1. 3. 2017 Outsidermedia
*Pavel Janíčko: Nový typ výkladu dějin. Ale kdoví čeho se ještě dočkáme, třeba nás v budoucnu někdo poučí, že takoví atentátníci na Heydricha byli vlastně předchůdci dnešních teroristů… To abychom nezapomněli, že ty skutečně hrozné časy nastaly až poté, co jsme se odklonili od té jedině správné křesťanské euroamerické civilizace, a omylem se přichýlili k ruskému dubisku. Kdoví čeho se příštích dílech ještě dočkáme, ale bude to určitě něco ve smyslu „protektorát byl nepěkný, ale to, co přišlo potom, to byla ta skutečná hrůza.“
*Roboti skutečně v nadcházejících dvaceti letech převezmou šedesát procent dnes existujících pracovních příležitostí. To by bylo hluboce znepokojující, pokud k tomu účelu nerestrukturalizujeme společnost.
Až do nynějška byli lidi schopni prodávat svou práci. Až se dostaneme do situace, kdy lidi nebudou schopni prodávat svou práci, ohrozí to celý trh, protože lidé, kteří vyrábějí, pořád potřebují lidi, kteří kupují. Možná že budeme muset lidi platit za to, že budou konzumovat. Že jim dáme určitý základní příjem a oni budou těmi spotřebiteli, kteří budou udržovat trh při existenci. Budeme moci přesunout většinu prací, které nechceme dělat, robotům, a věnovat se kvalitě života. Dosavadní kola automatizace byla totiž převážně jen mechanizací. Stroje nahradily sílu našich svalů. To nebylo příliš dobré pro koně, protože koně neměli nic jiného co nabídnout než sílu svalů. Teď ale přichází vlna kognitivní automatizace, kdy stroje budou dělat práci, kterou my nyní provádíme mozkem. A až převezmou tato zaměstnání, není úplně jasné, co budeme ještě mít co nabídnout. Stále v našich společnostech existují zemědělci, kteří tvoří asi půl procenta pracující populace. Kdysi početná průmyslová pracující třída tvoří nyní méně než deset procent pracovní síly ve většině vyspělých kapitalistických ekonomikách.
*Richard Dawkins: Na počátku je teze o nejvyšším vůdci, nebo neomylném papežovi, hlavním rabínovi nebo jakémkoli břichomluvci, který dokáže mluvit jménem boha a říkat nám, co máme dělat. Sekulární formou jsou pak různí guruové a diktátoři, ale v zásadě je to pořád to samé. Pokud se rozhlédneme po světě nebo i po státech v USA, zjistíme, že religiozita koreluje s chudobou a různými jinými příznaky sociální deprivace.
*Jozef B. Ftorek: Názorně tento obecně přijímaný postoj vystihl svým výrokem pro deník New York Times Jack N. Summe, velitel Čtvrté skupiny pro psychologické operace (PSYOP) Armády USA, když prohlásil:
„Naše výstupy nazýváme informacemi, zatímco stejné materiály našich nepřátel jsou pro nás propagandou.“
*Ivo Šebestík: Že obrovské a slavné bitvy byly vlastně jen drobné šarvátky, nebo že byly – a to je ještě větší ostuda – vybojovány najatými žoldnéři z cizích zemí, takže národní étos z nich kompletně mizí. Ohromné švédské armády pustošící střední Evropu tvořili především dobrodružně naladění zabijáci ze Saska, přelidněných Flander a z Dánska. A že tito lidé bojovali za peníze a pro toho, kdo zaplatil. A že bylo moc špatně, když válka skončila a pluky těchto zabijáků bez práce se potulovaly Evropou. Národní étos? Boj za víru? Ale kdepak!
Především je třeba vzít v úvahu, že bitvy sedmnáctého století všude v Evropě probíhaly takovým způsobem, že král nebo císař určili velitele vojska, kterým se stal některý generál (například Valdštejn). Ten naverboval ze svých vlastních prostředků nebo z peněz, vypůjčených u bankéřů a lichvářů (nebo které si nakradl v průběhu „první české privatizace“, ke které došlo po porážce stavovského povstání, když zasedla „privatizační komise“, aby rozkradla majetky vyhnaných českých a moravských protestantů) vojsko, se kterým odejel plnit úkoly ve službách vladaře. Ten na chod vojska také poskytl peníze, ale mnohdy mnohem méně než bankéři a lichváři. Odměna generála pak spočívala v tom, že mu byla v případě vítězství poskytnuta část válečné kořisti k pokrytí nákladů za vojsko a jako zisk. Kapitalistická láska k zisku existovala ještě před ustavením kapitalistického systému jako takového.
Šestnácté a sedmnácté století je již věkem kondotiérů a válek „za peníze“ a nikoliv pro národní čest, která byla ostatně teprve pojmem neznámým. Odtud patrně dobře míněný posměch dějepisných „opravců“, kteří všechny tyto obrozenci heroizované etapy českých národních dějin „uvádějí na pravou míru“ a říkají tak v podstatě, že Čechům by bylo mnohem lépe, kdyby následovali osudu Lužických Srbů a tiše se rozpustili v německém moři pěstujíce svobodně národní písně, tance a říkadla. A propos, v době Metodějova působení měla Velká Morava svou vlastní církevní správu (roku 869 arcibiskupství Moravy spolu s Panonií), což bylo něco, oč pro samotné Čechy dlouho a marně usilovali Přemyslovci ještě dalších přibližně sto let (biskupství). Respektive až do vlády Karla IV., neboť teprve tehdy se podařilo dosáhnout povýšení pražské diecéze na arcidiecézi. Z aktuální zkušenosti víme, že rebel, lapka, lupič a zločinec jsou pojmy variabilní, jimiž jedni označují téhož člověka, kterého jiní mají za hrdinu.
Jeden z předků Karla Schwarzenberga, předek téhož jména, který na českém sněmu ve druhé polovině 19. století, konkrétně 25. listopadu 1889, řekl:
„My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům.“
Je ve Francii někdo, komu překáží Napoleonův sarkofág v pařížském Panteonu stejně, jako pisateli onoho textu překáží Žižkova jezdecká socha na Vítkově? Bylo loupení údajného loupeživého rytíře větším zlem než odhadem dva milióny mrtvých a zmrzačených lidí z napoleonských válek, za něž nese Napoleon Bonaparte přímou odpovědnost?
Zesměšňování české národní historie, zejména v těch ústředních bodech, o které se v uplynulých dvou staletích opírala národní konstrukce, sice probíhá spíše ubohým a odborně nefundovaným způsobem, nicméně i ten může být úspěšný v situaci, kdy všeobecně upadá znalost dějin. Národních, evropských i světových. Za těchto podmínek je možné velmi snadno zničit základy národního uvědomění, neboť to na historické tradici spočívá celou svou vahou.
Máme zbořit tento symbol a nahradit jej například bratry Mašínovými? Záhadným, rozpačitým a nerozřešeným mlčením jsme už stačili obestřít osud nacisty zavražděného novináře Julia Fučíka. Nijak zvlášť si nepřipomínáme ani další oběti nacistické diktatury – Karla Poláčka, Josefa Čapka, Vladislava Vančuru a mnohých dalších lidí.
Určitě Jan Žižka z Trocnova, jeho nástupce Prokop Holý a další husitští velitelé zůstanou na významném místě českých a středoevropských dějin ještě dlouho poté, kdy budou po právu zapomenuta jména mnohých českých předlistopadových i polistopadových státníků. Kdyby nic jiného, tak u husitských hejtmanů aspoň nemáme doloženu zbabělost, úplatnost, neschopnost, nekompetentnost, korupci, hrabivost, nečestnost, prolhanost a sklony zrazovat své koaliční partnery.
Pokusy Velké Británie, Francie a USA dostat do války proti sobě Německo s Ruskem, a tím v případě Německa ztrestat stát, který se pokusil vymanit se ze struktury světového kapitálu a nahradit ji svou vlastní strukturou. A v případě Ruska zkrátka zničit bolševickou alternativu ke kapitalismu a získat ohromné rozlohy, půdu a nerostné bohatství ruské říše a jí ovládaných zemí. Za této situace však bude nesporně třeba – pokud by k tomu skutečně došlo – nově definovat alespoň česko-německé vztahy v dějinách i v přítomnosti. A bylo by přitom velmi záhodno, aby se tento těžký a tradiční úkol tentokrát podařilo splnit sine ira et studio. A hlavně bez článků, jaké na toto téma přinášejí některá česká periodika snažící se formou karikatur a „odbourávání mýtů“ prohlásit české dějiny za úchylku, její heroizované osobnosti za lupiče nebo blázny.
