Yekta Uzunoglu
22. 2. 2017
Socialistický blok už víc než 26 let neexistuje, ale lidské stopy v severní Africe jsou pořád všude přítomné a pomáhají jako jediné přežít těm nejchudším. Jezdím po Egyptě, zastavíme někde v jakési chudé vesnici nedaleko Nilu a tam vidím, jak v arabském vesnickém kroji oblečený vesničan s tmavou pletí řídí traktor BELAROUS se dvěma návěsy plnými štěrku, štěrk může vážit nejméně 40 tun a přitom Belarous, který má už tak 40 let, jede jako buldozer. O kousek dál další Belarous “nebe dosahující” nakládá cukrovou třtinu na odbočce železniční tratě, kde čekají nákladní železniční vagony sovětské výroby. Pravda, barvu vagonu už nelze ani rozeznat, ale jedou…
Jedou nejméně právě tolik let jako ty Belarousy…
A hele! Při foceni Belarouse jede kolem mně motorka Jawa, ano Jawa! Kdysi světoznámá česká značka, ta Jawa, která byla snem každého kurdského kluka… Jak dlouho jsem musel pokaždé prosit svého staršího bratra, aby mně nechal řídit jeho Jawu! Jawa, jejíž odštěpný závod v Istanbulu vyráběl víc, než mateřský podnik, Jawa, která byla obětována tak, jako celý český průmysl jako odměna za demokracii…..
Požádal jsem své průvodce, abychom navštívili továrnu na přízi. Egyptská, Nilská bavlna byla a je nejcennější bavlnou, co příroda dala a už tisíce let se z ní vyrábí nejkvalitnější oblečení. Dorazíme do továrny, všude jsou letité, ale funkční stroje z východočeského kraje, jehož ředitele jsem ještě krátce před svým nezákonným zatčením potkal v hotelu Diplomat. Tehdy jsem ho ze všech sil prosil, aby továrnu neprodávali Švýcarům, že trh na tyto stoje je a bude, pokud bude svět rozdělen mezi vyspělé a rozvojové země, ty “rozvojové země” budou vždy vděčny za robustní, ale téměř nezničitelné mechanické stroje, než nějaké finančně nedostupné, na údržbu technicky náročné, křehké, elektronické stroje ze Švýcar…. Nepomohlo ani to, že jsem mu nabízel tzv. “strategického partnera”, který kdysi vykupoval pohledávky českých podniků zahraničních obchodů za stroje vyvážené do Súdánu a že se v obchodu s textilními stroji vyznal jako málokdo… prodali i tuto továrnu. Dar za demokracii.
Kolem Asuánu jsou všude jen pole s cukrovou třtinou a je doba sklizně. Tisíce nákladních aut, traktorů Belarous, vozí třtinu k nákladním vagonům. Ptám se průvodce, kde je cukrovar, odpoví, že je na cestě, a za pár minut skutečně projíždíme kolem jednoho obrovského, starého, ale stále na plné obrátky jedoucího a funkčního cukrovaru. Ptám se na stavitele, opět odpověď zní tak, jak jsem očekával, že cukrovar postavili Sověti, kteří už neexistují…
Socialistické země jsou již někde v historii, ale jejich stopy jsou však tady všude přítomné, stále slouží těm nejchudším jako jejich věrný doživotní přítel.
