, intelektuální záležitost nutnou pro důvěryhodnost odborné debaty k funkci masmédií v moderní společnosti.
Média, nejistota a důvěra
Tak jako v minulosti i dnes platí, že o významu informace může v některých případech svědčit i to, že se neobjevuje v referování ústředních médií hlavního proudu. To si nyní uvědomuje stále větší množství aktivních, společensky angažovaných a vnímavých lidí. Pokud se někdo opravdu zajímá o určitou událost, aktuální nebo odbornou, tradiční média jej nedokáží, ani nemohou, uspokojit, a to i při nejlepší vůli. Důvodem je i stávající redakční práce a politika.
Zásadní limit představuje to, že redakce zpravodajství a publicistiky tradičních médií hlavního proudu stále pracují podle zavedených schémat. Poměrně zřetelné je to v práci redakcí zahraničního zpravodajství. Ty po desetiletí spoléhají na informace světových zpravodajských agentur. Informace o dění ve světě poskytují globálnímu publiku zejména tři mezinárodní zpravodajské agentury. Jsou jimi původně britská agentura Reuters, francouzská Agence France-Presse (AFP) a americká Associated Press (AP). S výjimkou francouzské veřejnoprávní AFP se jedná o soukromé organizace, akciové společnosti, pracující na komerčním základě. Zpravodajskými informacemi ze světa zásobují na 90 % všech světových novin, časopisů, rozhlasových a televizních stanic. I proto jsou v mnoha zemích zprávy ze zahraničí v libovolném dni či týdnu často téměř stejné nebo velmi podobné. Editoři, jenž v redakcích rozhodují, kterou zprávu a v jaké podobě uveřejnit, totiž pracují se stejnou pravidelně aktualizovanou, servisní agenturní databází, odkud vybírají nabízené informace o událostech ze světa. Klíčem k výběru je jejich „zpravodajská hodnota“ a předpokládaná atraktivita pro publikum toho kterého média. Dvě třetiny reportérů mezinárodních zpravodajských agentur působí v západním světě (Evropa, Severní Amerika).
Největšímu vlivu se v současnosti těší agentura Reuters. Její centrála sídlí v
Londýně. Zpravodaj, reportér takové mezinárodní agentury často sám pokrývá i několik rozdílných států v daném regionu. O Střední a Severní Africe tak například z ekonomických – úsporných důvodů referuje pouze jeden stálý zpravodaj. Jeho optikou pak ostatní svět vnímá i dění v dané oblasti.
Na výsledný zpravodajský výstup konkrétního regionálního zpravodaje mají pochopitelně vliv i jeho osobní, mnohdy nutně subjektivní postřehy a dojmy včetně jeho vlastních profesionálních kontaktů (ty mohou být názorově značně uniformní a celospolečensky netransparentní). Ve výsledku tak výše uvedené faktory spoluformují výsledný obraz událostí, jež prostřednictvím agenturní centrály putuje do celého světa. Domorodec se při četbě zahraničního tisku nebo poslechu zahraničních médií mnohdy Poznámky nestačí divit, co že se to v jeho zemi děje a jaké regionální „autority“ se k dané situaci či problému vyjadřují.
To ale zahraniční publikum nedokáže posoudit. Realitu vnímá skrze informace zahraničního zpravodajství domácích médií. Ta přebírají, nakupují zprávy od renomované zpravodajské agentury. Zprávy pak mnohdy uvádějí bez označení zdroje, citace agentury. Za zprávou ze zahraničí se tedy mnohdy skrývá pohled jednoho člověka, reportéra mezinárodní zpravodajské agentury (Reuters, AFP, AP). Jediný člověk tak může vytvořit obraz politicko – společenské reality (jakkoli nepřesné a zavádějící), se kterou pracuje celý svět, zejména tehdy, když vůči takovému informačnímu zdroji neexistuje alternativa.
Velmi patrná byla absence profesionálních zpravodajských zdrojů během protivládních – opozičních demonstracích v Teheránu v průběhu iránských prezidentských voleb v červnu a červenci 2009. Zahraničním médiím byla ústřední vládou vypovězena akreditace (oficiálně z důvodů údajně nepřátelského a neobjektivního referování o událostech). Zpravodajské redakce globálních masmédií tak spoléhaly na informace šířené iránskými blogery po internetu. Dojmy a subjektivní líčení událostí blogery pak byla předkládána světu jako informace o dění v uzavřené, ostře sledované a politickými nepokoji zmítané zemi (násilné opoziční protesty se odehrávaly zejména v hlavním městě Teheránu). Velmi nestandardně až zoufale tehdy vypadalo například vysílání CNN. V okamžiku, když se přední světová zpravodajská televize ocitla zcela bez aktuálních informací z místa děje dramatických událostí, představila divákům svůj redakční tým, který celé dny brouzdal po internetu, kde zaznamenával a na obrazovku přepisoval poznatky iránských blogerů. Těch, kteří svoje postřehy a dojmy publikovali v angličtině. S perštinou si redakční tým CNN poradit nedokázal.[2]
Dnes se už může kdokoli o situaci, která jej skutečně zajímá dozvědět podstatně více, rychleji a ve slušné kvalitě, a to samostatným hledáním informací na síti sítí, tak jako tehdy ještě poměrně zoufalí redaktoři CNN. Tradiční média a redakce k tomu už většinou nepotřebuje. Osobně jsem takovou zkušenost učinil poprvé v létě 2008 v době Rusko – Gruzínské války o Jižní Osetii. Naposledy jsem se s nadějí a očekáváním, tak trochu ještě schematicky, z tradice obrátil k médiím hlavního proudu 24. listopadu 2015. Tehdy Turecko sestřelilo nad územím Sýrie, poblíž turecké hranice, nadzvukový taktický bombardér Armády Ruské federace.
Ruská vládní televize RT vysílala o události téměř totožný obsah jako britská veřejnoprávní BBC nebo americká soukromá CNN. Redaktoři pracovali s identickými zdroji informací. Měli přístup ke stejnému charakteru informací, jako kterýkoli uživatel internetu. V časovém předstihu často jen několika málo minut byli oproti ostatním, stejně zainteresovaným, ti uživatelé, kteří zvládají cizí jazyky. Krátce po té už doprovodný text, fotografie a video zavražděného vojenského pilota RF kolovaly na národních mutacích sociálních sítí. Redakce médií hlavního proudu i v důsledku legislativní regulace a redakční konvence (pečlivě ověřovat informační zdroj, nezveřejňovat drastické záběry) nedokázala reagovat v reálném čase.
Například ovšem v případě lynče Muammara Kaddáfího učinila i BBC výjimku (2011). Videozáznam jeho konce, mučení včetně sodomizace útočným nožem jeho oponenty, zpřístupnila na svém webu. Je to zřetelný případ ideologicky podmíněného dvojího metru. V tomto případě poměrně typický pro euroatlantické zpravodajství, kde hlavní tón určuje politický zájem anglosaské elity.
V téhle situaci už leckterý přemýšlivý konzument médií hlavního proudu pomalu a jistě odchází. Takové rozhodnutí umocňuje i to, že kvalita – důvěryhodnost informace, kterou si opatřil vlastním hledáním na síti sítí, se potvrzuje, a to opakovaně. Exemplárním, dnes učebnicovým příkladem totální ztráty akceschopnosti a důvěryhodnosti západního mainstreamu, byl v konfrontaci s mediální alternativou, v kontextu informační války západu vůči Ruské federaci, případ Debalcevo. Chcete – li Debalceve.
