Vladimír Balhar
3. 2. 2017
Když jsem byl mladší, s oblibou jsem hrál šachy. Nechlubím se tím, byl jsem slabý hráč. Ale šachy mě fascinovaly, už jenom ty krásné dřevěné figurky. Hra je tak složitá, že je nad možnostmi člověka, hrát bez chyb. A tak si šachisté pomáhají šachovou teorií a různými fintami psychologického charakteru.
Jedna z těchto fint je oběť nějaké figurky, třeba pěšce. Soupeř si myslí, ejhle, zapomenutý pěšec, a sezobne ho. Omyl, pár tahů a soupeř přijde o pěšce dva, nebo tři. Největší figuru, kterou může šachista obětovat je dáma. Dáma je nejsilnější a nejmocnější figura. Pokud dojde ke ztrátě dámy, jde buď o fatální omyl, anebo zásadní rozhodnutí, které změní celou hru. Oběť dámy je korektní a používaný postup ve hře, byť tedy nutno říci, že v mistrovských partiích je to akt vyjímečný.
Na šachy, které již nehraji, si ale každou chvíli vzpomenu, když vidím podivnosti ve světovém dění, infantilní hry na svobodné volby a nadvládu bankovního systému nad zbytkem planety.
Pro nás to celé začalo v r. 89, kdy vypukl řízený státní převrat, zvaný sametová revoluce. Nebyla potřeba barevná revoluce, na tehdejší Čechoslováky stačila sametová, nebarevná.
Stále vidím tehdejší papaláše sovětského svazu na tribunách, staré dědouchy. Za nimi ovšem nová garnitura budoucích vládců, kteří si zcela přesně uvědomovali, že jejich systém restaurovat, nebo inovovat naprosto nelze. Byli to lidé, disponující nejmocnější armádou světa, asi nejlepší rozvědkou světa, tajnými archivy a tajnými informacemi, tajným zbrojním programem. I přesto věděli, že jsou v troubě. Lidi už s nimi nepůjdou, vše se rozpadne. Nemůže být lépe, bude jenom hůř. Po zralé úvaze obětovali satelity. Konec konců, takové Československo, tehdy Československá socialistická republika, byl pouhý outěžek, plný přihlouplých komunistických byrokratů a státeček ekonomicky žijící z dotovaných sovětských surovin. Odříznutím Československa došlo k rozříznutí vředu, vytekl hnis, skoro všichni komunisté okamžitě opustili stranu. Někteří začali kapitalisticky kšeftovat, někteří se za pomoci jiných, dobře umístěných komunistů dali do přímého rozkrádání státního majetku. Úspěšně, a bez pomoci dělnické třídy a ideálů pana Marxe.
Dnes je jisté, že oběť satelitů bylo kvalitní rozhodnutí.
To byla oběť pěšců. Konec konců jich tolik nebylo.
Ovšem, co se sovětským svazem? Toť otázka. Je to lán světa a nekonečné přírodní bohatství. I sovětský svaz byl obětován, jako nejvyšší a nejmocnější figura. Západ, lehce vypočitatelný svou chamtivostí, byl zcela zaměstnán požíráním pěšců, vlastní král ve hře měl dostatek času na výpočet a provedení obrany. Dnes, s velkou úctou mohu konstatovat, že hra vyšla. Král má opět hru v ruce a na šachovnici stojí nová dáma proměněná z pěšce na osmém poli.
Nejlepší rozvědka světa zachována, tajné archivy nedotčeny, tajný zbrojní program realizován. Protože, oni se ti anglosasové něčeho bojí. Že by třeba myšlenek akademika Sacharova?
