Bernard Lugan
5.2.2017 LibertéPolitique překlad NWOO
Jedním z důsledků zásahu Moskvy v Sýrii je to, žę ruské ozbrojené síly si otevřely trvalý přístup ke Středozemnímu moři. Úspěch takové politiky, na níž pohořeli jak carové, tak i SSSR, si vyžaduje zabezpečení opěrných bodů. Když si zajistil podporu v Sýrii, za situace, kdy Egypt usiluje se co nejvíc sblížit s Ruskem, hledí Vladimir Putin směrem k Libyi a k přístavu v Tobruku v Kyrenaice, umožňujícím kotvení lodí s velkým ponorem. Proto poskytuje podporu generálu Haftárovi.
Ruský prezident je však ještě prozíravější. Tím, že podporuje Maroko v otázce Západní Sahary, se už připravuje na přístup k Atlantiku. Na takový krok bruselští kastráti a týpci z nábřeží Orsay sotva budou mít co říct. Pokud jde o Alžírsko, to je paralyzováno a vyřazeno ze hry, kvůli své podpoře Polisaria.
Tato ruská politika od Krymu po Maroko, která znovu rozdává karty středomořské geopolitiky, byla realizována v sedmi krocích za méně než tři roky.
Vysvětlení a rozvedení
Etapa 1: Připojení Krymu k Rusku
V únoru 2014, když vrátil Krym Rusku, vytyčil Vladimir Putin základy nové středomořské politiky své země. Kvůli své historické negramotnosti a analytickým bludům Evropané nepochopili rozměr a význam této události. Vrácení Krymu do lůna Ruska a proměna Sevastopolu v nedobytnou pevnost bylo v podstatě pouhou přípravou ke středomořskému plánu.
Etapa 2: Zachránit Sýrii
Rusko, když se postaralo o týl na Krymu, přistupuje ke druhé fázi svého plánu, to jest ke konsolidaci vojenských základen v Tartusu a Latakíji, které dostalo jako protihodnotu za záchranu damašského režimu. Tento cíl byl dosažen v říjnu 2015.
Etapa 3: Realistická politika s Tureckem
Omyl tureckých pilotů, kteří 27. listopadu 2015 sestřelili ruské letadlo, umožnil Vladimiru Putinovi tak vylekat prezidenta Erdogana, že tento pochopil, že je lepší dosáhnout vzájemné pochopení se svým vlivným sousedem, než ho provokovat. Erdoganovi američtí spojenci v NATO podporovali kurdské separatisty, a ukrývali jeho nepřítele na život a na smrt – Gülena.
Výsledkem těchto změn ve spojeneckých aliancích bylo obnovení spolupráce Moskvy s Ankarou, která zaručuje svobodnou plavbu ruských vojenských lodí v průlivech. To definitivně oslabuje postavení NATO.
Etapa 4: Egypt se odvrací od aliancí
Potřebné rozšíření dosahu ruské obrany se dotýká i Egypta, a sice prostřednictvím podivuhodného sbližování generála as-Sísího s prezidentem Asadem, které fakticky začalo v říjnu 2016.
Je to další významný úspěch ruské diplomacie a převrat v geopolitice, jehož dopad evropští pozorovatelé nedokázali v potřebné míře ocenit. Egypt, hospodářsky závislý na Saudské Arábii, krvavém nepříteli Sýrie, která je naopak spojencem Moskvy a Teheránu, se odvážil vystoupit proti svému příznivci ve dvou klíčových otázkách.
Nehledě na to, že Saudská Arábie je ve stavu totální války s prezidentem Asadem, Egypt v Radě bezpečnosti OSN v otázce Sýrie podpořil Rusko, načež následovala sarkastická poznámka saudskoarabského delegáta v OSN: “Je smutné, že pozice Senegalu a Malajzie je arabským zemím bližší, než pozice zástupce arabského světa v Radě bezpečnosti.”
Egypt zaujal tuto nezávislou pozici po tom, co odmítl poslat svá vojska proti proíránským Hútiům v Jemenu, po bok vojskům Saúdské Arábie.
Mohou tyto proměny egyptské diplomacie narušit normalizaci vztahů mezi Egyptem a Íránem? O tom se můžeme přesvědčit v nejbližších měsících. Tak či tak, jelikož Moskva se současně snaží sblížit pozice Ankary a Teheránu, rovnováha v oblasti může být brzy opět podrobena změnám.
Uražená Saudská Arábie reagovala na tento krok Egypta tak, že mu přerušila dodávku ropy formou clearingu nebo za výhodné tarify, a že podpořila etiopský projekt výstavby “Přehrady obnovy”. Egypt to hodnotí jako provokaci, neboť tato stavba způsobí pokles hladiny vody v Nilu. Káhira prohlásila, že toto rozhodnutí Saudské Arábie je “nebezpečným politickým poselstvím, které může poškodit zájmy 92 milionů Egypťanů.”
Nakonec se zcela očividným znakem návratu Moskvy do Egypta stala účast ruských parašutistů na společných vojenských manévrech s egyptskou armádou v říjnu 2016, které se konaly v západní poušti, oddělující Egypt od Kyrenaiky. To jest nedaleko oblasti, kterou kontroluje generál Haftár…
Etapa 5: Podpora generála Haftára v Libyi
OSN a Evropská unie, když se střetly s chaosem v Libyii, nemajíce ochotu uznat realitu a ukájejíce se demokratickým paradigmatem, stvořily přelud obnovy Libye kolem fantomatické vlády “národní jednoty”, která se těší podpoře islamistických seskupení a tripolitánských salafitů.
Na pozadí této primitivní politiky Rusko vypracovalo realistický plán, opírající se o hodnověrné informace od ozbrojených a povstaleckých sil.
Tento plán byl dovršen cestou generála Haftára do Moskvy ve dnech 27. – 28. listopadu 2016, kdy prezident Putin oficiálně připustil, že Rusko poskytuje svou podporu člověku, s nímž diplomaté EU odmítají jednat přímo, negujíce s neobyčejnou ideologickou zatvrzelostí objektivně existující realitu…
Generál Haftár dobře zná Kyrenaiku i Tobruk, jediný hlubokovodní přístav mezi Alexandrií a Mers-el-Kébirem. Má k dispozicpodi jedinou armádu v zemi. Kontroluje 85% zásob ropy v Libyii, 70% zásob plynu, pět ze šesti skladišť ropy a čtyři z pěti ropných rafinerií. Má pod palcem celý ropný koláč v Libyi, z něhož 60% jde na export.
Kromě toho se těší podpoře kmenového společenství Kyrenaiky, i kmenů, které podporovaly Kaddáfího v Tripolitánii. S podporou ze strany Ruska se před Haftárem otevírají tři možnosti:
1) Může se pokusit dobýt celou Libyi a zničit početná gangstersko-islamistická seskupení, která zemi ničí. Taková politika se dá realizovat jen za předpokladu, že Misurata zůstane neutrální. Pokud tento městský stát dohodne své kroky s Tureckem, můžeme vidět, zda se v Libyi neoslabují reálně-politické dohody uzavřené mezi Moskvou a Ankarou.
2) Může vytvořit nedobytný prostor v samotné Kyrenaice, což by bylo předehrou k faktické separaci Tripolitánie a Kyrenaiky. Tato možnost by islamistům, kteří uchvátili Tripolitánii, otevřela všechny šance, jaké si jen dokážeme představit.
3) Může vytvořit národní vládu, v níž se stane autoritářským vůdcem. Tato možnost bude dostupná pouze v případě, že generál zničí všechna ozbrojená seskupení, což opět přivede k možnosti č. 1.
Etapa 6: Alžírsko, nebo Maroko?
Jelikož veškerá námořní politika vyžaduje opěrné body, ruští stratégové vypracovali alžírskou variantu se základnou v Mers-el-Kébiru. Tím spíš, že Moskva má s Alžírskem už dávno vybudované vojenské vztahy, a že arzenál alžírské armády se ve značné míře skládá z ruské výzbroje.
Avšak tato možnost byla odmítnuta ze dvou důvodů. První spočívá v tom, že v roce 2013 Alžírsko kategoricky odmítlo poskytovat ruské flotile možnost přesunů a provádění operací. Druhý důvod je důsledkem analytické práce geostratégů. Středozemní moře, stejně jako Černé moře, je uzavřené. Chceme-li se z Černého moře dostat do Středozemního, je nutno proplout tureckými průlivy. Kromě toho, chceme-li se dostat ze Středozemního moře do Atlantického oceánu, nebo se do něj vrátit, musíme si zabezpečit svobodnou plavbu námořním koridorem, nacházejícím se mezi Gibraltarem a mysem Spartel.
V důsledku toho je Maroko ideálním partnerem, neboť pod jeho kontrolou se nachází jižní břeh Gibraltarského průlivu. Kromě toho země, vezmeme-li v potaz i Západní Saharu, disponuje nesmírným atlantickým pobřežím, od Tangeru na severu, až po hranici s Mauretánií na jihu.
Etapa 7: Podpora Maroka
Pro Maroko je otázka Západní Sahary věcí, která se vymyká jakémukoliv vyjednávání. 15. března 2016, během návštěvy krále Mohammeda VI v Rusku, Kreml potvrdil, že “v otázce Západní Sahary sdílí pozici Maroka.”
S ohledem na toto prohlášení Rusko učinilo tlustou čáru za více než půlstoletými vztahy s Alžírskem, které protěžuje Polisario, usilující o nezávislost Sahary. Rusko rovněž vystoupilo proti generálnímu tajemníkovi OSN Pan Ki-munovi, který se odvážil nazvat marockou přítomnost v provinciích Sahary “okupací”.
Tento postoj Ruska značně posiluje šance Rabatu a oslabuje šance Polisaria a Alžírska, a otevírá marocké “možnosti” pro ruskou flotilu…
Liberte Politique, Bernard Lugan Le triple coup de maître de Vladimir Poutine
